Čejka chocholatá (Vanellus vanellus)
Zařazení:
Popis: Čejka chocholatá je středně velký pták z řádu bahňáků, velikostí srovnatelný s holubem (délka těla 28–31 cm, rozpětí křídel 67–76 cm). Je naprosto nezaměnitelná díky několika charakteristickým znakům. Nejnápadnější je velmi dlouhá, tenká a pohyblivá chocholka z černých per na hlavě, kterou může vztyčovat nebo pokládat (u samce bývá delší než u samice). Její zbarvení působí na dálku jako černobílé, ale při bližším pohledu a za dobrého světla vynikne nádherný kovový lesk svrchní strany těla a křídel, který hraje tmavě zelenými, purpurovými a bronzovými odstíny. Hlava má kontrastní černobílou kresbu s bílými tvářemi. Hrdlo a horní část hrudi jsou černé (v zimě s bílým promísením), zbytek spodiny těla je bílý. Spodní krovky ocasní (pod ocasem) mají výraznou rezavě hnědou barvu. Ocas je převážně bílý s širokým černým pruhem na konci. Dalším charakteristickým znakem jsou její široká a na koncích zakulacená křídla, která způsobují velmi typický, pomalý, jakoby nemotorný a mávavý až třepotavý let. Pohlaví jsou si velmi podobná, samec má však obvykle delší chocholku, sytěji černou náprsenku a výraznější kresbu hlavy.
Výskyt a prostředí: Čejka chocholatá hnízdí v širokém pásu napříč mírnou zónou Eurasie, od Britských ostrovů a západní Evropy až po Dálný východ. Ptáci ze severnějších a východnějších populací jsou tažní a zimují v západní a jižní Evropě, severní Africe, na Blízkém východě a v jižní Asii. Ptáci z mírnějších oblastí západní Evropy mohou být stálí. V České republice byla čejka chocholatá v minulosti (ještě v polovině 20. století) velmi hojným a plošně rozšířeným hnízdičem typickým pro zemědělskou krajinu. Od té doby však její populace zaznamenala dramatický, katastrofální pokles, odhadovaný na více než 95 %, a dnes je považována za kriticky ohrožený hnízdící druh. Hnízdí již jen velmi roztroušeně, lokálně a v malých počtech, především v oblastech s méně intenzivním zemědělstvím, na zachovalých vlhkých loukách nebo v okolí rybníků. Jižní Morava, která kdysi patřila k jejím baštám, rovněž zaznamenala obrovský úbytek hnízdících párů. Během jarního a podzimního tahu je však čejka stále podstatně početnější a lze ji pozorovat na polích a u vodních ploch po celé republice. Jejím životním prostředím je otevřená, přehledná krajina. Hnízdí na vlhkých až podmáčených loukách, pastvinách, na okrajích rybníků a mokřadů, ale velmi často i na polích s ornou půdou, kde preferuje pole s jařinami, okopaninami nebo nízké porosty obilnin, které jí poskytují dostatek volného prostoru a přehled. Vyžaduje místa s nízkou vegetací nebo holou půdou pro stavbu hnízda a hledání potravy.
Potrava a způsob obživy: Živí se téměř výhradně bezobratlými živočichy, které sbírá na povrchu půdy nebo těsně pod ním. Hlavní složku potravy tvoří žížaly, larvy různého hmyzu (brouků, tiplic, dvoukřídlých), dospělý hmyz (brouci, kobylky), pavouci, ale i plži a slimáci. Potravu vyhledává typickým způsobem pro kulíkovité ptáky: rychle popoběhne několik kroků, náhle se zastaví, vzpřímeně se rozhlíží a pátrá po kořisti zrakem, a pak rychle zobne. Někdy také používá zajímavou techniku „dupání“ nebo „bubnování“ jednou nohou o zem, čímž pravděpodobně láká žížaly a jiné půdní živočichy k povrchu.
Chování: Mimo hnízdní dobu je čejka společenská a často tvoří menší či větší hejna, zejména na tahu a na zimovištích. Během hnízdění jsou ptáci teritoriální. Nejnápadnějším a nejznámějším projevem čejky je její akrobatický tokový let, který samci předvádějí brzy na jaře (březen, duben) nad svými hnízdními teritorii. Při tomto letu divoce poletují, provádějí prudké obraty, stoupání, střemhlavé pády, přemety a vývrtky, to vše za doprovodu charakteristického, naříkavého a daleko slyšitelného volání, které zní přibližně jako „ký-vit“ nebo „dju-vit“. Toto volání dalo čejce jméno v mnoha jazycích (např. německé „Kiebitz“, anglické „Peewit“). Tokový let slouží k označení teritoria a přilákání samice. Čejky jsou také velmi známé svou aktivní a hlasitou obranou hnízda a mláďat. Při ohrožení (např. přiblížením člověka, psa, lišky nebo dravého ptáka) rodiče vzlétnou, krouží nad vetřelcem, hlasitě křičí a podnikají na něj střemhlavé nálety, aby ho odlákali od hnízda nebo mláďat.
Hnízdění: Čejka chocholatá hnízdí na zemi, v otevřeném terénu, často na místech s velmi nízkou nebo žádnou vegetací. Hnízdo je jen velmi mělký důlek v půdě, který samec vyhrabe a někdy symbolicky vystele několika stébly. Samice si jej pak může mírně doupravit. Hnízdění probíhá od března/dubna do června. Samice snáší obvykle 4 (vzácně 3) vejce charakteristického hruškovitého tvaru (zužující se k jednomu konci), která jsou zbarvena okrově, pískově nebo zelenohnědě s hustými černými a tmavohnědými skvrnami a klikyháky. Toto zbarvení zajišťuje dokonalé maskování na holé zemi nebo v řídké vegetaci. Na vejcích sedí oba rodiče (i když samice déle) po dobu 26–29 dní. Mláďata jsou nekrmivá (precociální) – krátce po vylíhnutí a oschnutí opouštějí hnízdní důlek a následují rodiče. Sama si sbírají potravu (drobný hmyz) pod jejich dohledem a ochranou. Mají rovněž dokonalé kryptické zbarvení (prachové peří je shora skvrnité). V případě nebezpečí se na varování rodičů přitisknou k zemi a dokonale splynou s okolím. Rodiče je aktivně brání a vodí je na místa s dostatkem potravy a úkrytu.
Tah: Čejka chocholatá je převážně tažným ptákem. Na hnízdiště ve střední Evropě přilétá velmi brzy na jaře, často již koncem února a během března, a patří tak mezi první posly jara. Právě nyní, na začátku dubna (podle data 2. dubna 2025), tedy již naplno probíhá hnízdní období. Ptáci již mají svá teritoria, tokají, sedí na vejcích nebo v teplejších oblastech již mohou vodit první malá mláďata. Podzimní odlet začíná již brzy po vyhnízdění – nehnízdící ptáci a hejna mladých ptáků se začínají toulat a shromažďovat již v červenci, hlavní odlet pak probíhá od září do listopadu.
Ochrana a ohrožení: Stav hnízdní populace čejky chocholaté v České republice je velmi kritický. Je zařazena do kategorie kriticky ohrožených (CR) druhů a je zvláště chráněna zákonem. Její populace se od poloviny 20. století snížila o více než 95 %. I v celoevropském a celosvětovém měřítku byly zaznamenány výrazné poklesy, proto byla nedávno organizací IUCN přeřazena z kategorie „málo dotčený“ do kategorie téměř ohrožený (Near Threatened). Hlavní a zcela dominantní příčinou tohoto dramatického úbytku je intenzifikace zemědělství:
Závěr: Čejka chocholatá, kdysi běžný a typický pták naší zemědělské krajiny, se stala symbolem negativních dopadů moderního intenzivního zemědělství na biodiverzitu. Její osud je varováním a zároveň výzvou. Je klíčovým indikátorem zdraví a pestrosti zemědělské krajiny a mokřadních ekosystémů. Její záchrana a návrat do naší přírody vyžaduje zásadní změny v přístupu k hospodaření – podporu šetrnějších, extenzivních forem zemědělství, obnovu mokřadů, vlhkých luk a pestré krajinné mozaiky s mezemi a úhory, a snížení používání chemických látek. Návrat charakteristického volání „ký-vit“ a akrobatických letů čejek nad naše pole a louky by byl nejen radostným znamením, ale i důkazem ozdravění naší krajiny.
Vyhledat obrázky pomocí Google Vyhledat na internetu pomocí Google Vyhledat na internetu pomocí uBio Vyhledat v ITIS – Integrated Taxonomic Information System
*Enter your name
*Email not valid.
Do not change these fields following