Velikost

Hrdlička divoká (Streptopelia turtur)

Zařazení:

• Řád: Měkkozobí (Columbiformes)
• Čeleď: Holubovití (Columbidae)
• Rod: Hrdlička (Streptopelia)
• Druh: Hrdlička divoká (Streptopelia turtur)

Popis: Hrdlička divoká je náš jediný původní druh hrdličky a zároveň nejmenší evropský zástupce čeledi holubovitých. Je výrazně menší a štíhlejší než její příbuzná hrdlička zahradní nebo holub domácí (délka těla 26–28 cm, rozpětí křídel 47–53 cm), působí velmi jemným a elegantním dojmem. Její zbarvení je velmi charakteristické a odlišné od ostatních holubovitých ptáků. Svrchní strana křídel (krovky) a hřbetu má nápadný šupinovitý vzor – jednotlivá pera mají tmavý (černohnědý) střed a široký rezavě hnědý až oranžovohnědý lem. Hlava a zadní část krku jsou šedomodré, zatímco hruď má jemný narůžovělý až vínový nádech. Břicho a spodní krovky ocasní jsou bílé. Dospělí ptáci mají na bocích krku výraznou skvrnu tvořenou jemnými černými a bílými proužky. Ocas je poměrně dlouhý, stupňovitý, svrchu tmavý, ale při rozevření (což je dobře vidět za letu při přistávání) má nápadné bílé zakončení vnějších ocasních per, které ostře kontrastuje s tmavou bází. Oko je oranžovočervené, obklopené úzkým kroužkem tmavě červené až nafialovělé holé kůže. Zobák je tenký, tmavý, nohy jsou červené až purpurové. Pohlaví se zbarvením neliší. Mladí ptáci jsou celkově zbarveni matněji a hnědavěji, postrádají černobílou skvrnu na krku a šupinovitý vzor na zádech a křídlech je méně výrazný.

Výskyt a prostředí: Hrdlička divoká hnízdí v širokém pásu Evropy (kromě Skandinávie, Islandu a severního Ruska), v severozápadní Africe a v západní a střední Asii až po západní Čínu. Je striktně tažným druhem. Téměř celá její obrovská populace tráví zimu v Africe, jižně od Sahary, především v oblasti Sahelu (úzký pás stepí a savan jižně od pouště). V České republice byla hrdlička divoká v minulosti běžným a charakteristickým ptákem teplých nížin a pahorkatin. Hnízdila v zemědělské krajině s remízky a křovinami, ve světlých listnatých lesích, sadech a na okrajích vesnic. Od druhé poloviny 20. století však její populace zaznamenala katastrofální pokles, který se odhaduje na více než 90 %! Dnes je v ČR kriticky ohroženým a velmi vzácným hnízdícím druhem. Její výskyt je již jen velmi lokální, ostrůvkovitý a v malých počtech. Jižní Morava, která kdysi patřila k jejím hlavním hnízdním oblastem v ČR, dnes hostí jen několik málo posledních párů nebo se zde již vyskytuje jen sporadicky během tahu. Jejím životním prostředím je otevřená krajina s mozaikou polí, luk, pastvin, úhorů a roztroušené dřevinné vegetace – potřebuje remízky, křoviny, živé ploty, okraje lesů, staré sady nebo vinice. Vyžaduje jak otevřené plochy s nízkou vegetací nebo holou půdou pro hledání potravy (semen), tak keře nebo stromy pro hnízdění a úkryt.

Potrava a způsob obživy: Je téměř výhradně zrnožravá. Živí se především drobnými semeny různých polních plevelů (jako jsou merlíky, lebedy, rdesna, hořčice, mák, ptačinec, rozrazil) a trav. V menší míře konzumuje i semena obilovin (zejména spadaná zrna pšenice, ječmene) nebo slunečnice a jiných kulturních plodin. Příležitostně může pozřít i drobné bezobratlé. Potravu sbírá výhradně na zemi, na polích (zejména strništích), úhorech, okrajích cest a v dalších místech s řídkou vegetací nebo na holé půdě, kde semena hledá zrakem.

Chování: Mimo hnízdní dobu se může vyskytovat v párech nebo malých skupinkách, zejména na tahu a na zimovištích. Je to poměrně plachý a ostražitý pták. Její nejznámějším hlasovým projevem je charakteristické, jemné, monotónní a uspávavé vrkání, které zní jako „turrr-turrr-turrr“. Toto hluboké, předoucí vrkání pravděpodobně dalo druhu jméno v mnoha jazycích (např. anglické „Turtle Dove“ nebo latinské „turtur“). Samec se tímto hlasem ozývá z vyvýšeného místa během hnízdní sezóny.

Hnízdění: Hnízdní období hrdličky divoké začíná poměrně pozdě na jaře, obvykle až v květnu, a trvá do srpna. Hnízdí jednou až dvakrát ročně. Pár je monogamní. Staví si velmi jednoduché, malé a řídké hnízdo, které připomíná spíše jen plochou plošinku z několika málo suchých větviček a stébel. Hnízdo bývá umístěno obvykle nízko (1–3 m) v hustých keřích (často trnitých, jako je hloh, trnka, šípková růže), živých plotech nebo na spodních větvích stromů, dobře ukryté v listí. Samice snáší téměř vždy 2 čistě bílá vejce. Na vejcích sedí oba rodiče střídavě po dobu 13–14 dní. Vylíhlá mláďata jsou krmivá (altriciální). Prvních několik dní je rodiče krmí tzv. „holubím mlékem“, později jim přinášejí natrávená semena. Mláďata opouštějí hnízdo ve věku asi 18–20 dní.

Migrace: Hrdlička divoká je typickým dálkovým, transsaharským migrantem. Na svá evropská hnízdiště přilétá velmi pozdě na jaře, obvykle až koncem dubna a během května. Právě nyní, na začátku dubna (podle data 2. dubna 2025), se tedy hrdlička divoká na našem území ještě nevyskytuje, její přílet teprve očekáváme v následujících týdnech. Odlet na africká zimoviště probíhá od srpna do konce září. Migrace přes Středomoří a Saharu je pro ni velmi náročná a nebezpečná.

Ochrana a ohrožení: Stav populace hrdličky divoké je velmi alarmující a patří k nejhorším mezi evropskými ptáky.

• ČR: Je zařazena do kategorie kriticky ohrožených (CR) druhů a je zvláště chráněna zákonem. Její populace se od 80. let 20. století propadla o více než 90 % a druh je na pokraji vymizení jako hnízdící pták v naší krajině.
• Globálně: Vzhledem k dramatickému poklesu v celém evropském areálu (v některých zemích západní Evropy téměř vymizela) byla organizace IUCN nucena překlasifikovat hrdličku divokou na zranitelný (Vulnerable) druh a je považována za celosvětově ohroženou. Příčiny tohoto drastického úbytku jsou komplexní a působí na všech frontách jejího života:

1. Změny v zemědělství na hnízdištích: Hlavní příčina. Intenzifikace zemědělství vedla ke ztrátě pestré mozaiky krajiny, úbytku úhorů, mezí a křovin. Klíčové je používání herbicidů, které likvidují polní plevele, jejichž semena jsou hlavní potravou hrdličky. Změny v osevních postupech (např. přechod od jarních k ozimým obilninám) a dřívější sklizeň také snižují dostupnost potravy v době krmení mláďat.
2. Ztráta hnízdních příležitostí: Odstraňování keřů, živých plotů a remízků z krajiny.
3. Nadměrný a nelegální lov a chytání na migračních trasách, zejména v oblasti Středomoří (Malta, Kypr, Řecko, Itálie, Francie, Španělsko). Odhaduje se, že ročně jsou takto stále uloveny 1–2 miliony ptáků, což představuje neudržitelnou zátěž pro již tak oslabenou populaci.
4. Nemoci: Může být náchylná k trichomonóze, parazitární nemoci šířené často na krmítkách a napajedlech (i když hrdlička divoká krmítka příliš nevyužívá, může se nakazit od jiných holubovitých).
5. Změny na zimovištích: Sucho, degradace půdy a ztráta biotopů v oblasti Sahelu v Africe v důsledku změny klimatu a nadměrné pastvy mohou snižovat její šance na přežití zimy.

Závěr: Hrdlička divoká, kdysi běžný a milý pták naší venkovské krajiny, symbol lásky a pokoje, se stala tragickým symbolem devastujícího dopadu moderního zemědělství a dalších lidských aktivit na biodiverzitu. Její osud je jedním z nejnaléhavějších problémů ochrany ptáků v Evropě. Její záchrana vyžaduje okamžitá a razantní opatření na mezinárodní úrovni, zahrnující především zásadní změny v zemědělské politice (podpora agroenvironmentálních opatření, omezení herbicidů, vytváření květnatých pásů a úhorů), důslednou regulaci a potírání nelegálního lovu na migračních trasách a ochranu klíčových zastávkových lokalit a zimovišť. Bez těchto komplexních kroků hrozí, že tento krásný pták s charakteristickým vrkáním z naší přírody v blízké budoucnosti zcela zmizí.

Rozšíření

Význam

Výskyt v ČR