Trr-trr-tr-tr-tr-trr-trr! Ani nemusím otáčet hlavu a vím, že nade mnou přetahuje středně velký, černě zbarvený pták, datel černý. Hlas datla transkribují ornitologové různě: Němci ru-ru-ru, u nás wikipedie uvádí zase kri-kri-kri. Třikrát podobně volá krkavec, datel opakuje volání déle a snad i počítá počet slabik. Jeho nezaměnitelný zvonivý zvukový projev je možno slyšet téměř celoročně a nese se do vzdálenosti kolem jednoho kilometru. Hlavně koncem zimy a začátkem jara se za tohoto pokřiku 
předvádějí samci, kteří si vyznačují hranice svých teritorií. Kvílivě jásavým klí-jéé (mó-jé) se ozývá po dosednutí, často na vysoký solitérní strom. Škálu hlasů má však dosti pestrou, dovede např. kavčí opakované „kau“ i strakapoudí drsný pokřik.
předvádějí samci, kteří si vyznačují hranice svých teritorií. Kvílivě jásavým klí-jéé (mó-jé) se ozývá po dosednutí, často na vysoký solitérní strom. Škálu hlasů má však dosti pestrou, dovede např. kavčí opakované „kau“ i strakapoudí drsný pokřik.Když se k němu přiblížíte a snažíte si ho prohlédnout, hraje s vámi na schovávanou a jen po očku vykukuje. Máte-li s sebou dalekohled a chvíli na místě vydržíte, přelétne na sousední strom. Celý černý, jen s červenou čepičkou a dlouhým světlým zobákem, velký je asi jako štíhlý holub.
Datel černý je náš největší představitel řádu šplhavců a dal i jméno celé čeledi datlovitých. Ti ostatní jsou již o poznání menší a v jejich zbarvení se střídá černá s bílou, ale i červeně vybarvené peří na hlavě a spodních ocasních krovkách je pro většinu typické.
Nejhojnějším druhem čeledi datlovitých je strakapoud velký, kterého většina lidí nazývá nesprávně „datel“. Ten působí problémy svou více či méně vrozenou potřebou vysekávat otvory do polystyrenového a dřevěného obložení stěn, ve kterých v zimě přespává. Nic nepomáhají namalované siluety dravců, dokonce ani makety, na všechno si strakapoud k nelibosti majitelů zvykne.
Méně známé druhy této čeledi, žluna zelená a šedá, veřejnost někdy považuje za ulétnuté exotické druhy.
Jediným tažným zástupcem šplhavců je krutihlav, nenápadně zbarvený pták velikosti vrabce. Jen málokdo ví, že dubnové plačtivě táhlé volání (chjechjechje…) z ovocného sadu patří právě jemu. Podobá se chechtavému volání žluny, je však delší a jemnější. Celá čeleď datlovitých je velmi zajímavá, a to jak z hlediska bionomie, tak i ekologického významu.
Datel černý obývá nejraději rozsáhlé smíšené lesy s dostatkem mravenišť a starých mýtných porostů. Ale setkat se s ním lze téměř všude. Nevyhýbá se ani smrkovým či borovým monokulturám, hnízdí i v lužních lesích, někde dokonce v městských parcích.
Kromě hlasitého volání o sobě dává vědět i bubnováním do rezonujících suchých větví. Od jiných datlovitých se liší pomalejší kadencí úderů, které vzdáleně připomínají dávku samopalu.
Při hledání potravy se pohybuje často i po zemi, rád tesá v práchnivých pařezech a hledá larvy hmyzu a bezobratlé. Známá je jeho činnost při vysekávání děr do napadených stromů, které ač věkem mladé, jsou již nějak pěstitelsky nevhodné. Rána u kořenových náběhů, způsobená například při stahování kulatiny, postihuje často stromy u cest, zapříčiní hnilobu dřeva odspodu a datel jen vyznačuje strom vhodný pro sanační probírku.
Dřevokazné mravence chytá na dlouhý lepkavý jazyk, podobně vytahuje i larvy lýkožrouta z jejich chodbiček. Někdy se mu říká lékař stromů, a měl by tedy mít bílý plášť – ale s takovou by v přírodě dlouho nevydržel…
Buk – datlí strom
Největšími nepřáteli datla jsou kuna lesní a skalní, a také jestřáb, který mívá v potravě vysoké procento datlovitých, výjimečně ho uloví i puštík. Aby unikl před mistrovsky šplhající kunou, tesá datel své dutiny nejraději do buku s hladkou kůrou. Ve smrkových a borových monokulturách se musí spokojit s tím, co má k dispozici, a zde i procento vypleněných hnízd bude pravděpodobně vyšší. Proto se snaží svou dutinu vytesat vysoko, v průměru okolo 10-12 metrů. Strakapoudi a žluny tesají své dutiny často jen 2-3 m nízko nad zemí a na stromech s drsnou kůrou – do jejich dutiny s těsným otvorem 4-5,5 cm se kuna, byť na pohled štíhlá, nedostane.
Otvor datlí dutiny mívá často nepravidelný, šišatý tvar a bývá relativně velký, přibližně 8×11 cm. Datlí dutina je hluboká i více než půl metru a široká 15 až 20 cm. Pár ji vytesává v dubnu a trvá mu to několik týdnů. Často ale používá po mnoho let tu samou dutinu. Kromě ní má datel ještě několik záložních, v nichž přespává.
Pár odchová nejčastěji 2-4 mláďata, která jsou neméně halasná jako jejich rodiče, a obsazenou dutinu lze tudíž v červnu snadno vypátrat.
Ač je datel druhem dobře známým, populárním a velmi nápadným díky hlasovým projevům, jeho početnost nebývá nijak vysoká. Na východní Moravě se pohybuje odhadem podle mapování na jeden pár na 150-400 ha lesa. Je to dáno zejména přítomností jestřába a výskytem obou druhů kun, spíše než omezenou potravní nabídkou. Koncem léta a na podzim bývají datli vidět, ale v průběhu zimy predační tlak jejich stavy sníží.
Ekologický význam datla je značný. Jeho dutiny využívá pro hnízdění řada ptačích druhů, z nich nejčastější je tažný holub doupňák. Také malá lesní sova středních a vyšších poloh, sýc rousný. Ten po zaškrábání na kůru vyhlíží z otvoru, aby mohl uniknout před nebezpečnou kunou. Do starší, prostornější dutiny se nastěhuje i puštík obecný, naše nejhojnější sova. V minulosti to bývala i kavka obecná, která tvořila menší hnízdní kolonie v lesích. Její vymizení z těchto lokalit se dá přičíst predaci jestřábem, pro něhož to byla relativně snadno nalezitelná i ulovitelná kořist. Kromě ptáků to jsou i plši, netopýři, divoké včely aj., které obsadí datlí dutinu.
Z výše uvedeného vyplývá, že by bylo velmi žádoucí, aby lesníci při plánované těžbě označili tyto doupné stromy a pro přírodu je uchránili. Solitérní buk není tak náchylný k vyvrácení jako třeba mělce kořenící smrk, spíše se ulomí spodní větev, ale kmen většinou vydrží. Viděl jsem několik ponechaných výstavků přežívajících svůj mýtní věk po dlouhá léta. Škoda jen, že takových příkladných hospodářů myslících na ptáky není více!
Potrava datla je téměř výlučně živočišná. Vedle již zmíněných dřevokazných mravenců a larev lýkožrouta to jsou všechny druhy xylofágního hmyzu, ale tak jako u ostatních druhů šplhavců také zemní mravenci. Při relativně řídkém výskytu, jeho ekologickému významu a potravní specializaci na škodlivý hmyz, nelze datla označit jinak, než jako lesu prospěšný, užitečný a pro svou jedinečnost nenahraditelný druh.
ČSO vyzývá všechny, kdo pozorují datla černého ve svém okolí, aby tuto informaci poskytli na adresu avif.birds.cz. Fotografie s popisky na http://bigfiles.birdlife.cz.
Datli jsou nápadní zejména na jaře, ale předpokládáme, že většina návštěvníků přírody o nich má povědomí z minulých let. Zejména cenné budou údaje o hnízdění blízko lidských sídel, např. parků, městských lesů apod. Pro porovnání jsou samozřejmě důležité všechny údaje, aby se dalo vyhodnotit, jaký typ lesa datli upřednostňují, v jakých nadmořských výškách hnízdí apod. Rovněž odhad početnosti na 100 ha lesa bude vítán. Například ve Zlíně jsem ho nikdy nepozoroval, zatímco strakapoud velký a žluna zelená zde v několika párech hnízdí uvnitř zástavby. Dá se říci, že datel je druh hodně konzervativní, vázaný na lesní prostředí, a jeho výskyt ve městech bude spíše výjimečný.
Datel černý je náš největší představitel řádu šplhavců a dal i jméno celé čeledi datlovitých. Ti ostatní jsou již o poznání menší a v jejich zbarvení se střídá černá s bílou, ale i červeně vybarvené peří na hlavě a spodních ocasních krovkách je pro většinu typické.
Nejhojnějším druhem čeledi datlovitých je strakapoud velký, kterého většina lidí nazývá nesprávně „datel“. Ten působí problémy svou více či méně vrozenou potřebou vysekávat otvory do polystyrenového a dřevěného obložení stěn, ve kterých v zimě přespává. Nic nepomáhají namalované siluety dravců, dokonce ani makety, na všechno si strakapoud k nelibosti majitelů zvykne.
Méně známé druhy této čeledi, žluna zelená a šedá, veřejnost někdy považuje za ulétnuté exotické druhy.
Jediným tažným zástupcem šplhavců je krutihlav, nenápadně zbarvený pták velikosti vrabce. Jen málokdo ví, že dubnové plačtivě táhlé volání (chjechjechje…) z ovocného sadu patří právě jemu. Podobá se chechtavému volání žluny, je však delší a jemnější. Celá čeleď datlovitých je velmi zajímavá, a to jak z hlediska bionomie, tak i ekologického významu.
Datel černý obývá nejraději rozsáhlé smíšené lesy s dostatkem mravenišť a starých mýtných porostů. Ale setkat se s ním lze téměř všude. Nevyhýbá se ani smrkovým či borovým monokulturám, hnízdí i v lužních lesích, někde dokonce v městských parcích.
Kromě hlasitého volání o sobě dává vědět i bubnováním do rezonujících suchých větví. Od jiných datlovitých se liší pomalejší kadencí úderů, které vzdáleně připomínají dávku samopalu.
Při hledání potravy se pohybuje často i po zemi, rád tesá v práchnivých pařezech a hledá larvy hmyzu a bezobratlé. Známá je jeho činnost při vysekávání děr do napadených stromů, které ač věkem mladé, jsou již nějak pěstitelsky nevhodné. Rána u kořenových náběhů, způsobená například při stahování kulatiny, postihuje často stromy u cest, zapříčiní hnilobu dřeva odspodu a datel jen vyznačuje strom vhodný pro sanační probírku.
Dřevokazné mravence chytá na dlouhý lepkavý jazyk, podobně vytahuje i larvy lýkožrouta z jejich chodbiček. Někdy se mu říká lékař stromů, a měl by tedy mít bílý plášť – ale s takovou by v přírodě dlouho nevydržel…
Buk – datlí strom
Největšími nepřáteli datla jsou kuna lesní a skalní, a také jestřáb, který mívá v potravě vysoké procento datlovitých, výjimečně ho uloví i puštík. Aby unikl před mistrovsky šplhající kunou, tesá datel své dutiny nejraději do buku s hladkou kůrou. Ve smrkových a borových monokulturách se musí spokojit s tím, co má k dispozici, a zde i procento vypleněných hnízd bude pravděpodobně vyšší. Proto se snaží svou dutinu vytesat vysoko, v průměru okolo 10-12 metrů. Strakapoudi a žluny tesají své dutiny často jen 2-3 m nízko nad zemí a na stromech s drsnou kůrou – do jejich dutiny s těsným otvorem 4-5,5 cm se kuna, byť na pohled štíhlá, nedostane.
Otvor datlí dutiny mívá často nepravidelný, šišatý tvar a bývá relativně velký, přibližně 8×11 cm. Datlí dutina je hluboká i více než půl metru a široká 15 až 20 cm. Pár ji vytesává v dubnu a trvá mu to několik týdnů. Často ale používá po mnoho let tu samou dutinu. Kromě ní má datel ještě několik záložních, v nichž přespává.
Pár odchová nejčastěji 2-4 mláďata, která jsou neméně halasná jako jejich rodiče, a obsazenou dutinu lze tudíž v červnu snadno vypátrat.
Ač je datel druhem dobře známým, populárním a velmi nápadným díky hlasovým projevům, jeho početnost nebývá nijak vysoká. Na východní Moravě se pohybuje odhadem podle mapování na jeden pár na 150-400 ha lesa. Je to dáno zejména přítomností jestřába a výskytem obou druhů kun, spíše než omezenou potravní nabídkou. Koncem léta a na podzim bývají datli vidět, ale v průběhu zimy predační tlak jejich stavy sníží.
Ekologický význam datla je značný. Jeho dutiny využívá pro hnízdění řada ptačích druhů, z nich nejčastější je tažný holub doupňák. Také malá lesní sova středních a vyšších poloh, sýc rousný. Ten po zaškrábání na kůru vyhlíží z otvoru, aby mohl uniknout před nebezpečnou kunou. Do starší, prostornější dutiny se nastěhuje i puštík obecný, naše nejhojnější sova. V minulosti to bývala i kavka obecná, která tvořila menší hnízdní kolonie v lesích. Její vymizení z těchto lokalit se dá přičíst predaci jestřábem, pro něhož to byla relativně snadno nalezitelná i ulovitelná kořist. Kromě ptáků to jsou i plši, netopýři, divoké včely aj., které obsadí datlí dutinu.
Z výše uvedeného vyplývá, že by bylo velmi žádoucí, aby lesníci při plánované těžbě označili tyto doupné stromy a pro přírodu je uchránili. Solitérní buk není tak náchylný k vyvrácení jako třeba mělce kořenící smrk, spíše se ulomí spodní větev, ale kmen většinou vydrží. Viděl jsem několik ponechaných výstavků přežívajících svůj mýtní věk po dlouhá léta. Škoda jen, že takových příkladných hospodářů myslících na ptáky není více!
Potrava datla je téměř výlučně živočišná. Vedle již zmíněných dřevokazných mravenců a larev lýkožrouta to jsou všechny druhy xylofágního hmyzu, ale tak jako u ostatních druhů šplhavců také zemní mravenci. Při relativně řídkém výskytu, jeho ekologickému významu a potravní specializaci na škodlivý hmyz, nelze datla označit jinak, než jako lesu prospěšný, užitečný a pro svou jedinečnost nenahraditelný druh.
ČSO vyzývá všechny, kdo pozorují datla černého ve svém okolí, aby tuto informaci poskytli na adresu avif.birds.cz. Fotografie s popisky na http://bigfiles.birdlife.cz.
Datli jsou nápadní zejména na jaře, ale předpokládáme, že většina návštěvníků přírody o nich má povědomí z minulých let. Zejména cenné budou údaje o hnízdění blízko lidských sídel, např. parků, městských lesů apod. Pro porovnání jsou samozřejmě důležité všechny údaje, aby se dalo vyhodnotit, jaký typ lesa datli upřednostňují, v jakých nadmořských výškách hnízdí apod. Rovněž odhad početnosti na 100 ha lesa bude vítán. Například ve Zlíně jsem ho nikdy nepozoroval, zatímco strakapoud velký a žluna zelená zde v několika párech hnízdí uvnitř zástavby. Dá se říci, že datel je druh hodně konzervativní, vázaný na lesní prostředí, a jeho výskyt ve městech bude spíše výjimečný.