Konipas horský je jedním ze tří druhů našich konipasů. Jeho český druhový název je ovšem trochu nešťastný, protože jej kromě hor a jejich podhůří můžeme zastihnout prakticky na všech vodních tocích, které mají charakter horského potoka či říčky.
Konipas horský je shora popelavě šedý, spodinu těla má však jasně žlutou a nápadný je jeho dlouhý štíhlý ocas, kterým za chůze i v sedě neustále pohybuje nahoru a dolů, podobně jako ostatní konipasové. Sameček je opravdový krasavec, má uhlově černé hrdlo, zatímco samička a mláďata jsou poněkud bledší a tím se víc podobají svému mnohem známějšímu příbuznému – konipasu bílému.
Přilétá k nám poměrně velmi brzy, již koncem března a začátkem dubna. Musíme poznamenat, že jednotliví ptáci u nás mohou na nezamrzajících vodách v některých mírnějších zimách i přezimovat. Hned po příletu na sebe upozorní svým ostrým pronikavým hlasem, jímž se snaží prosadit přes zurčení vody podobně jako skorec vodní a střízlík obecný. Takto můžeme horského konipasa objevit. Nejčastěji ho zastihneme těsně při vodě na vyčnívajících kamenech nebo na písku či štěrku.
Hnízdí v nejrůznějších polodutinách a výklencích, původně to byly skály, později se sblížil s člověkem a jeho hnízdo můžeme najít pod trámy nejrůznějších lidských staveb, v náhonových zdech, ale i ve vyvěšených polobudkách, čímž mu vlastně lidé mohou také pomoci. Je zajímavé, že budky neobsazoval v případech, kdy byly vyvěšeny na stromech; zřejmě zde hraje roli jeho původní vazba na skalnatá prostředí.
Konipas horský (Motacilla cinerea) je podstatně štíhlejší než vrabec, s nápadně dlouhým ocasem, jímž neustále pohybuje nahoru a dolů. Zdržuje se v blízkosti tekoucích vod. Převážně tažný; přilétá počátkem dubna, odlétá v říjnu. Hnízdo bývá v polodutinách a nejrůznějších výklencích. Potrava téměř výhradně živočišná, převážně drobný hmyz.
