Velikost

Bukáček malý (Ixobrychus minutus) 

Systematické zařazení:

• Řád: Pelecaniformes (Veslonozí) / Ciconiiformes (Brodiví) – Zařazení čeledi Ardeidae prošlo revizemi; tradičně Brodiví, dle moderní systematiky často Veslonozí.
• Čeleď: Volavkovití (Ardeidae)
• Podčeleď: Bukači (Botaurinae)
• Rod: Bukáček (Ixobrychus) – Tento rod zahrnuje nejmenší zástupce čeledi volavkovitých.
• Druh: Bukáček malý (Ixobrychus minutus)

Podrobný popis a identifikace:

Bukáček malý je skutečným trpaslíkem mezi evropskými volavkovitými ptáky. Jeho velikost (délka 33–38 cm, rozpětí křídel 49–58 cm) odpovídá spíše holubovi nebo kosi černému. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 60–150 gramů, s vrcholy před migrací. Jeho stavba těla je kompaktní, s relativně krátkými křídly a nohama, ale dlouhým krkem (často zataženým) a špičatým zobákem.

Pohlavní dimorfismus a zbarvení: Na rozdíl od většiny volavek a bukače velkého vykazuje bukáček malý velmi nápadný rozdíl ve zbarvení mezi pohlavími:

• Samec: Má leskle černé temeno, záda, křídelní letky a ocas. Tento černý pláštík ostře kontrastuje se světle krémovou až nažloutlou spodinou těla, boky krku a hrdlem. Nejvýraznějším znakem jsou velké, nápadné, světle béžové až slámově žluté plochy na křídelních krovkách, které jsou dobře patrné i u sedícího ptáka a zejména v letu. Boky krku mají šedavý nádech.
• Samice: Je celkově méně kontrastní, s hnědými tóny nahrazujícími černou barvu samce. Temeno a záda jsou tmavě hnědé. Spodina těla a krk jsou světlejší (okrové až bělavé), avšak s výrazným tmavě hnědým podélným proužkováním a čárkováním, které poskytuje vynikající maskování. Světlé křídelní skvrny jsou menší, méně nápadné a spíše okrově hnědé.
• Mláďata (juvenilní šat): Podobají se samici, ale jejich zbarvení je ještě více rozptýlené, s výraznějším a hustším tmavým proužkováním po celém těle, včetně zad a křídelních krovek. Přechod do dospělého šatu trvá delší dobu.

Měkké části: Zobák je poměrně dlouhý, dýkovitý, žlutozelený, u kořene může být tmavší. Během hnízdění se báze zobáku a uzdička (kůže mezi okem a zobákem) mohou u samců zbarvit do červena. Duhovka je žlutá. Nohy jsou zelenavé nebo žlutozelené, s velmi dlouhými prsty, které jsou klíčovou adaptací pro šplhání ve vegetaci.

Hlasové projevy:

Bukáček malý je hlasově mnohem méně nápadný než jeho větší příbuzný. Jeho typický hlasový projev je slyšitelný především na jaře a začátkem léta, nejčastěji za soumraku a v noci, i když někdy i během dne. Teritoriální hlas samce: Jedná se o sérii krátkých, hlubokých, monotónně opakovaných zvuků, které připomínají štěkot malého psa, vzdálené kokrhání nebo hluboké žabí kuňkání. Zní přibližně jako „vru“, „kroh“, „pup“ nebo „orrk“, opakované v pravidelných intervalech (cca 2–4 sekundy). Slouží k obhajobě teritoria a lákání samic. Ostatní zvuky: Při vyplašení nebo v blízkosti hnízda vydává krátké, ostré „kek-kek-kek“. Samice a mláďata se ozývají tiššími, sykavými nebo kvokavými zvuky. Mláďata na hnízdě žadoní o potravu jemným pískáním.

Rozšíření, migrace a habitat:

Areál rozšíření: Bukáček malý má velmi rozsáhlý, ale nesouvislý areál zahrnující části Evropy, Afriky, Asie a Austrálie. Rozlišuje se několik poddruhů:

• I. m. minutus: Nominátní poddruh, hnízdí v Evropě (hlavně jižní a střední, na sever po jižní Skandinávii a Pobaltí) a západní Asii.
• I. m. payesii: Obývá subsaharskou Afriku (převážně stálý).
• I. m. podiceps: Vyskytuje se na Madagaskaru.
• I. m. dubius: Hnízdí v Austrálii a na Nové Guineji.
• Další poddruhy jsou popsány z Asie. Migrace: Evropské populace (I. m. minutus) jsou striktně tažné a patří k pozdním migrantům. Na hnízdiště přilétají až koncem dubna a v květnu. Zimují v subsaharské Africe, jižně od Sahary. Odlet probíhá brzy, již od konce července, hlavně v srpnu a září. Migrují převážně v noci, pravděpodobně jednotlivě. Trasa vede přes Středozemní moře a Saharu. Habitat: Je úzce vázán na sladkovodní mokřady s hustou, vysokou emergentní (vynořenou) a pobřežní vegetací. Preferuje okraje rybníků, jezer, slepých ramen, pomalu tekoucích řek a kanálů, které jsou lemovány hustými porosty rákosu, orobince, ostřic a skřípin, často promísenými s keřovitými vrbami nebo olšemi. Vyžaduje mělké vodní plochy nebo okraje pro lov potravy. Na rozdíl od bukače velkého se často vyskytuje i v menších, liniových nebo fragmentovaných biotopech (např. zarostlé příkopy, malé tůně), pokud poskytují dostatečný kryt a potravu. Zdá se být tolerantnější k mozaikovité struktuře biotopu než bukač velký.

Výskyt v ČR: V České republice je kriticky ohroženým a velmi vzácným hnízdícím druhem. Jeho výskyt je omezen na nejteplejší oblasti – tradičními hnízdišti jsou rybniční oblasti jižních Čech (Třeboňsko, Českobudějovicko) a jižní Moravy (Lednicko-valtický areál, Podyjí, soutok Moravy a Dyje), ojediněle i Polabí nebo Poodří. Jeho početnost dramaticky poklesla od druhé poloviny 20. století v důsledku ztráty a degradace vhodných biotopů. Aktuální počet hnízdících párů se odhaduje jen na několik desítek (cca 30–70 párů, dle zdroje ČSO z posledních let).

Potrava a způsob jejího získávání:

Bukáček malý je oportunistický lovec drobné kořisti. Jeho dieta zahrnuje:

• Malé rybky: Hlavně druhy do 5–7 cm délky (např. plotice, střevličky, slunky, koljušky).
• Obojživelníci: Zejména pulci a malé žabky (skokani, rosničky).
• Hmyz: Velký vodní hmyz (larvy vážek, potápníci, vodomilové, znakoplavky) a jeho larvy, ale i suchozemský hmyz sbíraný z vegetace (kobylky, brouci).
• Ostatní: Méně často korýši, pavouci, měkkýši, vzácně i drobní savci nebo ptačí mláďata.

Lovecká strategie: Loví typicky za úsvitu, soumraku a v noci, i když může být aktivní i přes den, pokud není rušen. Používá metodu vyčkávání – nehybně stojí na okraji vegetace nebo na větvi nízko nad vodou a čeká na kořist, kterou pak bleskurychle napíchne nebo sevře zobákem. Často také aktivně prolézá hustou vegetací (rákosím, větvemi vrb) a hledá hmyz a další bezobratlé přímo na rostlinách nebo na vodní hladině pod sebou. Jeho schopnost šplhat mu umožňuje využívat potravní zdroje nedostupné jiným volavkám.

Chování a biologie:

Skrytý způsob života: Je to mistr kamufláže a skrývání. Většinu času tráví nehybně v husté vegetaci. Při jakémkoli náznaku nebezpečí zaujímá typickou maskovací pozici („skying“) – strnule se vztyčí, natáhne krk a zobák svisle vzhůru a dokonale splyne s okolními stébly rákosu. Pohybuje se pomalu a opatrně. Šplhání: Díky dlouhým prstům a nízké hmotnosti je neuvěřitelně obratný ve šplhání po stéblech rákosu a tenkých větvích, často připomíná spíše chřástala než volavku. Let: Létá nízko nad vodou nebo vegetací, poměrně rychle, s rychlejšími údery křídel než bukač velký. V letu je krk obvykle zatažený (jako u jiných volavek), ale při vzletu a přistání může být natažený a nohy mohou viset dolů. V letu jsou nápadné světlé křídelní skvrny. Sociální chování: Mimo hnízdní období je striktně samotářský. Během hnízdění tvoří páry, které jsou pravděpodobně monogamní alespoň po dobu jedné sezóny. Samec obhajuje malé teritorium především hlasem.

Rozmnožování:

Námluvy a párování: Probíhají po příletu na hnízdiště. Samec láká samici hlasem a možná i specifickými postoji. Hnízdo: Staví oba partneři, i když samice pravděpodobně odvádí větší část práce. Je umístěno velmi dobře skryté v husté vegetaci (rákosí, orobinec, vrba), obvykle 20–60 cm nad hladinou vody, někdy i výše (až 2 m) v keřích. Jedná se o malou, relativně plochou platformu nebo misku (průměr 15–25 cm) postavenou z loňských stébel rákosu, orobince a dalších vodních rostlin. Snůška: Od konce května do června snáší samice 4–6 (vzácně až 9) vajec. Vajíčka jsou malá, oválná, bílá nebo s lehkým namodralým či nazelenalým nádechem. Snášena jsou obvykle v denních intervalech. Inkubace: Začíná obvykle po snesení prvního nebo druhého vejce. Na sezení se střídají oba rodiče, i když samice může sedět o něco více. Inkubace trvá přibližně 17–20 dní. Péče o mláďata: Vylíhlá mláďata jsou altriciální (krmivá), pokrytá řídkým, žlutavým prachovým peřím. Krmí je oba rodiče vyvrhovanou potravou (nejprve natrávenou kaší, později i menší kořistí). Mláďata rostou rychle a jsou velmi brzy aktivní – již ve věku 7–10 dní začínají lézt po okolní vegetaci v blízkosti hnízda. Hnízdo definitivně opouštějí a jsou schopná letu ve věku asi 25–30 dní. Rodiče je však dokrmují ještě nějakou dobu poté. Hnízdí zpravidla jen jednou ročně.

Status, trendy a ochrana:

Globální status (IUCN): Celosvětově je bukáček malý stále hodnocen jako málo dotčený (LC), díky svému obrovskému areálu rozšíření a početné populaci (zejména v Africe a Asii). Evropský status: V Evropě je však situace méně příznivá. Přestože je zde populace stále relativně početná (odhaduje se na 65 000 – 120 000 párů), v mnoha zemích, zejména ve střední a západní Evropě, byl zaznamenán výrazný pokles a druh z některých oblastí zcela vymizel. Status v ČR: V České republice je situace kritická. Bukáček malý je zde legislativně chráněn jako kriticky ohrožený druh a patří mezi nejohroženější ptáky české fauny. Jeho populace dramaticky poklesla a je velmi malá a fragmentovaná. Hlavní hrozby:

• Ztráta a degradace biotopů: Toto je klíčový faktor. Zahrnuje odvodňování mokřadů, zasypávání tůní, regulace řek, likvidace pobřežní vegetace (rákosin, křovin) a přeměna mokřadů na zemědělskou půdu nebo stavební pozemky.
• Intenzifikace rybničního hospodaření: Odbahňování rybníků s likvidací litorálních porostů, vysoké obsádky ryb konkurující bukáčkům o potravu, používání chemikálií.
• Nevhodná správa rákosin: Kosení nebo vypalování rákosí v hnízdní době nebo příliš velkoplošně.
• Znečištění vod: Pesticidy a hnojiva z okolní krajiny mohou kontaminovat vodu a potravní řetězce.
• Rušení: Zvýšená lidská aktivita (rekreace, rybaření) v blízkosti hnízdišť.
• Klimatické změny: Mohou ovlivňovat vodní režim mokřadů a dostupnost potravy.
• Predace: Zvýšený tlak predátorů (norek americký, mýval severní, prase divoké) v některých oblastech.

Ochranná opatření: Záchrana bukáčka malého vyžaduje komplexní přístup:

• Ochrana a obnova mokřadních biotopů: Zachování a revitalizace rybníků s rozsáhlými litorálními porosty, obnova slepých ramen a tůní, vytváření nových mokřadů.
• Šetrné hospodaření: Podpora extenzivního rybníkářství, zachování pásů rákosí a křovin podél vod, management rákosin mimo hnízdní období a mozaikovitou formou.
• Omezování rušení: Zřizování klidových zón a ochranných pásem kolem hnízdišť.
• Zlepšení kvality vody: Omezování znečištění z okolní krajiny.
• Monitoring a výzkum: Sledování vývoje populace a jejích nároků pro cílenější ochranu.

Závěr:

Bukáček malý je fascinující, i když velmi nenápadný obyvatel našich nejcennějších mokřadů. Jeho život dokonale přizpůsobený skrytému životu v husté vegetaci a jeho závislost na specifickém prostředí z něj činí citlivý indikátor stavu mokřadních ekosystémů. Kritický stav jeho populace v České republice je varovným signálem a vyžaduje neodkladná a cílená opatření k ochraně jeho biotopů, abychom tohoto malého klenotu naší přírody neztratili nadobro.

Rozšíření

Význam

Rozšíření v ČR