Asi 28 cm dlouhý pták řádu srostloprstých, na hlavě, krku a těle hnědě rezavý, křídla, ocas černobíle pruhovaný, na hlavě rezavě hnědá chocholka s černými skvrnami na konci peří, kterou při vzrušení dokáže roztáhnout do vějíře. Světlé břicho, nápadně dlouhý, dolu zahnutý zobák, krátké nohy.Dudek chocholatý u nás žije v poměrně malém počtu v parcích, sadech, větrolamech, loukách s roztroušenými stromy a keři. Především však ve starých lesích s velkými pasekami.

Na jižní Moravu přilétá v dubnu, kde od května do června jednou zahnízdí. Zdržuje se převážně na zemi, kde se rád popelí a hlavně zde shání potravu, kterou tvoří kobylky, pavouci, hmyzí larvy a hmyz všeho druhu. Dokáže však ulovit i malou ještěrku. Od května do června se sameček ozývá svým tlumeným zvukem „up up up“, které mě osobně připadá jako štěkání vzdáleného velkého psa. Dudek chocholatý hnízdí v dutinách stromů, někdy až deset metrů nad zemí, ale také velmi nízko nad zemí, a to například ve starých pařezech stromů, puklinách opuštěných domů a nebo v hromadě dříví či kamení. Do předešlého hnízda se zpravidla nevrací, tak jako například mandelík hajní, ale pro hnízdění si vyhledává nové místo. To si vystýlá suchou travou a listím. V květnu až červnu snáší samička až 8 šedohnědých, tmavě skvrnitých vajíček, na kterých sedí většinou sama. I když jsem se v literatuře dočetl, že se na snůšce střídají pravidelně oba partneři, je to spíše výjimka. Právě v době, kdy samička zahřívá vajíčka, je nejvíce možné slyšet samečka od rána až do pozdního večera, jak se jí v blízkosti hnízda ozývá svým typickým tlumeným hlasem. To většinou končí v době, kdy již oba ptáci krmí svá mláďata. Ta se v hnízdní dutině zdržují 25 až 30 dnů, poté z hnízda vylétnou a zdržují se především na zemi, kde je staří ptáci ještě několik dnů přikrmují. V nebezpečí mladí ptáci vystřikují páchnoucí výměšky kostrční žlázy. Koncem léta dudek chocholatý v menších hejnech odlétá do východní Afriky.

Já sám jsem se snažil hnízdo dudka chocholatého, který k nám v dubnu přilétá z Afriky, nalézt, ale nikdy se mi to nepodařilo. Je pravdou, že jsem ho každý rok na jaře spatřil, a to jak v Knížecím lese, tak i na Slatině za Nosislaví při jeho jarním tahu, ale to bylo vše. I když z vyprávění vím, že na Slatině v šedesátých letech pravidelně ve starých stromech hnízdil. V počátcích mého fotografování jsem hnízdní dutinu dudka hledal tak zaujatě, že jsem v té době kvůli němu již ten rok téměř nic nevyfotografoval. Až mi poradil jeden známý, že se na dudky nemám tak fixovat, že to jednou přijde samo. A měl pravdu. Právě proto musím vyslovit obdiv hajnému panu Martináskovi, který o dudcích ví mnoho, a který mě k nim také přivedl. A tak mě 8. června roku 2005 pozval do jedné obory na jižní Moravě a přivedl ke starému dubu s dutinou. Ta byla asi devět metrů nad zemí. Z ní vykukovalo jedno zvědavé mládě dudka, které se chystalo každým dnem opustit svou dutinu. Byl jsem překvapen, že mládě je jen jedno a že je již tak velké. Po chvíli jsem postavil k nejbližšímu stromu žebřík a přes něj jsem přehodil maskovací síť. Bylo pod mrakem, a tak jsem poodešel asi o padesát metrů dál a v triedru pozoroval okolí. Asi po čtvrt hodině se objevili najednou oba staří ptáci a jeden po druhém postupně předali mláděti potravu. Ještě asi dvacet minut jsem takto stál a pozoroval mládě dudka chocholatého jak vykukuje z dutiny. Dudci za tu dobu přilétly postupně ještě dvakrát. Bylo to nádherné, v triedru tak z blízka pozorovat dudka chocholatého. Vzhledem k tomu, že bylo devět hodin ráno, a to ještě pod mrakem, rozhodl jsem se, že odjedu domů a vrátím se až odpoledne. V tu dobu, při vyjasnění, by mohlo slunce svítit přímo na otvor hnízdní dutiny. I když byla obloha stále zatažena snad na celý týden, v jednu hodinu odpoledne jsem byl již pod maskovací sítí. Ptáci létali dost často, ale mělo to jeden háček. Staří ptáci asi díky mému krytu krmili dost podivným způsobem. Po příletu k hnízdnímu otvoru, během snad vteřiny předali potravu mláděti a byli pryč. Zaostřil jsem si tedy vykukující mládě, a po příletu ptáka na kmen jsem okamžitě zmáčkl spoušť fotoaparátu.Během dvou hodin jsem měl celý kinofilm naexponován. Snímkům jsem ale nevěřil, neboť jsem si byl vědom toho, že budou všechny obrázky podexponované, neboť světelné podmínky v lese byly dost špatné. Ani vzdálenost, na kterou jsem fotografoval, pro mne nebyla vyhovující. S pětistovkovým teleobjektivem na vzdálenost asi deset metrů to nebylo zrovna to, na co jsem byl zvyklý a co jsem měl vyzkoušené. O další fotografování jsem se již nepokoušel, neboť další dny stále pršelo. Při rozhovoru s hajným panem Martináskem jsem se dozvěděl, že předešlý rok dudci hnízdili v pařezu na okraji lesa. No tak to je tedy pech! Neměl jsem na nic náladu. Vůbec jsem nepočítal s tím, že fotografování dudků takto dopadne.
Když jsem si myslel, že fotografování dudků chocholatých v roce 2005 pro mě skončilo, po týdnu se opět ozval pan hajný, že by v oboře mělo být ještě jedno hnízda dudka, neboť se pravidelně na jednom místě ozývá sameček. Je to důkaz toho, že samička ještě sedí na hnízdě. To mě sice trochu povzbudilo, ale stejně jsem tomu již moc nevěřil. To bylo asi dobře neboť 23. června mě zavolal opět pan Martinásek a sdělil mi, že našel další dudky. Samice ještě sedí na mláďatech. Dudci hnízdí na jedné pasece ve starém pařezu a hnízdní dutina je jen čtyřicet centimetrů nad zemí! No tak to je něco! Dohodli jsme se, že fotografovat budu až následující pondělí. Musím říci, že to byl pro mě ten nejdelší víkend v životě. V neděli večer jsem si již do automobilu dal nezbytnou maskovací síť, tři bambusové tyče a sedačku, tak, abych měl vše potřebné dopředu nachystané.
Je pondělí, pět hodin ráno a já ujíždím autem na jih, směr Pálava. I když to není zrovna v tomto ročním období obvyklé, po vydatných deštích je dosti hustá mlha. Jak však přijíždím více na jih, mlha se pozvolna rozpadá. Je ještě oblačno, ale tentokrát věřím v předpověď počasí, dle které má být krásný sluneční den. Mám docela dobrou náladu a vše nasvědčuje tomu, že bych mohl pořídit docela dobré obrázky. Během půl hodiny jsem na hájence. Pan Martinásek na mě již čeká. Nemůže však se mnou k dudkům jítkvůli pracovním povinnostem, a tak mě cestu k pařezu na pasece vysvětluje. Není to tak složité, měl bych to najít. A tak se hned vydávám oborou dle instrukcí. Je krásné léto, oboru téměř neznám, ale je nádherná. Sem se budu muset ještě někdy vrátit. Na každé větší pasece se nacházejí roztroušené staré pařezy. Ideální místo pro hnízdění dudků. Po deseti minutách chůze jsem konečně na místě. Již na dálku vidí uprostřed mýtiny velký starý pařez. Dle popisu je to skutečně ono místo. Vzrušením mi buší srdce. Vyhlížím si místo pro postavení krytu a během několika minut již sedím pod maskovací sítí připraven poprvé spatřit dudka. Kryt mám asi šest metrů od pařezu. Otvorem v síti vysouvám teleobjektiv fotoaparátu, který mám připevněný na tyči a zaostřuji hnízdní dutinu. Obloha je ještě místy zatažená, ale od východu se již prodírá tolik očekávané slunce. Přes maskovací síť pozoruji paseku a snažím se někde poprvé spatřit dudka. Je čtvrt na sedm a ve stěně na okraji paseky se poprvé objevuje samec dudka chocholatého, svým nemotorným letem, tolik připomínající let motýla. Slyším jak se ozývá samici, která je v hnízdní dutině. Není to to známé up up up, ale zvuk, který nedokáži ani pořádně popsat. Sedí někde na nejbližším stromě a já ho nevidím. Během okamžiku, ale již sedí u hnízdního otvoru a já přes teleobjektiv pozoruji samečka dudka chocholatého , který předává do dutiny samičce potravu. Je to skutečný elegán, výjimečný velkou chocholkou na hlavě, kterou ještě dokáže roztáhnout do širokého vějíře. Rozhlíží se po okolí, mého krytu si vůbec nevšímá. Za velkého zájmu ostatních ptáků, kteří kolem něj poletují, ne útočí, odlétá někam za další potravou. Je vidět, že nejen pro člověka, ale i pro ostatní obyvatele z ptačí říše je dudek chocholatý tak nezvyklý a exotický tvor, který se vyskytuje na jedné pasece na jižní Moravě. Během necelé hodiny sameček přilétá s potravou ještě čtyřikrát.
Je sedm hodin a první sluneční paprsky ozařují celou paseku i s pařezem, kde hnízdí dudci. Sameček opět přilétá s potravou v zobáku na pařez, jedná se o nějakého pavouka a já poprvé mačkám spoušť Canonu. Tak mám první záběr úspěšně za sebou. Na hluk fotoaparátu pták téměř nereaguje. Sameček nyní létá docela často, někdy i dvakrát během pěti minut. Znamená to, že za potravou nelétá příliš daleko. Jeho mokrá spodní část těla prozrazuje, že potravu hledá skutečně jen na zemi. Téměř po každém příletu samečka pořizuji minimálně jeden obrázek. O půl deváté poprvé z dutiny zvědavě vystrkuje hlavu samička. Několikrát vykoukne a poté odlétá i ona zajišťovat potravu. Přilétá sameček a najednou zjišťuje, že se mu samička neozývá. Poskakuje po celém pařezu a je vidět, že je značně nervózní. Po chvilce se odhodlává vlézt do dutiny. Otvor je pro něj příliš úzký, ale přeci se mu to daří a i on se protahuje do dutiny. V hnízdní dutině se však nezdržuje dlouho a hned odlétá. Oba ptáci létají často, a takv deset hodin dopoledne mám naexponovány dva kinofilmy dudků chocholatých na pařezu u jejich hnízdní dutiny. Povedl se mi i záběr dudka za letu. Píše se 27. červen 2005 a mně se tak plní jeden z největších fotografických snů, a to úspěšně fotografovat jednoho z největších ptačích elegánů, dudka chocholatého. Je jen škoda, že jsem se do obory nedostal ještě alespoň jednou, abych mohl pořídit další obrázky. Přesto jsem byl spokojený a rok 2005 byl pro mě především fotografickým rokem dudků.