Velikost

Červenka obecná (Erithacus rubecula)

Zařazení:

• Řád: Pěvci (Passeriformes)
• Čeleď: Lejskovití (Muscicapidae) – Poznámka: Patří do podčeledi Saxicolinae (skalníci a bramborníčci), kam byla přeřazena z dřívější čeledi drozdovitých (Turdidae).
• Rod: Červenka (Erithacus)
• Druh: Červenka obecná (Erithacus rubecula)

Popis: Červenka obecná je malý, poměrně zavalitý pěvec (délka těla 12,5–14 cm), známý prakticky každému. Její nejvýraznějším a nezaměnitelným znakem je jasně oranžovočervená barva, která pokrývá obličej, hrdlo a horní část hrudi (tzv. „náprsenka“). Tato červená plocha je obvykle od hnědého okolí oddělena úzkým šedým lemem. Svrchní strana těla – temeno, hřbet, křídla a ocas – je jednolitě olivově hnědá. Břicho je bělavé, boky těla našedlé nebo nahnědlé. Má poměrně velkou hlavu a velké, tmavé, korálkovité oči, které jí dodávají zvědavý výraz. Zobák je tenký, špičatý a tmavý, nohy jsou hnědé. Pohlaví se zbarvením neliší, samec i samice vypadají stejně. Mláďata v prvním opeření (po vylétnutí z hnízda) vypadají zcela odlišně a červenou náprsenku postrádají. Jsou celkově hnědá se světlejším béžovým nebo nažloutlým skvrněním na hlavě, hřbetě i spodní straně těla (působí kropenatě). Toto zbarvení jim poskytuje lepší maskování. Typickou červenou náprsenku získávají až během prvního podzimního přepeřování.

Výskyt a prostředí: Červenka obecná je velmi rozšířená a hojná v celé Evropě (s výjimkou nejsevernějších oblastí Islandu a Skandinávie), dále obývá západní Sibiř, Turecko, Kavkaz a severozápadní Afriku. V České republice se jedná o velmi hojného a plošně rozšířeného ptáka. Vyskytuje se na celém území od nížin až po horní hranici lesa v horách (cca do 1300–1400 m n. m.). Je jak stálým, tak i částečně tažným druhem. Část naší populace zde zůstává celoročně, část (zejména ptáci z vyšších poloh a samice či mladí ptáci) odlétá na zimu do jižnější a západnější Evropy. Na jaře a na podzim přes naše území také protahují ptáci ze severnějších populací. Na jižní Moravě je velmi běžným druhem po celý rok. Obývá širokou škálu biotopů, podmínkou je však přítomnost alespoň nějakého stromového nebo keřového porostu, který poskytuje úkryt, místa ke zpěvu a hnízdění, a zároveň dostupnost vlhčí půdy nebo otevřených míst pro hledání potravy. Najdeme ji v lesích všech typů (listnatých, smíšených i jehličnatých, preferuje ty s bohatým podrostem), v parcích, zahradách, sadech, na hřbitovech, v křovinách, živých plotech, remízcích a podél vodních toků. Velmi dobře se přizpůsobila životu v blízkosti člověka a běžně hnízdí i ve městech a vesnicích, pokud zde najde vhodné prostředí.

Potrava a způsob obživy: Její potrava je smíšená, ale převládá živočišná složka. Po většinu roku se živí především hmyzem a jeho larvami, pavouky, sekáči, mnohonožkami, žížalami, drobnými plži a dalšími bezobratlými živočichy. Potravu sbírá hlavně na zemi, kde poskakuje a pátrá v listové hrabance, pod kameny, kůrou nebo v nízké vegetaci. Často využívá i vyvýšená místa jako pozorovatelny, odkud slétává na zem pro kořist. Je známá tím, že ráda následuje zahradníky při práci na zahradě (rytí, okopávání) a sbírá vyplašené nebo odkryté živočichy. Zvláště na podzim a v zimě doplňuje svůj jídelníček o rostlinnou potravu, především různé bobule a měkké plody (např. bezinky, jeřabiny, plody tisu, jmelí, ptačího zobu, ale i zbytky ovoce jako jablka či hrušky). V zimě také velmi často navštěvuje krmítka, kde dává přednost měkké potravě, jako je lůj, ovesné vločky, strouhanka, vařená rýže nebo kousky ovoce. Není typickým semenožravcem.

Chování: Červenka obecná je známá svou výraznou teritorialitou, kterou si udržuje po celý rok. Své teritorium si velmi agresivně brání nejen samci, ale i samice (zejména v zimě, kdy mohou mít oddělená teritoria). Agrese vůči jiným červenkám je vysoká a nezřídka dochází i k prudkým potyčkám, které mohou výjimečně skončit i zraněním. Naopak vůči člověku bývá červenka, zvláště v zahradách a parcích, často velmi důvěřivá až krotká a nechá se přiblížit na malou vzdálenost. Dalším charakteristickým projevem je její zpěv. Je to hlasitý, melodický, perlivý tok tónů s poměrně širokým rozsahem, často s melancholickým nádechem. Zpívá po většinu roku, s výjimkou nejtužší zimy a období pelichání. Nejintenzivněji zpívá na jaře, často již od časného rána (někdy i za tmy) a pak opět večer. Zpívají především samci (k označení teritoria a lákání samic), ale v menší míře i samice (hlavně na podzim a v zimě k obraně teritoria). Při vzrušení nebo varování často pocukává křídly a ocasem a vydává ostré „tik“ nebo „tik-ik-ik“.

Hnízdění: Hnízdní období začíná poměrně brzy na jaře, od konce března a v dubnu, a může pokračovat až do července. Právě nyní (začátek dubna) tedy začíná hlavní hnízdní sezóna. Červenka hnízdí velmi skrytě, obvykle nízko nad zemí nebo přímo na zemi. Využívá různé polodutiny, výklenky, husté keře nebo kořeny stromů. Hnízdo bývá umístěno v břečťanu, v hromadě dřeva, pod drnem na břehu, ve staré zdi, ale velmi často si vybírá i netypická místa v blízkosti lidských obydlí – staré konve, květináče, odložené boty, kůlny, verandy, poštovní schránky apod. Miskovité hnízdo staví výhradně samice. Základ tvoří mech, suché listí a tráva, kotlinka je pak pečlivě vystlána jemnými kořínky, zvířecí srstí a peřím. Samice snáší 5–7 (vzácně 4–8) vajec, která jsou smetanově bílá až světle narůžovělá s velmi jemnými rezavými nebo načervenalými tečkami a skvrnkami, často hustšími na širším konci. Na vejcích sedí sama po dobu 13–14 dní, samec ji během inkubace krmí. O vylíhlá mláďata se již starají oba rodiče, kteří je krmí především hmyzem a jeho larvami. Mláďata opouštějí hnízdo ve věku 12–15 dní. Červenka často hnízdí dvakrát, výjimečně i třikrát za sezónu.

Tah: Jak již bylo zmíněno, červenka obecná je částečně tažným ptákem. Ptáci ze severní a východní Evropy jsou převážně tažní a na zimu se stahují do západní a jižní Evropy (včetně Středomoří) a severní Afriky. Populace z Britských ostrovů, západní Francie a jižní Evropy jsou většinou stálé. Ve střední Evropě, včetně ČR, je situace smíšená – část ptáků (zejména starší samci a ptáci z nížin) zde zůstává celoročně, zatímco část (hlavně samice, mladí ptáci a ptáci z hor) odlétá na zimu na jihozápad. Jarní přílet migrantů probíhá od března do dubna, podzimní odlet od září do října.

Ochrana a ohrožení: Červenka obecná je v České republice i v celé Evropě velmi hojným a běžným druhem. Nepodléhá zvláštní zákonné ochraně, vztahuje se na ni pouze obecná ochrana volně žijících ptáků. Její populace je považována za stabilní a dlouhodobě neohroženou. Celosvětově je díky svému velkému areálu rozšíření a vysoké početnosti hodnocena IUCN jako málo dotčený (Least Concern) druh. Je velmi přizpůsobivá a dokáže úspěšně žít i v prostředí silně ovlivněném člověkem. Potenciální lokální hrozby mohou představovat ztráta vhodných křovinatých biotopů v krajině, používání pesticidů (snižující dostupnost potravy) nebo predace ze strany koček domácích v městském a příměstském prostředí. Také velmi tuhé zimy s vysokou sněhovou pokrývkou mohou způsobit vyšší úmrtnost, zejména u stálých populací.

Závěr: Červenka obecná je bezesporu jedním z nejznámějších, nejoblíbenějších a nejcharakterističtějších ptáků naší přírody. Její jasně červená náprsenka, zvědavé chování, relativní krotkost a krásný, melancholický zpěv, který můžeme slyšet po většinu roku, ji činí snadno rozpoznatelnou a vítanou společnicí v zahradách, parcích i lesích. Je skvělým příkladem ptáka, který se dokázal úspěšně přizpůsobit životu v blízkosti člověka a stát se nedílnou součástí našeho okolí. V britské kultuře je navíc silně spojena s Vánocemi.