Budníček větší (Phylloscopus trochilus) je malý druh zpěvného ptáka z čeledi pěnicovitých (Sylviidae).

Taxonomie

Budníček větší byl popsán Carlem Linném v roce 1758 pod rodovým jménem Motacilla. Do rodu Phylloscopus byl pak přeřazen v roce 1826.

Tvoří 3 poddruhy:
Phylloscopus trochilus trochilus (Linnaeus, 1758) – hnízdí v Evropě s výjimkou severní Skandinávie (v rozmezí od Pyrenejí severně až po Alpy); zimuje v západní Africe.

Phylloscopus trochilus acredula (Linnaeus, 1758) – hnízdí v severní Skandinávii východně až po západní Sibiř; zimuje ve střední Africe.

Phylloscopus trochilus yakutensis Ticehurst, 1935 – hnízdí ve východní Sibiři; zimuje ve východní a jižní Africe.

Popis

Je o něco menší než vrabec, dorůstá délky 11-12,5 cm, v rozpětí křídel měří 17-22 cm a váží 7-15 g. Svrchu je zelenohnědý, spodinu těla má špinavě bílou až nažloutlou. Obě pohlaví se zbarvením nijak neliší, mladí ptáci mají v porovnání s dospělci žlutší spodinu těla. Velmi se podobá blízce příbuznému budníčku menšímu (P. collybita), v porovnáním s kterým má však svělejší hnědavé končetiny, delší světlejší zobák a delší primární letky.

Vábí dvouslabičným stoupavým „hýit“. Zpěv se skládá z řady jednoduchých opakovaných hvízdavých zvuků.

Rozšíření

Hnízdí na rozsáhlém území Evropy a v Asii, kde zasahuje až po východní Sibiř. Je tažný se zimovišti v subsaharské Africe. Poddruh Phylloscopus trochilus yakutensis přitom každoročně podniká migrace dlouhé až 12 000 km z východní Sibiře do jižní Afriky. V České republice, kde se vyskytuje od března do října, hnízdí od nížin po 1700 m n. m.

Přednostně se zdržuje v mladých otevřených lesích s hustým podrostem a stromy mladšími 10-20 let, proniká však také do parků a zahrad. Největších populačních hustot dosahuje v místech s vodními prvky a hojným porostem bříz, olší, vrb, kapradí a nízkého ostružiní, v kterém staví hnízda.

Ekologie

Živí se hmyzem, jeho larvami, pavouky a na podzim také různými plody. Ve střední Evropě hnízdí 1x ročně od května do srpna. Kulovité hnízdo z trávy a mechu vystlané peřím s bočním vchodem staví na zemi v hustém keři nebo v trávě. V jedné snůšce je pak 4-8 světlých, červenohnědě skvrnitých, 15,2 x 12,2 mm velkých vajec, na jejichž 12-14 denní inkubaci se podílí samotná samice. Mláďata hnízdo opouští po 13-14 dnech. Pohlavně dospívá již v prvním roce života a ve volné přírodě se dožívá průměrně 2 let.

Početnost

Evropská populace je odhadována zhruba na 40 milionů párů, v České republice pak hnízdí v počtu 500 000-1 000 000 párů. V posledních letech jeho početnost na našem území mírně klesá.

Znaky

Budníček větší má šedý hřbet, přes oko se netáhne žádný nápadný proužek, nohy jsou světlé. Je důvěřivý, ale neposedný. Jeho zpěv je měkká klesající řada tónů – jediný spolehlivý určovací znak v terénu.

Prostředí

Listnaté lesy s bohatým podrostem zvláště tam, kde je blízko voda. Budníček větší žije málokdy tam, kde žije budníček menší, je spíše lesním ptákem.

Rozmnožování

Samečkové se ze zimovišť navracejí dříve než samičky a svůj příchod oznamují zpěvem, který se v květnu rozléhá v listnatém lese. Hnízdečko vypadá jako malý, nahoře otevřený pecen chleba a samička je buduje v porostu na zemi po 5 až 8 dní. Vždycky je umístí v lese při okraji mýtiny. Až na vstupní otvor vypadá hnízdečko jako hromádka suchého listí, uvnitř je ale měkce vystláno peřím. Hnízdění začíná v polovině května. Samička zůstává v nebezpečí až do poslední chvíle sedět na 4 až 8 bílých, hnědě skvrnitých vajíčkách. Má obyčejně jen jednu snůšku, ale když přijde nazmar, může budníček vyhnízdit v náhradní snůšce. Mláďata zůstávají na hnízdě 12 až 14 dní po vyklubání z vajec, ale i pak vyžadují po několik dní, aby je rodiče krmili, a zůstávají jako rodina pohromadě. Během stavby hnízda je sameček tichý, ale v době sezení na vejcích začíná zase zpívat. Umlká v červenci, ale po podzimním pelichání zase za krásných dnů zpívá.

Potrava

Hmyz a pavouci, které loví budníček během neklidného poskakování z větve na větev. Na podzim si jako přílohu dopřává i bobule.