Poznáte lesní drobotinu?

Brhlík lesní

Nejsnáze určitelným druhem z daného výčtu je určitě brhlík lesní. Svrchu modrošedý, zespoda naoranžovělý. Od poměrně velkého, protáhlého zobáku se přes oko táhne černý proužek, v letu je zřetelný krátký ocas. Při bližším pozorování můžeme určit i pohlaví. Samci mají pod křídlem kaštanově zbarvená pera, která jsou v určitých pozicích dobře vidět.

Brhlík hnízdí v dutinách, případně v budkách, a to ve všech typech lesa. Setkáme se s ním prakticky všude od horské smrčiny po lužní lesy v nížinách. Nevyhýbá se ani městským parkům a starým zahradám. Typické je, že si větší vchod do hnízdní dutiny či budky doslova zazdí a nechá si vletový otvor přesně pro svou velikost. Místo cihel používá směs bláta a slin a vězte, že materiál to je vskutku pevný! Brhlík jako jediný z představovaných druhů ochotně navštěvuje krmítko. Je to pěvec, ale šplhá lépe než šplhavci. Využívá totiž jinou techniku. Neopírá se o tuhá ocasní pera, což mu umož- ňuje šplhat po kmeni i hlavou dolů. To žádný strakapoud nesvede. Brhlík patří celoročně k nejhlasitějším obyvatelům lesa. Často o sobě dává vědět sérií rychlých opakujících se tónů, hodně hlasitých a energických.

S identifikací střízlíka obecného nám může pomoci jeho slovenský název oriešok. Střízlík totiž  velikostí,  tvarem i zbarvením nápadně

připomíná vlašský ořech. Snad jen ten ocásek, typicky vztyčený nahoru, ho odlišuje. Střízlík je velice nenápadný, obývá ty nejhustší křoviny a podrost. Nicméně je poměrně hlučný a často se prozradí typickým hlasem. Ten má podobu krátkých ostrých cvaknutí, mnohdy jdoucích velice rychle za sebou. Ale pozor, nepleťte si střízlíkovo cvakání s červenkou. Ta má velice podobný, ale se zkušenostmi snadno odlišitelný hlas. Samostatnou kapitolou je střízlíkův zpěv. Ten je slyšet nejen zjara, jak jsme zvyklí u ostatních ptáků, ale často i v zimě a na pod- zim. Vezmeme-li v úvahu střízlíkovu titěrnou postavu, je jeho zpěv až neuvěřitelně hlasitý. Střízlík obývá stejně jako brhlík širokou škálu (nejen) lesních biotopů, ale na rozdíl od něj zpravidla vyžaduje přítomnost alespoň nějaké vody, třeba jen ve formě podmáčení půdy. A vždy pak vyžaduje husté křovinné patro, které mu poskytne dostatek potravy a kryt. Střízlík má uzavřené kulovité hnízdo z mechu a trávy s vchodem z boku, často umístěné pod převislým břehem, ve vývratu nebo zaklíněné ve spleti větví. Hnízdo staví pouze samec a postaví jich rovnou několik. Samička si poté vybere to nejhezčí a v něm založí rodinu. Střízlík je neposedný a nejčastěji ho uvidíme přeletět velmi rychle a velmi nízko nad zemí z jednoho houští do druhého. Pouze při zpěvu se občas vystaví a nechá se prohlédnout.

Oba králíčci, tedy obecný a ohnivý, jsou našimi vůbec nejmenšími ptáky. Váží sotva šest gramů. Králíčci na rozdíl od střízlíka obývají vyšší až nejvyšší patra stromů. Musíme po nich tedy pátrat nahoře. Často se ozývají vysokým táhlým hlasem. Ty nejtenčí lesní hlásky patří nejpravděpodobněji některému z nich. Králíčci jsou zřetelně menší než sýkora modřinka, často načepýření na tenkých delších nohách. Jsou neposední a obratně hledají hmyz ukrytý mezi jehličím, a to i hlavou dolů. Jak je ale odlišit od sebe navzájem? Zaměřme se na kresbu hlavy. Oba druhy mají žlutou, respektive oranžovou čepičku

ohraničenou černým proužkem. Běžnější králíček obecný k tomu má kolem oka světlý kroužek. Kresbu hlavy má jednoduchou. Králíček ohnivý má vždy výrazný nadoční proužek. Ten spolu se zmíněným černým proužkem, který ohraničuje barevnou čepičku, tvoří typicky pruhovanou kresbu hlavy. Díky ní má králíček ohnivý „přísný výraz“. Popsané znaky jsou patrné i u mladých ptáků v prvním šatu. Ty bychom od sebe jinak odlišili jen stěží.

Oba druhy králíčků jsou typičtí obyvatelé jehličnatých, nejčastěji smrkových lesů a vystupují vysoko do hor. Králíček obecný pak v nížinách často chybí. Ohnivý při hnízdění využívá i listnaté lesy, ale zpravidla s nějakým jehličnanem poblíž. Králíček obecný je otužilý a běžně u nás přezimuje. Ohnivý je naopak tažný a zimuje pouze vzácně. U králíčků je zajímavé sledovat vývoj jejich početnosti. Z dat Jednotného programu sčítání ptáků vyplývá, že od přelomu tisíciletí vykazuje králíček obecný pokles zhruba o 50 % a králíček ohnivý naopak nárůst o zhruba 50 %1. Obecný je stále běžnější, to se ale patrně může změnit. Opravdovým určovacím oříškem jsou mezi lesní drobotinou šoupálci. Šoupálek dlouhoprstý a krátkoprstý jsou jedni z našich nejproblematičtěji určitelných pěvců a mohou snadno zamotat hlavu i zkušenému ornitologovi. To, že část ptáků zůstane bez druhového určení. Malý pták (zhruba o velikosti sýkory modřinky) se při pohybu po kmeni stromu směrem nahoru opírá o tuhá ocasní pera podobně jako datlovití. Jak ale poznáme, který z nich to je? Co se zbarvení týče, jsou    si oba druhy velmi podobné. Spodní strana těla je světlá, svrchní hnědá se světlou kresbou podobnou kůře stromů. Rozdíl může být    v odstínu hnědé, která u šoupálka dlouhoprstého bývá více „křiklavá“, s nádechem rezavé barvy, jež bývá patrná zejména na kostřeci. Naopak krátkoprstý je svrchu tmavší, s nádechem do šeda, a jakoby matnější. Barvy se ale často překrývají a svoji roli hrají i světelné podmínky. Je velký rozdíl, zda daného jedince pozorujeme v přítmí porostu, nebo na přímém slunci. Nejspolehlivějším vizuálním znakem je délka zobáku. Sledujme ji v poměru k hlavě. Šoupálek dlouhoprstý má zobák jemnější a krátký. Naopak šoupálek krátkoprstý  má  zobák až mohutný a dlouhý. Nicméně i tento znak vyžaduje k určení jistou zkušenost. Nejspolehlivějším znakem pro odlišení šoupálků je hlas, který naštěstí mají oba druhy značně rozdílný. Hlas šoupálka krátkoprstého je krátký, úderný a zvučný, poměrně  hluboký. Může nám připomínat sýkoru uhelníčka. Naproti tomu šoupálek dlouhoprstý o sobě často dává vědět delším a dosti vysokým píská- ním, ne nepodobným králíčkům. Na rozdíl od nich má v hlase jemný, ale zřetelný trylek. Zpěv šoupálka krátkoprstého je krátký a zpravidla začíná výše popsaným hlasem. Dlouhoprstý má zpěv delší a zamotanější. Hlasové projevy vnímáme každý subjektivně, a proto je jejich popis nesnadný. Doporučuji tedy šoupálky naposlouchat přímo v terénu se zkušenějším kolegou.Do jisté míry může být vodítkem pro urče- ní i biotop, v němž šoupálka pozorujeme. Šoupálek dlouhoprstý je typicky lesní druh. Obývá snad všechny typy lesa včetně nudných smrkových monokultur. Je to ale běžný pták, takže se s ním setkáme i v parcích nebo zahra- dách. Ty jsou naopak typickým prostředím šoupálka krátkoprstého. Ten často vyhledává staré duby, a proto je hojný třeba na hrázích jihočeských rybníků. Šoupálek dlouhoprs- tý hnízdí i ve vyšších nadmořských výškách, zatímco šoupálek krátkoprstý se drží spíše níže. Nicméně ptáci mají křídla a především v době podzimních potulek se pohybují všude možně a můžeme je snadno potkat i mimo uvedené prostředí. Toto ostatně platí i pro všechny výše popsané druhy. Zajímavostí je umístění hnízda. Staví si ho totiž za odchlíplou kůrou stromu. Stačí jim jen malá skulinka a hnízdo z tenkých větviček zaklíní mezi kmen a kůru. I proto jsou staré stromy tak důležité.