Určitá část veřejnosti nezasvěcené do přírody žije v klamném domnění, že když na krajinu ulehne ledové roucho sněhu, všechny pochody organizmů v ní ustrnou a není vidět žádný život kromě lovné zvěře, které pomáhají k přežití nečasu myslivci přikrmováním. Skutečnost je ovšem jiná, ani při největší siberii mrazů neutuchá život jiných tvorů.
Naší krajině zůstává věrno dost otužilých živáčků, jež v ní umí přezimovat bez cizí pomoci. Lehce se o tom přesvědčíme na vlastní uši i oči při oddechové procházce ve ztichlé lesní tmáni, když sem tam postojíme a pozorně se zaposloucháme do pokojného bílého, skoro pohádkového, království zimy.
V přestávkách mezi šumem poryvů větru tak občas zaslechneme v dálce zvuky, svědčící o přítomnosti neznámých tvorů, kteří usilovně shánějí trochu potravy do žaludku. Obvykle to bývají ptáci, kteří se ozvou tíkáním z korun stromů, jindy zase tlučením do borky kmenů či pařezů anebo svoláváním soukmenovců do společenství.
Jistě prvními hlasy, jež v lese pravděpodobně uslyšíme, budou patřit bystrým „strážcům lesa“ – sojkám obecným. Potulují se tu už od rozednění ve skupinkách a komunikují mezi sebou občasným drsným křikem prokládaným zvláštním ráčkováním. Sem tam od nich uslyšíme také docela dovedné kočičí zamňoukání. Sojky pátrají v zasněženém lese po místech, kam si v čase podzimního blahobytu potravy ukryly do skrýší žaludy, lískové oříšky nebo jiná lesní semena pro období zimního strádání. Své zásobárny umísťují do různých děr v zemi, mezi kořeny stromů, dutin pařezů, ale také jen jako hromádky pod mech. Sojky jsou obdarovány nezvykle dobře vyvinutou lokální pamětí a tak své zimní spížírny úspěšně nalézají i pod sněhem, pokud jim je však nevykradou myšice, veverky nebo strakapoudi. Dost časté však bývá, že zmrzlá sněhová vrstva je ale zmýlí a zásobárnu nenaleznou. Tu semena potom na jaře vyklíčí a vyrostou z nich stromy v místech, kde by je lesníci nikdy nevysadili. Tím sojky nevědomky přispívají k vhodné obnově různorodého lesa.
Stejní tuláci po zasněžených lesích v nížinách jsou sporadičtí ořešníci kropenatí. Neobjevují se každý rok. Většinu života totiž prožívají v hlubokých lesích hor a podhůří, ale když uhodí tvrdší zima, sestupují níže a tam se pídí po své oblíbené potravě – lískových oříšcích a dalších olejnatých semenech jehličnanů. Ořešník je skrytě žijící plachý pták, hlasově ovšem hodně hlučný, hašteřivý mezi soukmenovci. Jeho halasný křik má trochu podobu sojčího, ale s náznakem chraplavého skřehotání. Hlavně je zvučnější, slyšitelný do velké dálky. Při bohaté úrodě žaludů, bukvic a lískových oříšků si také dělá po lesích skrýše plodů na zimní nuzné dny. Ty si zakládá jednodušeji než sojky. Zralá semena ukládá do vakovitého volete, co se tam vejde, a s nákladem letí do hlubiny lesa. U některého letitějšího stromu mezi kořeny vykutá zobákem jamku a do ní vyvrhne obsah volete; vše pak přikryje mechem i jehličím. Během zimy navštěvuje své spíže a ukájí hlad prázdného žaludku. Při hledání úložiště svých zásobáren ho málokdy zklame paměť, i když je prostředí změněné sněhovou pokrývkou. Ornitologové zjistili, že bývá až z 86 % úspěšný, tedy více než sojka.
Ticho lesa často porušuje tlumené bušení. Když se k místu opatrně přiblížíme, zahlédneme strakapouda velkého zavěšeného na kmeni nebo pařezu, ve štěrbině borky zastrčenu smrkovou šišku a jako tesař z ní doluje semena uložená za šupinami. Bavíme-li se jím déle, poznáme jeho chytrost. Šišky uštipuje v okolí po korunách smrků a přináší si je na stále stejné místo do jedné a té samé štěrbiny, kde se mu dobře zaklesnou. Zem kolem místa je vždy posetá spoustou zpracovaných roztřepených šišek. Lesníci takovému místu říkají strakapoudí „kovárna“. Nejednou se stane – strakapoud přilétne ke štěrbině s novou čerstvě uštípnutou šiškou a zjistí, že z ní zapomněl vyhodit předchozí, vyprázdněnou. Vmžiku si poradí, načepýří peří na břiše, do něho vloží šišku ze zobáku a ze štěrbiny vyhodí na zem vyluštěnou. Z peří vytáhne nově přinesenou, zaklesne ji špičkou vzhůru a začne vytesávat další semena.
V lednu tu a tam vysvitne sluníčko, v těch chvílích můžeme zaslechnout ze zasněžených větví pronikavé pohvizdování. Patří brhlíkovi lesnímu, raráškovi o málo většímu než je vrabec. Zrovna nehledá potravu, ale odpočívá. Jinak stále poskakuje čiperně po kmenech stromů, prohlédne a proleze každou dutinu, jestli tam nenalezne přezimující hmyz. Hodně pozornosti věnuje pařezům a patám lesních velikánů, kdy mezi kořeny slídí po zapadlých žaludech, které myšice přehlédly. Když nějaký objeví, vezme ho do zobáku, vzlétne na nejbližší větev; tam ho zasune do příhodné škvíry a pochutnává si na olejnatém jádru. Vypátrá-li někde sojčí či veverčí zimní zásoby, umí je drze vykrádat a dlouho se na nich přiživovat.
O přežití zimy mají asi nejmenší starosti křivky obecné, protože v zimních měsících vrcholí žně jehličnatých semen. Ta jsou jejich hlavní potravou. Zvláštně překříženými čelistmi zobáku na smrkových šiškách odchlipují těsně přilehlé šupiny a lžičkovitě utvářeným jazykem vytahují seménka ze sedel vřeten. Velké šišky křivky luští přímo hlavou dolů, jak visí na větvi. Menší uštípnou a odnesou si je na některý vodorovný přeslen, kde pohodlně vsedě hodují. Jen jedinou starost mají – musí hledat les, ve kterém se urodilo bohatě šišek. Nasycené křivky rády pohodově vysedávají v korunách stromů i za velkých mrazů a spokojeně si notují melodie ze směsice svých trylků a vrzavého švitoření. V zasněženém lese je to nevšední zážitek.