Luňák červený

Popis

Luňák červený je velký jako káně. Má delší křídla a ocas, který je vykrojený. Žádný jiný dravý pták kromě luňáka hnědého to takto nemá. Rozdíl mezi nimi je ten, že výkroj ocasu je u luňáka červeného vidět, i když má zcela roztažený ocas během kroužení. U luňáka hnědého se výkroj ocasu při kroužení ztratí. Zbarvení luňáka červeného je rezavé.

Výrazněji je to vidět na hrudi a ramenech křídel, a hlavně na ocase. Po těle má černé skvrny, které jsou na spodní straně užší. V křídlech má naspodu světlé pole, letky jsou černé. Hlavu má světle šedavou. Jeho let je křivolaký

a připomíná let vrány. Za letu často stáčí ocas na strany. Jeho hlas zní naříkavě a posměvačně „híje, hihihihihi, híje“. Luňák červený dokáže být v zajetí velmi přátelský. Neplaší se jako ostatní dravci a lidem, které zná, nikdy neublíží. Údajně má slepičí povahu.

Rozšíření

U nás se vyskytuje a hnízdí v lesnaté krajině promíšené s polnostmi a roztroušenou zelení. Často sídlí poblíž větších řek, není to ale pravidlo. Ještě před 50 lety se u nás téměř nevyskytoval a nehnízdil. Jeho hnízdění bylo poprvé zaznamenáno v roce 1974 na jižní Moravě. Od té doby se poměrně rozšířil a dnes hnízdí na jižní Moravě, v části jižních Čech a v západní části Čech. Jeho hnízdní areál v Evropě je velmi malý. Zahrnuje Pyrenejský poloostrov

s malým přesahem do Maroka, necelou jižnější část Francie, Německo, střední Evropu, včetně Polska a dále Balkán, Itálii a enklávy na Ukrajině. V Česku sice zatím přibývá, v západní Evropě ale jeho stavy klesají. U nás je luňák červený tažný, na některých místech také přezimuje. Na hnízdištích se objevuje v březnu a odlétá v říjnu. Od konce minulého století začali luňáci červení u nás zimovat na soutoku Dyje a Moravy. Jejich počet v zimě tam je až 100 i více jedinců. Většina luňáků červených pocházejících ze severnějších oblastí přezimuje ve Francii a Španělsku.

Potrava

V potravě luňáka červeného jsou zastoupeni ptáci, savci, ryby a hmyz. Z ptáků je nejčastější holub domácí, hřivnáči, potom všichni krkavcovití a z nich hlavně kavka, straka a sojka, a i jiní ptáci. Ze savců to jsou křečci, krtci a hryzci.

Živou kořist loví za přízemního letu nízko nad zemí nebo také za chůze terénem. Zjištěna v žaludku luňáka byla

i srna. To ukazuje na to, že luňák je i mrchožrout, který likviduje vše včetně leklých ryb, které sbírá z vodní hladiny. Velký hmyz, například vážky, loví za letu. O luňákovi je též známo, že napadá jiné dravce letící s kořistí k hnízdu, až kořist pustí a luňák červený mu ji odebere. Tyto útoky byly zaznamenány na sokola stěhovavého a na jestřába

lesního. Na Slovensku byly kdysi jeho oblíbenou potravou slepice. Bylo to v době, kdy existovaly pojízdné drůbežárny v maringotkách, které bývaly umístěny na strništích, aby slepice sezobaly vypadané zrní po sklizni.

Hnízdění

Luňák červený u nás hnízdí jednotlivě, ze zahraničí je ale známo, že může hnízdit i v malých koloniích. Po příletu provádí na hnízdišti svatební reje. Krouží ve velké výšce, a přitom hlasitě volá. Hnízdo je postaveno vysoko na stromě. Velmi často využívá ke stavbě staré hnízdo jiného dravce nebo vrány. Výběr stromu závisí na tom, v jakém prostředí je hnízdo postaveno a jaké stromy tam rostou. Hnízdo je vytvořeno z větví, které mnohdy odebírá z jiných velkých hnízd nebo ze země. Výstelku hnízda tvoří jemnější části rostlin, mechu, a co je pro luňáky červené charakteristické,

i papíry, kusy hadrů a také různé odpadky. Zajímavá je skutečnost, že ochočení luňáci červení si rádi v domácnosti hráli s papíry a hadříky, které s oblibou trhali. Je to podobné jako si krkavcovití ptáci rádi shánějí a hromadí lesklé předměty.

Vejce luňáci snášejí od počátku května. Počet vajec ve snůšce je 3–4 kusy. Barva vajec je bělavá, mírně dozelena

s hnědými obláčky a skvrnami. Samice je snáší v intervalu 2–4 dnů. Samice, která na vejcích převážně sedí, na ně zasedá již po snesení prvního vejce. Na vejcích sedí velmi pevně 28–30 dní. Po vylíhnutí je samice stále na hnízdě asi 14 dní a mláďatům potravu připravuje. Ze zajetí je známo, že samice vyseděla slepičí vejce a o kuřata se starala. Samec jí potravu na hnízdo nosí. Doba krmení mladých je 40–50 dní. Po vyhnízdění vytvářejí luňáci červení hejna, která

se zvětšují, a koncem léta se na určitých místech shromažďují. Nejvyšší zaznamenaný věk v přírodě je téměř 26 let, v zajetí pak 33 let.

luňák červený

Meopro Air

Společnost Meopta představila pro rok 2021 jako novinku binokulár z produktové řady Meopro, který nese název Meopro Air. „Air“ proto, že si designéři dali záležet na jeho „vzdušném“ designu a utvořili tak nový pohled na značku Meopta a je nabízen ve dvou variantách zvětšení, 8×42 a 10×42.Rád bych přiblížil čtenářům Myslivosti osobní zkušenost s tímto dalekohledem, konkrétně s modelem 10×42. Meopro Air jsem měl možnost otestovat ve smíšených podmínkách, pole – les v naší honitbě. Počasí přálo, a tak mi bylo umožněno vyzkoušet jej i za svitu měsíce. Dalekohled jsem využil celkem na svých osmi loveckých výpravách. Vzhledem k testování na přelomu měsíce února a března, byla možnost lovu už jen zvěře černé a dravé.
Při nočních čekaných jsem byl velmi mile překvapen světelností samotného přístroje. Problémem nebylo rozeznání lišky či zajíce na větší vzdálenosti. Nakonec mi byl dopřán i lovecký úspěch v podobě jednoho třicetikilového selete, když se mi podařilo obeznat tlupu prasat, vytahující na louku na buchtování.

Dalekohled sám o sobě padne velmi dobře do ruky, příjemně se s ním manipuluje a samotné nastavení dioptrií je intuitivní. Dalekohled disponuje standardně vysouvacími očnicemi, které ocení především majitelé dioptrických brýlí s možností korekce oční vady +/- 4 dioptrie.
Abych vyzkoušel dalekohled i po praktické stránce, tak jsem jej při obchůzce honitbou ponořil do místního potůčku na 20 minut, abych vyzkoušel deklarovanou vodotěsnost. Po vytažení z ledové vody byl binokulár připraven k okamžitému použití a hlavně díky speciální hydrofobní patentované vrstvě MeoDrop nebyly na okuláru či objektivu téměř žádné kapky vody. Vzhledem k tomu, že je dalekohled plněn inertním plynem a je vodotěsný, nedochází u něj k vnitřnímu rosení, jak při pádu do vody, tak i při silném dešti.
Tělo dalekohledu je vyrobeno ze slitiny hořčíku a povrch je pogumovaný pro zvýšení odolnosti. Celková hmotnost modelu 8×42 je 860 g a modelu 10×42 je to 830 gramů.
Dalším drobným testem bylo zamražení dalekohledu umístěním do domácího pultového mrazáku, hned vedle kýty ze selete. Dalekohled strávil v prostředí -18 °C celou noc (přesně 9 hodin). Meopta standardně garantuje kontrolní testy v mrazu -20 °C po dobu 16 hodin a v opačném případě v teplotě +55 °C. Ráno po vytažení byl chod můstku malinko tužší, přesto stále bez problému manipulovatelný.

Abych dalekohled jen nechválil, tak musím uvést i jednu negativní stránku, kterou bych tomuto modelu vytkl, a to jsou krytky objektivu, které drží sice na silných magnetech, ale může se stát, že při manipulaci a nebo zavaděním o nějaký předmět mají tendenci z binokuláru padat. Dalekohled jsem kupříkladu nosil ve speciálním postroji na hrudi a při vytahování z brašny mi pravidelně krytky zůstávaly vlivem tření uvnitř.
Celkově na mě dalekohled udělal dobrý dojem a samotný design je velmi podařený a líbivý. Závěrem lze říci, že Meopta si stále udržuje kvalitativní standard a konečný zákazník koupí tohoto dalekohledu určitě neudělá chybu.

Holub doupňák

Popis druhu

V důsledku snižující se početnosti naší populace doupňáků, která čítá asi 3–6 tisíc hnízdních párů, může jejich výskyt v

www.nasiptaci.info

krajině snadno ujít pozornosti. Vzhledem totiž nejsou nijak nápadní, na rozdíl od běžnějšího holuba hřivnáče (Columba palumbus) jsou menšího vzrůstu, nemají po stranách krku bílé skvrny a na křídlech mají oproti páskám bílým jen dvě krátké tmavé pásky. Bezpečně je prozradí chraplavý houkavý hlas, kterým se v lese ozývají po celou dobu hnízdění a který připomíná holuba domácího. Roztroušeně hnízdí po celém území České republiky od lužních lesů po hory. Najdeme je zvláště ve starých bučinách a jedlobukových porostech.

Způsob života

Na hnízdiště přilétají počátkem března, ale někteří otužilci se mohou objevit i dříve. S menšími hejny se můžeme setkat v polích Znojemska a Břeclavska také v zimě. Krátce po návratu ze zimoviště začínají intenzivně hledat vhodnou dutinu k hnízdění. Ideální jsou pro ně staré datlí dutiny, ale nepohrdnou ani umělou budkou s vletovým otvorem přijatelné velikosti (8–9 cm) (Štěpánek, Demartini 1962). Počátkem dubna se objevuje první snůška tvořená zpravidla dvěma vejci bílé barvy. Doupňáci hnízdí během roku 2x nebo 3x, výjimečně 4x i 5x. Jen zřídka proběhnou všechna hnízdění ve stejné dutině. Běžnější je vyhledání nové dutiny pro každou další snůšku. Stává se, že v prostornějších hnízdech nalezneme mláďata první snůšky a vejce snůšky druhé (Hudec, Šťastný a kol., 2005). V sezení na vejcích se střídají obě pohlaví a trvá 16–17 dní. Mláďata jsou pak krmena opět oběma rodiči 18–30 dní. Prvních zhruba deset dní tvoří jejich potravu výměšky volete, později ve stále větší míře rostlinná potrava vyvrhovaná z volete do zobáku mláďat.

Potrava dospělých ptáků sestává převážně ze semen sbíraných na úhorech, strništích a polích. Nejdůležitější jsou semena a květní pupeny hořčice a řepky, tobolky ptačince a žabince, semena rdesen, merlíku a dostupného obilí. Pohlavní dospělosti dosahuje doupňák v druhém kalendářním roce. Jen pro zajímavost: nejstarší pták se dožil 12 let a 7 měsíců.

Naše populace, potažmo ptáci ze střední, severní a východní Evropy, je tažná. Od září do října odlétají doupňáci v hejnech na zimoviště v jihozápadní Francii. Někteří pokračují ještě dále do Španělska a severní Afriky. Jejich menší počty přezimují v dalších zemích Mediteránu, zvláště v Itálii. Přesná trasa, kterou naši doupňáci na zimoviště táhnou, není známá, stejně jako nemáme přesná data o rychlosti tahu. Orientační údaje nám v tomto ohledu mohou poskytnout dva sourozenci, kteří ulétli trasu dlouhou 1 319 km ze Srbska na Berounsku do Julosu ve Francii rychlostí 45 km za den. Oba tam byli bohužel zastřeleni (Cepák, Klvaňa, Škopek, Schröpfer, Jelínek, Hořák, Formánek, Zárybnický, 2008). Celých 58 % doupňáků zahyne před dosažením stáří jednoho roku. Obecně se dá říci, že nejvýznamnější příčinou mortality tohoto druhu je podle záznamů z 98 % člověk.

Ochrana

V České republice figuruje holub doupňák stále jako lovný druh, byť celoročně hájený. Zvýšit počty hnízdících párů se daří lokálně díky vyvěšování budek. Základní parametry těchto budek jsou následující: průměr vletového otvoru 80–120 mm, vnitřní rozměr dna 30×30 cm, hloubka dutiny min. 40 cm. Budky se dají vyvěsit už na podzim, aby „splynuly“ s okolím, nebo na jaře v době, kdy se doupňáci vracejí ze zimovišť, tzn. koncem února a začátkem března. K vyvěšení jsou vhodné světlé listnaté a smíšené lesy nižších a středních poloh, ale i parky a větší sady, kde nejsou k nalezení doupné stromy. Podle výšky u nás zdokumentovaných hnízd by měla být ideální budka zavěšena ve výšce 4–8 m.

Krkavec velký

Nejmohutnějšího představitele čeledi krkavcovitých – krkavce velkého (Corvus corax) – není třeba zvlášť představovat.

www.nasiptaci.info

V tomto příspěvku se zaměříme na jeho výskyt a rozšíření u nás i v zahraničí a budeme se věnovat i složení potravy krkavců. Odpovíme tím na otázku, zda je krkavec výlučným predátorem, nebezpečným nejen pro drobnou zvěř, jak je v myslivecké praxi vžito.

Historie výskytu krkavce velkého je dobře známá. Dříve byl krkavec hojným druhem na velké části celé severní polokoule. Dramatický úbytek, k němuž došlo na přelomu 19. a 20. století především ve střední Evropě, měl místy za následek úplné vymizení druhu. Na mapě rozšíření krkavce vznikaly postupně tak rozsáhlé mezery, že v r. 1940 existovaly v Evropě již jen zbytkové populace, a to především v Alpách, ve východním Prusku, Polsku a ve Šlesvicku-Holštýnsku.

PŘÍČINY ÚBYTKU
V literatuře jsou diskutovány příčiny dřívějšího vymizení krkavce. Přirození nepřátelé byli zřejmě nevýznamní a nedostatek potravy také nepřicházel v úvahu, vezmeme-li v potaz rozsáhlé potravní spektrum, které krkavec má. Změny prostředí měly zřejmě jen regionální význam vzhledem k ekologické přizpůsobivosti druhu žijícího od arktických a vysokohorských poloh (Island, resp. Tibet, kde krkavci žijí v nadmořské výšce až 5800 m; na Mt. Everestu byl zaznamenán výskyt krkavce dokonce v 6350 m) až po polopouště a pouště (Somálsko) či města. Nejpravděpodobnější příčinou vyhubení krkavce se tak jeví zásahy člověka.
Lidé neměli krkavce v lásce již ve středověku. Pokládali jej za „nečistého ptáka“, protože navštěvoval i popraviště, kde se přiživoval na pozůstatcích odsouzenců. V pozdější době zmizel nejdříve z oblastí, kde vzkvétalo myslivecké hospodaření – např. z Čech a Moravy, středního Německa a západního Polska. Jen ve velkovévodství Schwerin (Německo) bylo v letech 1834–75 uloveno 10 440 krkavců. Vzhledem k domnělým velkým škodám byli stříleni a tráveni staří ptáci, vybírána vejce i mláďata, vystřelována hnízda a káceny hnízdní stromy.
Po téměř stoletém období výrazného úbytku začal v Evropě na počátku 50. let minulého století přirozený rekolonizační proces. Především šlesvicko-holštýnská populace se zotavila natolik, že se krkavci začali šířit na východ, resp. jihovýchod. Ve stejném období pronikli východopolští krkavci až k Odře. Zajímavá byla situace v alpské populaci krkavců, která se ve srovnání s výše zmíněnými populacemi posunula jen zcela nepatrně na severozápad. Vysvětlení je nutno hledat v biologii krkavců. Dílčí populace krkavců vykazují totiž ekologicky setrvačné tendence, jakousi úzkou regionální vazbu na určitý typ prostředí. Při volbě místa hnízdění dávají mladí ptáci po spárování zřetelně přednost stanovištím podobným místu jejich narození. Zatímco populace na severovýchodě Evropy preferuje k hnízdění stromy, v Alpách jsou stromová hnízda vzácností. Alpští ptáci jsou v naprosté většině skalní hnízdiči, a mladí ptáci se nevzdálí z místa narození obvykle dále než 50 km, takže v Alpách došlo jen ke zmíněnému nepatrnému posunu.

EKOTYPY A JEJICH PROLÍNÁNÍ
V současnosti v Evropě žijí čtyři ekotypy krkavců. Nejpočetnější je populace na severovýchodě Evropy. Jejím hlavním životním prostředím jsou jehličnaté lesy. Jižní horská populace, která obsazuje Evropu na jih od Dunaje včetně masivu Alp a Pyrenejí, hnízdí téměř výhradně na skalách. Pobřežní útesy a některé horské celky v Norsku, Velké Británii a Irsku, francouzskou Normandii a Bretaň obývá izolovaná horská a útesová populace. Severní planiny Evropy v Dánsku a severozápadním Německu jsou domovem nejmenší populace, jejímž hlavním hnízdním prostředím jsou listnaté, především bukové lesy.
Hranice areálu výskytu uvedených ekotypů se však přinejmenším postupně stírají. Šíření druhu totiž neustále pokračovalo, k nejrychlejšímu a největšímu znovuosídlování docházelo vždy z území s nejvyšší populační hustotou. Staří ptáci jsou velice věrní místu hnízdění, mladí obsazují místa ekologicky odpovídající jejich rodišti, a tak se zaplňují nejbližší mezery v rozsáhlé stejnorodé krajině. S narůstajícím populačním tlakem a se zvyšující se teritoriální agresivitou jsou mladí ptáci nuceni osídlovat i ekologicky jinak utvářené krajiny. Pokud mladý pár akceptuje nový typ stanoviště, může „odstartovat“ další osídlovací vlnu. Existuje pro to řada důkazů, např. přechod od hnízdění na skalách ke stromům na jihu Německa, přechod od hnízdění v čistých bučinách k borům v Dolním Sasku, nebo hnízdění na stožárech vysokého napětí (nejdříve v Německu). Lze hovořit o novém druhu „znovuosídlovací strategie“, jakési regionální synantropii, kdy se po staletí pronásledovaný krkavec stal po prvních pozitivních zkušenostech s člověkem do jisté míry jeho průvodcem, přiživujícím se nejprve na smetištích a různých odpadcích, a později v jeho blízkosti i hnízdícím. Podle některých autorů probíhá osídlování nového území u nerušené populace asi následujícím způsobem: 1. průnik jednotlivých párů do vzdálenosti až 30 km před souvislou linii rozšíření; 2. vyplnění vzniklé mezery dalším osídlováním (v příznivých podmínkách trvá 3–4 roky); 3. nové pronikání.
V letech 1970–90 bylo rozšiřování areálu druhu a nárůst jeho početnosti zaznamenáno přinejmenším ve 24 státech Evropy. Šíření napomohly i reintrodukční programy např. v Německu, Belgii či Nizozemsku. V posledně jmenovaném státu bylo v letech 1966–92 vypuštěno 178 mladých krkavců, takže nizozemská populace do r. 1992 prudce vzrostla až na 400–475 ptáků (včetně 50 hnízdních párů). Krkavec velký je tedy v současné době druhem rozšířeným na většině území Evropy a Asie, v severní polovině Afriky a v Severní Americe. V Evropě, která tvoří méně než polovinu jeho celosvětového areálu, žije více než 450 000 párů.

HISTORIE VÝSKYTU KRKAVCE U NÁS

Pro výskyt krkavce u nás platí totéž, co ve zbytku Evropy. Ještě v r. 1852 hnízdili krkavci na skalách u Vltavy severně od Prahy, za dalších 20 let již nehnízdili ani na jimi dříve hojně obývané Šumavě. Následovala přibližně stoletá pauza a teprve po ní se krkavci v ČR začali opět pozvolna objevovat. První a zřejmě hlavní vlna přišla ze severovýchodu, z Polska a Slovenska.
Na Moravě krkavec zahnízdil poprvé v r. 1968 v okénku zříceniny hradu Hukvaldy. Také v Jeseníkách se krkavci zdržují od r. 1968, i když hnízdění v té době ještě nebylo prokázáno. V Moravskoslezských Beskydech bylo první hnízdo nalezeno v r. 1975 a v tom roce bylo pozorováno i vyvedení mláďat, avšak překvapivě daleko na jihu – u Moravského Krumlova. Na Králickém Sněžníku byli krkavci pravidelně pozorováni od r. 1978.
Pomineme-li ojedinělé jihočeské výskyty v letech 1939, 1941 a 1953 (možná zálety z alpské populace), pocházejí první pozorování v Čechách z Doupovských hor z r. 1969, z Krušných hor a ze Svitavska z r. 1972 a z Krkonoš z r. 1974. Tato pozorování naznačují cestu ze severu až severovýchodu, kterou se k nám krkavci dostávali hlavně z území bývalé NDR. Třetí cestou je cesta jižní, jež však byla výrazně ovlivněna reintrodukcemi. Naprostá většina údajů pochází ze Šumavy a týká se páru vysazeného v r. 1974 u Křemelné a ptáků vypouštěných v Bavorském národním parku. Tam bylo jen v letech 1974–85 vysazeno asi 60 krkavců, přičemž již v r. 1975 byla pozorována stavba hnízda na německé straně Javoru. První hnízdění ve volnosti bylo doloženo v r. 1982.
V ČR žije krkavec v lesích i v otevřené krajině bez ohledu na nadmořskou výšku. Tok bývá pravidelně pozorován až na Sněžce v nadmořské výšce 1600 m, nejvýše nalezená hnízda byla na Šumavě a v Jeseníkách v 1300 m. Hlavní podmínkou je hnízdění na nepřístupném místě. Proto si ptáci staví hnízda nejčastěji v korunách vysokých stromů, dosti často i na skalních stěnách a v poslední době i na sloupech vysokého napětí. Zvláštností je několikeré zahnízdění v propasti Hranického krasu ve štěrbině stěny pod úrovní země. Hnízda bývají využívána řadu let po sobě a pak mohou dosáhnout průměru 1,5 m a výšky 1 m. Krkavci se na hnízdištích objevují již v polovině ledna. Koncem ledna probíhá tok provázený charakteristickými hlasovými projevy, nápaditými letovými kreacemi a akrobatickými prvky. Ke hnízdění dochází od poloviny února do dubna.

ŠÍŘENÍ A NÁRŮST POČETNOSTI

Šíření krkavce velkého v ČR je podrobně popsáno zejména od počátku 70. let minulého století, kdy proběhlo první mapování hnízdního rozšíření ptáků pod záštitou České společnosti ornitologické a později i Ústavu aplikované ekologie Vysoké školy zemědělské v Praze a Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze (mapy 1–3). V letech 1973–77 byla v ČR obsazena krkavcem velkým jen 3 % území, jeho početnost byla stanovena na 5–10 párů a byla vyslovena prognóza dalšího šíření. Ta se vyplnila, takže v letech 1985–89 krkavec obsadil 45 % území při celkovém počtu 250–400 párů. Také v dalších letech šíření neustávalo a v období 2001–03 byl již krkavec zaznamenán na 90 % území ČR v početnosti 800–1200 párů. Byla stanovena i rychlost jeho šíření (mapa 4): v Čechách to bylo 5–9 km za rok, na Moravě 4–5 km za rok. To je velmi podobné rychlosti šíření stanovené v Německu za období 40 let (do poloviny 80. let) – 4–10 km za rok.
Stálý narůst početnosti krkavce vzbuzuje u nás, ale i v jiných evropských státech, obavy, a to zvláště u myslivecké veřejnosti, která mnohdy pokládá ptáka za škodlivého a přemnoženého. Tak tomu ale rozhodně není. Krkavec velký jako tzv. „potravní pátrač“ vyžaduje rozsáhlé otevřené plochy, na kterých může praktikovat sběr potravy a její vyhledávání z velkých výšek na velké vzdálenosti. Obsazuje rozsáhlé, proti příslušníkům svého druhu dobře bráněné teritorium, což se odráží i na jeho nízké hnízdní hustotě, která v Evropě jen zřídka přesahuje 3–4 páry/100 km2, v optimálních biotopech 7–10 párů/100 km2. Dokonce ani ve Velké Británii, kde hnízdní hustota na shetlandských útesech a v horách Walesu dosahuje 10–17 párů/100 km2, není krkavec pokládán za přemnožený druh.
Údajů o hnízdní hustotě krkavců u nás je velmi málo. Pocházejí z velkoplošných studií z doby, kdy početnost krkavce byla již vysoká. Z 80. let jsou to jen údaje z okresů Semily, Trutnov, Náchod a Rychnov nad Kněžnou (3695 km2) – 0,3 páru/100 km2 (to však již v současnosti asi neplatí), z 90. let z území Krkonošského národního parku – 2,9–4,2 páru/100 km2 a z počátku nového tisíciletí z Orlických hor – 2,2–3,7 páru/100 km2. To odpovídá obvyklým údajům z Evropy. Existují i údaje z nepřesně ohraničených celků: v celých Krkonoších je stabilní stav asi 30 párů, v Jizerských horách 5–10 párů, na celé Českomoravské vrchovině 60–100 párů a na Valašsku 35–60 párů.
Zdání vysoké početnosti způsobují pozorování párů s vyvedenými mláďaty (rodiny se drží pohromadě až do podzimu, příp. i přes zimu). Pozornost přitahují též hejna shromažďující se v mimohnízdním období na místech s mimořádnou potravní nabídkou (smetiště, odpadky odhozené v přírodě turisty či vývrhy zvěře). V takových situacích není zvláštností pozorovat hejna čítající mnoho desítek kusů, a to hlavně od července (např. v srpnu 1990 hejno nejméně 76 ptáků na Rýmařovsku) až do prosince (např. v r. 1992 v Podkrkonoší hejno čítající 40–50 ptáků). Nápadná jsou i hejna směřující k večeru na nocoviště (např. opakovaná říjnová pozorování 70–90 kusů v Krušných horách). Nezvyklé datum – 2. května 2004 – se vztahuje k pozorování nejméně 120 krkavců na polním hnojišti u Rokytnice v Orlických horách. Mimořádně početné hejno o 300 kusech se shromáždilo 5. července 2001 na skládce komunálního odpadu v Nízkém Jeseníku u Rejchartic. Pokud se tak početná hejna slétnou u střelené nedosledované zvěře, není divu, že z ní druhý den nezbude takřka nic. V mimohnízdní době podnikají ptáci obvykle v menších hejnech i potulky nepřekračující zpravidla vzdálenost 200 km.

SLOŽENÍ POTRAVY
O potravě krkavce velkého se toho příliš mnoho neví. Ve Šlesvicku-Holštýnsku a v Meklenbursku (Německo) bylo ve 2083 vývržcích krkavců určeno 259 drobných savců (většinou hraboši a krysy), 40 ptáků, zbytky 37 zřejmě uhynulých volně žijících i domácích zvířat, tři ryby a jedna žába, dále také bobule a ovoce různého druhu. Ve Francii byly ve vývržcích identifikovány zbytky 1250 živočichů a rostlin, z toho 700x ovoce, 432x hmyz, 71 savců (hlavně hraboši), 26 ptáků, osm ryb, dále skořápky plžů, obojživelníci, plazi, měkkýši a raci. Také ve Španělsku převažuje rostlinná složka (74 %) nad živočišnou (12 %) a anorganickou složkou (14 %). V monografii o tomto druhu ve Velké Británii (4346 analyzovaných vývržků) byla ve vnitrozemí nejčastěji zaznamenána vlna ovcí a kosti zajícovitých (zajíc a králík), na mořském pobřeží řasy, bezobratlí a ptáci.
Jediný rozsáhlejší výzkum potravy krkavce u nás proběhl koncem 90. let minulého století (Obuch a kol. 1997), přičemž byly analyzovány vývržky a zbytky potravy sbírané v ČR a na Slovensku u hnízd a na nocovištích krkavců. Rostlinná potrava byla nalezena v 1/3 až 1/2 vývržků (zbytky obilnin, semena, pecky třešní). Z 2692 kusů živočišné potravy tvořili 76,5 % savci 47 druhů, z nichž největší zastoupení měli hraboši rodu Microtus a myšice rodu Apodemus. Zastoupení větších druhů savců bylo minimální, s dominancí pod 1 %. Ptáci 66 druhů tvořili 10,9 %. Vysoká pestrost ptačích druhů v potravě svědčí spíše o příležitostném lovu nebo o sběru uhynulých kusů. Snad s výjimkou vybírání snůšek a mláďat z hnízd nejsou ptáci úmyslně lovenou kořistí. V potravě krkavců se našly i druhy zvěře jako je koroptev, tetřívek a jeřábek, avšak jejich dominance dosahovala zanedbatelných hodnot do 1 %. Přitom šlo pravděpodobně o uhynulé jedince. Vejce neurčených druhů ptáků byla zjištěna pouze v 10,2 % vývržků z ČR a v 6,6 % vývržků ze Slovenska. Dále byly ve vývržcích zjištěny tři druhy žab (5,8 %), přičemž je potřeba zdůraznit, že krkavec je jediným známým predátorem konzumujícím ve větší míře ropuchy. Ze čtyř druhů plazů (0,5 %) byla nejhojnější ještěrka obecná. Větší kaprovité ryby (0,8 %) krkavec zřejmě neloví, ale sbírá uhynulé na březích vod. Množství vývržků obsahovalo hmyz, mnohé i dosti skořápek z velkých plžů. Zajímavostí jsou kusy igelitu, alobalu, papíry, provázky a nitě (na jedné slovenské lokalitě až ve 25 % vývržků) svědčící o tom, že krkavci sbírali potravu na smetištích a skládkách a polykali ji i s obaly.
Zcela nová a zřejmě nejdokonalejší práce o potravě krkavce pochází ze Slovenska (Obuch 2007). Autor v ní zpracoval jak vývržky z konkrétních hnízd, tak zbytky potravy sbírané na nocovištích. Ve většině vývržků převažovaly kosti a srst drobných savců (hraboš polní 70 %), v některých oblastech byl vysoký podíl rostlinné potravy, v jiných zbytky antropických produktů, zejména igelit, mikrotén a hliníková folie, což svědčí o sběru potravy na skládkách komunálního odpadu. V zájmu objektivity je ale třeba zmínit i to, že u dvou párů byla zjištěna vysoká frekvence výskytu úlomků kostí mláďat zajíců do stáří jednoho měsíce, což naznačuje možnost specializace některých párů na lov zajíčat v honitbách s vyššími stavy zaječí zvěře. Ze zbytků potravy nasbíraných na nocovištích vyplývá, že krkavci zaletovali z horských kotlin lovit hraboše a další nelesní (myšice křovinná) a synantropní druhy drobných savců (potkan) a sbírat uhynulé ryby do vzdálenosti 5–10 km.

ŠKODÍ, ČI NEŠKODÍ ZVĚŘI?
Všechny uvedené údaje svědčí o mimořádné přizpůsobivosti krkavce různým zdrojům potravy. Vyplývá z toho i to, že krkavec je jednoznačně všežravec, který se z velké části živí rostlinnou potravou, odpadky, mršinami, a to i ve značném stadiu rozkladu. V živé kořisti převažují hlodavci. Krkavec může občas ulovit zvěř do velikosti zajíce, vybírá hnízda ptáků, a to mu v očích myslivecké veřejnosti přitěžuje. V žádném případě však neplatí – jak se někdy tvrdí – že je jednou z hlavních příčin úbytku bažantů, koroptví a zvláště tetřevů a tetřívků. U těchto druhů došlo k poklesu jejich početnosti ještě před nástupem krkavce, a i když se dosud přesně nepodařilo stanovit příčiny těchto početních změn, zdá se, že na vině bude – tak jako nejčastěji – především člověk a způsoby jeho hospodaření v krajině (dlouhodobé používání pesticidů a umělých hnojiv, vytváření rozsáhlých zemědělských i lesních monokultur, ničení lesů průmyslovými exhalacemi, likvidace luk a bažin drastickými melioracemi, stoupající urbanizace a industrializace krajiny, nárůst turistického a rekreačního tlaku atd.). Kromě toho platí, že všichni krkavcovití ptáci vyhledávají vesměs hnízda odkrytá, umístěná na stromech a viditelná z výšky. Názory o systematickém rabování velmi dobře ukrytých a zamaskovaných, na zemi umístěných hnízd tetřevovitých ptáků, se zdají být přehnané.
V myslivecké literatuře se pravidelně objevují i články o pozorování útoků krkavců na samice s mláďaty různých živočišných druhů. To je však spíše náznak testování jejich zdravotního stavu a snaha o ulovení nemocných či poraněných jedinců.  
Z výše uvedených poznatků a rozborů potravy vyplývá, že krkavec velký je v našich podmínkách spíše prospěšným druhem, lovícím aktivně drobné hlodavce, čímž může pomoci tlumit gradační druhy (hraboš polní, norník rudý, myšice lesní). Vzhledem ke konzumaci mršin i odpadků nejrůznějšího druhu zastává krkavec v přírodě významnou sanitární funkci. Zvěř tvoří jen nepatrnou část jeho potravy a její spektrum naznačuje, že ji krkavci nemohli lovit a že šlo spíše o mršiny.

PROČ KRKAVCŮ PŘIBÝVÁ?

Co je příčinou prudkého rozšiřování areálu krkavce a silného nárůstu jeho početnosti? Podobně jako u jiných v minulosti i současnosti šířících se druhů ptáků (z nejnápadnějších např. labuť velká či kormorán velký) se to dosud plně nepodařilo objasnit. Bude to jistě celý komplex příčin, z nichž známe asi jen některé. K šíření krkavce jistě přispěly i výše zmíněné změny v krajině: s obrovským zvýšením mechanizace a chemizace v zemědělství i s industrializací a urbanizací krajiny a rekreačním tlakem se zlepšila potravní nabídka krkavců – zvýšilo se množství kadaverů zvířat, narostl počet skládek komunálního odpadu, v přírodě je více zbytků potravy zanechaných turisty atd. To vše se jistě projevilo i na populační dynamice krkavců. Zajímavý je názor Obucha (2007), který položil otázku, zda rychlý vzestup početnosti krkavce nemůže souviset s akcemi na likvidaci vran v 60. a 70. letech minulého století (cílené odstřely, vystřelování hnízd, kladení otrávených vajec). V důsledku jejich likvidace se v zemědělské krajině mohl otevřít prostor pro krkavce, který dokáže obratně lovit hraboše. Pomineme-li, že mohlo jít i o zcela přirozený pochod související s dlouhodobými populačními změnami, další důležitou příčinou bude také jistě zvýšená ochrana krkavce ve většině evropských států. Rovněž u nás nebyl krkavec při svém šíření pronásledován, neboť již v 80. letech patřil do Červené knihy ohrožených a vzácných druhů. Později byl pravidelně zařazován do aktualizovaných Červených seznamů, nejprve v kategorii téměř ohrožených druhů, následně do kategorie druhů zranitelných. Tím, že byl méně pronásledován a zneklidňován, částečně odložil i svou plachost a stal se, zvláště na východě, druhem hnízdícím i v příměstských lesích a dokonce v městských parcích (např. Varšava, Bratislava, Moskva, ale třeba i Berlín či Hamburk). Zcela se tedy přizpůsobil životu v současné kultivované krajině.

Hvízdák eurasijský

hvízdák eurasijský

Velikost

Délka: 42-50 cm.
Rozpětí: 71-85 cm.
Hmotnost: 400-1090 g.

Popis

Hvízdák eurasijský je středně velká plovavá kachna s kratším modrošedým zobákem a zakulacenou hlavou. Samec ve svatebním šatě má červěně hnědou hlavu se smetanově žlutým temenním proužkem a vínově červenou hruď, v prostém šatě je červeně až skořicově hnědý s bílými pery v ramenní části křídel. Samice je hědavě zbarvená se zřetelným vlnkováním. Mláďata jsou hnědá. V letu je patrné bílé pole na svrchní části křídla.
Hlas – samec hlasitě píská „huiu“ nebo „viu“, samice volá vrzavě „trrr“.

Ekologie

Hnízdění – Hvízdák je severský druh vzácně hnízdící na našich rybnících. Hnízdí v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo se šedavou vystélkou z prachového peří je umístěno v pobřežní vegetaci.
Samice snáší 7 – 11 smětanově žlutých vajec na kterých sedí sama a poté doprovází nekrmivá mláďata.
Potrava – převážně rostlinná.
Hvízdák eurasijský je tažný pták, ze zimovišť v Africe a jižní Asii se vrací počátkem dubna a odlétá v září až listopadu.

Rozšíření

Hnízdí od Islandu přes britké ostrovy a Skandinávii a dále v severní polovině Asie mimo nejsevernějších oblastí. Ve střední Evropě hnízdí jen nepravidelně jednotlivé páry. Mimo populací ze severozápadu areálu tažný druh zimující jižně od hnízdišť až do tropů – Středomoří, severní polovina Afriky, Malá Asie, jižní Asie, Japonsko.
Přes naše území pravidelně protahuje a v malém množství přezimuje, v hnízdním období bývá zaznamenán vzácně. Hnízdí u nás zcela vyjímečně, první doklad je z roku 1967 z Mostecka, druhé hnízdění bylo doloženo v roce 1998 opět v severních Čechách.

Hvízdák euroasijský je středně velká plovavá kachna s kratším modrošedým zobákem a zakulacenou hlavou. Délka těla je 45 – 51 cm, rozpětí křídel 71 – 85 cm a hmotnost 0,4 – 1 kg. Samec ve svatebním šatě má červeně hnědou hlavu se smetanově žlutým temenním proužkem a vínově červenou hruď. Samice je hnědavě zbarvená se zřetelným vlnkováním. Mláďata jsou hnědá.

Je to tažný druh, zimující v severozápadní Evropě, Středomoří, jižní Asii, Číně a v Japonsku. Hnízdí početně v jednotlivých párech na mělkých bažinatých vodách obklopen křovinatými nebo řídkými stromovými porosty. Hnízdo je plochá kotlinka, často mezi kameny, vystlaná rostlinným materiálem a prachovým peřím. Samice snáší 8 až 9 smetanově žlutých vajec, na kterých se pár v sezení střídá po dobu 24 až 25 dnů. Samec se účastní i vodění mláďat.

ZAJÍMAVOSTI

své jméno dostal podle hlasitého hvizdu, který vydává kačer; přes území ČR jen protahuje.

Sýkora uhelníček

Sýkora uhelníček

 

Velikost

10 – 11,5cm, váha 9g

Popis

Malá, čilá a hlučná sýkora, vypadající na první pohled jako příbuzná sýkory koňadry (Parus major). Má podobně černou hlavu s velkými bílými skvrnami na tvářích a tenkou světlou křídelní pásku. Liší se proporcemi, má větší hlavu a plnější šíji, která přechází hned do pláštíku. Zespodu není jasně žlutá,ale kouřově šedobéžová a nemá uprostřed černý pruh. Při pohledu zezadu je patrná typická oválná bílá skvrna na šíji. Je-li trochu vzrušena, může čepýřit malou chocholku jako “trn” na temeni. Hřbet je modrošedý. Kromě bílé pásky na špičkách velkých krovek má druhou pásku v podobě “korálků” na středních krovkách. Ptáci v Británii a na Iberském poloostrově mají olivový tón, nejsou na hřbetě tak modří a boky mají červenohnědý nádech. V Irsku mají také zespodu a na tvářích žlutý nádech. Samice se podobá samci. Celkově je to barevně nevýrazná sýkora.

Ekologie

Je typickou sýkorou jehličnatých lesů, pokud žije ve smíšených lesích, pak jen v místech s převahou jehličnanů. V horách se vyskytuje až k hranici lesa. V západní Evropě i v zahradách. Hnízdí od května do července, na severu 1x, ve střední Evropě 2x ročně, v dutinách. V jehličnatých lesích nebývá mnoho stromových dutin, tak vyhledává daleko více než jiné sýkory zemní díry, opuštěné myší nory či škvíry ve zdech a skalách. Ráda zahnízdí i v ptačích budkách. Hnízdo je vystavěno převážně z mechu, chmýří a zvířecí srsti. Snůška obsahuje 7-11 vajíček, podobných vajíčkám modřinky (Parus caeruleus), sedí jen samice. Potrava kterou hledá hlavně v korunách stromů na vnějších větvích, se skládá převážně z hmyzu, pavouků a semen. Hubením hmyzu patří mezi nejužitečnější ptáky.

Rozšíření

Žije ve většině Evropy mimo nejsevernější část, na velké části severni a střední Asie až po Pacifik. Dále v Malé Asii a severozápadní Africe. Je stálá, u severských ptáků však dochází v několikaletých intervalech k invazním posunům na jih.

Rozšíření v ČR.

Je rozšířen celkem rovnoměrně po celém území, chybí pouze v bezlesých nížinách. Na horách vystupuje až po horní hranici lesa a proniká až do porostů kleče. V posledních cca 20 letech početnost mírně stoupá, v letech 2001-03 u nás hnízdilo 0,5-1 milion párů.
Na území celé Evropy hnízdí přes 12 milionů párů, druh je považován za zabezpečený.
 

Sýkora uhelníček není tak pestře zbarvena jako sýkora koňadra nebo modřinka. Působí opravdu spíše jako zamazaná od uhlí. Hlava a hrdlo jsou černé, tělo je modrošedé, a tak nejnápadnějšími znaky, podle kterých ji bezpečně poznáte, jsou bílé tváře a charakteristická bílá skvrna v týle. Jako jediná z našich sýkor má dva světlé proužky v křídlech.

Její hlas můžete zaslechnout prakticky vždy, když si na jaře vyjdete do jehličnatého nebo alespoň smíšeného lesa. Pokaždé, když při procházce nějakou smrčinou zaslechnu toto typické volání, neodbytně mi připadá, jako by na mě sameček volal „vidím, vidím, vidím“. Já jej však často nevidím, neboť jeho doménou jsou husté koruny stromů, smrků, které mu poskytují dokonalý úkryt.

Sýkora uhelníček je svým výskytem vázána prakticky výlučně na jehličnaté lesy, zejména smrčiny. Spolu s pěnkavou, králíčkem obecným a červenkou patří uhelníčci k nejhojnějším ptákům jehličnatých lesů a v ptačím společenstvu smrčiny mohou uhelníčci tvořit i více jak deset procent všech hnízdících párů.

Uhelníček se vyskytuje od nejnižších poloh v Polabí až po horní hranici lesa v horách a znát jeho hlas se tedy opravdu vyplatí. I když uhelníčci nemají takovou širokou škálu hlasů jako například koňadry, přece se mohou jednotlivé hlasy od sebe lišit. Poslechněme si jinou variantu hlasového projevu uhelníčka.

 
 

Stejně jako sýkora koňadra a modřinka hnízdí i sýkora uhelníček v dutinách. Ve smrkových lesích je však přirozených stromových dutin nepoměrně méně, než je tomu v listnatých a smíšených lesích obývaných koňadrou a modřinkou. S tímto problémem se však sýkora uhelníček úspěšně vyrovnala. Obsazuje totiž nejen dutiny stromů, ale i duté pařezy, pukliny skal a také, a to je opravdu zvláštnost, úspěšně hnízdí v zemních děrách vyhloubených lesními hlodavci.

S oblibou využívá sýkora uhelníček k hnízdění budky. To může být v případě potřeby významné i z hlediska ochrany lesa při přemnožení některého ze škůdců. Potravu uhelníčků tvoří totiž především vajíčka a larvy nejrůznějšího hmyzu, tedy i lesních škůdců. Na podzim a na jaře tvoří významnou složku potravy i semena jehličnatých dřevin, zejména smrku a jedle. Máte-li tedy poblíž bydliště nebo chaty jehličnatý les, zkuste si vyvěsit několik budek. Možná, že do některé z nich se vám na jaře nastěhuje právě sýkora uhelníček.

Základní údaje

Sýkora uhelníček (Parus ater) je velká asi jako modřinka. Na rozdíl od ostatních druhů sýkor má v křídle dvě světlé pásky. Obývá především jehličnaté lesy. Potrava živočišná i rostlinná – zejména hmyz a semena jehličnanů. Hnízdí od dubna. Samička snáší do hnízda, které bývá umístěno v dutinách, 7 až 10 vajíček a sama je zahřívá, sameček ji však na hnízdě krmí. O mláďata pečují oba rodiče a rodinky pak zůstávají pohromadě až do hnízdního období v následujícím roce. Stálá a přelétavá; po vyhnízdění se hejnka uhelníčků připojují k jiným sýkorám.

Káně rousná

Káně rousná 

Velikost

Délka:50-60 cm.
Rozpětí:120-150 cm.
Hmotnost:M 730-1340 g,F 950-1300 g.Vejce.
Výška x šířka:50-60×40-47 mm.
Hmotnost:cca 60 g.

Popis

Káně rousná je velká jako káně lesní, rozlišovacími znaky jsou světlejší spodní strana ocasu a křídel, černá skvrna na rameni, černá koncová páska na ocase a tmavé břicho. Nohy jsou opeřené až po prsty. Rozpětí křídel je 110 – 135 cm. Samice a samec se navzájem neliší a mladí jedinci jsou o něco světlejší.
Hlas – v zimě se neozývá, při toku je velmi hlučná.

Ekologie

Hnízdění – hlavní hnízdní areál se rozkládá v tundře severního Ruska a Skandinávie, hnízdí v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo je umístěno na zemi.
Samice snáší 3 – 4 bílá vejce na kterých sedí sama po dobu asi 31 dnů a o mláďata se starají oba rodiče po dobu asi 6 – 7 týdnů.
Potrava – drobní hlodavci, převážně lumíci.
Káně rousná je tažný pták přezimující v západní a střední Evropě. Od srpna táhne směrem na jih, v listopadu se objevuje ve střední Evropě v oblastech chudých na lesy, kde přezimuje a v dubnu se opět vrací na svá severská hnízdiště. Odlétá v říjnu až listopadu a vrací se v březnu.

Rozšíření

Západní část Palearktické oblasti (západní Eurasie včetně severní Afriky a Přední Asie), Východní část Palearktické oblasti (východní Eurasie včetně Japonska a severní Číny), Nearktická oblast (Severní Amerika). Tažná (X-XI a II-IV). Od srpna táhne směrem na jih, v listopadu se objevuje ve střední Evropě v oblastech chudých na lesy, kde přezimuje a v dubnu se opět vrací na svá severská hnízdiště.

Zajímavosti

Množství u nás zimujících k.rousných je ovlivňována výší populací drobných hlodavců i klimatickými podmínkami v zimovištích. Podle toho se odvíjí její početnost u nás v zimních měsících – uvádí se od 2 do 10% ze všech káňat (1-5 tisíc).
Vyjímečně se jednotlivé kusy i celé páry u nás zdržují i v hnízdním období, hnízdění dosud nebylo potvrzeno.

Káně rousná je jen o málo větší než káně lesní (Buteo buteo). Siluety obou druhů jsou téměř stejné, jen káně rousná má trochu delší křídla. Dají se však spolehlivě rozpoznat podle zabarvení, jelikož káně rousná má bílý ocas s širokým tmavým pruhem. Navíc má bledší zabarvení, větší tmavé skvrny na břiše a ohybech křídel. Od káněte lesního se odlišuje i opeřením stojáků až po prsty, s výjimkou úzkého pásku vzadu.

Loví v otevřené krajině. Obyčejně číhá z vyvýšenin v terénu, jen zřídka ze stromů. Zvládá i třepotavý let na místě. Rozpětí křídel dosahuje 120 až 150 cm při délce těla 50 až 60 cm a hmotnosti 800 až 1200 g (průměrná hmotnost samce 850 a samice 1000 g). Ozývá se podobným hlasem jako káně lesní.

Hnízdí v severní Evropě, u nás jen zimuje. V severní Skandinávii si staví hnízda na skalách a stromech, resp. v rovinaté tundře přímo na zemi. Dospívá ve druhém až třetím roce. Samice koncem května snese 3 až 5 bílých vajec s hnědými skvrnami s hmotností cca 60 g, na kterých sedí 31 dní. Mláďata na hnízdě krmí 35 až 45 dní potravou, kterou přináší samec. Rodiče krmí mláďata i po vylétnutí z hnízda, a to ještě 4 až 5 týdnů. Hlavní složku potravy káněte rousného tvoří drobní hlodavci. Loví i hmyz a drobné ptactvo. Na zimovištích v nížinách a v údolích střední Evropy požírá i zdechliny, ale za tuhé zimy dokáže v hlubokém sněhu ulovit i malou zvěř. V sokolnictví se nepoužívá

Vyhledávání

Vyhledat obrázky pomocí Google | CalPhotos | Wikimedia
Vyhledat na internetu pomocí Google