Velikost

Jeřáb popelavý (Grus grus)

Zařazení:

• Řád: Krátkokřídlí (Gruiformes)
• Čeleď: Jeřábovití (Gruidae)
• Rod: Jeřáb (Grus)
• Druh: Jeřáb popelavý (Grus grus)

Popis: Jeřáb popelavý je velký, impozantní pták s dlouhýma nohama a dlouhým krkem, nezaměnitelný svým vzhledem a hlasovými projevy. Dosahuje výšky 100–130 cm a rozpětí křídel 180–220 cm, což ho řadí mezi největší létající ptáky Evropy. Jeho zbarvení je převážně popelavě šedé, které mu dalo i druhové jméno. Dospělí ptáci mají černé čelo, uzdičku (oblast mezi okem a zobákem), bradu a přední část krku. Tváře a široký pruh táhnoucí se dolů po zadní straně krku jsou kontrastně bílé. Na temeni hlavy mají nápadnou, červenou, neopeřenou kožní skvrnu, která je tvořena hustě prokrvenou kůží a její velikost a sytost se může měnit podle nálady ptáka (v zimě bývá menší a méně výrazná). Zobák je poměrně silný, rovný a špičatý, zbarvený žlutavě nebo našedle, často s tmavší špičkou. Dlouhé nohy jsou tmavě šedé až černé. Velmi charakteristickým znakem je opeření na zadní části těla: prodloužená, roztřepená a dolů ohnutá ramenní a loketní pera (terciární letky) vytvářejí dojem hustého, střapatého „chvostu“, který převisá přes skutečný, poměrně krátký ocas. Tento „falešný ocas“ dodává stojícímu jeřábovi jeho typickou siluetu. V letu drží jeřáb, na rozdíl od volavek, krk i nohy zcela natažené. Let je pomalý, s klidnými, mocnými údery širokých křídel, často využívá plachtění a kroužení v termických proudech. Pohlaví se zbarvením neliší, samec bývá jen nepatrně větší. Mladí ptáci jsou celkově zbarveni více dohněda, zejména na hlavě a krku, postrádají červenou skvrnu na temeni a jejich černobílá kresba hlavy a krku je méně výrazná a kontrastní.

Výskyt a prostředí: Jeřáb popelavý hnízdí v severní a východní Evropě (od Skandinávie a severovýchodního Německa a Polska směrem na východ) a v širokém pásu napříč Asií až po východní Sibiř. Je dálkovým migrantem. Evropské populace zimují především ve Španělsku (hlavně v oblasti Extremadura), Portugalsku, jižní Francii, severní Africe (Maroko, Alžírsko, Tunisko) a na Blízkém východě. Asijské populace zimují na Indickém subkontinentu, v Íránu, Iráku a v jihovýchodní Asii. V České republice byl jeřáb popelavý jako hnízdící druh v 19. století vyhuben. Od konce 20. století zde však opět začal velmi vzácně a lokálně hnízdit, a jeho hnízdní populace, i když stále velmi malá (odhadem jen několik desítek párů), pomalu narůstá a šíří se do nových oblastí. Hnízdí především v oblastech s rozsáhlými a klidnými mokřady, jako je Třeboňsko, Českolipsko, Dokesko, vzácněji i jinde (např. Poodří, Krušné hory). Mnohem významnější je však výskyt jeřába popelavého v ČR během jarního a podzimního tahu. Naše území leží na jedné z hlavních evropských migračních tras spojujících hnízdiště ve Skandinávii a severovýchodní Evropě se zimovišti ve Španělsku a Francii. Každoročně tak přes ČR protahují desetitisíce jeřábů. Jižní Morava je významnou součástí této tahové cesty a ptáci se zde mohou na kratší či delší dobu zastavovat na polích a u vodních ploch, aby si odpočinuli a doplnili energii. Hnízdním biotopem jeřába jsou rozlehlé, klidné a nepřístupné mokřady – rašeliniště, bažiny, rozsáhlé rákosiny, okraje lesních jezer a rybníků, často v odlehlých lesnatých oblastech. Na tahu a zimovištích vyhledává otevřenou krajinu, jako jsou pole (strniště, pole s kukuřicí, ozimy), louky, pastviny a stepi, kde hledá potravu. Nezbytná je pro něj však i blízkost bezpečných nocovišť, kterými bývají mělké vodní plochy, mokřady nebo ostrovy ve vodě, kde může v bezpečí před predátory strávit noc.

Potrava a způsob obživy: Jeřáb popelavý je všežravý, jeho potrava je velmi rozmanitá. Požírá rostlinnou potravu, jako jsou kořínky, hlízy, oddenky, semena trav a bylin, žaludy, bobule, ale i zrna obilovin (pšenice, ječmen), kukuřici a brambory (zejména na sklizených polích). Důležitou složku potravy tvoří také živočišná potrava, především bezobratlí (hmyz a jeho larvy, červi, plži, pavouci), ale i drobní obratlovci, jako jsou žáby, myši, hraboši, ještěrky nebo dokonce ptačí mláďata a vejce. Potravu sbírá převážně na zemi, kde pomalu kráčí a svým špičatým zobákem sonduje půdu, rozhrabává vegetaci nebo sbírá potravu z povrchu.

Chování: Mimo hnízdní dobu je jeřáb popelavý velmi společenský a tvoří velká hejna, která mohou na shromaždištích před tahem nebo na zimovištích čítat tisíce jedinců. Během hnízdění žije v párech, které jsou monogamní a vytvářejí velmi pevné, často celoživotní pouto. Je proslulý svými hlasitými, troubivými a daleko slyšitelnými voláními, které znějí jako „krúú“ nebo „grrúú“ a jsou slyšet jak od letících hejn, tak od ptáků na zemi. Dalším fascinujícím projevem jsou jeho „tance“. Jedná se o komplexní rituál, který zahrnuje úklony, poskoky, běhání s roztaženými křídly, vyhazování stébel trávy nebo klacíků do vzduchu a hlasové projevy. Tančí nejen páry během toku a upevňování vztahu, ale často i ptáci v hejnu, pravděpodobně pro uvolnění napětí a upevnění sociálních vazeb. V letu tvoří hejna často charakteristické klínovité formace (tvar „V“) nebo letí v šikmých liniích.

Hnízdění: Hnízdí jednou ročně, obvykle v období od dubna do června. Právě nyní, na začátku dubna (podle data 2. dubna 2025), tedy začíná hlavní hnízdní sezóna na hnízdištích (v ČR velmi vzácně). Hnízdí na zemi, obvykle na suchém, vyvýšeném místě (kupa vegetace, ostrůvek) uprostřed rozsáhlého mokřadu, dobře ukryté v husté vegetaci (rákosí, ostřice, vysoká tráva) a obklopené vodou. Hnízdo je velká a mohutná kupa postavená z okolního rostlinného materiálu (rákosí, trávy, mechu, větviček), kterou staví oba partneři. Samice snáší obvykle 2 (vzácně 1 nebo 3) velká vejce (cca 9–10 cm dlouhá), která jsou nahnědlá nebo olivově zelená s tmavšími skvrnami. Na vejcích sedí oba rodiče střídavě po dobu 28–31 dní. Mláďata (jeřábata) jsou nekrmivá (precociální) – brzy po vylíhnutí a oschnutí opouštějí hnízdo a následují rodiče. Oba rodiče je pak vodí, úzkostlivě chrání před nebezpečím a učí je hledat potravu. Mláďata jsou schopna letu až po dlouhé době, asi po 9–10 týdnech, ale zůstávají s rodiči velmi dlouho, často po celou první zimu až do jara následujícího roku.

Migrace: Jeřáb popelavý je typickým dálkovým migrantem. Evropské populace využívají několik hlavních migračních tras. Jarní tah přes ČR probíhá od konce února do dubna, podzimní tah od září do listopadu. Právě nyní, na začátku dubna, tedy vrcholí jarní tah jeřábů přes naše území na jejich severní a východní hnízdiště. V tomto období můžeme pozorovat (a zejména slyšet) jejich velká hejna letící ve formacích vysoko na obloze, nebo i odpočívající na polích a u vodních ploch na tradičních zastávkových lokalitách.

Ochrana a ohrožení: V České republice je jeřáb popelavý jako protahující druh běžný a jeho počty na tahu rostou. Jako hnízdící druh je však stále velmi vzácný a je zařazen mezi zvláště chráněné druhy v kategorii kriticky ohrožených (CR). Celosvětově je díky svému velkému areálu rozšíření a celkově rostoucí populaci (po výrazných poklesech v minulosti způsobených lovem a ztrátou biotopů) hodnocen organizací IUCN jako málo dotčený (Least Concern) druh. Úspěšný nárůst evropské populace v posledních desetiletích je považován za jeden z velkých úspěchů aktivní ochrany přírody. Přesto stále čelí některým hrozbám:

• Ztráta a degradace vhodných mokřadních biotopů (odvodňování, regulace řek, zánik rašelinišť a bažin) zůstává klíčovou hrozbou zejména pro hnízdící populace.
• Rušení na hnízdištích lidskou činností (je velmi citlivý na rušení v době hnízdění).
• Rušení na tahových zastávkách a nocovištích.
• Kolize s dráty elektrického vedení, které pro tak velké ptáky představují značné riziko.
• V některých oblastech (mimo ČR) stále i lov.
• Změna klimatu může ovlivnit vodní režim na hnízdištích i zimovištích a dostupnost potravy.
• Lokálně mohou vznikat konflikty se zemědělstvím kvůli škodám na polních plodinách.

Závěr: Jeřáb popelavý je majestátní a impozantní pták, který svým vzhledem, hlasitým troubením a elegantními tanci fascinuje lidi odnepaměti. Je symbolem divoké, nespoutané přírody a zachovalých mokřadních ekosystémů. Jeho pozorování, ať už při jarním toku, vodění mláďat nebo při impozantním podzimním či jarním tahu ve velkých hejnech, patří k vrcholným ornitologickým zážitkům. Přestože jeho populace v Evropě v posledních desetiletích celkově roste, stále vyžaduje naši pozornost a ochranu, zejména pokud jde o zachování rozsáhlých, klidných a nenarušených mokřadních biotopů nezbytných pro jeho hnízdění a odpočinek na dlouhé migrační cestě. Jeho návrat jako hnízdícího druhu do české přírody je nadějným signálem, ale vyžaduje trvalou péči o vhodné lokality a minimalizaci rušení.

Rozšíření