Velikost

Jeřábek lesní (Tetrastes bonasia)

Zařazení:

• Řád: Hrabaví (Galliformes)
• Čeleď: Bažantovití (Phasianidae)
• Podčeleď: Tetřevi (Tetraoninae)
• Rod: Jeřábek (Tetrastes) – Někdy řazen i do rodu Bonasa.
• Druh: Jeřábek lesní (Tetrastes bonasia)

Popis: Jeřábek lesní je náš nejmenší původní lesní kur, velikostí srovnatelný s koroptví polní (délka těla 34–39 cm, rozpětí křídel 48–54 cm). Má typickou zavalitou postavu hrabavých ptáků s malou hlavou nesenou na poměrně dlouhém, tenkém krku a krátkým, na konci zakulaceným ocasem. Jeho zbarvení je dokonale maskovací (kryptické), přizpůsobené životu na lesní půdě a v hustém podrostu. Převládají šedé, hnědé, rezavé a bílé tóny, které vytvářejí složitý vzor skvrn, vlnkování a proužkování. Svrchní strana těla je šedohnědá s jemným tmavším vlnkováním, spodina je světlejší, bělavá až nahnědlá s tmavšími kaštanově hnědými skvrnami nebo příčným vlnkováním. Křídla jsou hnědá s bílými skvrnami. Ocas je šedý s výraznou černou koncovou páskou, která bývá uprostřed často přerušena. Pohlaví se mírně liší: Samec (kohoutek) má na hlavě malou, vztyčitelnou chocholku z černobílých per. Jeho nejvýraznějším znakem je černá skvrna na hrdle, která je ostře lemovaná bílou linkou. Nad okem má také malý červený kožní hřebínek (pouško), který zduří a je viditelný zejména při toku. Samice (slepička) je celkově zbarvena méně kontrastně. Černá skvrna na hrdle jí chybí nebo je nahrazena jen velmi nevýrazným bělavým hrdlem s tmavším skvrněním. Chocholku má menší nebo téměř neznatelnou. Nohy jsou částečně opeřené (adaptace na chladné klima).

Výskyt a prostředí: Jeřábek lesní obývá široký pás lesů napříč Eurasií, od Skandinávie, Alp a Karpat na západě přes celou Sibiř až po Japonsko a Koreu na východě. Je stálým, nemigrujícím druhem. V České republice se jedná o původní druh, jehož výskyt je však vázán na vhodné lesní biotopy, a to především v horských a podhorských oblastech. V nížinách se vyskytuje jen velmi vzácně nebo zcela chybí. Jeho rozšíření je proto nesouvislé a populace v posledních desetiletích zaznamenaly spíše pokles. Vyskytuje se například na Šumavě, v Novohradských horách, Krušných horách, Krkonoších, Jizerských horách, Orlických horách, Jeseníkách, Beskydech a na Českomoravské vrchovině. Na jižní Moravě se tedy přirozeně téměř nevyskytuje, protože zde chybí rozsáhlé horské lesní komplexy, které preferuje (s výjimkou možných velmi okrajových a vzácných výskytů ve vyšších polohách Chřibů nebo Bílých Karpat). Je to náročný druh vázaný na husté, starší, druhově i věkově rozmanité lesní porosty. Preferuje smíšené (jehličnato-listnaté) a jehličnaté lesy s bohatým keřovým a bylinným podrostem. Vyhovují mu vlhčí místa, okraje lesů, okolí potoků, paseky zarůstající náletem pionýrských dřevin (jako je bříza, olše, líska, jeřáb, vrba). Potřebuje mozaiku hustých úkrytů (mladé smrčky, keře) a malých otevřených plošek pro hledání potravy. Nevyhovují mu rozsáhlé stejnověké monokultury (zejména smrkové nebo borové) bez podrostu a s malou druhovou diverzitou.

Potrava a způsob obživy: Jeřábek lesní je převážně býložravý. Složení jeho potravy se výrazně mění podle ročního období. Na jaře a v létě požírá pupeny, mladé listy, květy a jehnědy různých stromů a keřů (hlavně břízy, olše, lísky, osiky, jeřábu, vrby) a také zelené části různých bylin (šťovík, jetel, jahodník). V létě, zejména při krmení malých kuřat, sbírá i hmyz (mravence a jejich kukly, brouky, housenky) a pavouky. Na podzim a v zimě tvoří základ jeho potravy opět pupeny a jehnědy listnatých dřevin, které zůstávají na stromech přes zimu (hlavně bříza, olše, líska), a také různé bobule (borůvky, brusinky, jeřabiny, bezinky). Potravu sbírá jak na zemi, tak velmi obratně šplhá po větvích stromů a keřů.

Chování: Je to velmi plachý, nenápadný a skrytě žijící pták. Většinu času tráví na zemi nebo v hustém podrostu a díky svému dokonalému maskovacímu zbarvení dokonale splývá s okolím. Je velmi obtížné ho spatřit. Žije převážně samotářsky nebo v párech, případně v malých rodinných skupinkách (samice s kuřaty). Je vysoce sedentární, což znamená, že celý život tráví na poměrně malém teritoriu o rozloze jen několika hektarů. Velmi nerad létá a dává přednost útěku po zemi. Při náhlém vyrušení se často nejprve přikrčí k zemi a spoléhá na své maskování. Pokud přece jen vzlétne (obvykle až na poslední chvíli, když se člověk přiblíží na pár metrů), startuje velmi hlučně, s hlasitým a rychlým vířením křídel. Letí jen krátce (několik desítek metrů), obvykle nízko nad zemí, přímým letem, a rychle zase zapadne do nejbližšího hustého krytu. Jeho přítomnost v lese nejčastěji prozradí jeho charakteristický hlas. Samec se ozývá velmi vysokým, tenkým, pronikavým pískáním, které zní trochu jako pískání netopýra nebo rejska. Obvykle se skládá z několika krátkých tónů následovaných delším, klesajícím tónem, například „síííí-sip sip sip sississi“ nebo jen dlouhé „síííííí…“. Toto pískání, které je na hranici slyšitelnosti pro některé lidi, slouží k označení teritoria a ke komunikaci s partnerkou. Samice vydává tišší pískavé a kvokavé zvuky. Během toku na jaře (právě nyní) samec předvádí i zvukový projev pomocí křídel: postaví se na vyvýšené místo (pařez, kámen, větev) a rychlým vířením křídel vydává krátký, hlasitý, vrčivý zvuk, který má přilákat samici.

Hnízdění: Hnízdí jednou ročně, obvykle v období od konce dubna do června. Právě nyní, na začátku dubna (podle data 2. dubna 2025), probíhá tok a tvorba párů, případně již i začátek hnízdění ve vhodných oblastech. Pár je monogamní. Hnízdo staví pouze samice, a to vždy na zemi. Obvykle si vybere místo velmi dobře ukryté u paty stromu, pod hustým keřem, pod převislými větvemi smrčku, pod vývratem nebo kusem dřeva. Je to jen mělký důlek v zemi, který je skromně vystlaný suchou trávou, listím, mechem a jehličím. Samice snáší 7–12 (nejčastěji 8–10) vajec. Ta jsou žlutavá, okrová nebo nahnědlá s jemnými hnědými skvrnkami. Na vejcích sedí pouze samice po dobu 21–25 dní a je v této době velmi zranitelná. Kuřata jsou nekrmivá (precociální) – krátce po vylíhnutí a oschnutí opouštějí hnízdo a okamžitě následují samici. Samice je vodí, chrání před nebezpečím, ukazuje jim potravu a v noci a za chladného počasí je zahřívá pod svým tělem. Kuřata se živí zpočátku především hmyzem a jeho larvami. Jsou velmi citlivá na nepříznivé počasí (chlad, déšť) a predátory (liška, kuna, jestřáb, divoké prase). Schopna krátkého letu jsou asi po 2 týdnech, ale s matkou zůstávají v rodinné skupince až do podzimu.

Migrace: Jeřábek lesní je typickým stálým ptákem. Celý život tráví ve svém nevelkém teritoriu nebo jeho bezprostředním okolí a nepodniká žádné pravidelné migrační přesuny. Pouze mladí ptáci se na podzim po osamostatnění rozptylují do okolí a hledají si vlastní volná teritoria, ale i tyto přesuny jsou obvykle jen na krátké vzdálenosti několika kilometrů.

Ochrana a ohrožení: V České republice je jeřábek lesní zařazen mezi zvláště chráněné druhy a v Červeném seznamu ptáků ČR je hodnocen jako zranitelný (VU) nebo téměř ohrožený (NT) druh (podle různých hodnocení a regionů). Jeho populace v posledních desetiletích zaznamenaly pokles a jeho areál rozšíření se zmenšil, zejména v nižších a středních polohách. Přestože je stále veden jako lovná zvěř, jeho lov je dnes většinou výrazně omezen nebo zcela zastaven. Celosvětově je díky svému obrovskému areálu rozšíření v severské tajze hodnocen organizací IUCN jako málo dotčený (Least Concern) druh, i když i zde jsou v některých oblastech (zejména na okrajích areálu) zaznamenávány klesající trendy. Hlavními příčinami ohrožení jeřábka lesního jsou ztráta a degradace vhodných biotopů v důsledku:

• Změn v lesním hospodaření: Preferování stejnověkých, hustých monokultur (zejména smrkových) a potlačování přirozené obnovy lesa. Odstraňování keřového patra a podrostu z lesa („vyčišťování“ lesa), které ho připravuje o úkryt a část potravy. Velkoplošné holosečné těžby, které ničí jeho teritoria a fragmentují lesní krajinu. Úbytek pionýrských dřevin (bříza, olše, jeřáb) v lesích.
• Fragmentace lesních komplexů výstavbou silnic, lyžařských areálů a další infrastruktury, která omezuje pohyb ptáků mezi vhodnými lokalitami a zvyšuje riziko predace.
• Úbytek potravních zdrojů (např. pupenů a jehněd listnáčů v jehličnatých monokulturách).
• Možná i zvýšený tlak predátorů (liška, kuna, divoké prase, jestřáb) v pozměněné lesní krajině.
• Vyrušování lidskou činností (turistika, jízda na horských kolech, sběr lesních plodů, těžba dřeva) v době hnízdění a vodění kuřat.

Závěr: Jeřábek lesní je plachý a nenápadný klenot našich horských a podhorských lesů, mistr kamufláže a specialista na život ve specifickém prostředí. Jeho život je úzce spjat se zachovalými, druhově i věkově pestrými lesními porosty s bohatým podrostem a přítomností listnatých dřevin. Je považován za důležitý indikátorový druh, jehož přítomnost svědčí o dobrém ekologickém stavu, přirozené struktuře a biodiverzitě lesa. Jeho ochrana vyžaduje především změnu přístupu v lesním hospodaření směrem k podpoře přirozenějších, smíšených a věkově rozrůzněných porostů s ponecháním keřového patra a podrostu, a také k omezení rušivých zásahů v jeho biotopech. Slyšet jeho charakteristické vysoké pískání nebo mít to vzácné štěstí a zahlédnout tohoto skrytě žijícího lesního kura je pro každého milovníka přírody vždy nevšedním a cenným zážitkem.

Rozšíření

Význam