Tetřevi jsou stálí ptáci, žijící na malých teritoriích. V zimě neopouštějí les, ani horské lesy s vrstvou sněhu přes jeden metr. Dovedou si ve sněhu vyhrabat hluboké tunely, aby se dostali k zemi a k potravě. Přespávají celoročně na stromech, avšak za mimořádně tuhých mrazů dovedou přespat i ve sněhu. 

Od konce března do poloviny května probíhá tetřeví tok. V té době se kohouti slétávají na svá pravidelná tokaniště. Přilétají vždy večer po západu slunce a zahřadují každý na svůj obhajovaný strom. Tetřeví tok byl považován za jarní slavnostní událost lesa, podobně jako na podzim bývá jelení říje. Tyto slavné doby nám dodnes připomínají místní názvy v lesích jako Tok, V tokách a podobně, připomínají nám lepší časy tohoto krásného ptáka. Tetřeví tokaniště bývala velice trvalá. Nebylo vzácností, když některá tokaniště byla sledována lesním personálem 20 až 50 let. Stromy tetřevího tokaniště ani sousedící les nedal přirozeně žádný lesní hospodář pokácet, takže tyto porosty přežívaly dlouho, i přes dvě doby obmýtní, běžně 200 let. 

Tetřevi začínají tokat brzy ráno za prvního rozbřesku. Tetřeví sloka trvá přibližně 7 – 8 sekund. Když se více rozední, slétají se tetřevi na zem, na nevelká teritoria, která bojovně obhajují. Po skončení toku se tetřev otřepe a odlétá k slepici nebo slepicím, které přilétly na tokaniště ráno a čekaly opodál. Mnohokrát bylo pozorováno, že někteří tokající tetřevi ztrácejí vůči člověku svoji plachost, neodlétají před ním a dokonce se stávají útočnými. 

V přirozených podmínkách nemá tetřev mnoho nepřátel. Dospělého tetřeva uloví ze savců pouze rys, z ptáků výr. Tetřevi však hřadují na stromy o něco dříve, než se oba tito predátoři vydávají na lov. V podmínkách Šumavy, kde se jedná o záchranu posledních několika jedinců, se umělé vysazení rysa jeví jako zcela nedomyšlené. 

V letech 965 až 966 procházel českou zemí exotický host – židovský obchodník, který pocházel z arabské části Španělska, a nás zaujme tato jeho věta: „V říši Boleslavově žije kur, který slove tetra, jehož zvěřina výborně chutná. Křičí na vrcholku stromů a je ho slyšeti až na jednu perasangu (5549 m) i více.“ Jiné zprávy pocházejí z roku 1559 z panství vimperského, že lidé zde vyhubili tetřeví slípky střílením a chytáním do tluček. Okolo roku 1820 začaly být používány ručnice perkusky a od té doby se stal lov tetřevů zábavou tehdejší šlechty. Tetřev se stal vysokou zvěří, kterou lovili pouze „vysocí“ hosté – die hohe Gäste, jak zněl odborný termín na mnoha panstvích. Ti ovšem nemohli lovit kdejaké slepice, ale pouze ty krásné a nejkrásnější teritoriální kohouty. V této době neměl cenu živý tetřev v lese, ale jeho tatrč pověšená pro dekoraci. Scéna pro tragický osud našich tetřevů byla již velice dávno nachystána. 

Přišla i doba a snaha tetřevy chránit. Podle instrukce města Poličky z roku 1700 nesměli lidé kazit vejce koroptví a tetřeví. Zaostalejší poměry nacházíme v té době v odlehlých Šumavských horách, kde ve 30. letech 19. století rozeslal lesní úřad v Prášilech, tehdy již schwarzenberský, přípis majitelům sousedních honiteb. Oznamuje jim, že jeho zaměstnanci nebudou napříště loviti tetřevy do ok a budou je loviti jen 14 dní před koncem toku, žádá se o stejný postup sousedů. Hosté se zvali až v prvních dnech květnových. Host pak obvykle postřílel všechny silné kohouty, o kterých personál věděl. Nebylo výjimkou, když ulovil 10 až 15 kohoutů za dobu pobytu. Vysocí hosté se museli v této chladné roční době náležitě ubytovat. Z té doby nacházíme na mnoha místech Šumavy krásné výstavné myslivny, které měly charakter malých loveckých zámečků. Například myslivna Nový Dvůr pod Kletí, Svatý Tomáš, Uhlíkov, Arnoštov, České Žleby, Stožec, Boubín, Modrava, Březník aj. 

Ještě na počátku 20. století byl stav tetřevů v našich lesích dobrý. Ale již tehdy začali tetřevi z některých oblastí mizet. Na Lesnické škole v Písku to žákům připomínal profesor Salač slovy: „Víte, hoši, to byla krásná doba, když ještě bývali v píseckých horách tetřevi.“ Měl na mysli období prvního desetiletí 20. století. 

V období kolem roku 1955 nebyla situace rozšíření tetřeva ještě zdaleka beznadějná. Stačilo zastavit jejich odstřel včas a mohli jsme zůstat zemí se slušným stavem tetřevů. Z průzkumu pracovníků VÚLHM Jíloviště-Strnady z roku 1977 vyplynulo, že během posledních 22 let u nás vymizeli tetřevi na 90 % plochy, kde žili ještě v roce 1955. Zachránili se pouze v nepatrných zbytcích v Novohradských horách, na Šumavě, v Krušných horách a v Jeseníkách. Úbytek tetřevů se stal alarmující. Přesto v mapě lovné zvěře je uvedeno, že v ČSSR se uloví ročně 1000 tetřevů! Čedok nabízel zahraničním střelcům odlov tetřeva za 75 US. 

Dnes je pozdě mluvit o tom, že vyhubení tetřeva si nikdo nepřál. Nevědomost vykonala své dílo. Na šumavských revírech nám ještě dnes ojediněle mohou připomenout dávnou slávu tetřevů zarostlé zrezivělé tetřeví tabulky na přestárlých stromech, které byly elipsovitého tvaru velikosti 20×15 cm. Když se tetřev ulovil, dalo se mu jméno, které se napsalo na tabulku, připojilo se datum a tabulka se přibila na strom, z kterého byl tetřev uloven. V roce 1978 byl hlášen republikový úlovek čtyři kusy. Od roku 1979 je tetřev hájen. 

Já jsem se za ním vydal 16. dubna 2002 do šumavských lesů do lokality Chráněné oblasti Šumavy. Bylo chladné, vlhké ráno, teplota 3 oC. Na místo jsme přišli společně s manželkou potmě. Po 30 minutách se začalo rozednívat. V tom okamžiku jsme uslyšeli let ptáka. Asi 50 m od nás dosedl na zem tetřev hlušec. Snesl se blízko hromady dříví. Stal se zázrak, říkal jsem si v duchu, 21. století a přede mnou se objevil tetřev. Zapnul jsem kameru a rozrušen jsem se snažil zachytit tuto vzácnou jarní slavnost lesa. 

Po několika minutách toku na zemi se tetřev dlouhými oblouky doleva a doprava stále více přibližoval. Manželka pořizovala snímky fotoaparátem. Klekl jsem si na zem a neustále jsem kamerou zachycoval každý jeho pohyb. Druhým okem jsem sledoval skutečnou vzdálenost. Tetřev ani na chvíli nepřestával v toku. Nevěřil jsem vlastním očím, jeho hlas byl ohromující, pociťoval jsem obrovské vzrušení, ale i obavy, neboť tetřev s nejvyšším vypětím obhajoval své teritorium tak, že byl ode mne necelý metr. Nastavil jsem dlaň a chvílemi jsem jej provokoval čepicí. To už byl ode mě jen několik centimetrů. A vtom to přišlo, rozhodl se nekompromisně! Udeřil svým silným zobákem do stěny kamery, tento zvuk je v záznamu jasně znatelný, a zobákem zachytil o můj prst, který se mi zbarvil krví. Ale to už šlo opravdu o útok, kloval do bot a nohavic, snažil jsem se ustupovat, ale tetřev mi neustále zastupoval cestu tak, že si udržoval své obhajované území za sebou. Po několika minutách vytlačování z jeho teritoria jsem byl nucen vystoupit na hromadu dřeva. Tetřev vyskočil za mnou na hromadu, ale byl natolik rozrušený, že nesledoval prostor pod sebou a nešťastně se na hromadě propadl. V tom okamžiku přerušil tok a začal odcházet do lesního porostu. 

Později jsem se vrátil na toto místo znovu se svým známým-botanikem, který do poslední chvíle bral moji nabídku jako žert. Když se však po krátkém hustém sněžení vyjasnilo, objevil se „náš“ tetřev. Celá situace se opakovala, ale já jsem si všiml, že tentokráte byl tetřev nejistý a zdaleka nebyl tak bojovný. Připadalo mi, že si je vědom toho, že není schopen uhlídat dva vetřelce najednou. Méně tokal a udržoval si od nás větší odstup. Přesto jsme však opět pořídili ojedinělé záběry. 

Nemohu ukončit mé povídání jinak, než slovy jednoho lesníka: „Mlčte o nich, ať zůstanou naživu!“