Mandelík hajní je asi 30 cm velký tyrkysově modrý pták, kaštanově hnědá křídla s tmavými konci, tmavě modrá ramena. Na čele a krku světlé proužky, modrá ocasní pera s tmavými středními pery. Silný zobák, krátké nohy. Samec se od samice neliší, mladí ptáci zelenohnědé břicho.
Mandelík hajní, který má rád otevřenou krajinu s řídkými lesíky, větrolamy a okraje lesů, přilétá do Evropy koncem dubna. Ihned po příletu provádí samec jedny z nejkrásnějších svatebních letů a to díky svým poměrně dlouhým křídlům. Hnízdí v dutinách stromů, které vytesaly žluny zelené a datli černí, ve výšce od dvou do deseti metrů nad zemí. V některých oblastech hnízdí i v hlinitopísčitých březích. Od poloviny května snáší samička až 6 bílých vajíček, na kterých se při zahřívání střídají oba ptáci. Mláďata se líhnou po 18 – 19 dnech. Během deseti dnů je z hnízdní dutiny slyšet hlasité pískání. Po 30 dnech mladí ptáci opouští hnízdní dutiny a ještě několik dnů se nechají v blízkém okolí krmit starými ptáky. Mandelík hajní žije jak osaměle, tak i v menších koloniích. Živí se převážně velkým hmyzem jako jsou chrousti, kobylky, koníci, ojediněle i ještěrkami a hraboši. Potravu loví ze vzduchu, z vyvýšených míst jako jsou sloupy a dráty elektrických vedení, na potravu ale číhá i přímo na zemi. Za tou létá i několik kilometrů daleko, především na posečené louky a strniště, tak i v blízkosti svého hnízdiště. Počátkem září již odlétá do západní a jižní Afriky.
Já sám jsem se s tímto barevným ptákem setkal ještě jako dítě, a to na jižní Moravě na okraji lesa nad Morkůvkami na Břeclavsku. V 70. letech zde ještě pravidelně hnízdilo několik párů. Několikrát jsem ho pozoroval, jak sedí na mandelích, se kterých se snášel k zemi na hmyz. Odtud také jeho český název. Ještě výstižnější je však slovenský název a to krakla belasá, a to podle jeho typickému hlasovému projevu, který vydává.
Kdo u nás v minulosti jednou spatřil mandelíka hajního, měl štěstí, dnes by se dalo hovořit téměř o zázraku. I když tu a tam byl spatřen na jaře při tahu, kdy povětšinou mířil s největší pravděpodobností do sousedního Polska.
V roce 1971 jsem našel hned dvě hnízdní dutiny. Jedna byla docela vysoko, ta druhá ani ne dva metry nad zemí. Několik metrů od této dutiny jsem si také všiml zbytky suchých větví, které byly na konstrukci, která tvořila kryt, který si tu předešlého roku někdo postavil. Hnízdní dutina byla vytesána žlunou zelenou ve starém dubu. Brzy po příchodu ke stromu s dutinou se za mnou ze stromu ozvalo ostré krak – kra. Jen několik metrů ode mne seděl na větvi starý pták s potravou v zobáku. Tak blízko jsem ho ještě nikdy neviděl. Byl tak nádherný a já jsem ho malou chvilku nehybně pozoroval, než někam s křikem odlétl.
Pamatuji si, že jsem ani vteřinu nezaváhal a ihned jsem začal opravovat starý kryt čerstvými větvemi. Po jeho dokončení jsem vklouzl do jeho útrob a čekal až opět přilétne. Měl jsem štěstí, neboť během ani ne hodiny jsem měl naexponován celý černobílý film. Mláďata musela být již větší, neboť staří ptáci při krmení nezalézali do dutiny. Byl jsem asi pět metrů od stromu s dutinou a bylo to pro mne ohromné dobrodružství.
Když jsem ukázal starším kamarádům fotky, ti následující týden koupili barevný film a já jsem měl mandelíka hajního fotografovat barevně. Problém byl ale v tom, že odpoledne mě do objektivu svítilo slunce. Tenkrát mě nenapadlo nic chytřejšího než ráno místo do školy jít s fotoaparátem do lesa. Mandelíky hajní jsem i podruhé úspěšně nafotil a odpoledne jsem si do žákovské knížky od maminky nechal napsat omluvenku, že mě bylo špatně. Jenže jsem si to nenechal jen pro sebe a před několika spolužáky se pochlubil. Bohužel některý „kamarád“ to sdělil třídní učitelce a bylo zle. Dvojka schování na konci osmé třídy, to by nebylo dobré. Naštěstí pro mě v té době ve škole suploval učitel, který byl vášnivý fotograf a ten mě výrazně pomohl a dvojka schování z toho nakonec nebyla. Dnes, když si na to vzpomenu, musím se tomu ještě po 38 letech pousmát.
Bohužel již několik let však tento krásný pták v České republice nehnízdí. V sousedním Slovensku snad jeden, dva páry, v Polsku přeci ještě tu a tam zahnízdí. A tak, abych úspěšně mandelíka hajního opět fotografoval, musel jsem za ním do Maďarska, kde ještě na několika místech hojně hnízdí, ba dokonce se jeho stavy v poslední době zvýšily. Když mě kamarád Miroslav Hanák v roce 2009 přivedl k lokalitě, kde v jednom větrolamu mandelíci hajní hnízdili, hned jsem pochopil, kde je problém, proč tento kdysi dávno běžný pták u nás již nehnízdí. Všechny louky a meze zde byly posečené, a co mně doslova vyrazilo dech, byly asi hektarové louky uprostřed slunečnicových a kukuřicových lánů. Takže ne jak se u nás s oblibou alibisticky říká, že chybí doupné stromy a že chemizace v zemědělství zahubila větší hmyz. Chybí u nás pravidelně obdělávané, tedy sečené louky! Stromů s dutinami po žlunách a datlích je dostatek.
A tak v polovině června jsem byl opět ve společnosti tohoto krásného ptáka. Chvíli jsme od auta pozorovali, jak ptáci přilétají k větrolamu a posedávají na suchých větvích bílých topolů. V triedru jsem s úžasem sledoval jak krásně zbarvený tento pták je.
Když jsme později přišli do větrolamu, našli jsme zde asi deset dutin po žlunách zelených. Celodenním pozorováním jsme zjistili, že tři dutiny jsou obsazeny. Bohužel dutiny byly dost vysoko a hlavně ptáci ještě seděli na snůškách. Nemělo význam se snažit o nějaké fotografování a navečer jsme odjeli domů.
Podruhé do Maďarska přijíždíme 30. června a vinou kolapsu na slovenských dálnicích, které v té době byly v rekonstrukci, bohužel až kolem 23 hodiny. Nezbývá nic jiného než to, že při světle baterky stavíme na nedalekém odpočívadle stan. Ráno mě Mirek hlásí, že v noci slyšel několikrát mandelíka hajního. Je šest hodin, sedíme na židličkách a snídáme, když kolem nás prolétl mandelík hajní s plným zobákem potravy. Vidíme, že neletí daleko. Až nyní si uvědomujeme a zjišťujeme, že jsme stanovali u dalšího větrolamu.
Ihned odcházím do místa, kde zalétl mandelík. Procházím celý větrolam a nacházím hned několik dutin. Z větrolamu odlétá mandelík a je mě jasné, že zde někde hnízdí. Jdu pro Mirka a opět vcházíme do větrolamu. Máme neuvěřitelné štěstí. Mezi stromy opět prolétá starý pták. Bez hnutí jej pozorujeme jak postupně a opatrně přilétá k jednomu stromu a ztrácí se v jedné dutině, do které se jen stěží dostává. Stejné problémy má, když se z dutiny dostává. Otvor je pro něj přeci jen trochu malý. Pták odlétá a je slyšet pískot mláďat.
Je rozhodnuto, fotografovat budu zde, neboť tato hnízdní dutina je jen sedm metrů nad zemí, tedy nejníže ze všech, které jsme doposud našli. Spěchám k autu, které je jen sto metrů odtud pro maskovací síť. Kryt mám během chvilky připravený. Odcházím dopít kávu a dojíst v klidu snídani. Asi do půl desáté pozorujeme, jak mandelíci hajní létají do větrolamu s potravou. Zjišťujeme, že nejvíce krmí kolem osmé hodiny. Je půl desáté, slunce dostatečně vysoko, tak aby se jeho paprsky dostaly přes koruny stromů k dutině. Co mě však kazí náladu, tak to jsou mraky, kterých stále více přibývá.
Ukrývám se pod sítí a během asi pěti minut přilétá mandelík hajní poprvé. Je klidný, chvíli se rozhlíží dolů pod strom a já poprvé mačkám spoušť fotoaparátu. Poté s velkými obtížemi zalézá do útrob hnízdní dutiny. Ještě hůř se z ní dostává a toho využívám k pořízení dalších obrázků. Starý pták si krytu vůbec nevšímá a ani hluk závěrky fotoaparátu mu nevadí. Naštěstí pro mě ptáci krmí ještě v dutině a i když světelné podmínky jsou již špatné, přeci jen do jedenácti hodin mám několik obrázků, ze kterých se určitě dají nějaké obrázky vybrat.
Obloha je již zatažena a my odpoledne odjíždíme asi o necelý kilometr dál, k větrolamu, kde se mělo původně fotografovat. Hnízdní dutiny jsou zde o něco výše a se světlem je to zde ještě horší. Nyní si uvědomuji jak je dobře, že jsme našli další místo, kde mandelíci ještě hnízdí. Vracíme se zpět na odpočívadlo a až do večera pozorujeme s jakou pravidelností staří ptáci krmí svá mláďata. Jsme překvapeni, že odpoledne staří ptáci létají minimálně. K večeru se frekvence příletu k hnízdní dutině o něco zvýšila. Naposledy, a to nás docela překvapilo, mandelík hajní odlétl za potravou již za šera ve 21.15, lovil nad stromy, kde hnízdil, tak i nad nedalekým větrolamem. Shodujeme se na tom, že je to skutečně dobrý letec.
Ráno se probouzíme a zatažená obloha nevěstí nic dobrého. V devět hodin dokonce začíná pršet. Rychle balíme stan a odjíždíme na Slovensko za přáteli, do míst, kde jsme v loňském roce fotografovali dudky chocholaté.
Po týdnu opět vyjíždíme k mandelíkům hajním. Počasí není zrovna nejlepší, ale pevně věřím, že tentokrát to již vyjde. Asi patnáct kilometrů od cíle se dostáváme do takového deště, že stěrače nestačí plnit svou funkci a s ostatními vozidly zastavujeme na několik minut u okraje vozovky. No tak snad je to poslední déšť tohoto víkendu. Je něco po deváté hodině večer a my přijíždíme unavení s cesty k „našemu odpočívadlu“.
Maskovací sít se mě již nechce u hnízdní dutiny instalovat, a tak stavíme stan a dáváme si raději nějaké to pivko. Komáři nám dávají co proto a my na sebe nanášíme další vrstvy repelentů. Ráno se probouzíme a konečně je jasná obloha. Odnáším maskovací sít do větrolamu a Mirek zatím vaří kávu.
U mandelíků je zatím ještě klid. Začíná svítat a tak pořizuji nějaké obrázky krajiny při východu slunce. Mandelíky není zatím slyšet, ale kolem šesté již létají za potravou. Čekání do deseti hodin je dlouhé, ale obloha bez mráčku mě nechává klidným. Dlouhý čas čekání trávíme pozorováním mandelíků hajních, kteří v této lokalitě přeletují nad námi za potravou.
Konečně nastal čas, kdy je něco málo před desátou hodinou a já vidím, že od větrolamu odlétají dva staří ptáci. Přicházím ke krytu a někde ze stromu se ozývá starý pták. Nyní si uvědomuji, že zřejmě samec již nelétá za potravou a je stále na blízku. To se také potvrdilo, neboť jeden pták se stále zdržuje někde v korunách stromů. V jednom případě jsou v blízkosti hnízdiště tři mandelíci. Na malou chvíli, než rodiče nezvaného hosta odeženou, je v remízku trochu více křiku. Tentokrát jsou mláďata již slyšet daleko více.
Sluneční paprsky konečně dopadají i na hnízdí dutinu a tak během hodiny a půl se daří udělat obrázky mandelíka hajního u hnízdní dutiny s potravou za dobrých světelných podmínek. Zjišťuji, že mandelík hajní nekrmí tak často, jako například dudek chocholatý. Starý pták již do hnízdní dutiny bohužel nezalézá, a tak jsou téměř všechny obrázky stejné. Snažím se i o nějakou letovku.
Je před polednem a já opouštím kryty. U stanu si prohlížím výsledky dopoledního snažení. Letovky se sice příliš nezdařily, ale z ostatních obrázků bude z čeho vybírat.
Po obědě až do večera vystavujeme těla slunečním paprskům. Při pozorování okolí zjišťujeme, že mandelíci v odpoledních hodinách opět krmí minimálně.
Stále přemítám, proč již nehnízdí i u nás, tak jak tomu bylo v minulosti. V současné době, jak znám krajinu na jižní Moravě, tak si dokáži představit i místo u nás, kde by bez problémů mohl hnízdit. Je to rovinatá oblast kolem Hodonína a Bzence.
Celou noc je nádherná obloha plná hvězd. V šest ráno ještě snídáme za jasného počasí. O půl osmé již vím, že z fotografování nic nebude. Kde se ty mraky stále berou? V deset hodin opět burácejí hromy a nad námi se valí tmavé mraky.
Rozhodujeme se, že si prodloužený víkend zkrátíme a jedeme domů. Přesto jsem spokojen, neboť po neskutečně dlouhých třiceti osmi letech jsem měl opět možnost fotografovat mandelíka hajního a také pozorovat jeho chování v blízkosti svého hnízdiště, i když to již nebylo na jižní Moravě, ale v Maďarsku. A tak díky usilovnému hledání mandelíků hajních v Maďarsku Miroslava Hanáka a jeho přítelkyně Hance v loňském roce, jsem se vrátil do dětských let a splnil se mi tak předposlední fotografický sen. Po fotografování ledňáčků říčních, vlh pestrých, dudků chocholatých a mandelíků hajních, bych ještě rád vyfotografoval mladou kukačku obecnou na hnízdě, jak ji krmí nějaký pěvec.
autor_ Jiří LIŠČÁK
