Foto příspěvky
Články a zajímavosti

Puštík bělavý

puštík bělavý

Velikost

Délka: 50-59 cm.
Rozpětí: 103-124 cm.
Hmotnost: 800-1100 g.

Popis

Existují dvě barevné morfy. U šedé je základní barva bělavá s nahnědlým nádechem, u hnědé okrově hnědá. Vrch těla je vždy tmavší než spodina, po celém těle jsou podélné tmavé skvrny. U kořene křídla je světlá páska. Závoj je světlý, černobíle lemovaný. Letky a ocas kouřově hnědé se světlejšími příčnými páskami. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Ekologie

Obývá lesy pralesovitého charakteru, zejména bučiny. Hnízdí na starých dravčích hnízdech, v dutinách a ochotně obsazuje budky. Hnízdo nijak neupravuje,na stávající materiál snáší od února do dubna 1 – 6 vajec ve 3 – 5 denních intervalech. Sedí pouze samice od snesení prvního vejce, samec jí donáší potravu. Po 27 – 29 dnech sezení se postupně podle snášení vajec líhnou mláďata o která pečují oba rodiče – samec loví a samice jim potravu předává. Po 34 – 35 dnech mláďata hnízdo opouštějí a rodiče je dál ještě asi 2 měsíce krmí.
Potravu tvoří savci do velikosti veverky, ptáci do velikosti havrana, obojživelníci a velký hmyz. Loví i ve dne, v době krmení mláďat dokonce denní aktivita převažuje.

Rozšíření

Strix uralensis macroura – obývá izolované oblasti v pohořích střední Evropy. Hlavní oblast výskytu probíhá od severovýchodního Polska přes Karpaty do balkánských pohoří. V celé Evropě hnízdí méně než 140 tisíc párů (včetně S. u. liturata), populace jsou stabilní, u S. u. macroura se počty pomalu zvyšují. V celém areálu se jedná o stálý druh.
V Čechách byla vždy jedinou oblastí výskytu Šumava. Poslední hnízdění tam bylo prokázáno v roce 1922, v dalších letech ale zahnízdění jednotlivých párů nejsou úplně vyloučena. Počet pozorování stoupl v posledních desetiletích, zřejmě v návaznosti na vysazování tohoto druhu v Bavorském národním parku (dosud bylo vypuštěno kolem 140 ptáků). V roce 1995 se začalo s reintrodukcí i na české straně Šumavy, kde bylo do roku 2004 vypuštěno 66 ptáků. V současnosti na Šumavě hnízdí 10 – 20 párů.
Na Moravě bylo první hnízdění doloženo v roce 1983 v pralese Mionší v Moravskoslezských Beskydech. V současnosti hnízdí v oblasti Beskyd 15 – 20 párů. Výskyt je možný i v Bílých Karpatech, kde se vyskytuje na slovenské straně hranic.

Puštík bělavý obývá severské boreální lesy – tajgu od Norska po Japonsko, přičemž v tomto souvislém areálu vytváří několik forem lišících se např. odstínem zbarvení. V severní Evropě jsou jeho domovem především jehličnaté lesy, ale v případě ostrůvkovitého středoevropského areálu dává přednost listnatým lesům horských poloh. Zde se jedná nejspíše o glaciální relikty (Hudec a kol., 2005). Šumava – dříve jediné hnízdiště tohoto druhu u nás, tvoří nejzápadnější hranici jeho rozšíření. V současnosti čítá zdejší populace min. 10–20 párů. Další izolovaná populace o 25–30 párech leží v Moravskoslezských Beskydech, kam se ptáci šíří ze Slovenska (Křenek, 2010). V obou případech se jedná o příslušníky nejméně početné subspecie tohoto druhu (Strix uralensis macroura).

Popis

Puštík bělavý je nápadná velká sova velikosti mezi výrem a puštíkem. Oproti ostatním sovám má výrazně delší ocas, který je patrný za letu i vsedě. Spodina těla je světle šedá až šedohnědá s tmavými podélnými pruhy, hřbet je tmavší s hustějším pruhováním. Ve světlém obličejovém závoji jsou výrazné černé oči. Na jaře se samec často ozývá hlasitým dutým houkáním vůhu, vů u hu hu, přičemž první slabika je zdůrazněna. Jeho hlas připomíná holuba hřivnáče. Hlas samice je podobný skřekům volavky popelavé. V blízkosti hnízda bývají puštíci nenápadní a jejich přítomnost mohou spíše prozradit až ozývající se vyvedená mláďata (Šťastný et al., 2006).

Způsob života

Puštík bělavý je stálá sova, která zůstává po celý rok věrna svému hnízdišti. Jen mladí ptáci se při hledání nových teritorií vzdalují až několik desítek kilometrů od místa, kde byli vyvedeni. V našich podmínkách se vyskytuje převážně ve starých listnatých lesích, a to zejména v pralesovitých bučinách středních horských poloh. Hnízdí v dutinách, nahnilých pahýlech stojících silných stromů a ve starých velkých hnízdech dravců a krkavců. S oblibou obsazuje budky (Hudec a kol., 2005).

Tok probíhá v únoru a hnízdění začíná přibližně v polovině března. Snůšku tvoří nejčastěji tři vejce, která jsou snášena v 3–5denních intervalech. Jako u všech sov začíná samice sedět na vejcích od snesení 1. vejce. Samec se na zahřívání snůšky nepodílí, ale zásobuje samici potravou. Početnost snůšky je závislá na dostupnosti potravní nabídky. V příznivých letech ji může tvořit 4–6 vajec a v letech chudých k hnízdění vůbec nemusí dojít. Doba sezení je 27–29 dní a mláďata se líhnou postupně, jak byla snášena vejce. Oba rodiče pak pečují o mladé asi 7 týdnů, než opustí hnízdo. Tou dobou ještě stále nejsou plně vzletná a rodiče je dokrmují ještě další dva měsíce. Po celou dobu se celá rodina pohybuje v okolí hnízdiště.

Význam a ochrana

Z důvodu nízké početnosti je puštík bělavý u nás řazen do kategorie kriticky ohrožených druhů. Proto si zaslouží plnou ochranu. Z dřívějších hnízdišť na Šumavě vymizel pravděpodobně díky kombinaci intenzivního odstřelu s některými nepříznivými okolnostmi vývoje životních podmínek (ubývání smíšených a listnatých lesů pralesovitého charakteru, silné kolísání velikosti populace v důsledku možných klimatických výkyvů a gradací drobných savců, genetická izolovanost málo početné populace) (Kloubec, 2000). Rozsáhlejší nelegální odstřel je snad díky legislativní ochraně tohoto druhu minulostí a program reintrodukce se zdá být úspěšný. Doposud bylo v rámci reintrodukčního projektu vypuštěno již více než 100 mláďat, která tvoří základ současné šumavské hnízdní populace. Na tomto úspěšném projektu se podílí kromě Správy NP Šumava také Správa CHKO Třeboňsko, Zoo Ohrada v Hluboké nad Vltavou a několik dalších zoologických zahrad (Kloubec et al., 2005).

Puštík bělavý není potravním specialistou, jeho potravní spektrum je široké – převažují drobní hlodavci, méně drobní ptáci, obojživelníci a hmyz, ojediněle pak větší savci. Zvláště v letech gradace hlodavců tvoří hraboši, norníci a myšice podstatnou složku jejich jídelníčku, což přináší pozitivní efekt v biologické ochraně lesa. Při lovu je častá denní aktivita. Z hlediska zmíněné trofické strategie nehrozí potravní konkurence ve vztahu k jiným predátorům, ani strádání v podmínkách nedostatku potravy v období nižších stavů drobných hlodavců. Návrat puštíka bělavého do naší přírody by tudíž neměl mít žádné negativní důsledky. Navíc se jedná o druh původní s tím, že chovný materiál určený k reintrodukci pochází ze Slovenska, tedy z oblasti s výskytem stejné subspecie, která u nás dříve žila.

Hnízdní podpora

Součástí podpory puštíka bělavého v naší přírodě, a nemusí se nutně jednat jen o oblasti jeho reintrodukce, je instalace vhodných hnízdních budek. Ochota puštíků obsazovat vyvěšené budky je v tomto ohledu velkým plusem. Využívají toho například ve skandinávských zemích (Finsko a Švédsko), kde je velikost místní populace silně závislá právě na umělé hnízdní podpoře. Budky se rozmisťují do vhodných biotopů (staré listnaté porosty se zastoupením buku, jedle a smrku) s potvrzeným či předpokládaným výskytem puštíka. V hřebenových partiích vyšších poloh se instalují na vzrostlé staré kmeny do výšky cca 5–10 m a jejich rozměry jsou následující: dno asi 35×35 cm, výška stěn 60–80 cm a průměr vletového otvoru 20 cm. S oblibou jsou obsazovány také polobudky, u kterých přední stěna dosahuje do výšky cca 30 cm.

Význam

I přes zvyšující se početní stavy je vzhledem k nízké početnosti v Červeném seznamu ČR zařazen v kategorii CR – kriticky ohrožen.