Foto příspěvky
Články a zajímavosti

články_ptáci

Luňáci  a motáci

Nikdo   z nás   si  zřejmě nedovede  představit ornitologa  či jiného obdivovatele přírody, který by nezvedl oči a nepřiložil k nim  dalekohled, když  mu  nad hlavou krouží třeba luňák červený nebo jiný  dravec. Draví  ptáci nás  prostě  fascinují. Správné určení jednotlivých druhů je však tvrdší  oříšek.

luňák červený

Vzhledem k pronásledování  byly oba druhy luňáků v prvé polovici 20. století v České republice velmi vzácné. Následná ochrana přinesla úspěch v podobě návratu těchto krásných ptáků do naší přírody. Luňák červený je oproti luňáku hnědému větší, má dlouhá křídla a výrazně vykrojený ocas. Krajní rýdovací pera  mohou  být až  o 10  cm delší než  střední. Vykrojení je potom zřetelné i při roztaženém ocase. Celkově luňák červe- ný působí velmi pestře – rezatá barva hřbetu, prsou a ocasu kontrastuje s téměř bílou hlavou, výrazně světlou skvrnou na spodině křídel a černý- mi konci ručních a loketních letek. Ve vrcholu křídel kroužícího ptáka můžeme napočítat 5 ručních letek, na rozdíl od šesti u luňáka hnědého. Ten působí oproti svému většímu „příbuznému“ dost fádně. Na jeho ope- ření nalezneme jen různé odstíny hnědé, mladí ptáci jsou pak zřetelně světle žíhaní. Vykrojení ocasu není hluboké, při kroužení s roztaženým ocasem se zcela ztrácí. K přesné determinaci nám může dobře posloužit rozdílné držení křídel při plachtění či kroužení – luňák hnědý drží křídla vodorovně nebo jen málo svěšená, u luňáka červeného si můžeme všimnout výrazného zlomu v ohbí křídla směrem k zemi. Silueta vypadá zpředu podobně jako luk bez tětivy.

Během roku se u nás můžeme setkat se čtyřmi druhy motáků. Dva z nich, moták pochop a moták lužní, u nás pravidelně hnízdí a jejich početnost  pomalu  narůstá.   Počet  hnízdících  párů   motáka  pilicha v posledních letech naopak značně poklesl. Zajímavé je, že se jedná o unikátní populaci hnízdící na lesních pasekách. Na svých tradičních hnízdištích na severu Evropy tento druh hnízdí v mokřadech a rašeli- ništích. S motákem stepním se můžeme ojediněle setkat během tahu. Všechny druhy motáků lze snadno odlišit od jiných druhů  dravců již na velikou vzdálenost podle lehkého kymácivého letu s křídly drženými nad tělem ve tvaru písmene V.

Největším z této  čtveřice je moták  pochop, velikostí připomínající známou káni lesní. Křídla má však o poznání štíhlejší. Samce můžeme koncem března a během dubna zastihnout kroužit nad rákosinami při hlasitém toku. Na první pohled nás upoutají velké stříbrné plochy v křídlech zakončené černými letkami. Šedý je také ocas. Druholetí samci jsou oproti adultům celkově tmavší, na zadním okraji křídla je vidět tmavý pruh. Samice a mladí ptáci jsou tmavě hnědí se žlutou hlavou a hrdlem. Dospělé samice rozpoznáme podle žlutých pírek v ohbí křídel, které mladým tohoročním ptákům chybí.

Motáky lužní  můžeme pozorovat  v jinak  celkem nezáživné zemědělské  krajině.  Ke hnízdění  si  nejraději  vybírají obilná pole. Je  až s podivem, že jejich početnost přes celkem nízkou hnízdní úspěšnost, zaviněnou vysekáváním hnízd s mláďaty při sklizni, v posledních letech stoupá. Samec motáka lužního, nejmenší z našich motáků, působí ve vzduchu křehce. Při pátravém letu na hnízdišti připomíná lehký balzový model větroně. Dobrým diagnostickým znakem je tmavý pruh táhnoucí se podélně křídlem od těla k černým letkám. Zespodu křídla má tyto pruhy dva. Nápadné jsou rezatě skvrnité spodní křídelní krovky. Více určovacích znaků nalezneme na hnědě zbarvené samici v letu. Nápadné jsou početné rezaté skvrnky na spodních křídelních krovkách a černo- bíle pruhované loketní letky. Mladí ptáci jsou mnohem více rezatí na prsou a břichu a loketní letky jsou tmavé.

Pozorujeme-li nějakého motáka v zimě, můžeme téměř s jistotou říci, že se jedná o pilicha. Středoevropské nížiny, zvláště v letech s nízkou sněhovou pokrývkou a početnou populací hrabošů, slouží pilichům za zimoviště. Obzvláště stříbrně  šedí samci s tmavě šedou hlavou a černými konci křídel působí v krajině mysticky. Samice pilichů (a mladí ptáci) jsou podobni samicím motáků lužních a stepních, ale mají zřetel- ně kulatější křídlo. Na rozdíl od nich mají v letu ve vrcholu křídla pět ručních letek. Správně určit  v letu  samce motáka stepního  by překvapivě neměl být problém. Velikostí a vzhledem je podobný samci motáka lužního, je však ještě světlejší.  V koncové části křídla je nápadný černý klín. Samice působí více robustně  než podobná samice motáka lužního, má však světlý límec kontrastující s tmavohnědým „boa

Úbytek polních ptáků

Úbytek polních ptáků  v Evropě je přesvědčivě doložen.  Mizí druhy  řídké  a vzácné,  ale  i ty běžné. Z 36 běžných polních druhů  ptáků jich

18 v Evropě ubývá, 6 je stabilních a jen 7 jich přibývá. Celkový obraz o situaci v Evropě nám podává tzv. indikátor polních ptáků, který ukazuje, že za poslední čtvrtstoletí jsme v Evropě přišli o téměř 50 % hnízdních populací ptačích druhů charakteristických pro zemědělskou krajinu.

Jsme tedy svědky obrovského úbytku celé jedné skupiny živočichů, navíc v typu  krajiny, který v našem okolí převažuje.  A ukazuje se, že ostatní skupiny živočichů vázaných na zemědělskou kra- jinu na tom nejsou lépe.

žluna zelená

Hlavní příčinou úbytku polních ptáků je intenzifikace zemědělství. Pod tímto termínem se skrývá množství konkrétních jevů a mechanismů, které na jednotlivé ptačí druhy působí, např. používání pesticidů, průmyslových hnojiv, ale třeba i velmi účinné moderní mechanizace.  Téměř všechny průmyslově vyspělé státy světa podporují zemědělství systémem dotací, v EU v rámci tzv. Společné zemědělské politiky (tzv. CAP „Common Agricultural  Policy“). Ta ve své současné podobě podporuje intenzivní zemědělství formou přímých dotací, garantovaných cen zemědělských produktů a ochranou trhů členských zemí. Nechtěným důsledkem  je ale likvidace živé přírody.  A to navzdory tomu, že právě v rámci zemědělských dotací existují již delší dobu programy, které mají za cíl omezit negativní dopady zemědělství na živou přírodu a životní prostředí. Jsou to známé agroenvironmentální programy (AEP). Ty ale zjevně nefungují, jak by měly. Příčiny jsou rozmanité. Od zcela chybně a od stolu vymyšlených opatření, která nefungují proto, že ignorují biologii druhů,

jimž by měla pomoci, po přílišnou volnost ve výběru konkrétních činností, které má zemědělec přijímající dotace dělat, až po nedostatek financí zabraňující tomu, aby se funkční opatření rozšířila plošně po území celého státu. Zde je nutno podotknout, že přesná podoba AEP je v rukou vlád jednotlivých států a obviňování bruselských byrokratů z nekom- petentnosti je laciným odváděním pozornosti od skutečných viníků. Ti v naprosté většině případů sedí v domácích vládních úřadech.

Alespoň částečnou odpověď, proč agroenviron- mentální opatření nefungují, jak by měla, také při- náší článek Simona Butlera a spol. (Agriculture, Ecosystems and Environment 137:348–357), publikovaný na jaře 2010. Autoři využili metodic- kého postupu známého jako tzv. risk assessment framework (Butler  et  al.  2007,  Science  315:

381–384).  Známe-li požadavky  jednotlivých  pta- čích druhů na zdroje (potrava, podmínky hnízdění apod.) a známe-li, jak jednotlivé způsoby zeměděl- ského hospodaření tyto zdroje zasáhnou, jsme schopni modelovat dopad jednotlivých  způsobů hospodaření na  ptáky. Tato metoda umožňuje stanovit, které aspekty zemědělského hospodaření jsou pro polní ptáky nejvíce rizikové a které země mají pro evropské polní ptáky největší význam. Také lze díky ní modelovat  vliv různých scénářů vývoje zemědělství na ptactvo  v budoucnosti.

Výsledky  studie kromě jiného ukázaly, že čím větší význam má daný stát pro evropské polní ptáky, paradoxně tím méně investuje do ochrany biodiverzity v zemědělské  krajině.

Také bylo zjištěno, že více zasahují polní ptáky změny odehrávající se přímo na orné půdě než např. na okrajích polí. To by vysvětlovalo dosavadní

neúspěšnost některých AEP, které jsou zaměřeny především na okraje polí a nikoliv do jejich středu.

Zajímavý je také pohled do budoucnosti. Studie modeluje, jaké hodnoty dosáhne indikátor ptáků zemědělské krajiny k roku 2020 při různých scénářích vývoje zemědělského  hospodaření v Evropě. Pokud bude zachován současný způsob hospodaření, pak lze očekávat, že hodnota indikátoru poklesne na hodnotu 50 až 41 %, tj. v roce 2020 bude v Evropě  méně než polovina polních ptáků, kteří zde byli v roce 1980. Ještě větší úbytek ptáků zemědělské krajiny však bude důsledkem dalšího opouštění  zemědělské půdy  či  zrušení  úhorů (v západní Evropě známé jako tzv. „set asides“). Zdaleka nejhorší dopad na polní ptáky bude mít ale další intenzifikace  zemědělství v zemích střed- ní a východní Evropy. V případě tohoto scénáře očekáváme pokles hodnoty indikátoru polních ptáků až na 30 či 39 % oproti roku 1980. Česká republika je malá a ve srovnání s jinými zeměmi se na našem území většinou vyskytuje jen zlomek evropské populace ptačích druhů vázaných na zemědělskou krajinu. ČR je ale také zemí, kde jsou stále ještě stavy polních ptáků výrazně lepší než v zemích  západní Evropy. Další bezohledná  intenzifikace zemědělství je nejlepší cestou ke stavu, který dnes známe z Velké Británie či Holandska, kde třeba zpívající skřivan polní je vzácností. Státní ochranu přírody však, zdá se, ponechává tento stav chladnou. Nadále se soustřeďuje na druhy vzácné a na ochranu území v rezervacích   či jinak chráněných územích. Tento typ ochrany je samozřejmě nutný, ale zároveň je trestuhodné ignorovat to, že s podporou státních dotací mizí živá příroda z nejrozsáhlejšího typu prostředí, které nás obklopuje.

U nás zimující husy

Domácí husu zná  patrně každý: velké  zavalité tělo, krátké nohy, dlouhý krk  s malou hlavou a silným  zobákem. Téměř všechny divoké husy vyskytující  se během roku u nás patří ke třem „šedým“ druhům: jsou  to husa velká,  polní a běločelá.

Z nich jedině husa velká u nás i hnízdí, takže ji můžeme vidět po celý rok. Hnízdiště, kam se ze zimovišť vrací v únoru, se nacházejí v jižních Čechách a na jižní Moravě, v menším počtu i např. v Poohří, Polabí či Poodří. V červnu, kdy dospívají mláďata, pelichají dospělým letky, takže nemohou létat a soustřeďují se ve stovkách na letních shromaždištích. Na některých z nich zůstanou až do listopadu, kdy většina táhne do zimovišť v západním Středomoří. Ve stále větším počtu však u nás také zimují. Nehnízdící dvou- až tříletí ptáci mohou pelichat i severněji v Evropě.

www.nasiptaci.info

Další dva „severské“ druhy hus zastihneme u nás jen od poloviny září do poloviny dubna často ve společných hejnech.

Husy jsou  výrazně společenští ptáci. Husy velké se  po  vyhnízdění a přepelichání  soustřeďují  z celých  oblastí  výskytu  jen  do  několika stálých společných shromaždišť. Od konce září se k nim na některých shromaždištích připojují i „severské“ husy. Část hus  všech druhů  zde setrvává přes zimu a jejich počty se zvyšují opět v době jarního průtahu. Středem těchto shromaždišť jsou větší vodní plochy: rybník Dehtář na Českobudějovicku, Velký Tisý na  Třeboňsku, velké rybníky a zejména údolní nádrž Nové Mlýny na jižní Moravě, v menším počtu údolní nádrže Jesenice, Nechranice nebo Rozkoš, případně i některá místa na dolním toku řeky Moravy (viz také str. 10–11).

Tisícová hejna hus nocují na vodě, odkud vyletují na pastvu – přede- vším na ozimy – zhruba do 30 km od nocovišť. Husy velké se pasou ráno a navečer a mezitím se vracejí na vodu, husy polní a běločelé se vracejí přes den na vodu jen nepravidelně. Nejpůsobivější pozorování hus je na shromaždištích za ranního rozletu a večerního návratu.

Všechny tři zmíněné druhy, především však oba severské, tvoří také převážnou většinu hus přeletujících v hejnech od podzimu do jara často i nad městy nebo hřebeny hor. Druhy v těchto hejnech je často možné rozlišit jen podle hlasu.

Další dva druhy „šedých“ hus se u nás vyskytují zpravidla od podzimu do jara zřídka až výjimečně, převážně jednotlivě nebo v malých skupi- nách. Nejčastěji jsou k zastižení na společných shromaždištích v hejnech jiných druhů hus. Jsou nesnadno rozeznatelné, zejména mladí ptáci. Husa krátkozobá je „zmenšená“ husa  polní, s růžovou kresbou  na  tmavém zobáku, svrchní strana křídel je v letu světle modrošedá. Husa malá je

„zmenšená“ husa  běločelá, se  světlým zobákem, u dospělých s bílým čelem až daleko za oko a žlutým kroužkem kolem oka.

Zřídka až výjimečně se u nás vyskytují také bernešky, a to především od podzimu do jara na shromaždištích hus. Pouze bernešky velké z popu- lací do Evropy introdukovaných mohou být jednotlivě zastiženy během celého roku  kdekoliv na  našem území. V poslední době  jsou  i v létě zaznamenáváni jedinci bernešky bělolící.

Bernešky jsou s výjimkou bernešky velké výrazně menší než ostatní husy. V hejnech hus jsou nápadné i tmavým až černým zbarvením, další kresba je zpravidla vidět až při detailním prohlížení. Tři druhy bernešek jsou menší, s kratším slabším zobákem. Berneška bělolící se v letu ozývá štěkavým „guak“. Podobná berneška tmavá je ještě menší, celá hlava je tmavá, pouze po stranách krku je u dospělých bílý proužek, spodní strana těla je tmavěji šedohnědá. Hlas je hluboké jednoslabičné „krok“. Berneška rudokrká je velmi pestrá. Hlas je zvučné odděleně dvouslabičné

„ki-kvi“. Čtvrtý druh – berneška velká – je větší než husa velká, hlas v letu je zvučné „a-hong“ (druhá slabika vyšší). Všechny bernešky zalétají s husami na pastvu, ale s výjimkou bernešky rudokrké  hledají potravu  i ve vodě, a to  včetně „panáčkování“. Pohyby malých druhů na pastvě jsou velmi rychlé, což je zejména nápadné u bernešky rudokrké v hejnech ostatních druhů hus. Bernešky velké hnízdící v severní Evropě v blízkosti člověka se mohou chovat i značně důvěřivě.

Návrat puštíka  bělavého na Šumavu

Puštík bělavý (Strix uralensis) je vzácný a málo známý druh sovy, jehož populace žijí v severní Evropě a Asii v pásmu lesů tajgy a v izolovaných horských lesích střední Evropy. Jedním z takových lesních ostrovů byla do začátku 20. století i Šumava  jako  jediná  známá  oblast  výskytu puštíka bělavého v Čechách a na Moravě. Poté začala  početnost  populace  silně  klesat  a od konce 30. let byl druh na Šumavě považován za vyhynulý.

Určit zpětně příčiny zániku populace je dosti obtížné. Dostupné  údaje  vedou  k předpokladu, že se jednalo o souběh několika vlivů, přičemž za hlavní z nich se považuje intenzivní odstřel a ubývání vhodných lesních porostů, tj. starých smíšených lesů s převahou buku, v důsledku těžby a přeměny porostů ve smrkové monokultury.

puštík bělavý

Začátkem 70.  let  20.  století  se  společně se založením Národního parku Bavorský les na německé straně zrodila myšlenka obnovy popu- lace puštíka bělavého pomocí umělého odchovu mláďat a jejich vypouštění do volné přírody. Tak byli v roce 1975 poprvé vypuštěni uměle odchovaní jedinci. První hnízdění v přírodě na německé straně Šumavy bylo zjištěno v roce 1985, úspěšné však bylo až hnízdění o čtyři roky později.

Česká republika se k projektu přidala počátkem 90. let a k prvnímu vypouštění uměle odchovaných mláďat do  volné přírody došlo v roce

1995.  Novodobé vyhnízdění tohoto  druhu  na české straně  Šumavy bylo doloženo již v roce

1998 v okolí Volar. Ovšem vůbec první vyhnízdění ve volné přírodě na našem území bylo zjištěno již v roce 1983 v Moravskoslezských Beskydech, kde se vytvořila malá hnízdní populace v důsledku postupného šíření puštíka bělavého západním směrem ze silné populace na Slovensku.

Následovala další prokázaná hnízdění v letech

1999, 2001, 2003, 2004 a 2006, přičemž posled- ní tři se odehrála v  budkách. Jak ukázal monitoring puštíka bělavého z posledních let, početnost druhu  již v Ptačí oblasti Šumava splňuje kritérium pro zařazení mezi předměty ochrany. V současné  době  je  na  území  Národního parku Bavorský les známo sedm teritorií puštíka bělavého, na  české straně  Šumavy 12 teritorií s odhadem  populace  15–20  hnízdících  párů. Nejméně 8–10 párů  se vyskytuje přímo v Ptačí oblasti Šumava. Vypouštěním uměle odchovaných jedinců se prozatím podařilo vytvořit malou, ale životaschopnou populaci. Ač  jsou  reintrodukce tím posledním a ze zkušeností často nevhodným nástrojem na obnovení původních populací, u některých druhů je lze s úspěchem aplikovat.

Poznáte lindušky?

Při  otevření  atlasu  na   stránkách  s  vyobrazením  lindušek se  na  první  pohled zdá,  že  většina druhů je  od  sebe téměř nerozeznatelná. Začínajícího ornitologa přepadne při pohledu  na  nevýrazně zbarvené  ptáky určovací skepse a  raději rychle  přelistuje na  jiné  obrázky. Přestože lindušky patří ke druhům, jejichž  určování může za  určitých podmínek  činit potíže  i  zkušenějším ornitologům,  v  době  hnízdění není správná determinace  tak   problematická.  Během  určování kromě zpěvu výrazně napoví zejména prostředí, v němž se lindušky vyskytují.

Nevýrazné zbarvení, skvrnitá hruď, bílá krajní ocasní pera a u některých druhů dlouhý zadní dráp – tímto výčtem lze v krátkosti charakterizovat společné znaky lindušek. Méně nápadní zástupci rodu Anthus jsou částeč- ně ve stínu známějších a pestřeji zbarvených konipasů, s nimiž jsou řazeni do společné čeledi. Životní projevy většiny druhů lindušek jsou si podob- né. Samci při letu nad hnízdištěm zpěvem obhajují svá teritoria, hledání potravy a hnízdění probíhají výhradně na zemi. V nárocích na prostředí se jednotlivé druhy odlišují. Zatímco jeden druh hnízdí na vysokohorských loukách, druhý obsazuje písčitá pole a úhory, další vyhledává vlhké louky a rašeliniště, pro jiný druh jsou hnízdištěm řídké lesy a paseky.

V České republice hnízdí čtyři druhy lindušek, přičemž dva druhy patří mezi běžné. Nejhojnější je linduška lesní. Zbarvením se nepatrně odlišuje od velmi podobné lindušky luční smetanově nažloutlou hrudí. Její zpěv je velmi nápadný. Od dubna se ozývá na lesních pasekách a okrajích z vrcholků stromů, přičemž během zpěvu vzlétá do výše a při klesání s nezaměnitelným trylkem ciá ciá ciá dokončuje zpěv při dosedání na jiný či původní strom, z něhož vzlétla.

www.nasiptaci.info

Vzhledem velmi podobná linduška luční hnízdí nejčastěji na vlhčích nesečených loukách, pastvinách a rašeliništích. Setkáme se s ní zejména ve vyšších polohách. Její nenápadné zbarvení se vyznačuje bělavou hrudí a olivovými boky. Zpěv je přednášen za letu jako řada stejných tónů, které se ke konci zrychlují. Na přeletech se ozývá krátkým vábením. Nejčastěji usedá na zemi, ale s oblibou využívá jako posedy i nízké osamocené stro- my a keře, elektrické dráty a ohrady. Vzácně u nás i zimuje.

Linduška  horská  je  vzácným druhem  subalpínského  a  alpínského pásma našich nejvyšších pohoří, pravidelně ji zastihneme pouze v Krkonoších a Jeseníkách. Ve svatebním šatě je nápadná narůžovělou hrudí bez skvrnité kresby, bílým nadočním proužkem a tmavýma nohama. Zpěv je částečně podobný lindušce luční, se kterou se na našich hnízdištích vyskytuje společně. Na tahu a vzácně i v zimním období se v malých počtech může zdržovat na březích rybníků nebo zaplavených loukách.

Linduška úhorní je největší z našich lindušek, s vysokýma světlýma nohama působí štíhlým dojmem. Dříve hojněji hnízdila v nížinách na úhorech a v polích. Posledními pravidelnými hnízdišti jsou dnes již pouze výsypky v Podkrušnohoří.  Staří  ptáci se  vyznačují neskvrnitou  hrudí, jednobarevnými zády a tmavým proužkem táhnoucím se přes oko. Mladí ptáci mají hruď skvrnitou a záda čárkovaná. Samec je nápadný zpěvem, během něhož v obloucích vlnovitě obletuje teritorium.

Linduška rudokrká přes naše území pouze protahuje. Na jaře, kdy ptáci ve svatebním šatě vynikají načervenalým hrdlem, se ojedinělá hejnka zastavují na březích rybníků a vlhkých loukách. Při podzimním tahu je méně nápadně zbarvená a častěji uniká pozornosti. Od lindušky luční ji odlišuje skvrnitý kostřec a hustě čárkovaná záda se dvěma bělavými proužky. Na následující dvoustraně je vyobrazeno všech pět druhů lindušek s upozorněním na hlavní určovací znaky.

Jak správně přikrmovat  ptáky

Listí už dávno zežloutlo, dny se krátí a noční teploty občas klesající  pod bod mrazu nás nenechávají na  pochybách, že  zima  je za  dveřmi. To je pro  mnohé z nás  podnětem k vytažení krmítka ze sklepa. Krmíme ale ptáky správně? A je to vůbec vhodné?

Krmit, či nekrmit?

V zimě nastávají v našich zeměpisných šířkách podmínky, které značně ztěžují přežití stálých druhů. Dlouhodobě nízké teploty zvyšují nároky na termoregulaci. Čím je ptačí tělo menší, tím rychleji ztrácí teplo, a proto potřebuje více energie, aby dokázalo udržet stálou teplotu.  Získá- vání potravy navíc komplikuje  sněhová pokrývka, zmrzlá půda a  krátká délka dne, během něhož ji mohou ptáci shánět. Pro přežití dlouhé a mrazivé  noci je nutné vytvořit si dostatečné tukové zásoby.  Není to však věc jednoduchá. Aby získaly dostatek potravy, musí např.  modřinky jejímu  shánění věnovat 85 % dne a takový kos musí nasbírat  dvakrát tolik bobulí, kolik sám váží.

Je to už několik století, co nás lidi napadlo, že bychom mohli ptáky v těžkých časech podpořit. Velký rozmach přikrmování se datuje od 19. sto- letí a  např. ve  Velké Británii dnes  přikrmuje

brhlík lesní

75 % domácností,  často po celý rok. Takto rozšířený zdroj potravy již získává na významnosti a může nejen zvyšovat pravděpodobnost  přežití přezimujících  populací, ale také ovlivňovat průběh hnízdění. Pravidelně přikrmovaní ptáci hnízdí dříve a  mají vyšší hnízdní úspěšnost. Právě tato  zjištění vyvolávají otázky, jaké následky mohou mít umělé zásahy do životního cyklu ptáků v delší časové perspektivě,   a  je-li vůbec na místě, abychom ptáky přikrmovali.

Domníváme   se,  že  pokud se  budeme   držet několika  zásad, můžeme našim ptákům  přikrmováním významně  pomoci.  Doporučujeme  však krmit pouze od listopadu do konce března, po zbytek roku si ptáci potravu snadno  najdou sami. Musíme mít také na paměti, že umístěním krmítka na svou zahradu na sebe bereme velkou zodpovědnost. Ptáci tvoří tukové  zásoby přede- vším v druhé části dne. Při rozhodování, kde se před nocí nakrmit,  počítají pravděpodobně také s naším krmítkem,  a pokud  v něm bude potrava chybět, může být již pozdě shánět ji někde jinde. Pokud se  tedy rozhodneme  ptáky přikrmovat, měli bychom  to dělat pravidelně   a  poskytovat stále přibližně  stejné množství potravy.

Kam s krmítkem?

Jak  má krmítko vypadat,  ukazují obrázky. Kam ho ale umístit?  Můžeme jej bud zavěsit, nebo připevnit na stabilní podstavec,  vysoký alespoň 1,5 m. Vždy by mělo stát na otevřeném, dobře přehledném  místě, vzdáleném  alespoň

2 m od keřů či stromů, aby nebylo snadno dostupné  predátorům.  Umístíme-li krmítko na strom, zavěsíme ho raději na větev než na kmen stromu. Krmítko také nikdy nedáváme do blízkosti nechráněné skleněné plochy, do které by mohli ptáci narazit. Vždy pamatujeme na to, aby krmné místo zůstávalo  v  čistotě. Pravidelně odstraňujeme ptačí trus, slupky  semínek a případné kazící  se zbytky.

Co do krmítka patří a co ne

Nejběžnějším krmivem jsou směsi olejnatých semen (slunečnice, mák, proso, lněné a konopné semeno, řepka), lákající především zrnožravé ptáky.  Výhodně je nakoupíme např. v zahradnictví, ale slunečnici si lehce vypěstujeme i na vlastní zahradě či balkóně. Ptákům pak můžeme nabídnout  celá plodenství  a sledovat, jak jednotlivá semínka dobývají. Nabídku  můžeme zpestřit  nasekanými  vlašskými  či lískovými  ořechy. Drozdovitým ptákům předkládáme různé druhy bobulovin  (jeřabiny, šípky, plody hlohu či bezu černého),  ale i jablka (celé  plody i pokrájené sušené křížaly)  nebo rozinky.  Bobuloviny  můžeme nasbírat  při podzimní  procházce a doma je zmrazit či naopak usušit, pak je před podáním znovu namočíme. V tomto výčtu nesmíme zapo- menout na tradiční lůj, vždyd sýkorkám  ho před okno věšely už naše babičky. Lůj neboli živočišný tuk získáme nejčastěji hovězí, ale i skopový, použitelný je také tuk králičí. Naopak vepřové sádlo ptáci dobře nepřijímají.  Využijeme i rostlinné oleje ve formě tzv. ztužených pokrmových

tuků bílé barvy (nikoliv margaríny!), které jsou lépe stravitelné, obsahují méně nasycených mastných kyselin  a více vitamínů.

Chceme-li krmit kuchyňskými  zbytky, musíme pečlivě vybírat, abychom ptákům neublížili!  Vyvarujeme  se slaných, kořeněných,  uzených a plesnivějících či jinak zkažených potravin včetně přepáleného tuku. Neuvařená rýže, sušený kokos, chléb a  těstoviny   v trávicím traktu ptáků nabobtnají a můžou  vést až k úhynu! Z našeho  jídelníčku můžeme ptákům nabídnout  např. ovesné vločky, strouhanou  mrkev, nesolené  pečivo,  tvaroh či tvrdý sýr, kousky  masa nebo vařených brambor a rýži, ale pouze nebyla-li vařena s kořením.  Řadu ptáků také potěší odřezky ze  slaniny či masa nakrájené na drobné kousky. Máme-li chud si s přípravou krmení více pohrát, máme  k  dispozici celou kuchařku receptů (viz Literatura). Zimní přikrmování  představuje nejen pomocnou ruku podanou ptákům z naší strany, ale i my na oplátku  získáváme. Přináší  nám dnes tak vzácný blízký kontakt  s přírodou, umožňuje nám pozorováním pronikat do tajů ptačího  chování  a leckdy teprve na krmítku spatříme druh, o kterém jsme ani netušili, že může zavítat do naší zahrady.

Domy  versus  ptáci

Téměř vše,  co  člověk  dělá, poškozuje určitým způsobem přírodu. Například i  taková  zdánlivě  bohulibá  činnost, jako  je  zateplení domů nebo oprava střechy, může způsobit smrt  některým živočichům či dokonce zánik celých kolonií. Nevěříte?

Rorýsi původně  hnízdili ve skalách. Již před mnoha staletími však přišli na to, že blízkost člověka je pro ně výhodná.
Domy  versus  ptáci

a častým argumentem bývá, že „zvířatům patří příroda, ale domy jsou pro lidi“.

K nejčastějším střetům se zákonem dochází při opravách střech a zateplování domů. Díky neznalosti zákona  (která  se  bohužel  mnohdy týká i stavebních úřadů) je často výměna krovů a  střešní  krytiny prováděna  v  hnízdní  době, obklady panelových domů polystyrénem probíhají v době kojení mládat netopýrů.

Profil,  který ptákům i netopýrům slouží jako  průchod přes  polystyrénové obložení do  původního otvoru.

jí svá jednoduchá hnízda na půdách a zakrytých okapových římsách domů. V  posledních dvou desetiletích se naučili využívat i štěrbinovité větrací otvory v střešním plášti panelových domů. Proč? Je to nejbezpečnější místo, jaké si pro výchovu svých mládat  mohou  přát  –  tam se žádný predátor nedostane!

Také  kavka  původně  hnízdila  na  skalách nebo v dutinách stromů v parcích a listnatých lesích. Dnes ale téměř úplně přesídlila do měst, kde hnízdí v nepoužívaných komínech, na věžích, půdách a římsách domů.

Tito ptáci přišli do měst většinou proto, že v přírodě ztratili životní podmínky. Jejich počet- ní stavy se dramaticky snížily, přitom ptáci žijící ve městech tvoří většinu naší populace. Proto se dostali na seznam zvláště chráněných živočichů a  jsou  tedy podle  české  legislativy chráněni. S tím většina lidí souhlasí. Zákon ale říká, že chráněna jsou i jejich hnízdiště, vejce, mládata a  úkryty. A  tady  často  bývá ohnisko  napětí a střetu – obyvatelé domů si chrání svůj majetek vždy spojeno s uzavřením štěrbinovitých otvorů střešního  pláště mřížkou. Rušení a především uzavření dutiny mají fatální následky pro samici sedící na vejcích i pro nevylétlá mládata. Je tedy nezbytně   nutné    provádět   stavební   práce mimo období 15. 4. až 15. 8. Zároveň je třeba respektovat možný výskyt netopýrů. Proto otvory, odkud netopýři vyletují, není možné uzavírat ani mimo tento termín.

Aby byly hnízdiště rorýsů a úkryty netopýrů zachovány i po zateplení domů, je nutné ponechat  ne-li všechny, tak  alespoň část větracích otvorů  nezakrytých. Řešením může být např. plechový nebo plastový profil o stejném půdorysu a rozměrech (!), jaké má větrací otvor, který poslouží jako průchod přes polystyrénové obložení  do  původního otvoru.  Připevňuje se  na dům tak, aby byl samonosný a držel nezávisle na polystyrénu. Vnitřek tohoto nástavce je potřeba  zdrsnit – vymazat tmelem, aby nebyl kluzký. Takto zpřístupnit je třeba hlavně otvory, které nejsou přímo nad okny bytů.

Součástí oprav sedlových střech je mj. absolutní uzavření půdy, které má zabránit průniku
Otvory ve střešním plášti zrevitalizovaného domu v Poličce,  které byly při zateplení

v září  2006  ponechány otevřené, rorýsi  využili i letos ke hnízdění.

holubů a kun. Na uzavřené půdě je pak zne- možněn i výskyt netopýrů nebo hnízdění rorýsů a kavek. Proto  je nutné  ještě před zahájením opravy zjistit, je-li dům těmito druhy obýván, a pokud ano, kterými otvory zvířata na půdu pronikají. Zachování těchto  vstupních  otvorů není nutné se obávat, protože holubi jimi pro- lézt nedokážou. Termín rekonstrukce  je opět nutné posunout mimo období rozmnožování, tj. na dobu od 15. 8. do 15. 4.

Jako částečnou náhradu za zničená hnízdiště lze instalovat budky pro rorýse a kavky. Umísujeme je co nejvýše u střechy, pod římsou nebo pod balkonem, aby na ně nepršelo. Povrchovou úpravu budek je možné sladit s omítkou domu, aby opticky nerušila. Vyvěšování budek je však třeba chápat jako nouzové a doplňkové řešení. Nejjednodušší, nejlevnější a  pro  ptáky nejbezpečnější zůstává zachování hnízdních možností na domech.

Soužití s ptáky „pod jednou střechou“ může vyvolat strach  z  přenosu  chorob  či parazitů. Tyto obavy ovšem nejsou  na  místě, protože popisované druhy ptáků nemají žádné parazity přenosné  na  člověka a  riziko  nákazy zvířecí nemocí je opravdu jen hypotetické.

Novější druhy v Evropě

Jak postupuje vědecké poznání, objevují se v Evropě i u nás  nové druhy i rody  ptáků. Nejde ale  o zcela  nové, dosud neznámé ptáky, jen  o nová jména i těch nejběžnějších druhů, jako  je sýkora modřinka. Nové  poznatky o vzájemné (ne)příbuznosti jednotlivých taxonů, často založené na  molekulárních analýzách, vedou nejčastěji k povyšování  poddruhů na  druhy (jsou-li jasně určitelné a nekříží-li se) a k dělení velkých  rodů na  několik menších. Někde ale  můžeme dojít k závěrům zcela  opačným, příkladem je sovice sněžní. Jazykové analýzy nemění systém, pouze poopravují špatně psaná jména (třeba nesouhlasící rody   u  jiřičky).  Změny  ve  vědeckých názvech by  ale  rozhodně neměly vést  ke snaze měnit zavedená česká  jména.

Navrhovaných změn bývá  mnoho, ne  všechny ale  obstojí ve zkoušce času.  Následují- cí přehled zahrnuje vybrané taxony, se  kterými se  nejspíše setkáme na  cestách po Evropě, a rozhodně není závazný ani  definitivní. Má  pouze pomoci zorientovat se v různých názvech objevujících se nejen v  literatuře, případně motivovat k rozlišování  v terénu (např. vrána šedá a černá). Přehled byl zpracován podle souhrnného článku v British Birds 06/2006, v němž jsou uvedeny obsáhlé literární prameny. Na něj odkazuji případné zájemce o podrobnější informace.
Sýkora  parukářka nese nyní  latinské rodové jméno

Lophophanes, tedy „ukazující chocholku“.

Branta canadensis – berneška velká

Větší a menší poddruhy bernešky velké byly povýšeny na samostatné druhy.

Branta canadensis – berneška velká (Greater Canada Goose)

Branta hutchinsii – (Lesser Canada  Goose) – české jméno nemá, navrhuji berneška menší

Chlidonias hybrida – rybák bahenní (Whiskered Tern)

Chlidonias niger – rybák černý (Black Tern)

Chlidonias leucopterus – rybák bělokřídlý

(White-winged  Black Tern) Sterna sandvicensis – rybák severní (Sandwich Tern) Sterna hirundo – rybák obecný (Common Tern) Sterna paradisaea – rybák dlouhoocasý  (Arctic Tern)

Hieraaetus Aquila rod orel

Taxonomie orlů je komplikovaná, dokud neproběhnou důkladné analýzy je nejvhodnější řadit všechny velké orly (kromě mořského) do rodu Aquila (i když volavý a křiklavý bývají řazeni i do zvláštního rodu Lophaetus).

Aquila clanga – orel volavý (Spotted Eagle)

Aquila pomarina – orel křiklavý (Lesser Spotted  Eagle)

Aquila pennata – orel nejmenší (Booted Eagle) Aquila chrysaetos – orel skalní (Golden Eagle) Aquila fasciata – orel jestřábí (Bonelli’s Eagle) Aquila nipalensis – orel stepní (Stepe Eagle) Aquila rapax – orel okrový (Tawny Eagle)

Aquila heliaca – orel královský (Eastern Imperial Eagle)

Aquila adalbertii – orel iberský (Western Imperial Eagle;

dříve poddruh A. heliaca)
Nyctea scandiaca Bubo scandiacus sovice sněžní (Snowy Owl)

Sovice sněžní je blízce příbuzná výru viržinskému, proto je řazena do rodu Bubo.      

Hirundo daurica Cercopis daurica vlaštovka skalní (Red-rumped Swallow)

Vlaštovka skalní má blíže k jiřičkám než k vlaštovkách rodu Hirundo.

Hippolais pallida sedmihlásek šedý

Západní poddruh opaca byl vyčleněn jako samostatný monotypický druh, východní zůstává polytypický.

Hippolais opaca – sedmihlásek západní (Western Olivace- ous Warbler)


Druhové vědecké jméno jiřičky obecné bylo  opraveno na  gramaticky správné urbicum namísto bývalého urbica.

Corvus corone – vrána černá (Carrion Crow)

Corvus cornix – vrána šedá (Hooded Crow)

Serinus citrinella   zvonohlík citrónový

Korsický poddruh byl oddělen jako samostatný druh.

Hippolais pallida – sedmihlásek  šedý (Eastern Olivaceous Warbler)

Serinus corsicanus – zvonohlík korsický (Corsican Finch)

Catharacta skua Stercorarius skua

chaluha velká (Great Skua) Chaluha velká a pomořanská jsou si blíže příbuzné, než kterákoli z nich s chaluhou  malou nebo příži- vnou. Není tedy možné vyčleňovat chaluhu velkou do samostatného rodu.

Larus argentatus  → některé poddruhy povýšeny na druhy
Hippolais caligata – sedmihlásek malý

Původní poddruhy byly rozděleny.

Hippolais caligata – sedmihlásek malý (Booted Warbler)

Hippolais rama – sedmihlásek  Sykesův (Sykes’s Warbler)

Phylloscopus brehmii Phylloscopus ibericus

budníček iberský (Iberian Chiffchaff)

Typový exemplář brehmii byl ve skutečnosti b. menší.
Serinus citrinella – zvonohlík citrónový (Citril Finch)          

Carduelis flammea čečetka zimní

Menší, hnědavý i u nás hnízdící poddruh cabaret byl oddělen od severské flammea jako samostatný druh. Flammea u nás zřejmě pouze zimuje.

Carduelis cabaret – čečetka tmavá (Lesser Redpol)

Carduelis flammea – čečetka zimní (Common Redpol nebo ‚Mealy’ Redpol)

Larus argentatus – racek stříbřitý (Herring Gull –
První  platný  popis  budníčka  iberského  je  od  Clauda  několik poddruhů)

Larus michahellis – racek středomořský (Yellow-legged

Gull – JV poddruh  michahellis  a atlantský atlantis)

Larus armenicus – racek arménský (Armenian Gull –monotypický)

Larus cachinnans – racek bělohlavý (Caspian Gull –zařazení není jisté, stále uváděni jako Larus argentatus cachinnans)

Sternini rody rybáků

Rod Sterna zahrnoval několik geneticky jasně oddě- lených skupin, proto byl rozdělen na několik menších rodů (některé z nich se dříve již používaly).

Sternula albifrons – rybák malý (Little Tern)

Gelochelidon nilotica – rybák černozobý

(Gull-billed Tern)

Hydroprogne caspia – rybák velkozobý (Caspian Tern)

Ticehursta z roku 1937 jako Ph. ibericus.                  

Paridae sýkorovití

Rod Parus byl rozdělen do několika menších rodů. Parus byl jedním z největších ptačích rodů. Mezi zápa- dopalearktické sýkory tedy řadíme:

Cyanistes caeruleus – sýkora modřinka  (Blue Tit) Cyanistes cyanus – sýkora azurová  (Azure Tit) Parus major – sýkora koňadra  (Great Tit)

Lophophanes cristatus – sýkora parukářka  (Crested Tit)

Periparus ater – sýkora úhelníček (Coal Tit) Poecile lugubris – sýkora temná  (Sombre Tit) Poecile montanus – sýkora lužní (Willow Tit) Poecile palustris – sýkora babka (Marsh Tit)

Poecile cinctus – sýkora laponská (Siberian Tit)                

Pěnice – určování

Na území České republiky v současnosti pravidelně hnízdí pět druhů pěnic rodu Sylvia.  Pokud jedno z vašich  předsevzetí pro  tento rok  bylo,  že  se  naše pěnice naučíte dobře znát, máme pro  vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Špatná zpráva zní,  že  to nebude hned úplně jednoduché. Pěnice nejsou nijak  výrazně odlišně zbarvené, neliší se významně ani typem prostředí či životním stylem, ani tvarem hnízda a jejich vejce  se podobají, řekněme, jako  „vejce vejci“.  Dobrou zprávou pro  vás ale bude, že je můžete v ideálním případě všechny potkat i na  poměrně malém prostoru s hustými keři  (a to klidně i na  vaší  zahradě). Budete mít  tedy dostatek příleži- tostí naučit se, jak je od  sebe rozlišit. Navíc jejich  zpěv  patří mezi  ty nejhezčí, které od  zástupců naší pěvčí  fauny uslyšíte, takže vás jejich  poznávání bude bavit.

Kromě  zpěvu vás pěnice zaujmou  i svou neustávající pohybovou akti- vitou. Po celý den neúnavně poskakují  po vegetaci, sbírají  potravu  (nej- různější hmyz, od léta i rozličné bobule), samci střídavě zpívají, honí se mezi sebou a nezřídka  se i tvrdě poperou, když jde o obhajobu území či získání  samice. Skoro  se zdá, že je snad nikdy nenachytáte, jak zbůhdar- ma lelkují někde na větvích,  a pokud  se k nim už konečně přiblížíte na dohled příhodný k druhové determinaci, tak plaše zmizí hluboko v keřích, kde už z nich neuvidíte ani špičku ocasu.

Až už se na svých výpravách vydáte do lesů, zemědělské krajiny,  parků, sadů, zahrad, měst, podél vody či třeba zabloudíte na rumiště, budte si jisti, že narazíte nejméně na jeden druh pěnice. Je však nutné,  aby se tam vyskytovaly alespoň nějaké husté keřovité porosty. Právě v nich mohou pěnice najít jak dostatek potravy, tak i vhodných míst pro úkryt a umístění hnízda. Proto jsou křoviny často jednou z hlavních podmínek, které si pěnice při výběru prostředí  na své okolí kladou.

Pěnice patří mezi teritoriální druhy. Na jaře si samec,  jenž se  vrací z migrační  cesty dříve než samice, založí  teritorium, kam svým zpěvem láká případné  partnerky,  a které pak obhajuje po celé období hnízdění. Vzniklý pár své  hnízdo staví společně, případně  může samec postavit několik tzv. plošinek (hrubých základů budoucích hnízd), mezi kterými si poté samice vybírá tu nejvhodnější, která bude dotvořena. Hnízdo je miskovité, spletené ze suché trávy, kořínků i zvířecích chlupů. Najdete ho nej- častěji nízko u země v hustých keřích či bylinných porostech (třeba kopřivách či ostružinách). I v dalších ohledech berou u pěnic obě pohlaví péči o potomstvo stejně vážně, oba rodiče zhruba stejnou měrou sedí na vejcích (obvykle jich je 4–5) i krmí mládata, která těsně před vylétnutím  už doslova „přetékají“  z malého hnízda ven. Po celé hnízdění  bývají pěnice citlivé na rušení, mohou  snůšku opustit  nebo se stává, že při nebezpečí mládata těsně před vyvedením ze strachu raději vsadí vše na jednu kartu a vyskočí z hnízda ven. I přes veškerou péči páru se hnízda často stávají obětí savčích i ptačích predátorů, což je považováno za jednu z možných příčin úbytku lokálních populací. Nutno však přičíst pěnicím ke cti, že se mnohdy vydávají statečně na obranu hnízda. Nebudte proto překvapeni, když vám budou při pozorování rozzlobeně pokřikovat  nad hlavou. Asi proto, že  se se ztrátou snůšky setkávají tak často, příliš je to nezlomí. Pokud  se ještě hnízdní sezóna nechýlí  ke konci, aktivně  se o hnízdění pokoušejí  znova, a to třeba i třikrát, dokud se dílo nepodaří dotáhnout do úspěšného konce.