Rybáci – elegáni nad vodami

Rybáci jsou samostatnou čeledí dlouhokřídlých s kosmopolitním rozší- řením. Ze 45 známých druhů jich devět bylo zaznamenáno i u nás, ale v současnosti zde pravidelně hnízdí pouze jediný druh – rybák obecný. Hnízdí většinou koloniálně na ostrovech nebo na vzplývavé mokřadní vegetaci. Všechny u nás se vyskytující druhy jsou tažné a můžeme se s nimi setkat od jara do podzimu (IV.–X.). Elegantní let, štíhlé tělo, dlouhá křídla a dlouhý vidličnatý ocas připomínající vlaštovku daly rybákům v němčině dokonce jméno (Seeschwalbe – mořská vlaštovka). V minulosti byli rybáci lidově tímto jménem nazýváni i u nás.

rybák obecný

Nejhojnějším a zároveň i jediným pravidelně hnízdícím druhem rybáka u nás je rybák obecný, zástupce tzv. pravých rybáků rodu Sterna. Dospělý pták ve svatebním šatě má oranžovočervený, poměrně dlouhý zobák s černou špičkou a na hlavě černou čepičku přecházející v kápi. Sedící pták má poměrně dlouhé nohy stejné barvy jako zobák. Krajní ocasní pera u sedícího ptáka nepřesahují přes vrcholy ručních letek složených křídel. Dospělí ptáci v prostém šatě (začínají pelichat v VII.–VIII.) mají černý zobák, bílé čelo a tmavé malé křídelní krovky (u sedícího ptáka patrné jako tzv. karpální proužek). Mladí ptáci v juvenilním opeření mají tmavý zobák s oranžovým kořenem spodní čelisti, světle hnědé čelo a svrchní stranu těla a výrazný tmavý karpální proužek na křídle. Hlavními hnízdními oblastmi rybáka obecného jsou jihočeské rybniční pánve, jižní, střední a severní Morava. Hnízdí koloniálně na ostrůvcích na rybnících, přehradních nádržích, štěrkopískovnách a zatopených dolech. Početnost hnízdní populace v ČR se pohybuje kolem 500 hnízdících párů. Dalším druhem této skupiny, s kterým se ale u nás můžeme setkat pouze vzácně (především za jarního tahu), je rybák dlouhoocasý. Na první pohled je velice podobný rybákovi obecnému. Hlavními rozlišovacími znaky u dospělých ptáků jsou kratší tmavočervený zobák bez černé špičky, kratší hlava a krk. U sedícího ptáka jsou patrné kratší nohy a dlouhá krajní ocasní pera zřetelně přesahující vrcholy ručních letek složených křídel. Hruď a břicho jsou šedé (na rozdíl od bílé u rybáka obecného). V letu jsou u rybáka dlouhoocasého patrné čistě bílé, téměř průsvitné ruční letky s černými špičkami, které tvoří na křídle zřetelný úzký tmavý proužek. Juvenilní ptáci mají většinou tmavý zobák a ve srovnání s rybákem obecným méně hnědé na čele a svrchní straně těla. V letu jsou patrné čistě bílé loketní krovky tvořící bílé trojúhelníkové pole na křídle (na rozdíl od šedých loketních letek rybáka obecného). Rozdílný je i způsob lovu obou druhů – pro rybáka dlouhoocasého je typické opakované třepotání, které lovící pták často opakuje i v průběhu útoku těsně před ulovením ryby (jako by se na poslední chvíli „ujišťoval“ o poloze kořisti).

Největším naším (i evropským) rybákem je rybák velkozobý. Jedná se o poměrně robustního ptáka s větším rozpětím křídel, než má racek bouřní. U sedícího ptáka vyniká mohutný červený zobák s tmavou špičkou a sytě černá čepička a nohy. Dospělý pták v prostém šatě má čepičku na čele a temeni bíle čárkovanou. Juvenilní ptáci mají zobák oranžový s tmavou rozpitou špičkou, šupinovitý hřbet a hnědavou čepičku. V letu, který je na rybáka těžkopádný a spíše podobný racčí- mu, jsou ve všech šatech typické tmavé ruční letky (patrné zespodu) a krátký ocas. S tímto druhem se u nás můžeme pravidelně setkat na jarním (IV.–V.) i podzimním (VIII.–X.) tahu.

Determinační problém představují druhy ze skupiny mokřadních rybáků, zejména ptáci v juvenilním a prostém šatě. S mokřadními

rybáky se u nás můžeme setkat především v období jarního tahu (konec

IV. a V.). Všechny tři druhy se od ostatních rybáků liší nejen velikostí a zbarvením, ale i způsobem lovu potravy. Jsou převážně hmyzožraví a sbírají hmyz z vodní hladiny nebo jej loví za letu. Na rozdíl od ostatních druhů se při lovu netřepotají.

Nejčastějším z této skupiny je u nás rybák černý. Ve vrcholu tahu v květnu

můžeme nad většími vodními plochami pozorovat i několik desítek jedinců lovících potravu. Méně početný je v pohnízdním období s vrcholem výskytu v srpnu, poslední ptáky lze zaznamenat koncem září. V minulém století patřil rybák černý k našim pravidelně hnízdícím mokřadním ptákům, v současnosti zde již bohužel nehnízdí. Poslední pravidelnou hnízdní oblastí bylo Třeboňsko s posledními zaznamenanými hnízděními ještě počátkem tohoto tisíciletí. Zvyšující se počet ptáků pozorovaných v posledních letech v hnízdní době (VI.) dává určitou naději, že by k zahnízdění rybáka černého u nás mohlo opět dojít. Dospělého jedince ve svatebním šatě poznáme poměrně snadno. Tělo a hlavu má celou černou, svrchu je tmavošedý. Spodek ocasu (podocasní krovky) je bílý. Již od června začínají dospělí ptáci přepeřovat opeření na hlavě (čelo) do prostého šatu. V prostém šatu má rybák černý většinu hlavy (s výjimkou čepičky a příuší), hruď a spodinu těla bílou. Mladí ptáci v juve- nilním šatě jsou od dospělých odlišitelní podle hnědavých per se světlými okraji na hřbetě a křídelních krovkách. Typickým znakem rybáka černého v juvenilním a zimním šatu je tmavá skvrna po stranách krku, zasahující u mladých ptáků až na hruď. Kostřec a svrchní strana křídel u letících ptáků mají ve všech šatech šedavé zbarvení.

Podstatně méně často než s rybákem černým se u našich vod můžeme setkat s rybákem bahenním. Většinou bývají pozorováni 1–2 jedinci, vyšší počty jsou vzácné (výjimečně bylo zjištěno i hnízdění). Jedná se o největší druh našeho mokřadního rybáka. Dospělý pták připomíná kresbou (čepička)

a opeřením rybáka obecného či dlouhoocasého. Liší se především šedým kostřecem (bílý u rybáka obecného a dlouhoocasého) a mělce vykrojeným šedým ocasem (bez prodloužených krajních ocasních per). Mladí ptáci v juvenilním šatě mají hřbet s hrubší šupinovitou narezlou kresbou. V křídle jim obvykle chybí tmavý karpální proužek (přítomný u rybáků černých a bělokřídlých) a křídla mladého rybáka bahenního tak za letu působí nejsvětleji ze všech tří mokřadních rybáků. Na konci ocasu je vidi- telná tmavá koncová páska (i když ne tak výrazná jako u např. u mladých racků chechtavých). Let rybáka bahenního není tak hbitý a elegantní, jako je tomu u zbývajících dvou našich mokřadních rybáků.

Zhruba stejně častý je třetí druh z této skupiny – rybák bělokřídlý. V některých letech lze na jarním tahu v květnu zastihnout i vyšší počty (až několik desítek jedinců na vodních nádržích Rozkoš a Nové Mlýny). Dospělý pták v letu působí velice kontrastním dojmem, což je dáno sytě černým zbarvením hlavy, hrudi, břicha a spodních křídelních krovek, kontrastujícím s šedavočerným hřbetem, bílou svrchní stranou křídel (křídelními krovkami), svítivě bílým kostřecem a podocasními krovkami. U sedícího ptáka vynikají jasně červené nohy. U dospělého ptáka v pro- stém šatu chybí skvrna po stranách krku a na hrudi (přítomná u rybáka černého). Tato skvrna chybí i u jedinců v juvenilním šatu, kteří mají navíc i větší rozsah bílé na čele a černohnědý hřbet, kontrastující se světlým křídlem (loketními krovkami) a bílým kostřecem.

Velice vzácně se u nás několikrát vyskytly i dva druhy rybáků typické zejména pro příbřežní oblasti severozápadní a severní Evropy, resp. stře- domořské a černomořské pobřeží – rybák severní a rybák černozobý. Oba tyto druhy (a pochopitelně i další rybáky) nejlépe „nakoukáme“ během cest a dovolených ve Středomoří a u Černého moře.

autor článku – Jaroslav Cepák