Velikost

Hohol severní (Bucephala clangula)

Zařazení:

• Řád: Vrubozobí (Anseriformes)
• Čeleď: Kachnovití (Anatidae)
• Podčeleď: Morčáci a hoholové (Merginae)
• Rod: Hohol (Bucephala)
• Druh: Hohol severní (Bucephala clangula)

Popis: Hohol severní je středně velká, zavalitá potápivá kachna, známá svým charakteristickým tvarem hlavy a výrazným zbarvením, zejména samců. Dosahuje délky 42–50 cm a rozpětí křídel 65–80 cm. Má poměrně velkou hlavu s vysokým, jakoby „hranatým“ čelem a zřetelnou, i když ne péřovitou, „chocholkou“ v týle, což jí dodává typický profil. Samec (kačer) ve svatebním šatě (od podzimu do jara/léta) je velmi nápadný, převážně černobílý. Hlava je černá s intenzivním, tmavě zeleným kovovým leskem. Mezi okem a kořenem zobáku má velkou, kulatou, zářivě bílou skvrnu, která je jeho nejlepším poznávacím znakem. Krk, hruď, břicho a boky jsou čistě bílé. Hřbet a ocas jsou černé. Na bocích hřbetu a na křídlech jsou výrazná bílá pole. Oko má nápadně jasně žluté až zlatožluté (odtud anglické jméno „Goldeneye“). Zobák je černý. Samice (kachna) je zbarvena odlišně a méně nápadně. Tělo má převážně popelavě šedé s jemným tmavším vlnkováním. Hlava je sytě hnědá, ostře oddělená od šedého těla bílým (někdy neúplným) krčním límcem, který může být v zimě méně výrazný. Oko je rovněž žluté, ale obvykle světlejší, spíše slámově žluté než u samce. Zobák má tmavý, ale často (zejména na jaře) s proměnlivě velkou žlutou skvrnou nebo páskou u špičky. Na šedých křídlech má bílé zrcátko (čtvercové pole na loketních letkách). Samec v prostém (letním) šatě se podobá samici, ale zachovává si tmavší hřbet a samčí kresbu křídel. Velmi charakteristickým znakem hohola, slyšitelným zejména u letících samců, je hlasitý, svištivý nebo pískavý zvuk, který vydávají rychle mávající křídla. Tento zvuk vzniká díky specifickému tvaru letek a je slyšet i na větší vzdálenost.

Výskyt a prostředí: Hohol severní má cirkumpolární rozšíření v boreální zóně (tajze) severní polokoule. Hnízdí v rozsáhlých lesnatých oblastech severní Evropy (Skandinávie, Finsko, Rusko), Asie (Sibiř) a Severní Ameriky. Jeho hnízdním prostředím jsou lesní jezera, rybníky a pomalu tekoucí řeky, kde je nezbytná přítomnost starých stromů s přirozenými dutinami nebo dutinami vytesanými datlem černým v blízkosti vody. Je tažným druhem. Na zimu se stahuje jižněji do mírného pásma. Zimuje jak na mořských pobřežích (v chráněných zálivech, ústích řek), tak na velkých nezamrzajících vnitrozemských vodních plochách – jezerech, přehradních nádržích a větších řekách. V České republice se vyskytuje především jako pravidelný a hojný zimní host a protahující druh. Od října/listopadu do dubna/května se s ním můžeme setkat na většině větších nezamrzajících řek (Vltava, Labe, Morava, Dyje), přehradních nádržích (např. Nové Mlýny, Orlík, Lipno) a větších rybnících. Jižní Morava, s řekou Dyjí a zejména Novomlýnskými nádržemi, patří k nejvýznamnějším zimovištím a tahovým zastávkám hohola v ČR, kde se mohou shromažďovat stovky až tisíce ptáků. Jako hnízdící druh je u nás extrémně vzácný a nepravidelný. Vyžaduje specifické podmínky – klidné lesní vodní plochy s nabídkou vhodných hnízdních dutin (velké staré stromy nebo speciální budky). Prokázané hnízdění je známo jen z několika málo lokalit (historicky např. Třeboňsko, v posledních letech ojedinělé úspěšné i neúspěšné pokusy např. na severní Moravě nebo v severních Čechách).

Potrava a způsob obživy: Hohol severní patří mezi potápivé kachny. Potravu si hledá potápěním pod vodní hladinu, kde ji sbírá ze dna, z kamenů nebo vodních rostlin. Pod vodou obvykle zůstává 15–30 sekund a potápí se do hloubky několika metrů. Živí se převážně vodními bezobratlými živočichy. Hlavní složku potravy tvoří korýši (např. blešivci), měkkýši (plži, mlži – včetně invazní slávičky mnohotvárné) a larvy vodního hmyzu (chrostíci, jepice, vážky, pakomáři). V menší míře požírá i drobné rybky, obojživelníky a části vodních rostlin (semena, oddenky).

Chování: Většinu času tráví na vodě, kde se obratně potápí za potravou. Mimo hnízdní dobu se často vyskytuje v hejncích, která mohou být smíšená i s jinými druhy potápivých kachen (např. poláky). Na jaře (často již na zimovištích nebo během tahu) předvádějí samci charakteristický a poměrně komplikovaný tok. Při něm samec prudce záklání hlavu až na záda, poté ji vymrští dopředu za současného kopnutí nohama dozadu (což vystříkne vodu) a vydává specifické chraptivé a pískavé zvuky. Jak již bylo zmíněno, velmi typický je svištivý zvuk křídel, slyšitelný zejména u letících samců.

Hnízdění: (V ČR velmi vzácné). Hnízdí jednotlivě nebo ve volných skupinách v blízkosti lesních vodních ploch. Je typickým dutinovým hnízdičem. Nejčastěji využívá přirozené stromové dutiny vzniklé například po vylomení větve ve starých stromech (osiky, borovice, duby) nebo opuštěné dutiny vytesané datlem černým. Velmi ochotně obsazuje i speciální velké hnízdní budky vyvěšené pro něj v blízkosti vody. Hnízdní dutinu si nijak zvlášť nevystýlá, samice pouze přidá vrstvu prachového peří, které si vytrhává z hrudi. Snáší obvykle 6–12 (nejčastěji 8–10) poměrně velkých vajec s hladkou skořápkou, která mají charakteristickou modrozelenou barvu. Na vejcích sedí pouze samice po dobu asi 28–30 dní. Samec samici opouští brzy po začátku inkubace. Mláďata jsou nekrmivá (precociální) a krátce po vylíhnutí a oschnutí (obvykle 24–36 hodin) na pobídku samice sama vyskáčou z hnízdní dutiny, a to i z velké výšky (pád jim díky nízké hmotnosti a prachovému peří neublíží). Samice je pak ihned odvede na nejbližší vodní plochu. Mláďata si od začátku sama hledají potravu (drobný hmyz na hladině), samice je pouze vodí, hlídá a zahřívá.

Migrace: Hohol severní je tažným druhem. Na zimoviště ve střední Evropě přilétá v říjnu a listopadu. Zdržuje se u nás až do jara. Jarní odlet zpět na severní hnízdiště probíhá od března do dubna, poslední ptáci odlétají někdy až v květnu. Právě nyní, na začátku dubna (podle data 2. dubna 2025), tedy vrcholí jarní tah a odlet hoholů z našich zimovišť. V tomto období můžeme pozorovat jak poslední zimující hejna, tak aktivně tokající ptáky před odletem, nebo již přímo táhnoucí jedince či skupinky směřující na sever.

Ochrana a ohrožení: V České republice hohol severní jako protahující a zimující druh nepodléhá zvláštní ochraně (je běžný). Jako hnízdící druh je však vzhledem ke své extrémní vzácnosti zařazen mezi kriticky ohrožené (CR) druhy a je zvláště chráněný podle zákona. Celosvětově je díky svému velkému areálu rozšíření a početné populaci hodnocen organizací IUCN jako málo dotčený (Least Concern) druh. Hlavní hrozbou pro jeho hnízdící populace je nedostatek vhodných hnízdních dutin v důsledku intenzivního lesního hospodaření, které často zahrnuje kácení starých, doupných stromů a odstraňování mrtvého dřeva. Vyvěšování speciálních hnízdních budek může lokálně pomoci. Na zimovištích může být ohrožen znečištěním vod (např. ropnými látkami na mořském pobřeží), úbytkem potravy v důsledku eutrofizace nebo znečištění, nebo vyrušováním způsobeným lodní dopravou, rybolovem či rekreací na vodních plochách. Také změna klimatu může dlouhodobě ovlivnit jeho severské hnízdní biotopy nebo podmínky na zimovištích.

Závěr: Hohol severní je atraktivní potápivá kachna, která je charakteristickým a běžným zimním hostem na našich větších řekách a vodních nádržích. Jeho elegantní černobílé zbarvení samce, typický tvar hlavy, zlaté oko a svištivý zvuk křídel za letu ho činí snadno rozpoznatelným a zajímavým objektem pozorování. Jeho závislost na stromových dutinách pro hnízdění ukazuje na důležitost zachování starých stromů v lesních ekosystémech. Ačkoli u nás hnízdí jen výjimečně, jeho pravidelná zimní přítomnost a jarní tok obohacují naši přírodu.

Rozšíření

Význam

Rozšíření v ČR