Sokolnictví – jeho historie a vliv na současnost
České sokolnictví letos v lednu vstoupilo do významného roku své historie: Klub sokolníků Českomoravské myslivecké jednoty oslaví 40. výročí založení. Vzhledem k tomu, že sokolnictví je jeden z nejstarších způsobů lovu drobné zvěře a myslivecká veřejnost dosud neměla příležitost na stránkách tohoto časopisu najít ucelený pohled na problematiku sokolnictví, pokusím se představit sokolnictví v průběhu roku 2007 několikadílným seriálem. V tomto čísle Světa myslivosti se stručně seznámíme s jeho historií. 
Sokolnictví, umění cvičit a používat k lovu dravé ptáky, je jedním ze způsobů lovu, kdy člověk využívá své pozorovatelské schopnosti a inteligenci ke spolupráci při lovu s jiným členem zvířecí říše. Podobně jako pes či gepard se stal dravec v rukou člověka „přirozenou zbraní“ – živou střelou, jak výstižně napsal Rudolf Luskač v Revíru bez hranic.
Sokolnictví je založeno na spolupráci sokolníka a dravce. Sokolník „navodí“ loveckou situaci a dravec je ten, který naplní taktiku lovu zvolenou sokolníkem a v konečné fázi ji rozvine k dosažení kořisti. Součástí některých způsobů sokolnického lovu je využití loveckého psa (lov sokolem z krouživého čekání, popř. lov jestřábem z volného sledování) nebo fretky (lov králíků jestřábem v Anglii).
Co vede nespoutaného dravce k tomu, aby se vracel na sokolníkovu pěst a neulétl, přestože k tomu má nekonečně mnoho možností? Jak si vysvětlit, že dravec teprve nedávno chycený ve volné přírodě, v plné fyzické kondici a s vyvinutými loveckými schopnostmi neuletí se svou kořistí před sokolníkem a vrací se k němu, a to již po dvoutýdenním výcviku? Základem je především oboustranně výhodný vztah mezi člověkem a dravcem: dravec využívá sokolníka ke zvýšení lovecké úspěšnosti a člověk naopak odebere dravci část kořisti. Z pohledu dravce jde o jednoduchý vztah mezi pocitem přiměřeného hladu (žádný dravec neloví pokud nevytrávil), ulovením kořisti a stavem nasycenosti. A právě využití rozdílu v nasycení dravce přímo z ulovené kořisti nebo nasycení z odměny poskytnuté sokolníkem po ulovení kořisti tvoří základní princip sokolnictví a dravci s ním „nemají problém“.
PANOVNÍCI SE SOKOLEM NA PĚSTI
I když jde především o domněnky, úsvit sokolnictví se datuje přibližně do 2. tisíciletí př. n. l. V té době skýtaly vhodné podmínky k rozvoji sokolnictví otevřené stepní oblasti jižní Asie. Odtamtud se sokolnictví šířilo všemi směry a do Evropy se postupně dostalo přes Indii, přední Asii a Balkán. Šlo především o období raného středověku, dobu stěhování národů, kdy hunského vůdce Attilu, vášnivého lovce, doprovázela na jeho vojenských taženích ve 4. století n. l. kromě jiných skupina sokolníků. Jestliže sokolnictví zpočátku sloužilo k získání kořisti jako obživy, postupem času se stávalo spíše okázalou zábavou a podívanou mocných, i když chudší vrstvy jej stále využívaly k vylepšení ekonomické situace.
V celém středověku hrálo sokolnictví velkou roli. První zákony upravující sokolnictví a majetkoprávní vztah k dravcům vznikly v 8. století. Nejdůležitější právní normou té doby byl zákon vydaný franským králem Karlem Velikým (748-814), který je považován za tehdejšího nejvýznamnějšího sokolníka. Na našem území se o rozvoj sokolnictví postarali pravděpodobně panovníci Velkomoravské říše.
V době vrcholného středověku se sokolnictví rozšířilo do všech panovnických dvorů Evropy, nabývalo stále většího významu a ovlivňovalo všechny sféry života společnosti. Nejvýznamnějším sokolníkem té doby byl v Evropě německý král a římský císař Friedrich II. z rodu Hohenstaufů (1194-1250), který je považován za zakladatele vědecké ornitologie. Tento znalec přírodních jevů je autorem díla De natura avium et de arte venandi cum avibus (O přirozenosti ptáků a umění lovu s ptáky), v němž důkladně popisuje život ptáků v přírodě, metody výcviku dravců a lov s nimi. Toto dílo bylo v minulém století přeloženo do několika světových jazyků a mnozí čtenáři tak mohli potvrdit jeho nadčasovost.
Z Fridrichova díla měl možnost čerpat vědomosti o sokolnictví významný český král Přemysl Otakar II (1233-1278), který se podobně jako většina vládců té doby sokolnictví věnoval. Největším „sokolnickým“ počinem u nás bylo založení obce Sokoleč u Poděbrad. Tato osada vznikla jako důsledek potřeby vybudovat stanoviště královských sokolníků v Polabí – ve výsostném loveckém revíru patřícímu králi.
Za organizátora celosvětově největších loveckých výprav, jichž se účastnilo až 10 000 osob, je dodnes považován mongolský vládce Kublajchán (1215-1294), zakladatel dynastie Jüan a současník výše uvedených evropských panovníků. Jeho stanové město putovalo každoročně na jaře asijskou stepí a chán se oddával loveckým dobrodružstvím. Současně však zastával státnické povinnosti a přijímal návštěvy k řešení diplomatických záležitostí.
V dobách pozdního středověku dosáhlo sokolnictví v Evropě vrcholu z hlediska diplomacie. Sokol se stal důležitým „diplomatickým platidlem“, což dokazují mnohé historické záznamy popisující získání půjček, propuštění významných zajatců, zajištění ochrany majetku a v neposlední řadě i zažehnání válečné hrozby darováním, resp. výměnou vzácných sokolů, především bílých sokolů loveckých. Tito dravci byli chytáni na Islandu, v Norsku, v arktických částech Ruska a vzácně i v Grónsku a poté dováženi do Evropy. Např. v Dánsku a v Rusku se stali sokoli lovečtí předmětem státního monopolu.
Za vlády cara Ivana IV. Hrozného (1530-1584) se stala světovou sokolnickou velmocí „evropská část Ruska“. V čele carské sokolnické hierarchie stál „sokolničij“ a hned za ním chovatelé, cvičitelé, lovci a chytači, stejně jako úředníci různých hodností. Z carových přikázání je patrné, že systém fungoval pod hrozbou tvrdých trestů. Nemilosrdně bylo postihováno zatajení, krádež nebo usmrcení sokola, přičemž viníkům hrozil až trest smrti.
V druhé polovině 18. století došlo k celkovému úpadku sokolnictví – starý způsob lovu vytlačil lov palnými zbraněmi. Zánik sokolnictví na evropském kontinentu přišel s koncem feudálního řádu. Pouze Anglie se může pochlubit nepřerušenou kontinuitou vývoje. V Asii si sokolnictví udrželo svůj význam především díky některým národům, např. Kyrgyzům či Kazachům.
V průběhu 19. a především ve 20. století bylo sokolnictví postupně oživeno v mnoha státech Evropy, samozřejmě za zcela jiných podmínek a s jinými cíli než v historii.
SOKOLNICKÁ MYTOLOGIE
Stejně jako u řady jiných činností je též historie sokolnictví opředena mnoha mýty, bájemi a pověstmi. Nejznámějšími a nejvýznamnějšími z nich jsou legendy o sv. Bavonovi ze 7. století a o sv. Trifononovi ze 16. století.
Bavon byl flanderský sokolník, odsouzený k trestu smrti za zločin, který neudělal – za krádež vzácného bílého sokola loveckého. Ve chvíli, kdy měl být Bavon vyveden na šibenici a oběšen, objevil se náhle ztracený sokol – snesl se z výše a usedl na šibenici. Bavon byl omilostněn a na jeho památku byl vysvěcen kostel v Brabantu. Tím se stal Bavon svatým a patronem sokolníků západní civilizace.
Do sokolnické družiny ruského cara Ivana Hrozného patřil sokolník Trifon Patrijejev. Jednou při lovu se mu ztratil nejlepší carův sokol. Car mu dal ultimátum najít sokola do tří dnů. V případě nesplnění úkolu hrozila sokolníkovi smrt. Když Trifon padl při hledání sokola vysílením a usnul, zjevil se mu ve snu sv. Trifon, který mu prozradil, kde sokola najde. Po procitnutí šel sokolník na místo, kde dravce skutečně našel, a těsně před vypršením ultimáta jej předal carovi. Na místě nálezu byl později postaven kostelík věnovaný sv. Trifonovi – patronovi ruských sokolníků.
VLIV SOKOLNICTVÍ NA SOUČASNOST
Dnes již sokolnictví nemá význam při zajišťování potravy člověka, jak tomu bylo kdysi, a nemá ani význam politický jako ve středověku. Je však důležité z jiných důvodů. Bezesporu jde o historické a kulturní dědictví – lovu s dravci se člověk věnuje nepřetržitě po dobu přinejmenším 3500 let. Současné sokolnictví sehrává významnou úlohu při ochraně přírody díky znalostem sokolníků v oblasti umělého rozmnožování vzácných dravců. Nepřehlédnutelná je též role sokolníků v ochraně letišť před hejny ptáků, která jsou nebezpečná pro startující a přistávající letadla. O tom všem se dozvíte v dalších pokračováních seriálu.
Autor je člen výboru Klubu sokolníků ČMMJ.
Klub sokolníků ČMMJ
Klub sokolníků je součástí Českomoravské myslivecké jednoty. Byl založen v r. 1967 a v současné době sdružuje přes 400 členů, kteří se buď aktivně, nebo jako „fanoušci“ věnují sokolnictví. Členové se podle místa svého bydliště zapojují do činnosti některého z celkem 21 regionálních středisek. Klub patří v současnosti k největším sokolnickým organizacím v Evropě, od r. 1991 je členem Mezinárodní asociace pro sokolnictví a ochranu dravých ptáků (IAF). Její výroční kongres hostila v r. 2005 ČR prostřednictvím Klubu sokolníků ČMMJ.