Luňák červený (Milvus milvus)

Úvod

Luňák červený (Milvus milvus) je bezesporu jedním z nejpůsobivějších a nejelegantnějších dravců evropské avifauny. Tento středně velký zástupce čeledi jestřábovitých (Accipitridae) je ikonický svým hluboce vykrojeným, rezavě zbarveným ocasem, který mistrně využívá k manévrování během svého typicky lehkého a plachtivého letu. Kdysi hojný druh, který inspiroval básníky a zdobil oblohu nad mnohými evropskými krajinami, se v průběhu 20. století potýkal s dramatickým úbytkem, který jej v některých oblastech přivedl až na pokraj vyhynutí. Intenzivní ochranářské snahy naštěstí vedly k částečnému zotavení populací, avšak jeho budoucnost zůstává závislá na naší pokračující péči a ohleduplnosti. V České republice, kde je řazen mezi silně ohrožené a zvláště chráněné druhy, představuje vzácný symbol rozmanité a citlivě obhospodařované krajiny.

Systematické zařazení a Poddruhy

Systematicky patří luňák červený do řádu dravců (Accipitriformes) a čeledi jestřábovitých (Accipitridae), kam řadíme i orly, jestřáby, káně či supy. V rámci rodu Milvus je jeho nejbližším příbuzným luňák hnědý (Milvus migrans).

Tradičně se rozlišují dva poddruhy:

• Milvus milvus milvus: Nominátní poddruh, který obývá převážnou většinu evropského areálu.
• Milvus milvus fasciicauda: Vzácný a pravděpodobně již vyhynulý poddruh z Kapverdských ostrovů. Jeho status je však nejistý a někteří odborníci jej považují spíše za hybridní populaci s luňákem hnědým.

Detailní Popis a Rozpoznávací znaky

Dospělý luňák červený dosahuje délky těla 60–70 cm a impozantního rozpětí křídel 150–175 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 0,8 a 1,3 kg, přičemž samice jsou v průměru o 10–15 % větší a těžší než samci (pohlavní dimorfismus ve velikosti).

Jeho nejnápadnějším znakem je dlouhý, štíhlý, hluboce vidlicovitý ocas, který má živě rezavě červenou barvu, viditelnou jak shora, tak zespodu. Tento ocas slouží jako vynikající kormidlo a stabilizátor při letu. Celkové zbarvení těla je převážně rezavohnědé. Hlava a krk jsou výrazně světlejší, šedobílé až krémové, s jemným tmavším podélným čárkováním. Hřbet a svrchní krovky křídel jsou tmavší hnědé s rezavými lemy per. Spodní strana těla je světlejší, rezavá s tmavším čárkováním na hrudi. Velmi charakteristickým znakem v letu jsou velká, bělavá až krémová pole ve spodní části křídel v oblasti ručních letek (tzv. „okna“), která ostře kontrastují s tmavými špičkami ručních letek a tmavšími loketními letkami.

Oči dospělých ptáků mají bledě žlutou duhovku, která jim dodává pronikavý pohled. Zobák je poměrně slabý, hákovitě zahnutý, u kořene a na ozobí jasně žlutý, se špičkou tmavě šedou až černou. Nohy a prsty jsou rovněž zářivě žluté, drápy jsou černé.

Mladí ptáci (v prvním roce života) jsou celkově méně výrazně zbarveni. Jejich ocas je světlejší, spíše hnědorezavý, a vykrojení není tak hluboké. Hlava je tmavší a více čárkovaná. Světlá okna na křídlech nejsou tak čistě bílá a kontrastní. Spodní strana těla je bledší a čárkování méně výrazné. Duhovka oka je tmavší, spíše hnědavá. Plného zbarvení dospělých dosahují postupně během prvních dvou až tří let života.

Záměna s jinými druhy:

Nejčastěji může být luňák červený zaměněn s luňákem hnědým (Milvus migrans). Luňák hnědý je však celkově tmavší, hnědší (bez výrazných rezavých tónů), jeho ocas je jen mělce vykrojený (někdy téměř rovný) a má šedohnědou barvu. V letu mu chybí výrazná světlá okna na spodní straně křídel. Je také o něco menší. V letu může být nezkušeným pozorovatelem zaměněn i s kánětem lesním (Buteo buteo), které má ale mnohem širší křídla, kratší a na konci zaoblený (nikoli vidlicovitý) ocas a odlišnou siluetu letu.

Hlasový projev

Hlas luňáka červeného není příliš často slyšet mimo hnízdní období nebo bezprostřední okolí hnízda. Typickým projevem je relativně vysoko položené, táhlé, mňoukavé nebo pískavé volání, které lze přepsat jako „hííí-éééé“ nebo „pííí-úúúú“, někdy s mírným vibratem. Tento hlas používají při komunikaci mezi partnery, při obraně teritoria nebo jako varování. Mláďata na hnízdě se ozývají žadonivým pískáním.

Rozšíření, Migrace a Habitat

Areál rozšíření luňáka červeného je unikátně soustředěn téměř výhradně v Evropě. Více než 90 % světové populace hnízdí právě zde. Nejpočetnější populace se nacházejí v Německu (které hostí zhruba polovinu světové populace), Francii, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku a Polsku. Menší populace existují ve Velké Británii (díky úspěšné reintrodukci), Itálii, Belgii a dalších zemích. Izolované malé populace přežívají v severozápadní Africe (Maroko) a možná na Kapverdských ostrovech (poddruh fasciicauda).

Většina populací ze severní, střední a východní Evropy je tažná. Na zimoviště odlétají od srpna do října, hlavním cílem je Pyrenejský poloostrov, jižní Francie a někdy i severní Afrika. Ptáci z jihozápadní Evropy (Španělsko, jižní Francie) a Velké Británie jsou převážně stálí nebo podnikají jen kratší potulky. Návrat na hnízdiště probíhá brzy na jaře, obvykle od konce února do dubna. Luňáci často táhnou jednotlivě nebo v malých skupinkách.

V České republice je luňák červený relativně vzácným hnízdičem. Jeho výskyt je nerovnoměrný, s preferencí nižších a středních poloh (obvykle do 600 m n. m.). Častěji se vyskytuje v oblastech s mozaikovitou krajinou, jako jsou Polabí, Podkrušnohoří, jižní a střední Morava a některé oblasti jižních a západních Čech. Celková hnízdní populace v ČR se odhaduje na nízké stovky párů a je považována za zranitelnou. V posledních desetiletích byl zaznamenán mírný nárůst početnosti a šíření do nových oblastí, což je pravděpodobně důsledek zlepšení stavu populací v sousedním Německu a ochranářských opatření. Během tahu a v zimě lze v ČR pozorovat i protahující nebo zimující jedince ze severnějších populací.

Habitatové nároky jsou specifické. K hnízdění vyžaduje vzrostlé lesní porosty, preferuje starší listnaté (dub, buk) nebo smíšené lesy, často na okrajích lesních komplexů, v říčních nivách nebo v blízkosti vodních ploch. Pro lov potravy potřebuje otevřenou krajinu – pole, louky, pastviny, úhory, okraje vesnic a měst. Vyhýbá se rozsáhlým hustým lesům a zcela bezlesé krajině. Klíčová je dostupnost potravy a klidných míst pro hnízdění.

Chování, Potrava a Lovné strategie

Luňák červený je známý svým elegantním a zdánlivě nenáročným letem. Často plachtí v relativně nízkých výškách (10–50 m nad zemí), s křídly drženými v mělkém „V“ a neustále jemně koriguje směr a polohu pomocí natáčení svého dlouhého vidlicovitého ocasu. Tento způsob letu mu umožňuje efektivně pátrat po kořisti na zemi.

Je to potravní oportunista s velmi širokým spektrem potravy, které se mění v závislosti na lokalitě, ročním období a dostupnosti. Hlavní složky potravy zahrnují:

• Malé a střední savce: Dominují hraboši a myši, ale loví i mladé králíky, zajíce, krtky, rejsci či potkany.
• Ptáky: Menší a středně velké druhy ptáků (kosi, drozdi, špačci, holubi), často mláďata vybraná z hnízd nebo nemocní či zranění jedinci.
• Mršiny: Hrají velmi důležitou roli, zejména v zimním období. Aktivně vyhledává uhynulá zvířata, včetně zvěře sražené automobily. Tato adaptace jej však činí zranitelným vůči otravám a kolizím s dopravou.
• Bezobratlé: Ve velkém množství sbírá žížaly (často brzy ráno nebo po dešti na polích a loukách), brouky, kobylky a další větší hmyz.
• Obojživelníky a plazy: Žáby, čolci, ještěrky a hadi mohou tvořit doplněk stravy.
• Ryby: Sbírá mrtvé nebo oslabené ryby z hladiny vodních ploch.
• Lidské odpadky: V blízkosti skládek nebo farem může konzumovat i organické zbytky.

Při lovu využívá různé strategie. Kromě vyhledávání kořisti při pomalém plachtivém letu může také číhat na vyvýšeném místě (strom, sloup) a podnikat rychlé výpady. Je známý svou schopností kleptoparazitismu – krade kořist jiným dravcům (např. kánětem, poštolkám) nebo i krkavcovitým ptákům, přičemž využívá své vynikající manévrovací schopnosti k obtěžování a odebrání úlovku.

Mimo hnízdní období, zejména na zimovištích nebo v oblastech s vysokou potravní nabídkou, mohou luňáci vytvářet společná nocoviště, kde se shromažďují desítky, někdy i stovky jedinců. Tato shromaždiště slouží pravděpodobně k výměně informací o zdrojích potravy a k větší bezpečnosti.

Rozmnožování a Hnízdní biologie

Luňáci červení jsou převážně monogamní a páry spolu často setrvávají po mnoho let, někdy i po celý život. Vracejí se obvykle na stejné hnízdní teritorium. Hnízdní sezóna začíná brzy na jaře. Již koncem února a v březnu lze pozorovat tokové lety, které zahrnují společné kroužení vysoko na obloze, vzdušné honičky, akrobatické prvky jako přetáčení a předávání potravy nebo materiálu na hnízdo za letu. Tyto lety slouží k upevnění partnerského pouta a k vymezení teritoria.

Hnízdo staví oba partneři, ale samice se podílí více. Umístěno je vysoko v korunách stromů, obvykle ve výšce 10–25 metrů nad zemí, často v rozsoše hlavního kmene nebo na silné boční větvi. Preferují listnaté stromy (dub, buk, javor), ale hnízdí i na jehličnanech (borovice, jedle). Základ hnízda tvoří silnější suché větve. Kotlinka je pečlivě vystlána jemnějším materiálem – mechem, trávou, srstí, vlnou. Velmi charakteristické pro luňáčí hnízda je používání různých antropogenních materiálů, jako jsou kusy látek, igelitů, papírů, provázků a dalších odpadků, které ptáci nacházejí v okolí. Hnízdo bývá poměrně velké, v průměru 60–100 cm široké. Pár může využívat stejné hnízdo po několik let, každoročně ho opravuje a zvětšuje.

Snůška probíhá obvykle v dubnu a čítá nejčastěji 2–3 vejce, vzácněji 1 nebo 4. Vejce jsou bělavá nebo krémová s nepravidelnými červenohnědými až fialovými skvrnami a tečkami. Snášena jsou v intervalu 2–3 dnů.

Inkubace začíná obvykle po snesení prvního vejce a trvá 31–38 dní. Sedí převážně samice, kterou samec během inkubace krmí. Po vylíhnutí jsou mláďata kryta hustým bílým prachovým peřím. Samice je v prvních týdnech intenzivně zahřívá a krmí potravou, kterou přináší samec. Později loví oba rodiče. Mláďata rychle rostou a postupně jim narůstá peří juvenilního šatu. Hnízdo opouštějí (vylétají) ve věku přibližně 45–55 dní, ale zůstávají v blízkosti hnízda a jsou rodiči dokrmována ještě dalších 3–4 týdny, než se plně osamostatní. Hnízdní úspěšnost bývá ovlivněna počasím, dostupností potravy a mírou rušení.

Ohrožení, Příčiny úbytku a Ochrana

Historicky byl luňák červený mnohem hojnější. Dramatický pokles populací v 19. a 20. století byl způsoben kombinací faktorů:

1. Přímé pronásledování: Byl považován za škůdce drůbeže a lovné zvěře a intenzivně střílen a chytán do pastí. Sběratelé vajec také přispívali k neúspěšnosti hnízdění.
2. Ilegální otravy: Používání otrávených návnad (karbofuran, strychnin aj.) určených primárně pro lišky, kuny nebo jiné predátory je stále jednou z největších hrozeb. Luňáci jako mrchožrouti jsou k těmto návnadám velmi náchylní.
3. Sekundární otravy: Konzumace hlodavců otrávených rodenticidy používanými v zemědělství může vést k otravě luňáků.
4. Změny v zemědělství: Intenzifikace, přechod na monokultury, úbytek luk a pastvin, používání pesticidů – to vše snižuje dostupnost potravy (hlodavci, hmyz, žížaly). Ztráta remízků a rozptýlené zeleně omezuje lovné příležitosti.
5. Lesní hospodářství: Kácení starých stromů a lesních porostů vhodných k hnízdění, zejména velkoplošné holoseče. Vyrušování během hnízdní sezóny lesnickými pracemi.
6. Kolize: Srážky s automobily (při sběru mršin u silnic), s dráty elektrického vedení (zejména nezabezpečené sloupy) a v rostoucí míře i s lopatkami větrných elektráren, které jsou pro ně kvůli jejich letovým vlastnostem a způsobu lovu rizikové.
7. Nemoci: Například ptačí chřipka může lokálně ovlivnit populace.

Ochranná opatření:

Díky statusu ohrožení je luňák červený předmětem řady ochranářských aktivit na národní i mezinárodní úrovni:

• Legislativní ochrana: Zákaz lovu a přísná ochrana podle národních zákonů (v ČR jako silně ohrožený druh) a mezinárodních úmluv (Bernská, Bonnská úmluva, Směrnice EU o ptácích).
• Boj proti ilegálnímu trávení: Osvětové kampaně, speciální vyšetřovací týmy (např. s K9 jednotkami pro vyhledávání otrávených návnad), přísnější postihy pachatelů.
• Monitoring populací: Sledování hnízdní úspěšnosti, početnosti a trendů populací. Kroužkování a telemetrické sledování pro získání dat o migraci, mortalitě a využívání teritoria.
• Ochrana hnízdišť: Vyhlašování ochranných pásem kolem známých hnízd, dohody s vlastníky lesů o omezení hospodářské činnosti v hnízdní době.
• Habitatový management: Podpora extenzivního zemědělství, zakládání úhorů, obnova luk a pastvin, výsadba rozptýlené zeleně. V některých oblastech i zimní přikrmování (kontroverzní, ale lokálně může pomoci přežití).
• Zabezpečení rizikových prvků: Instalace ochranných prvků na sloupy elektrického vedení, snaha o minimalizaci rizika kolizí s větrnými elektrárnami (např. vhodným umístěním, systémy detekce a dočasného vypínání).
• Reintrodukční programy: Úspěšné programy proběhly ve Velké Británii (Anglie, Skotsko), Irsku a plánují se i jinde.

Vztah s člověkem a Kulturní význam

Luňák červený byl v minulosti v některých oblastech vnímán ambivalentně. Na jednu stranu byl obdivován pro svou krásu a eleganci, na druhou stranu pronásledován jako domnělý škůdce. V Anglii byl ve středověku chráněn jako užitečný „čistič“ městských ulic od odpadků. Jeho přítomnost v krajině je dnes vnímána jako indikátor zdravého a vyváženého ekosystému. Jeho ochrana se stala symbolem snahy o nápravu škod způsobených přírodě v minulosti.

Závěr

Luňák červený je nejenom estetickým klenotem evropské přírody, ale také důležitým článkem ekosystémů, ve kterých žije. Jeho potravní přizpůsobivost, od sběru žížal po konzumaci mršin, ukazuje jeho jedinečnou ekologickou roli. Přestože jeho populace v některých částech Evropy díky ochraně rostou, zůstává zranitelným druhem čelícím vážným hrozbám, zejména nelegálnímu trávení a změnám v krajině. Jeho další osud závisí na pokračující mezinárodní spolupráci, důsledné ochraně před pronásledováním a otravami, a především na vytváření a udržování rozmanité, mozaikovité krajiny, která mu poskytne dostatek potravy i bezpečný prostor pro život a hnízdění. Ochrana luňáka červeného je investicí do zachování biodiverzity a zdraví naší planety pro budoucí generace.