Náš nejmenší a nejněžnější lesní kur, velký asi jako koroptev. Když vyletí, poznáme jej lehko podle černého pruhu na ocase. Sameček má černé bíle lemované hrdlo, při rozčilení načepýří chocholku. Hrdlo samičky je bělavé, po stranách tmavě stříkané. Když jeřábek vzlétne, je slyšet hlasitý bzučivý zvuk. Létá obratně a frčivě. Rozpětí křídel je asi 60 cm.
Prostředí
Jeřábek lesní vyžaduje rozsáhlé lesní komplexy s bohatým podrostem a světlinami a hojným borůvčím a houštinami v jehličnatém lese. Vyskytuje se i v nížinných bučinách s oblibou na slunných vlhkých místech v blízkosti tekoucí vody. V užitkových lesích pěstovaných pro dřevo nemá žádnou šanci. Jeho stav ve střední Evropě už dlouho klesá.
Rozmnožování
Jeřábek je vysloveně stanovištní pták a kohoutek nestrpí ve svém revíru žádného soka. Plní tím dva úkoly: jednak demonstruje svůj nárok na revír, jednak láká samičku. Kohoutci tokají na podzim a na jaře. Hlavní doba toku je duben. Kohoutek při toku stojí na vyvýšeném místě nebo na větvi a se svěšenými křídly a roztaženým ocasem vyluzuje cvrčivé pískání. Přitom čepýří peří na temeni a vyskakuje až metr do výše, přičemž třepe křídly.
V rodinném životě jeřábků je ještě mnoho nejasností. Nevíme, zda kohoutek žije se stejnou slepičkou trvale či jen po jednu sezónu, ani zda a jak se podílí při odchovu mláďat. Každopádně je vztah mezi oběma partnery poměrně volný. Je pravděpodobné, že zatímco slepička sedí na vejcích, kohoutek hlídá v blízkém okolí. I na podzim a v zimě se můžeme setkat se spárovanými jeřábky. Hnízdo leží pod hustým křoviskem v jamce v zemi, často při úpatí stromu. Slepička klade vejce koncem dubna a začíná na nich sedět, až naklade poslední vejce. Průměrná snůška obsahuje asi 10 vajec, slepička na nich sedí po 25 dní. Dvakrát denně si udělá přestávku, aby se nakrmila a upravila si peří. V té době přikrývá hnízdo spadaným listím.
Mláďata chodí už za několik hodin po vyklubání s matkou, brzy se jejich výlety prodlužují a po lese putuje celá rodina. Zatímco rodiče kráčejí rozvážně, kuřátka běhají velmi rychle.
V prvních dnech sezobávají potravu – drobný hmyz – jen ze stébel, až později ji hledají i na zemi. Brzy se začínají jako ostatní kurové popelit a hrabat v zemi. Zpočátku se ještě často ohřívají v peří své matky. V nebezpečí se přikrčí k zemi, ve stáří 10 dnů však už mohou vzlétnout a ve 14 dnech létají dobře a jistě. Ve stáří 30 až 40 dnů jsou už samostatná, zůstávají však ještě po tři měsíce s rodiči. Pak dochází mezi mladými ptáky k rozmíškám a rodina jeřábků se rozpadá.
Potrava
V létě vyhledává jeřábek lesní potravu, tj. listy bylin a keřů na zemi, na podzim se živí i borůvkami a jinými bobulemi, včetně jedovatých, jako jsou bobule rulíku, a také hmyzem všeho druhu. V zimě jsou potravou jeřábků hlavně pupeny. Ptáci spí na stromech, v zimě i v úkrytu na zemi.
Všeobecné
Jeřábek žije tak skrytě, že jej ve volné přírodě spatří opravdu jen málokdo.
I údaje o jeho výskytu a stavu jsou neúplné a nejisté. Rozšíření jeřábků ve střední Evropě se kryje s rozšířením tetřevů a i hustota populace je shodná. Abychom si jej v přírodě zachovali, je třeba zachovat smíšené i jehličnaté lesy s bohatým podrostem a světlinami. Hnízdiště těchto krásných lesních kurů by mimoto neměly v době hnízdění rušit lesní práce.
