Jestřáb lesní je 55 cm velký dravec, patřící do čeledi krahujcovitých. Samice je na horní části těla celkově šedohnědě zbarvená, na spodní straně světlá s příčnými hnědými proužky. Rozpětí křídel až 120 cm. Stejně jako samec má žluté oko. Samec je menší, celkově mírně tmavší než samice, rozpětí jeho křídel je 100 cm. Má dlouhý rýdovák se čtyřmi tmavými pruhy. U nás žije jestřáb lesní po celý rok. Má rád členitý les s malými remízky. Hnízdo, které bývá vždy vysoko na stromě, někdy střídá, ale ve většině případů se vrací do loňského, které si opraví. Samec se samicí si jsou věrni po celý život. Loví drobné ptáky a obratlovce, ale především samice dokáže ulovit i malého zajíčka či bažanta. V zimních měsících zaletí za potravou i do vesnice.

U začínajících sokolníků je to nejrozšířenější a nejdostupnější dravec. Koncem března klade samička 3 až 4 jednobarevná šedá vajíčka. Ty zahřívá většinou sama, sameček ji však několikrát na hnízdě vystřídá. Asi po 40 dnech se líhnou první mláďata, která jsou tak, jako ostatní mláďata dravců, v bílém prachovém peří. Prvních deset dnů je samice ještě zahřívá. Po 40 dnech od vylíhnutí mladí opouštějí hnízdo. Ještě celý další rok mají ptáci opeření se svislými proužky na přední částí těla. Ve většině případů jsou však již schopni rozmnožování. Jestřáb lesní loví většinou z úkrytu, odkud pomocí dobře vyvinutého svalstva dokáže rychle vyrazit k pronásledované kořisti.

V zimě roku 2000 se v nedalekém Knížecím lese ulomila suchá větev starého dubu pod tíhou mokrého sněhu i s jestřábím hnízdem, které tu bylo několik let. O to větší byla má radost, když mi počátkem dubna roku 2002 oznámil přítel Pavel Prašivka, že objevil jestřábí hnízdo. Já sám bych toto hnízdo nikdy nenašel. Radost jsem měl, ale jen do té doby, než mě přivedl ke stromu s hnízdem. To bylo totiž na vysokém smrku více než dvacet metrů nad zemí. Bylo to tak vysoko, že jsem si dokonce ani nebyl jist, zda jde o hnízdo jestřába lesního. To až v triedru prozradil rýdovák samice, který čněl přes okraj hnízda. V tu chvíli jsem zaváhal a nebyl si vůbec jistý, zda se k fotografování v takové výšce vůbec odvážím. Dokázal jsem si představit, že se po sousedním smrku dostanu až do úrovně jeho hnízda. Měl jsem obavu, že budu muset v takové výšce stavět kryt.
Den, kdy jsme se s přítelem dohodli, že půjdeme k jestřábímu hnízdu postavit kryt, byla sobota 25. května v dopoledních hodinách. Po příchodu ke stromu s hnízdem ze sousedního stromu s velkým křikem odlétla pravděpodobně samice. Na zemi kolem dokola byly již bílé stříkance trusu od mláďat. Na opasek jsem si připevnil karabinu na které jsem měl přivázán provaz. I když kmen silného smrku měl suché větve téměř od země, musel jsem lézt po kmeni velice opatrně. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Po několika metrech lezení jsem se konečně dostal k prvním silnějším větvím. Zde jsem si odpočinul a podíval se pod sebe. Měl jsem sto chutí slézt dolů. Bylo vidět, že s fyzičkou na tom nejsem příliš dobře. Navíc jsem měl ruce zalepené od pryskyřice a oči mě pálily z prachu kůry smrku. Kdyby mě Pavel nepovzbuzoval, asi bych to vzdal. Nebyl jsem ani v polovině stromu. Když jsem si po chvilce trochu odpočinul, pokračoval jsem v lezení dál a to až do úrovně hnízda. V něm jsem spatřil tři nádherná bílá mláďata. Mohla být tak ve věku deseti dnů. Najednou ze mě padla veškerá únava, kterou vystřídal pocit lehkosti a vítězství. Jestřábí hnízdo na rozdíl od krahujčího bylo o mnoho větší a bylo vystláno větvičkami se zeleným jehličím, na okraji byly větve různých listnatých stromů.
Jsem tak blízko hnízda! Není to ani pět metrů! Až nyní si uvědomuji, že mi nad hlavou s křikem krouží jestřábí samice. Nechce se mi ani věřit, že starý pták přilétne na hnízdo a já jej úspěšně vyfotografuji. Chvíli se kochám letní krajinou v okolí Židlochovic, která mi do slova a do písmene leží u nohou. Pavel mi dole na provaz připevňuje maskovací síť. Snažím se ji opatrně vytáhnout nahoru. Aby to nebylo tak jednoduché, tak se mi ještě několikrát zachycuje o suché větve a já opět lezu o několik metrů níže, abych ji uvolnil. Po několika minutách celý vysílený přehazuji konečně maskovací síť přes větev, která je nade mnou. Já sám sedím ještě na poměrně silné větvi. Z batůžku vytahuji fotoaparát a přes otvor v síti pořizuji první záběry mladých jestřábů. Ještě jednou opakuji, že jsem tak blízko hnízda, že musím dokonce stáhnout zoom teleobjektivu z 300 mm na 200 mm tak, abych do hledáčku dostal celé hnízdo.
Pavel pomalu opouští les a já jsem přesvědčen, že jestřáb přiletí stejně brzy, tak, jak to udělal krahujec. Ubíhá prvních dvacet minut a jestřáb se stále neobjevuje. Dokonce jej ani neslyším. Sedí se mi špatně a dostávám do nohy křeč. Začínám být nervózní, neboť si myslím, že kryt je příliš blízko hnízda. Již nyní je mi jasné, že fotografování nebude tak snadné. Ještě ke všemu se zatáhla obloha a začíná jemně mrholit. Stále zvažuji, zda mám opustit kryt a nechat fotografování na jindy. Asi po necelé hodině se na okraji hnízda z ničeho nic objevuje samice. Přilétla tak tiše! Okamžitě zaostřuji fotoaparát a pořizuji první záběr. Samice pouští potravu do hnízda a s křikem odlétá. Je mi jasné, že z fotografie nic nebude, neboť pták byl stále v pohybu. Čekám ještě hodinu a půl, ale bezvýsledně. Jestřáb již nepřilétá.
Zklamán slézám dolů ze stromu a ne zrovna s dobrým pocitem jdu k autu. Po zhotovení fotografie obrázek skutečně nedopadl dobře, neboť samice je na něm rozmazaná.
O týden později můj pokus dopadá ještě hůře, neboť staří ptáci vůbec nepřilétli a tak po třech hodinách čekání opouštím kryt. Další den je dokonce takový vítr, že se stromy naklánějí z jedné strany na druhou. Zbytečně neriskuji a proto lezu dolů. Když se dívám nahoru a vidím koruny stromů jak se naklánějí téměř o jeden metr na každou stranu, není mi vůbec dobře po těle.
Následující den vyjíždím již v půl sedmé ráno ke hnízdu. Je krásný letní a hlavně slunný den. Po příchodu ke stromu s hnízdem okamžitě lezu nahoru. Je čtvrt na osm, když již sedím pod krytem. Vidím, že mladí ptáci mají prázdná volata. Rodiče ptáci je tedy ještě nekrmili. A nemýlím se! Po necelých dvaceti minutách čekání usedá na okraj hnízda samice s potravou. Přilétla opět tak tiše. Kolem mého krytu prolétla ve vzdálenosti snad dvou metrů. Zaostřuji fotoaparát a pořizuji konečně první kvalitní záběr jestřába lesního na hnízdě. Samici hluk zrcadlovky zjevně vyplašil. Nechává potravu na hnízdě a odlétá. Nestačím se ani pořádně vzpamatovat z toho, že se mi něco takového podařilo, když přímo proti mně na hnízdě sedí samec. Pořizuji další záběry. Během hodiny přilétla samice ještě jednou a já mám několik snímků jestřába lesního na hnízdě.
Do krytu vysoko v koruně silného smrku jsem vylezl ještě několikrát. Bylo zajímavé, že samice létala do hnízda vždy z levé strany, kolem mého krytu, a samec zase jen přímo proti mně. Potravu mladých ptáků tvořili ve většině případů drobní ptáci, ojediněle nějaký hraboš. Mladí ptáci si potravu sami trhali a polykali ji. Nikdy se o ni netahali, neboť každé mládě mělo na hnízdě své místo. Nakrmilo se vždy to, které bylo u potravy nejblíže. S čím jsem při začátku fotografování vůbec nepočítal bylo to, že na hnízdo přilétne i samec, neboť mláďata byla již dost velká. Netušil jsem, že potravu bude lovit celý jestřábí pár. (To byla výjimka oproti krahujci, neboť tam nosil samec potravu samici na hnízdo. Samice krahujce obecného byla téměř pořád na hnízdě nebo v jeho blízkosti.) Při fotografování hluk zrcadlovky staré ptáky přece jen trochu rušil. Bylo to vidět při každém zmáčknutí závěrky přístroje. Dočkal jsem se však i toho, že samice v silném zobáku přinesla čerstvě ulomenou větvičku borovice. I když to jestřáb lesní dělá pravidelně každý den, já sám jsem takový snímek ještě nikdy neviděl. O to více mě těší zdar při fotografování tohoto úžasného, myslivci tolik uznávaného dravce.
Fotografování jestřába lesního na hnízdě ve výšce více než pětadvacet metrů nad zemí byl pro mě jedním z největších zážitků za dobu, co se věnuji fotografování. Ono být ve volné přírodě jen několik metrů od tak ostražitého dravce jako je jestřáb lesní, a ještě si jej několik okamžiků prohlížet přes hledáček fotoaparátu – to skutečně stojí za to. Bylo to v květnu a v červnu roku 2002, kdy jsem s nimi strávil mnoho krásných dnů. Byl jsem v bezprostřední blízkosti jejich hnízda, vysoko v korunách smrků krásného lesa na jižní Moravě, jež má název Kolby.