Pěnkava jikavec naším územím pravidelně protahuje, zimuje zde a vícekrát byl zjištěn její výskyt i v jarním období. Hnízdění však bylo prokázáno jen jednou. Jikavec je jakýmsi ekologickým ekvivalentem pěnkavy obecné v severní Evropě. Zatímco na jihu Finska připadá na jednoho jikavce asi sto pěnkav, o osm set kilometrů severněji je tento poměr zcela obrácený.
O blízké příbuznosti obou druhů svědčí nejen to, že jsou si velice podobné postavou, pohyby, způsobem letu i chováním, ale že na společně obývaném území bylo několikrát zjištěno i křížení obou druhů.
Od pěnkavy obecné pěnkavu jikavce ve všech šatech spolehlivě poznáme podle svítivě bílého kostřece a oranžového nádechu hrudi a ramen. K protahujícímu hejnu jikavců se často přidružují i jiní pěnkavovití ptáci, zejména pěnkavy obecné. Zpěv pěnkavy obecné jste vedle hlasu jikavců slyšeli poměrně výrazně i na naší nahrávce.
Pěnkava jikavec má sibiřský typ rozšíření a je vázána především na oblast světlých březových lesů a tajgy, která se táhne napříč euroasijským kontinentem od Skandinávie po Kamčatku. Zimu v těchto oblastech však přečkat nemůže, a tak se u nás od počátku října pravidelně objevují protahující hejnka a řada ptáků zde stráví i celou zimu. V dubnu se pak vrací na svá severská hnízdiště. Počet zimujících jikavců se rok od roku liší, ale v některých letech může mít jejich výskyt až charakter invaze.
Kroužkováním bylo doloženo, že do střední Evropy zaletují ptáci až z daleké Sibiře. Velké množství jikavců u nás přezimuje v letech, kdy se urodí velké množství bukvic, které jsou jejich nejoblíbenější zimní potravou. Na takových lokalitách pak můžeme pozorovat desetitisícová i větší hejna. Pozorovat takové hejno se mi jednou poštěstilo v Boubínském pralese na Šumavě a byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Po desítky minut proletovaly tisíce jikavců lesním porostem a ze stromů sletující ptáci vzbuzovali dojem padajícího listí. To vše bylo doprovázeno šumotem křídel, jako když se vítr prohání korunami stromů, a celý výjev byl zasazen do kulisy tisíců švitořících ptačích hrdel.
Ve většině případů však zastihneme hejnka jikavců o počtu několika desítek kusů na strništích, úhorech, loukách, ale často i podél silnic, kde sbírají nejrůznější semena. Po vyplašení je i z jedoucího auta dobře poznáme podle svítivě bílých kostrčí. Nezřídka zaletují jikavci i do obcí a měst, dokonce i do pražských parků, a patří mezi návštěvníky krmítek. Jikavci bývají poměrně krotcí, jako mnozí ptáci, kteří k nám přiletují z liduprázdného severu. Dřívější čihaři, kteří jikavce lovili, jej proto považovali za hloupého ptáka. Slovo jikavec bývalo u nás dokonce nadávkou a doktor Baum popisuje, že v roce 1560 se dva pražští občané soudili, protože jeden nadával druhému do jikavců.
Pěnkava jikavec (Fringilla montifringilla) je velká přibližně jako vrabec, důležitým určovacím znakem je bílý kostřec. Samec je na hlavě a hřbetě světle hnědý s tmavými skvrnami, ramena a prsa má oranžová. Samice je shora šedohnědá, na ramenou a prsou naokrovělá. U nás nehnízdí, vyskytuje se pouze od října do dubna jako protahující a zimující druh. Lze ho zastihnout na polích i v lesích, často také na krmítkách ve vesnicích a městech. Hnízdí v severských lesích. Hnízdo bývá nevysoko na stromech či keřích. Na snůšce 5 až 7 vajec sedí pouze samice, mláďata krmí oba staří ptáci. Rostlinná složka potravy je tvořena nejrůznějšími semeny, živočišná drobnými členovci.
