Na území České republiky v současnosti pravidelně hnízdí pět druhů pěnic rodu Sylvia. Pokud jedno z vašich předsevzetí pro tento rok bylo, že se naše pěnice naučíte dobře znát, máme pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Špatná zpráva zní, že to nebude hned úplně jednoduché. Pěnice nejsou nijak výrazně odlišně zbarvené, neliší se významně ani typem prostředí či životním stylem, ani tvarem hnízda a jejich vejce se podobají, řekněme, jako „vejce vejci“. Dobrou zprávou pro vás ale bude, že je můžete v ideálním případě všechny potkat i na poměrně malém prostoru s hustými keři (a to klidně i na vaší zahradě). Budete mít tedy dostatek příleži- tostí naučit se, jak je od sebe rozlišit. Navíc jejich zpěv patří mezi ty nejhezčí, které od zástupců naší pěvčí fauny uslyšíte, takže vás jejich poznávání bude bavit.
Kromě zpěvu vás pěnice zaujmou i svou neustávající pohybovou akti- vitou. Po celý den neúnavně poskakují po vegetaci, sbírají potravu (nej- různější hmyz, od léta i rozličné bobule), samci střídavě zpívají, honí se mezi sebou a nezřídka se i tvrdě poperou, když jde o obhajobu území či získání samice. Skoro se zdá, že je snad nikdy nenachytáte, jak zbůhdar- ma lelkují někde na větvích, a pokud se k nim už konečně přiblížíte na dohled příhodný k druhové determinaci, tak plaše zmizí hluboko v keřích, kde už z nich neuvidíte ani špičku ocasu.
Až už se na svých výpravách vydáte do lesů, zemědělské krajiny, parků, sadů, zahrad, měst, podél vody či třeba zabloudíte na rumiště, budte si jisti, že narazíte nejméně na jeden druh pěnice. Je však nutné, aby se tam vyskytovaly alespoň nějaké husté keřovité porosty. Právě v nich mohou pěnice najít jak dostatek potravy, tak i vhodných míst pro úkryt a umístění hnízda. Proto jsou křoviny často jednou z hlavních podmínek, které si pěnice při výběru prostředí na své okolí kladou.
Pěnice patří mezi teritoriální druhy. Na jaře si samec, jenž se vrací z migrační cesty dříve než samice, založí teritorium, kam svým zpěvem láká případné partnerky, a které pak obhajuje po celé období hnízdění. Vzniklý pár své hnízdo staví společně, případně může samec postavit několik tzv. plošinek (hrubých základů budoucích hnízd), mezi kterými si poté samice vybírá tu nejvhodnější, která bude dotvořena. Hnízdo je miskovité, spletené ze suché trávy, kořínků i zvířecích chlupů. Najdete ho nej- častěji nízko u země v hustých keřích či bylinných porostech (třeba kopřivách či ostružinách). I v dalších ohledech berou u pěnic obě pohlaví péči o potomstvo stejně vážně, oba rodiče zhruba stejnou měrou sedí na vejcích (obvykle jich je 4–5) i krmí mládata, která těsně před vylétnutím už doslova „přetékají“ z malého hnízda ven. Po celé hnízdění bývají pěnice citlivé na rušení, mohou snůšku opustit nebo se stává, že při nebezpečí mládata těsně před vyvedením ze strachu raději vsadí vše na jednu kartu a vyskočí z hnízda ven. I přes veškerou péči páru se hnízda často stávají obětí savčích i ptačích predátorů, což je považováno za jednu z možných příčin úbytku lokálních populací. Nutno však přičíst pěnicím ke cti, že se mnohdy vydávají statečně na obranu hnízda. Nebudte proto překvapeni, když vám budou při pozorování rozzlobeně pokřikovat nad hlavou. Asi proto, že se se ztrátou snůšky setkávají tak často, příliš je to nezlomí. Pokud se ještě hnízdní sezóna nechýlí ke konci, aktivně se o hnízdění pokoušejí znova, a to třeba i třikrát, dokud se dílo nepodaří dotáhnout do úspěšného konce.
