Velikost

Lejsek malý (Ficedula parva) – Podrobný pohled

Úvod

Lejsek malý (Ficedula parva) je drobný stěhovavý pěvec z čeledi lejskovitých (Muscicapidae). Ačkoliv sdílí rodové jméno se známějším lejskem černohlavým (Ficedula hypoleuca), liší se od něj velikostí, zbarvením, hlasem i ekologickými nároky. Lejsek malý je typickým obyvatelem starších, vlhčích a stinných listnatých lesů. V České republice se jedná o pravidelně, i když ne hojně, hnízdící druh, jehož pozorování vyžaduje určitou trpělivost a znalost jeho specifického hlasu a chování. Je to dálkový migrant zimující až v jižní Asii.

Systematické zařazení

• Řád: Pěvci (Passeriformes)
• Čeleď: Lejskovití (Muscicapidae)
• Rod: Lejsek (Ficedula)
• Druh: Lejsek malý (Ficedula parva)

(Poznámka: Někdy je z tohoto druhu vyčleňován lejsek středoasijský/kašmírský jako Ficedula albicilla, ale zde se držíme tradičního pojetí F. parva.)

Podrobný popis a Rozpoznávací znaky

Lejsek malý je jedním z nejmenších evropských lejsků, znatelně menší než lejsek černohlavý i vrabec. Dosahuje délky těla jen 11–12 cm a hmotnosti přibližně 8–11 gramů. Má poměrně štíhlou postavu, kulatou hlavu a typický tenký, u kořene mírně rozšířený lejskovitý zobák.

• Samec (svatební šat – dospělý, obvykle od 2. roku): Nejvýraznějším znakem dospělého samce v hnízdním období je oranžově červené hrdlo a horní část hrudi. Tato náprsenka je ostře ohraničená od šedého zbarvení hlavy a boků krku. Lícní partie a čelo jsou šedé. Hřbet, křídla a vrchní část ocasu jsou nevýrazně hnědošedé. Spodní část těla (břicho, spodní krovky ocasní) je bělavá nebo našedle bílá. Intenzita a rozsah červené náprsenky se může individuálně lišit. Mladší samci (v prvním létě) nemusí mít červenou náprsenku vyvinutou vůbec a podobají se samicím.
• Samice: Je zbarvena velmi nenápadně. Svrchu je hnědošedá (podobně jako samec), zespodu bělavá až nahnědle bílá, bez červené náprsenky. Hrdlo a hruď jsou světlé, někdy s lehce okrovým nádechem. Celkově může připomínat samici lejska černohlavého, ale je menší a má odlišný ocasní vzor.
• Mladí ptáci (v juvenilním šatě): Jsou podobní samici, ale mají světle skvrnitý hřbet a hruď, podobně jako mladí červenky nebo jiní lejskové.
• Prostý šat (zimní): Mimo hnízdní období i dospělí samci ztrácejí výraznou červenou náprsenku a podobají se samicím.

Klíčový Rozpoznávací Znak (všechna pohlaví a stáří): Nejspolehlivějším znakem pro identifikaci lejska malého v terénu je vzor na ocase. Ocas je poměrně dlouhý, tmavě hnědý až černohnědý, ale báze vnějších ocasních per (rýdováků) jsou bílé. Při pohledu na složený ocas jsou tak po stranách u kořene vidět výrazné bílé skvrny/okraje. Tento znak je dobře patrný, když pták charakteristicky pocukává ocasem nahoru a dolů, což dělá velmi často. Nohy jsou tmavé, téměř černé. Duhovka oka je tmavě hnědá.

Hlasový projev

Hlas je dalším důležitým rozpoznávacím znakem, často jediným vodítkem k odhalení přítomnosti tohoto nenápadného ptáka ve stinném lese.

• Zpěv: Zpěv samce je překvapivě hlasitý, melodický a charakteristický. Skládá se z jasné, rytmické, klesající řady tónů, kterou lze přirovnat ke zpěvu červenky nebo budníčka menšího, ale má specifický rytmus a melancholický nádech. Často zní jako „cí-cí-cí-trrrrrrr-cü-cü-cü“ nebo podobně strukturovaná fráze, opakovaná v intervalech. Zpívá z vyvýšených míst v korunách stromů.
• Vábení a varování: Nejčastějším kontaktním hlasem je ostré, suché „trrr“ nebo „crrr“, podobné zvuku malého ráčnovitého nástroje. Varováním je krátké, ostré „zrit“ nebo „sit“.

Rozšíření a Habitat

Lejsek malý má palearktický typ rozšíření s těžištěm ve východní Evropě a západní Asii. Jeho hnízdní areál sahá od východního Německa, Polska, České republiky a Rakouska přes Balkán, Skandinávii (jižní část), Pobaltí, Bělorusko, Ukrajinu a Rusko až po západní Sibiř. V posledních desetiletích dochází k postupnému šíření areálu směrem na západ.

Habitat: Je výrazně náročnější na typ biotopu než lejsek černohlavý. Vyhledává především starší, vzrostlé, stinné a vlhké listnaté nebo smíšené lesy. Typickými biotopy jsou:

• Bučiny a dubohabřiny vyšších poloh.
• Lužní lesy a lesy v blízkosti vodních toků nebo ploch.
• Staré parky a hřbitovy s porosty starých stromů. Klíčová je přítomnost starých stromů s dutinami nebo polodutinami a bohatý podrost nebo křovinné patro. Vyhýbá se suchým, světlým borovým lesům a mladým porostům.

Výskyt v ČR: V České republice hnízdí pravidelně, ale roztroušeně, především ve středních a vyšších polohách (např. horské a podhorské lesy – Šumava, Krušné hory, Krkonoše, Jeseníky, Beskydy, Českomoravská vrchovina), ale také v zachovalých lužních lesích nížin (např. jižní Morava). Jeho početnost může lokálně kolísat.

Chování

Lejsek malý je převážně hmyzožravý pták aktivní během dne. Je méně nápadný a pohyblivější než lejsek černohlavý.

• Potravní chování: Potravu sbírá především z listů, větví a kmenů stromů, často ve vyšších patrech korun. Občas loví i létající hmyz krátkými výpady, ale méně často než lejsek černohlavý. Někdy slétává i na zem nebo do nižší vegetace.
• Pohyb: Charakteristické je časté pocukávání ocasem nahoru a dolů, často doprovázené i podřepáváním a pohyby křídel. Tento pohyb je výraznější než u jiných lejsků.
• Teritorialita: Samci jsou v době hnízdění teritoriální a své území obhajují zpěvem a někdy i potyčkami.

Potrava

Potrava je téměř výhradně živočišná. Základ tvoří drobný hmyz a jeho vývojová stádia (larvy, kukly), pavoukovci a další drobní bezobratlí.

• Složení potravy: Mouchy, komáři, jepice, drobní brouci, mšice, housenky motýlů, pavouci, sekáči.
• Sezónnost: Složení potravy se mění podle aktuální dostupnosti kořisti. Mláďata jsou krmena výhradně bezobratlými.

Hnízdění a Rozmnožování

Hnízdní období začíná později než u lejska černohlavého, obvykle až ve druhé polovině května nebo začátkem června, po příletu ze zimovišť.

• Výběr hnízdiště: Na rozdíl od lejska černohlavého není tak striktně vázán na uzavřené dutiny. Hnízdí sice často v přirozených stromových dutinách (po datlech, vyhnilé otvory), ale velmi často využívá i polodutiny, výklenky, místa za odchlíplou kůrou, husté spleti větví nebo kořenové výmladky. Může zahnízdit i v otevřenějších hnízdech podobně jako pěnice nebo v umělých polobudkách.
• Stavba hnízda: Hnízdo staví převážně samice. Je to miskovitá stavba z mechu, lišejníků, suché trávy, kořínků a listí. Výstelka je jemná, tvořená chlupy, žíněmi, někdy i peřím.
• Snůška: Samice snáší 4–7 (obvykle 5–6) vajec. Vejce jsou bělavá nebo jemně nazelenalá s velmi jemným, hustým rezavým nebo červenohnědým tečkováním, které může být hustší na širším konci.
• Inkubace: Na vejcích sedí výhradně samice po dobu asi 13–15 dní. Samec ji v blízkosti hnízda střeží a může ji krmit.
• Péče o mláďata: Mláďata jsou krmivá. Krmí je oba rodiče drobným hmyzem a pavouky. Hnízdo opouštějí ve věku 12–14 dní. Po vylétnutí jsou ještě nějakou dobu rodiči vedena a krmena.
• Počet hnízdění: Lejsek malý hnízdí zpravidla pouze jednou ročně.

Migrace

Lejsek malý je striktně tažný druh a patří mezi dálkové migranty.

• Zimoviště: Evropské populace zimují převážně na Indickém subkontinentu (Indie, Pákistán, Nepál, Bangladéš) a v přilehlých oblastech jihovýchodní Asie.
• Migrační trasy: Táhnou jihovýchodním směrem, často přes Kavkaz a Blízký východ.
• Načasování: Na hnízdiště v ČR přilétá relativně pozdě, obvykle až koncem dubna nebo v první polovině května. Z hnízdišť odlétá poměrně brzy, již od srpna, hlavní odlet probíhá v září. Migruje převážně v noci.

Ohrožení a Ochrana

• Globální status (IUCN): Lejsek malý je celosvětově hodnocen jako „málo dotčený“ (LC – Least Concern). Jeho populace je považována za velkou a v některých částech areálu dokonce mírně rostoucí (díky šíření na západ).
• Lokální hrozby: Hlavní hrozbou je ztráta a fragmentace vhodných biotopů. Intenzivní lesní hospodaření, odstraňování starých doupných stromů, přeměna listnatých lesů na jehličnaté monokultury a vysušování lesních porostů mohou negativně ovlivnit jeho populace. Likvidace podrostu a starých stromů snižuje nabídku hnízdních příležitostí a potravních zdrojů.
• Ochrana v ČR: V České republice je chráněn zákonem jako ohrožený druh. Ochrana spočívá především v zachování a podpoře vhodných lesních biotopů – starých, strukturově bohatých listnatých a smíšených lesů s dostatkem doupných stromů, polodutin a mrtvého dřeva. Důležité je šetrné lesní hospodaření, které respektuje ekologické nároky tohoto druhu. Vyvěšování speciálních polobudek může lokálně pomoci.

Odlišení od podobných druhů

• Lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca): Je větší. Samec LČ má černobílý šat s bílou skvrnou na čele (ne červenou náprsenku). Samice LČ je také větší, robustnější. Klíčový je ocasní vzor – LČ nemá bílé báze vnějších per, ale může mít bílé okraje ocasu (jiný vzor). Zpěv je zcela odlišný. LČ preferuje světlejší lesy a častěji hnízdí v budkách standardního typu.
• Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis): Je velikostně podobný LČ (tedy větší než LM). Samec LB má výrazný bílý obojek a bílou skvrnu na čele. Samice LB je velmi podobná samici LČ. Ocasní vzor je opět odlišný od LM. Zpěv je také jiný.
• Červenka obecná (Erithaca rubecula): Dospělá červenka má také oranžově červenou náprsenku, ale ta zasahuje až na čelo a líce. Červenka je celkově robustnější, má delší nohy a odlišný způsob pohybu (poskakuje po zemi). Ocas nemá bílé báze. Zpěv je jiný, i když některé tóny mohou být podobné.

Závěr

Lejsek malý je skrytým klenotem našich starších listnatých lesů. Jeho nenápadné zbarvení (s výjimkou pestrého samečka), specifický hlas a charakteristické pocukávání ocasem z něj činí zajímavý druh pro pozorné pozorovatele ptáků. Jeho vazba na zachovalé lesní ekosystémy podtrhuje důležitost ochrany těchto biotopů nejen pro něj, ale i pro mnoho dalších organismů. I přes status „málo dotčený“ na globální úrovni je nutné dbát na zachování vhodných podmínek v rámci jeho hnízdního areálu, aby tento drobný cestovatel mohl i nadále přilétat ze svých dalekých zimovišť a ozývat se svým melancholickým zpěvem v našich lesích.

Rozšíření

Význam