Velikost

Konipas horský (Motacilla cinerea)

Zařazení:

• Řád: Pěvci (Passeriformes)
• Čeleď: Konipasovití (Motacillidae)
• Rod: Konipas (Motacilla)
• Druh: Konipas horský (Motacilla cinerea) – Vědecké jméno cinerea = popelavý odkazuje na šedý hřbet.

Popis: Konipas horský je štíhlý a elegantní pěvec, velikostně srovnatelný s konipasem bílým (délka těla 17–20 cm), ale má nápadně delší ocas, který tvoří více než polovinu celkové délky těla a kterým neustále rytmicky potřásá nahoru a dolů, snad ještě výrazněji než konipas bílý. Jeho zbarvení je kombinací šedé, žluté, bílé a černé. Svrchní strana těla, včetně hlavy a hřbetu, je jednolitě popelavě šedá. Přes oko se táhne výrazný bílý nadoční proužek (supercilium) a pod okem je další bílý proužek ve tvaru půlměsíce. Spodní strana těla je jasně žlutá, přičemž nejintenzivnější je žlutá barva na břiše a zejména na spodních krovkách ocasních. Hruď bývá světlejší, našedlá nebo nažloutlá. Křídla jsou tmavá (černohnědá) s bílými okraji per, které vytvářejí světlé linky na složeném křídle. Dlouhý ocas je černý s výraznými bílými vnějšími okraji. U tohoto druhu existuje výrazný pohlavní a sezónní dimorfismus na hrdle: Samec ve svatebním šatě (od jara do léta) má sytě černou náprsenku (bryndáček) na hrdle, která ostře kontrastuje s bílým „vousem“ (proužkem táhnoucím se od zobáku pod tvář) a žlutou hrudí. Samice má hrdlo bělavé nebo nažloutlé, někdy s náznakem tmavšího skvrnění, ale černý bryndáček jí chybí. Její žlutá barva na spodní straně těla bývá také obvykle méně sytá a rozsáhlá než u samce. V zimním (prostém) šatě černý bryndáček chybí i samci (hrdlo je bělavé) a žlutá barva na spodině je celkově tlumenější u obou pohlaví. Důležitým rozlišovacím znakem od konipasa bílého jsou nohy, které má konipas horský světlé – narůžovělé, masové nebo světle hnědé barvy (konipas bílý má nohy černé). Zobák je tenký, špičatý a tmavý.

Výskyt a prostředí: Konipas horský je rozšířený ve velké části Evropy (kromě nejsevernějších oblastí a některých částí východní Evropy), v severozápadní Africe a v širokém pásu Asie až po Japonsko, Novou Guineu a východní Austrálii (kde se vyskytují jiné poddruhy). Ptáci ze severnějších a horských populací jsou částečně tažní a na zimu se stahují do nižších poloh nebo jižněji (do jižní Evropy, Afriky, jižní Asie). Ptáci z mírnějších oblastí jsou převážně stálí. V České republice se jedná o běžný a rozšířený druh, který se vyskytuje na většině území, od nížin až po horské oblasti (až do cca 1200 m n. m.). Jeho výskyt je však velmi silně vázán na přítomnost tekoucích vod. Je převážně stálým nebo potulným ptákem, jen ptáci hnízdící ve vyšších horských polohách se na zimu pravidelně stahují do níže položených oblastí k nezamrzajícím tokům. Na jižní Moravě se vyskytuje běžně podél vhodných úseků řek (Morava, Dyje, Svratka, Jihlava, Kyjovka) a větších potoků. Jeho typickým životním prostředím jsou břehy čistých, rychleji tekoucích potoků a řek, zejména v lesnaté, podhorské a horské krajině. Vyhledává úseky s kamenitým nebo štěrkovitým dnem, s peřejemi, splavy, jezy a s přirozenými nebo částečně regulovanými břehy s kameny, kořeny a vegetací. Vyskytuje se však i u pomaleji tekoucích nížinných řek, mlýnských náhonů, kanálů, u výpustí rybníků a přehrad, pokud zde nachází dostatek potravy a vhodná místa k hnízdění. Je považován za indikátor čistoty vody, i když dokáže tolerovat i mírné organické znečištění. V zimě ho lze zastihnout i u méně zamrzajících toků ve městech nebo u výtoků z čističek odpadních vod.

Potrava a způsob obživy: Konipas horský se živí téměř výhradně živočišnou potravou, kterou sbírá v bezprostřední blízkosti vody. Jeho specializací je lov vodního hmyzu a jeho larev, které žijí v tekoucích vodách. Sbírá larvy jepic, pošvatek, chrostíků, muchniček, pakomárů a dalšího hmyzu, a také dospělý hmyz (mouchy, komáři, jepice), který se líhne z vody nebo se vyskytuje na březích. Dále požírá i suchozemský hmyz (drobné brouky), pavouky, drobné korýše (blešivce) a měkkýše (drobné plže). Potravu hledá velmi aktivně při chůzi a rychlém pobíhání po březích, na kamenech vyčnívajících z vody, na naplaveném dříví, na vodních rostlinách nebo i přímo v mělké vodě při okraji. Obratně sbírá hmyz z povrchu vody, z kamenů, z listů pobřežní vegetace nebo ho vyplaší pohybem a pak ho chytá. Někdy podniká i krátké výpady do vzduchu za letícím hmyzem nízko nad vodou.

Chování: Podobně jako ostatní konipasi, i konipas horský neustále potřásá svým velmi dlouhým ocasem nahoru a dolů. Tento pohyb je snad ještě výraznější a má větší rozsah než u konipasa bílého. Je to velmi aktivní a čilý pták, který neustále pobíhá a přelétává krátkými lety podél vody. Obvykle se vyskytuje jednotlivě nebo v párech, jen zřídka tvoří menší skupinky (např. rodinné po vyhnízdění). Není tak společenský jako konipas bílý. Bývá poměrně plachý a při vyrušení odlétá obvykle nízko nad vodou s charakteristickým voláním. Jeho hlas je velmi charakteristický, ostrý, tvrdý a pronikavě kovově znějící. Nejčastěji se ozývá krátkým, ostrým „cit“, „cip“, „tzit“ nebo dvouslabičným „tsi-lit“, „ci-vitt“. Tyto hlasy často vydává i za letu a jsou obvykle nejlepším způsobem, jak ho v přírodě objevit. Zpěv je jednoduchý, skládá se z rychlého opakování těchto ostrých volání, a je přednášen z vyvýšeného místa nebo za letu.

Hnízdění: Hnízdní období konipasa horského začíná v dubnu a trvá do července, přičemž běžně hnízdí dvakrát ročně. Právě nyní, na začátku dubna (podle data 2. dubna 2025), tedy začíná hlavní hnízdní sezóna. Ptáci tvoří páry, obsazují svá teritoria podél vodních toků a začínají se stavbou hnízda. Pár je monogamní. Hnízdo si staví vždy v bezprostřední blízkosti tekoucí vody, a to v nějaké polodutině, štěrbině, výklenku nebo na chráněné římse. Nejčastěji hnízdí ve štěrbinách ve skalách nebo kamenných zídkách podél potoků a řek, pod mosty, u jezů a splavů, v podemletých březích, mezi kořeny stromů na břehu, ale i v hromadách dřeva, ve starých zdech nebo v otvorech v budovách (mlýny, chaty) blízko vody. Misko­vité hnízdo staví převážně samice, samec jí může pomáhat s donášením materiálu. Je postaveno z mechu, trávy, kořínků a listí, kotlinka je pečlivě vystlána jemnými materiály, jako jsou chlupy, srst nebo peří. Samice snáší 4–6 (nejčastěji 5) vajec. Ta jsou bělavá, našedlá nebo nažloutlá s hustými jemnými šedými a hnědými skvrnkami a tečkami. Na vejcích sedí oba rodiče střídavě (nebo převážně samice) po dobu 12–14 dní. O vylíhlá mláďata se již starají oba rodiče. Krmí je výhradně hmyzem a jeho larvami. Mláďata opouštějí hnízdo ve věku 11–14 dní.

Migrace: Konipas horský je převážně stálým nebo potulným ptákem, případně migrantem na krátké vzdálenosti. Většina populace v České republice, zejména v nižších a středních polohách, zde zůstává po celý rok. Pouze ptáci hnízdící ve vyšších horských polohách se na zimu (obvykle od října do března) stahují do níže položených oblastí k nezamrzajícím úsekům potoků a řek. K nám mohou v zimě přilétat i ptáci ze severnějších oblastí Evropy (např. ze Skandinávie nebo Pobaltí). Migrační pohyby probíhají od září do listopadu a od března do dubna.

Ochrana a ohrožení: V České republice je konipas horský považován za běžný druh a jeho populace je víceméně stabilní, i když může lokálně kolísat. V Červeném seznamu ČR je hodnocen jako málo dotčený (LC) druh. Podléhá obecné ochraně ptáků. Celosvětově je díky svému velkému areálu rozšíření a vysoké početnosti hodnocen organizací IUCN rovněž jako málo dotčený (Least Concern) druh. Přestože není přímo ohrožen, je jako druh vázán na specifické biotopy tekoucích vod a je citlivý na jejich kvalitu a stav. Potenciálními hrozbami pro něj jsou:

• Znečištění vod: Zejména průmyslovými a zemědělskými chemikáliemi, které likvidují vodní hmyz, jeho hlavní potravu. Je proto považován za dobrý indikátor čistoty vody.
• Tvrdé regulace vodních toků: Například „betonování“ koryt, odstraňování kamenů, likvidace přirozených břehů a pobřežní vegetace, které ničí jeho životní prostředí a hnízdní příležitosti.
• Změny vodního režimu: Například dlouhodobá sucha nebo naopak extrémní povodně.
• Velmi tuhé zimy, kdy zamrzají i menší toky, což mu může ztížit hledání potravy a vést k vyšší úmrtnosti.

Závěr: Konipas horský je elegantní a atraktivní pták, který svým štíhlým tělem, velmi dlouhým kmitajícím ocasem a jasně žlutou spodinou (zejména u samce ve svatebním šatě) oživuje břehy našich potoků a řek. Jeho přítomnost je často považována za známku relativně čistého a přirozeného vodního prostředí. Ačkoliv je poměrně běžný, jeho úzká vazba na specifické a často ohrožené biotopy tekoucích vod zdůrazňuje potřebu ochrany těchto cenných ekosystémů před znečištěním a nevhodnými technickými úpravami. Pozorování tohoto čilého ptáka, jak poskakuje po kamenech v řečišti nebo přelétává nízko nad hladinou s ostrým kovovým voláním „cit-cit“, je vždy příjemným zážitkem a připomínkou života vázaného na naše vody.

Rozšíření