Při otevření atlasu na stránkách s vyobrazením lindušek se na první pohled zdá, že většina druhů je od sebe téměř nerozeznatelná. Začínajícího ornitologa přepadne při pohledu na nevýrazně zbarvené ptáky určovací skepse a raději rychle přelistuje na jiné obrázky. Přestože lindušky patří ke druhům, jejichž určování může za určitých podmínek činit potíže i zkušenějším ornitologům, v době hnízdění není správná determinace tak problematická. Během určování kromě zpěvu výrazně napoví zejména prostředí, v němž se lindušky vyskytují.
Nevýrazné zbarvení, skvrnitá hruď, bílá krajní ocasní pera a u některých druhů dlouhý zadní dráp – tímto výčtem lze v krátkosti charakterizovat společné znaky lindušek. Méně nápadní zástupci rodu Anthus jsou částeč- ně ve stínu známějších a pestřeji zbarvených konipasů, s nimiž jsou řazeni do společné čeledi. Životní projevy většiny druhů lindušek jsou si podob- né. Samci při letu nad hnízdištěm zpěvem obhajují svá teritoria, hledání potravy a hnízdění probíhají výhradně na zemi. V nárocích na prostředí se jednotlivé druhy odlišují. Zatímco jeden druh hnízdí na vysokohorských loukách, druhý obsazuje písčitá pole a úhory, další vyhledává vlhké louky a rašeliniště, pro jiný druh jsou hnízdištěm řídké lesy a paseky.
V České republice hnízdí čtyři druhy lindušek, přičemž dva druhy patří mezi běžné. Nejhojnější je linduška lesní. Zbarvením se nepatrně odlišuje od velmi podobné lindušky luční smetanově nažloutlou hrudí. Její zpěv je velmi nápadný. Od dubna se ozývá na lesních pasekách a okrajích z vrcholků stromů, přičemž během zpěvu vzlétá do výše a při klesání s nezaměnitelným trylkem ciá ciá ciá dokončuje zpěv při dosedání na jiný či původní strom, z něhož vzlétla.
Vzhledem velmi podobná linduška luční hnízdí nejčastěji na vlhčích nesečených loukách, pastvinách a rašeliništích. Setkáme se s ní zejména ve vyšších polohách. Její nenápadné zbarvení se vyznačuje bělavou hrudí a olivovými boky. Zpěv je přednášen za letu jako řada stejných tónů, které se ke konci zrychlují. Na přeletech se ozývá krátkým vábením. Nejčastěji usedá na zemi, ale s oblibou využívá jako posedy i nízké osamocené stro- my a keře, elektrické dráty a ohrady. Vzácně u nás i zimuje.
Linduška horská je vzácným druhem subalpínského a alpínského pásma našich nejvyšších pohoří, pravidelně ji zastihneme pouze v Krkonoších a Jeseníkách. Ve svatebním šatě je nápadná narůžovělou hrudí bez skvrnité kresby, bílým nadočním proužkem a tmavýma nohama. Zpěv je částečně podobný lindušce luční, se kterou se na našich hnízdištích vyskytuje společně. Na tahu a vzácně i v zimním období se v malých počtech může zdržovat na březích rybníků nebo zaplavených loukách.
Linduška úhorní je největší z našich lindušek, s vysokýma světlýma nohama působí štíhlým dojmem. Dříve hojněji hnízdila v nížinách na úhorech a v polích. Posledními pravidelnými hnízdišti jsou dnes již pouze výsypky v Podkrušnohoří. Staří ptáci se vyznačují neskvrnitou hrudí, jednobarevnými zády a tmavým proužkem táhnoucím se přes oko. Mladí ptáci mají hruď skvrnitou a záda čárkovaná. Samec je nápadný zpěvem, během něhož v obloucích vlnovitě obletuje teritorium.
Linduška rudokrká přes naše území pouze protahuje. Na jaře, kdy ptáci ve svatebním šatě vynikají načervenalým hrdlem, se ojedinělá hejnka zastavují na březích rybníků a vlhkých loukách. Při podzimním tahu je méně nápadně zbarvená a častěji uniká pozornosti. Od lindušky luční ji odlišuje skvrnitý kostřec a hustě čárkovaná záda se dvěma bělavými proužky. Na následující dvoustraně je vyobrazeno všech pět druhů lindušek s upozorněním na hlavní určovací znaky.
