Velikost

Bekasina otavní (Gallinago gallinago)

Zařazení:

• Řád: Dlouhokřídlí (Charadriiformes)
• Čeleď: Slukovití (Scolopacidae)
• Rod: Bekasina (Gallinago)
• Druh: Bekasina otavní (Gallinago gallinago)

Popis: Bekasina otavní je středně velký pták z řádu bahňáků, přibližně velikosti kosa (délka těla 25–27 cm, rozpětí křídel 44–47 cm). Její nejnápadnějším znakem je mimořádně dlouhý, rovný a tenký zobák (měřící 6–7 cm), který je na konci mírně rozšířený a velmi citlivý na dotek. Celkové zbarvení těla je dokonale maskovací (kryptické), přizpůsobené životu ve vysoké trávě a rákosí. Převládají hnědé, béžové a černé tóny. Svrchní strana těla je tmavě hnědá se složitým vzorem podélných světlých (béžových až nažloutlých) pruhů a tmavých skvrn. Spodina těla je bělavá, avšak hruď a boky mají výrazné tmavé vlnkování nebo proužkování. Přes temeno hlavy se táhnou charakteristické podélné pruhy – dva široké tmavé a tři užší světlé. Oči má velké, tmavé a posazené vysoko a poměrně vzadu na hlavě, což jí umožňuje široké zorné pole i při hledání potravy s hlavou skloněnou k zemi. Nohy jsou poměrně krátké, zelenavé nebo našedlé. Pohlaví se zbarvením neliší, samice může být jen nepatrně větší.

Výskyt a prostředí: Bekasina otavní má velmi rozsáhlý hnízdní areál, který zahrnuje většinu mírného a subarktického pásu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zimuje v jižnějších oblastech Evropy, v Africe jižně od Sahary, v jižní Asii a na jihu Severní Ameriky, ve Střední a Jižní Americe. V České republice byla v minulosti poměrně běžným hnízdičem vhodných mokřadních lokalit. V důsledku masivního odvodňování krajiny a intenzifikace zemědělství v průběhu 20. století však její hnízdní populace dramaticky poklesla (odhaduje se o více než 95 %) a dnes je považována za kriticky ohrožený hnízdící druh. Hnízdí již jen velmi vzácně a lokálně na nejzachovalejších mokřadních lokalitách, jako jsou rozsáhlejší slatinné a rašelinné louky, například na Třeboňsku, Českomoravské vrchovině, v Poodří a na několika dalších místech. Během jarního (březen–květen) a podzimního (červenec–listopad) tahu je však stále poměrně běžným migrantem a lze ji zastihnout jednotlivě nebo v malých skupinkách na vhodných místech po celé republice. Jižní Morava se svými rybníky, podmáčenými loukami a mokřady (např. v Podyjí, u Novomlýnských nádrží) představuje významnou tahovou zastávku. Jejím životním prostředím jsou otevřené, trvale podmáčené nebo vlhké biotopy s měkkou půdou a nízkou, ale hustou bylinnou vegetací (trávy, ostřice, rákosí), která jí poskytuje dostatek krytu. Typickými stanovišti jsou vlhké až slatinné louky, okraje rybníků a jezer s bahnitými břehy, podmáčené pastviny, říční nivy, prameniště, rašeliniště a bažiny.

Potrava a způsob obživy: Živí se téměř výhradně drobnými bezobratlými živočichy, které vyhledává v měkké půdě, bahně nebo mělké vodě. Hlavní složku její potravy tvoří larvy hmyzu (zejména pakomárů, tiplic), kroužkovci (žížaly, nitěnky), drobní korýši a měkkýši. Potravu získává velmi charakteristickým způsobem – „pícháním“ (tzv. probingem) svým dlouhým citlivým zobákem hluboko do substrátu. Díky hmatovým tělískům na špičce zobáku dokáže kořist nahmatat i pod zemí a obratně ji vytáhnout. Často se živí za soumraku a v noci.

Chování: Bekasina je velmi plachý a nenápadný pták, který se většinu dne skrývá v husté vegetaci a dokonale splývá s okolím. Při vyrušení se často přitiskne k zemi a spoléhá na své maskování až do poslední chvíle. Teprve když se nebezpečí přiblíží na několik metrů, prudce, s hlasitým vyplašeným zvukem (jako „keč“ nebo „skrejp“), vystřelí do vzduchu a rychle odlétá charakteristickým klikatým (cik-cak) letem, který ztěžuje její pronásledování predátorům. Nejnápadnějším a nejznámějším projevem bekasiny je její tokový let, který předvádějí samci (někdy i samice) na jaře, zejména za soumraku a za úsvitu, ale i během dne. Pták při něm vystoupá do značné výšky (50–100 m) a pak se opakovaně vrhá střemhlav dolů. Během těchto střemhlavých fází roztahuje krajní ocasní pera, která proudící vzduch rozechvívá. Tím vzniká velmi specifický, daleko slyšitelný, mečivý, bzučivý nebo „bublavý“ zvuk, který bývá často přirovnáván k mečení kozy (odtud její německý název „Himmelsziege“ – nebeská koza) nebo k jakémusi bubnování. Tento zvuk („mekotání“ či „kozlování“) je typickou zvukovou kulisou mokřadních lokalit právě v tomto období (jaro, duben).

Hnízdění: Hnízdí jednou ročně na zemi, v husté vegetaci na vlhkém, ale obvykle nezaplavovaném místě. Hnízdo je jen mělký důlek v zemi nebo v trsu trávy, skromně vystlaný suchými stébly. Samice snáší obvykle 4 (vzácně 3 nebo 5) vejce typického hruškovitého tvaru, která jsou zbarvena olivově, hnědě až žlutohnědě s velkými tmavými skvrnami, což zajišťuje dokonalé maskování. Na vejcích sedí převážně nebo výhradně samice po dobu 18–21 dní. Mláďata jsou nekrmivá (precociální) – brzy po vylíhnutí a oschnutí opouštějí hnízdo a jsou schopna sama si hledat potravu. Péče o ně bývá často rozdělena mezi rodiče: samice obvykle vodí první dvě vylíhlá mláďata, zatímco samec se stará o ta, která se vylíhla později. Mláďata velmi rychle rostou a jsou schopna letu přibližně po 20 dnech.

Tah: Bekasina otavní je převážně tažným ptákem. Na hnízdiště v České republice přilétá v březnu a dubnu. Podzimní tah začíná již v červenci (nejprve odlétají dospělí ptáci po přepeření) a vrcholí v září a říjnu, poslední ptáci odlétají v listopadu. Ojediněle mohou někteří jedinci v mírných zimách v ČR i přezimovat, zejména na nezamrzajících tocích a mokřadech v nížinách.

Ochrana a ohrožení: Zatímco celosvětově je bekasina otavní díky svému obrovskému areálu rozšíření stále hodnocena IUCN jako málo dotčený (Least Concern) druh (i když s klesajícím trendem populace v mnoha oblastech), v České republice je situace její hnízdní populace kritická. Je zařazena do kategorie kriticky ohrožených (CR) druhů a je přísně chráněna zákonem. Odhaduje se, že u nás hnízdí již jen několik desítek, maximálně nízké stovky párů. Hlavní a zcela dominantní příčinou tohoto dramatického úbytku je ztráta a degradace vhodných mokřadních biotopů v důsledku:

• Velkoplošného odvodňování luk, rašelinišť a dalších mokřadů pro zemědělské účely nebo zástavbu.
• Regulace vodních toků, která vede k vysušení niv.
• Intenzifikace zemědělství: Přeměna luk na ornou půdu, časté a brzké sečení luk, intenzivní hnojení, používání pesticidů.
• Zánik tradičního extenzivního hospodaření na vlhkých loukách (kosení, pastva). Negativně může působit i znečištění vod, rušení na hnízdištích a v některých zemích stále i legální či nelegální lov.

Závěr: Bekasina otavní je fascinující pták, dokonale přizpůsobený specifickým podmínkám mokřadních ekosystémů. Její kritický stav jako hnízdícího druhu v České republice je varovným signálem a ukazuje na neutěšený stav našich mokřadů a vlhkých luk. Její ochrana je neoddělitelně spjata s ochranou, obnovou a vhodným managementem těchto cenných biotopů. Zachování charakteristického jarního „mekotání“ bekasin nad našimi loukami závisí na naší schopnosti vrátit vodu a život do krajiny.

Výskyt v ČR