Sýc rousný

Reklamy

sycrousny

Velikost

Délka: 22-27 cm.
Rozpětí: 50-62 cm.
Hmotnost: M 95-110 g., F 120-210 g.
 

Sýc rousný (Aegolius funereus)

Úvod

Sýc rousný je malý, skrytě žijící druh sovy z čeledi puštíkovitých, typický pro starší jehličnaté a smíšené lesy vyšších poloh. Jeho přítomnost často uniká pozornosti kvůli striktně noční aktivitě a nenápadnému způsobu života. Charakteristický je svým vzhledem s velkou kulatou hlavou, výrazným obličejovým závojem a hustě opeřenýma nohama („rousy“), které mu daly české druhové jméno. V České republice se jedná o zranitelný druh, jehož výskyt je vázán na zachovalé horské a podhorské lesní ekosystémy.

Systematické zařazení:

  • Řád: Sovy (Strigiformes)
  • Čeleď: Puštíkovití (Strigidae)
  • Rod: Sýc (Aegolius)
  • Druh: Sýc rousný (Aegolius funereus)

Popis:

  • Velikost: Malá sova, velikostí srovnatelná se sýčkem obecným nebo hrdličkou (délka těla 22–27 cm, rozpětí křídel 50–62 cm). Samice je znatelně větší a těžší než samec.
  • Hlava: Velká, kulatá, bez péřových oušek. Velmi nápadný je výrazný obličejový závoj, který je bělavý až našedlý s tmavým, téměř černým okrajem, zejména nahoře. Tento závoj dodává sově typický „udivený“ výraz. Oči jsou poměrně velké, směřující dopředu, s jasně žlutou duhovkou. Zobák je malý, zahnutý, žlutavě rohový. Důležitým znakem (i když ne viditelným) je asymetrické uspořádání lebky a ušních otvorů, které umožňuje extrémně přesnou lokalizaci kořisti pomocí sluchu.
  • Zbarvení: Svrchní strana těla je tmavě hnědá s četnými bílými skvrnami, které jsou větší na křídlech a hřbetě. Spodina těla je bělavá s nepravidelnými, rozpitými hnědými skvrnami nebo podélnými pruhy. Ocas je krátký, tmavohnědý s několika řadami bílých příčných proužků.
  • Nohy: Nohy včetně prstů jsou velmi hustě opeřené (tzv. rousy), nejčastěji bílé nebo světle skvrnité. Toto opeření chrání nohy před chladem.
  • Pohlavní dimorfismus: Samice je větší než samec, jinak jsou obě pohlaví zbarvena stejně.

Výskyt, rozšíření a habitat:

  • Rozšíření: Má cirkumpolární rozšíření – obývá boreální (severské) lesy a horské lesy v Evropě, Asii a Severní Americe.
  • Habitat: Je specialistou na starší, zapojené jehličnaté (zejména smrkové, jedlové, borové) a smíšené lesy. Vyžaduje lesy s dostatkem stromových dutin vhodných ke hnízdění. Preferuje klidnější části lesů s minimálním rušením.
  • Výskyt v ČR: V České republice je jeho výskyt vázán především na horské a podhorské lesní komplexy, obvykle v nadmořských výškách nad 500–600 metrů. Hojnější je v pohraničních pohořích jako Šumava, Krušné hory, Krkonoše, Jizerské hory, Orlické hory, Jeseníky, Beskydy. Vyskytuje se i ve větších lesních celcích ve vyšších polohách Českomoravské vrchoviny (např. Žďárské vrchy, Železné hory). V nížinných oblastech, jako je jižní Morava a okolí Břeclavi, se přirozeně nevyskytuje, protože zde chybí jeho typický biotop.

Potrava a způsob obživy:

  • Složení potravy: Je potravním specialistou, zaměřuje se především na drobné zemní savce. Dominantní kořistí jsou hraboši (např. norník rudý – Clethrionomys glareolus, hraboš polní – Microtus arvalis) a rejsci (rod Sorex). Loví také myšice (rod Apodemus). Jen příležitostně uloví malé ptáky (často spící na větvích), netopýry nebo větší hmyz.
  • Způsob lovu: Loví výhradně v noci. Nejčastěji číhá na vyvýšeném místě (větvi) a pátrá po kořisti pomocí vynikajícího sluchu. Jakmile lokalizuje pohyb nebo zvuky kořisti na zemi (i pod sněhem nebo listím), tiše zaútočí a uchopí ji do pařátů. Menší kořist polyká vcelku.
  • Vývržky: Nestravitelné zbytky potravy (kosti, srst) vyvrhuje ve formě šedivých, poměrně pevných válečků (vývržků).
  • Závislost na kořisti: Hustota populace sýce rousného výrazně kolísá v závislosti na cyklech gradace drobných hlodavců (obvykle 3–4leté cykly). V letech s nedostatkem kořisti bývá hnízdní úspěšnost velmi nízká nebo nehnízdí vůbec.

Chování a hlas:

  • Aktivita: Je striktně noční pták. Den tráví skrytý v hustých větvích jehličnanů blízko kmene nebo v dutině stromu. Je velmi těžké ho přes den nalézt.
  • Let: Létá tiše, obratně, s rychlými údery křídel střídanými s krátkými klouzavými úseky. Dobře manévruje mezi stromy v lese.
  • Hlas: Nejznámějším hlasovým projevem je teritoriální houkání samce na jaře (nejintenzivněji v březnu a dubnu). Je to rychlá, monotónní série 6–10 (i více) krátkých, tlumených, ale zvučných tónů „pú-pú-pú-pú-pú…“, která mírně zrychluje a někdy je přirovnávána ke zvuku kapající vody nebo vzdálenému motoru. Samice se ozývá jinými, často vyššími nebo syčivými zvuky.

Rozmnožování:

  • Hnízdění: Je obligátním dutinovým hnízdičem. Sám si dutinu vytesat nedokáže a je zcela závislý na existenci vhodných dutin v lesních porostech. Nejčastěji využívá staré dutiny vytesané datlem černým (Dryocopus martius), případně přirozené dutiny ve stromech. Velmi ochotně přijímá i speciální hnízdní budky s dostatečně velkým vletovým otvorem (cca 8–10 cm).
  • Snůška a péče: Hnízdní období začíná často již v březnu, ale jeho načasování a úspěšnost silně závisí na dostupnosti potravy (hlodavců). Samice snáší 3–7 (v gradacích hlodavců i 10 a více) bílých, téměř kulatých vajec. Snáší je postupně a na vejcích sedí sama od snesení prvního nebo druhého vejce, což vede k líhnutí mláďat v různých stádiích vývoje (asynchronní líhnutí). Inkubace trvá asi 26–29 dní. Samec po celou dobu inkubace a v prvních týdnech po vylíhnutí nosí samici a mláďatům potravu. Samice mláďata zahřívá, krmí a chrání. Později může i ona začít lovit. Mláďata opouštějí dutinu ve věku 28–36 dní.

Pohyb:

Sýc rousný je považován převážně za stálého ptáka. Dospělí jedinci bývají věrní svému teritoriu. U mladých ptáků dochází k disperzi (rozptylu) do okolí. V severních částech areálu a v letech s nedostatkem potravy mohou podnikat nomadické (potulné) nebo iruptivní (invazní) přesuny na jih nebo do nižších poloh. V podmínkách ČR se jedná převážně o stálý druh s možnými potulkami nebo výškovými přesuny během zimy.

Stav populace, ohrožení a ochrana:

  • Status: Globálně je podle IUCN hodnocen jako „málo dotčený“ (LC) díky obrovskému areálu rozšíření. V Evropě je jeho status obecně považován za zabezpečený, ale je citlivý na lesnické zásahy. V České republice je zařazen v Červeném seznamu ptáků jako druh Zranitelný (VU) a patří mezi zvláště chráněné druhy.
  • Ohrožení:
    • Ztráta a fragmentace biotopů: Úbytek starých, přirozených nebo přírodě blízkých jehličnatých a smíšených lesů.
    • Intenzivní lesní hospodaření: Těžba starých porostů, krátká obmýtí (lesy nedorůstají do věku, kdy vznikají dutiny), odstraňování doupných stromů a stojícího mrtvého dřeva (snags). Lesní management, který nepodporuje populaci datla černého (hlavního tvůrce dutin).
    • Fragmentace lesních komplexů: Izolace vhodných biotopů ztěžuje disperzi a genetickou výměnu.
    • Pokles populací hlodavců: Může být způsoben změnami v krajině nebo klimatu.
  • Ochrana: Základem je udržitelné lesní hospodaření, které respektuje potřeby dutinových druhů:
    • Zachování komplexů starých lesů.
    • Ponechávání doupných stromů a stojícího mrtvého dřeva v porostech.
    • Podpora přirozené obnovy a druhové i věkové diverzity lesa.
    • Podpora populace datla černého.
    • V hospodářských lesích s nedostatkem přirozených dutin je velmi účinným opatřením instalace a údržba vhodných hnízdních budek.
    • Sýc rousný je indikátorovým druhem zachovalých, starých lesních ekosystémů.

Zajímavosti:

  • Hustě opeřené nohy („rousy“) jsou adaptací na chladné klima jeho biotopů.
  • Asymetrické uši mu umožňují lokalizovat kořist s neuvěřitelnou přesností i v naprosté tmě.
  • Jeho hnízdění je silně závislé na přítomnosti dutin vytvořených datlem černým.

Závěr:

Sýc rousný je tajemný a fascinující obyvatel našich horských a podhorských lesů. Jako specialista vázaný na staré lesní porosty a dutinové stromy je citlivým indikátorem stavu těchto ekosystémů. Jeho ochrana je neoddělitelně spjata s přírodě blízkým lesním hospodařením, které zachovává přirozenou strukturu a dynamiku lesa, včetně přítomnosti starých a doupných stromů. Vyvěšování budek může pomoci tam, kde přirozené dutiny chybí, ale nenahradí potřebu ochrany samotného biotopu.

Reklamy

Možné záměny

Velikostí i zbarvením se podobá sýčkovi obecnému (Athene noctua). Liší se zejména hustě opeřenýma nohama, má velkou hlavu s kontrastněji zbarveným závojem. V letu se rozezná podle přímého letu, sýček létá v dlouhých obloucích.
 

Rozšíření

Aegolius funereus funereus – vyskytuje se od severovýchodního Polska přes Ural po západní Sibiř. Víceméně izolované populace žijí v pohořích střední až jižní Evropy a Malé Asie. V posledních desetiletích se areál druhu rozšiřuje a sýc sestupuje i do nižších poloh. V celém areálu stálý, nanejvýš přelétavý druh. Evropské populace čítají více než 110 tisíc párů.
U nás původně obýval především horské jehličnaté lesy. Ve druhé polovině minulého století se začal šířit i do nižších poloh a v současnosti se vyskytuje asi na 40% území. Současně se zvyšuje i jeho početnost – v letech 1985-89 byla odhadována na 550-800 párů, v letech 2001-03 už na 1500-2000 párů.
 
Reklamy