K nejrychleji se šířícím nepůvodním druhům vrubozobých u nás v poslední době patří husice nilská. Tento africký druh byl v 17. století uměle vysazen v jižní Anglii a přes Nizozemsko a Německo se rozšířil i k nám. První záznam o jeho výskytu u nás pochází z roku 1979, pravidelně se pak začal objevovat od roku 2009, kdy jeho počty začaly rychle narůstat. V roce 2008 bylo v jihozá- padních Čechách prokázáno první hnízdění a dnes u nás pravidelně hnízdí desítky párů ročně. Za rok 2020 najdeme v databázi birds.cz přes 2,5 tisíce pozorování. Tuto velkou robustní husu zastihneme v blízkosti vodních ploch (i v městských parcích), a to v průběhu celého roku.
Obvykle se setkáváme s jedinci nebo páry, kteří se často chovají agresivně vůči domácím vodním ptákům, ale byla zaznamenána i hejna čítající desítky jedinců.Zejména na jaře a na podzim můžeme čím dál častěji pozorovat o něco menší husici rezavou původem z euroasijských stepí. Většinou se jedná o úniky ze zajetí, zaletět k nám ale mohou i ptáci ze zdivočelých populací z různých koutů Evropy. Od prvního pozorování v roce 1975 v Hluboké nad Vltavou byla pozorována jen nepravidelně, po roce 2005 už se ale jedná o každoroční výskyty s postupným nárůstem počtu jedinců (v roce 2020 jich bylo zaznamenáno přes 300; ve stejném roce také na Klatovsku vyvedl párhusic mláďata). Setkat se s nimi můžeme na Českobudějovicku či Břeclavsku, ale prakticky i u jakékoli větší vodní plochy. Krk samců zdobí ve svatebním šatě černý proužek, který ale v zimě ztrácejí a jsou pak nerozeznatelní od samic.Už na počátku 20. století u nás byla zaznamenána nezaměnitelná, pestrobarevná asijská kachnička mandarinská. Do Evropy se rozšířila ze zdivočelé populace v Británii, kam byla introdukována již v 18. století. První hnízdění u nás proběhlo v roce 1980, další ale bylo prokázáno až v roce 2008 a dnes tu hnízdí jednotky párů. „Mandarinky“ můžeme zastihnout celoročně, například v roce 2020 bylo v Česku pozorováno přes tisíc jedinců, a to i v centru Prahy nebo Brna.O trochu větší, podobně pestrou americkou příbuznou kachničku karolínskou potkáme ve volné přírodě celoročně, ale jen velmi vzácně. Dostala se k nám přes Německo a Nizozemsko z Velké Británie, kam byla introdukována v 19. století. Bývá často chována v zajetí a s uniklými jedinci se u nás setkáváme od roku 1969 na větších řekách, často i v centru Prahy, Hradce Králové, Olomouce či dalších měst. Každoročně se jedná o desítky pozorování jednotlivců nebo skupinek. Úspěšné hnízdění na našem území dosud nebylo prokázáno.Dalším utečencem z chovů, zastižitelným především od podzimu do jara v naší přírodě, je husa indická původem z nejvyšších poho- ří střední Asie. Poprvé byla v Česku spatřena v roce 1969, od té doby bylo zaznamenáno přes 240 pozorování s výrazným nárůstem v posledních dvou letech. Světle šedá husa se žlutým zobákem a nohama a černobílou kresbou na hlavě a krku bývá k vidění hlavně na Českobudějovicku, ale i na jižní Moravě.Teprve od roku 2013 bývá na našem území nepravidelně a nepočetně (do deseti jedinců ročně) zastižena také husa čínská, vyšlechtěná z husy labutí. Ta byla domestikována v Číně před více než třemi tisíci lety a v Evropě byla v první polovině 20. století vysazována jako lovný pták.Současná pozorování této husy s typickým hrbolem u kořene zobáku přičítáme vesměs únikům ze zajetí nebo jde o volně chované jedince.Nejméně často z představovaných druhů na území Česka uvidíme kachnici kaštanovou, na setkání s ní však jen tak nezapomeneme, protože samci tohoto druhu mají ve svatebním šatě nezaměnitelný modrý zobák. Od roku 1998 registrujeme jen 34 pozorovaných jedinců, hlavně na Břeclavsku a Hodonínsku. Tito ptáci se k nám zatoulávají na podzim nebo na jaře z populací rozšířených v západní Evropě a v Británii, kam byla kachnice v minulosti zavlečena z Ameriky. Přítomnost kachnic kaštanových znepokojuje především ornitology ze Španělska, kde se kříží s původní evropskou kachnicí bělohlavou, a vážně tak ohrožuje její populaci. Se zálety hybridů jsme se setkali už i na území Česka.Přizpůsobivost nepůvodních druhů rozhoduje nejen o jejich dalším osudu, ale ovlivňuje i populace těch domácích. Za často obdivovaným pestrým zbarvením zavlečenců se tak skrývají mnohé problémy. Pokud se rychle a početně šíří a rozmnožují, získávají výhružný titul „invazní“. Jejich stanovištní a potravní nároky i agresivní chování mohou značně komplikovat život původním druhům, jimž hrozí, že proti nové konkurenci z dlouhodobého hlediska neobstojí. Jejich soužití ale může vést i k vzájemnému kří- žení a vzniku hybridů a v nejhorším případě i postupné degradaci původních druhů.Introdukované druhy mohou mít negativní dopady také na zemědělské plodiny, lidské zdraví a ekonomiku. Ornitologové z portugalské univerzity v Évoře se proto rozhodli vyhodnotit míru těchto dopadů a zahájili nový projekt občanské vědy.
