Odpověď na vcelku jednoduchou otázku je, bohužel, také jednoduchá … a neveselá. Není to žádná sláva, přesněji řečeno – začíná to být docela drama. I u nás totiž tetřívci kopírují negativní trend, zaznamenaný zejména v západoevropských a středoevropských zemích.
Kolik jich tu máme?
Celková početnost tetřívků v ČR dlouhodobě klesá a v současnosti dosahuje pouhých 10 % stavů před 40 – 50 lety. Při celostátním mapování ptáků v roce 1977 byla velikost naší populace odhadnuta na 2500 – 4500 kohoutků, při sčítání tetřívků na tokaništích o 30 let později to bylo již jen 568 – 571 kohoutků a zatím nejúplnější poslední údaje z roku 2011 hovoří o 474 – 475 kohoutcích. A myslivecké statistiky tento trend jen potvrzují. Navíc nic nenaznačuje, že by se nepříznivý vývoj měnil k lepšímu nebo že by se alespoň zastavoval.
Dílčí populace tetřívků u nás žijí už jen v pěti oblastech – v Krušných horách, v Krkonoších a Jizerských horách, na Šumavě a v Boleticích, v Doupovských horách a na Libavé. Navzájem jsou již s největší pravděpodobností izolované, bez jakékoliv komunikace mezi sebou i s tetřívky v sousedních státech (kromě „přeshraničních“ ptáků v našich hraničních pohořích). Zachování tohoto druhu – zvláště chráněného v kategorii silně ohrožený a předmětu ochrany podle práva Evropských společenství – je proto nezbytné věnovat prvořadou pozornost.
Stav dílčích populací
Nejpočetnější jsou tetřívci v Krušných horách, v posledních osmi letech tu počet tokajících kohoutků kolísal mezi 167 – 209 ptáky. Porovnání těchto údajů s 316 nasčítanými kohoutky v roce 2000 však ukazuje, že i tady zmizela přinejmenším třetina, možná až polovina populace. Výrazně se tu mění prostorové rozšíření tetřívků – ve východní části hor ubývají, v západní třetině je stav stabilní nebo dokonce mírně vzrůstá.
Krkonošsko-jizerskohorská populace byla k roku 2015 odhadována na 175 – 200 kohoutků včetně polské části obou pohoří. V českých Krkonoších je registrován dlouhodobý úbytek zhruba od přelomu století, do roku 2015 tu počty klesly téměř o třetinu na 93 kohoutků. Navíc tu mizí hromadná tokaniště – v posledních letech tokala pouhá pětina kohoutků na tokaništích se 2 – 4 kohoutky. V české části Jizerských hor je situace ještě horší – v období 2008 – 2016 tu ubylo více než 70 % tetřívků; v roce 2016 bylo nalezeno jen 29 kohoutků.
Nejstrmější pád zažili tetřívci na Šumavě a v Boleticích. Ještě v roce 1977 odtud bylo udáváno téměř 1300 kohoutků, k roku 2011 již jen 55 kohoutků, což je pouhých 5 % stavu před 40 lety! A pokles početnosti pokračuje, i když se zřejmě zpomalil; v západní části pohoří mizí poslední roztroušení ptáci, v jihočeské části však k výraznému poklesu nedochází a početnost zůstává zhruba stejná.
V posledních dvou oblastech žijí již jen zbytky původních populací. V Doupovských horách bylo v roce 2011 zjištěno 28 tokajících kohoutků, jako v jediné oblasti s mírně rostoucím trendem (v porovnání s 19 kohoutky v roce 2000; kolem roku 1990 jich tu ale tokalo 110). Na Libavé bylo v roce 2011 pozorováno pouhých 15 kohoutků a počty patrně dále klesají (vloni údajně jen tři tokající ptáci).
Co tetřívky ohrožuje?
Ztrátu vhodných stanovišť lze všeobecně považovat za nejzávažnější faktor, který odpovídá za úbytek či vymizení tetřívků v řadě evropských zemí včetně České republiky – nevhodné způsoby hospodaření v krajině, její fragmentace a zásahy do její struktury, změny vodního režimu, postupné zarůstání imisních holin vzniklých rozpadem lesních porostů zhruba před 40 lety, nebo zarůstání a degradace odvodněných rašelinišť a podmáčených smrčin.
Tetřívci přežívají převážně už jen v horských oblastech, nížinné populace u nás zcela vymizely a jejich návrat je vysoce nepravděpodobný. Ale i v horách se objevují významné hrozby – například plány na rozsáhlou výstavbu solárních a větrných elektráren dále ukrajujících ze zbytků vhodných biotopů a hrozících přímými střety ptáků s rotory „větrníků“.
Zásadní je i fragmentace populací do téměř nebo úplně izolovaných částí, ke které vedla ztráta stanovišť a vymizení tetřívků z území mezi posledními oblastmi výskytu. Dnes k ní v horách přispívají rovněž intenzivní výstavba a narůstající tlak rekreace, které se pro tetřívky stávají téměř nepřekonatelnou bariérou.
Právě rekreační a sportovní aktivity jsou v poslední době považovány za nejvýznamnější faktor, ovlivňující populace tetřívků v horských oblastech Evropy. Celá řada studií z alpských zemí a britských ostrovů prokazuje výrazně negativní vliv výstavby a provozu lyžařských areálů, nebo přímého rušení ptáků pěšími turisty, lyžaři či cyklisty na tetřívčích lokalitách.
Kritickým obdobím pro tetřívky je zejména zima. Opakované vyrušování lyžaři zvyšuje jejich energetické výdaje v době, kdy je potrava obtížně dostupná, zhoršuje riziko predace, způsobuje stres a produkci stresového hormonu kortikosteronu, jehož dlouhodobě zvýšená hladina je nepříznivá pro fyzickou kondici plašených ptáků. A uvedené problémy potkáváme i ve všech našich oblastech s výskytem posledních tetřívků, s výjimkou vojenských prostorů. Lyžařské areály navíc zvyšují i riziko kolizí tetřívků s lany lanovek a vleků nebo s ochrannými sítěmi kolem sjezdovek.
Významným faktorem, ovlivňujícím úspěšnost hnízdění a přežívání tetřívků, je predace – u nás především liškami, kunami, divokými prasaty či krkavcovitými ptáky. Je třeba si však uvědomit, že predace ovlivňuje tetřívka „odjakživa“ a životaschopná populace musí být schopna se s ní vyrovnat. Regulace predátorů často bývá nedílnou součástí projektů, zaměřených na obnovení či posílení populací tetřívka, její výsledky však nebývají jednoznačné – někdy přináší očekávaný efekt (třeba vyšší úspěšnost hnízdění), jindy se neprojevuje vůbec. Míru predace, úspěšnost hnízdění i přežívání tetřívků totiž ovlivňuje celá řada přírodních faktorů, jako je dostupnost alternativní kořisti pro predátory, počasí v hnízdním období, věk a pohlaví tetřívků a podobně.
Jak lze tetřívkům pomáhat?
Klíčovou podmínkou ochrany našich tetřívků je zachování komunikace mezi jednotlivými částmi místních populací. Uvědomme si, že tetřívčí kohoutci se víceméně zdržují na stejných místech (s průměrnými přesuny do 1 km) a slepičky se v průměru přemísťují ne dále než do 10 km.
Vyloučeno tak musí být další zmenšování plochy tetřívčích biotopů, jehož výsledkem je pokračující nežádoucí fragmentace tetřívčích populací. Vyloučena by měla být výstavba a rozšiřování lyžařských areálů v tetřívkem osídlených lokalitách. Samozřejmostí by se mělo stát viditelné označení lan lanovek a vleků proti střetům s letícími ptáky, stejně jako budování viditelných zábran proti vyjíždění ze sjezdovek do volné krajiny v místech s výskytem tetřívků.
Zapomínat by se nemělo ani na sezónní omezování návštěvnosti v oblastech zimního výskytu tetřívka a na jeho tokaništích.
Ke zlepšení nabídky vhodných tetřívčích biotopů může přispět obnova a revitalizace odvodněných rašelinišť a podmáčených smrčin (prováděná například v Krkonoších), nebo redukce keřů a travin na nelesních plochách (například ve vojenských újezdech).
Účinné mohou být i cílené lesnické zásahy, jakými bylo například vytváření nových tokanišť v lesních porostech Jizerských hor. Pravidlem při péči o les by mělo být vyloučení pletivových oplocenek bez viditelného horního okraje.
Naopak jako neperspektivní a neúspěšné se ukazují záchranné chovy tetřívků a vypouštění odchovaných ptáků zpět do volné přírody na místech jejich původního výskytu.
A jaká je budoucnost našich tetřívků?
Klíčovými oblastmi pro jejich přežití jsou Krušné hory a Krkonoše spolu s Jizerskými horami. V Krušných horách je reálnou šancí, při postupném zarůstání imisních holin, pouze urychlená obnova a revitalizace tamních rašelinišť. Kroky tímto směrem jsou však stále velmi pomalé. Optimistické vyhlídky do budoucna tu naopak nedávají plány na budování větrných farem a narůstající zimní sportovní aktivity.
Krkonoše jsou jedinou oblastí u nás, která tetřívkům poskytuje přirozená bezlesá stanoviště nad horní hranicí lesa. Postupné zarůstání imisních holin sice i v tomto pohoří snižuje plochu vhodných biotopů, ale tetřívkům stále zbývá dostatek prostoru na subalpínských a alpínských trávnících a v ledovcových karech, částečně i na výše položených lučních enklávách. Příznivé je rovněž snad ještě existující propojení s tetřívky z Jizerských hor. Zásadním problémem je tu však velká fragmentace území, už dnes tříštící zdejší populaci do několika částí. Téměř dvě třetiny z ní se navíc vyskytují nedaleko významných rekreačních center v okolí Pece pod Sněžkou.
Zatím předpokládáme, i když s nadstandardní mírou optimismu, že vymizení tetřívka v Krušných horách a Krkonoších nehrozí. Nabere-li však vývoj těchto populací nesprávný směr a klesne-li početnost tetřívků pod určitou míru (pro některé druhy tetřevovitých ptáků se udává hranice 100 jedinců), nezadržitelné vymizení tetřívků z našeho území bude pak už jen otázkou času.
Jiří FLOUSEK,