Velikost

Káně lesní (Buteo buteo)

Zařazení:

• Řád: Dravci (Accipitriformes)
• Čeleď: Krahujcovití (Accipitridae)
• Rod: Káně (Buteo)
• Druh: Káně lesní (Buteo buteo)

Popis: Káně lesní je nejběžnějším a nejrozšířenějším dravcem České republiky a jedním z nejhojnějších dravců Evropy. Je to středně velký dravec (délka těla 46–58 cm, rozpětí křídel 110–132 cm) robustní postavy s širokými křídly a poměrně krátkým, širokým, na konci zaobleným ocasem. Její zbarvení je mimořádně proměnlivé (variabilní), snad nejvíce ze všech našich dravců. Existují jedinci od velmi tmavě hnědých až po téměř bílé (zejména na spodní straně těla). Typické zbarvení je však svrchu hnědé, často s různými odstíny a světlými lemy per. Spodina těla je světlejší (bělavá, nažloutlá, okrová nebo nahnědlá) a obvykle má různě husté hnědé skvrnění, podélné čárkování nebo příčné vlnkování. Často bývá patrná tmavší skvrna na břiše nebo tmavší páska přes hruď (připomínající „náhrdelník“). Na ohybu křídla zespodu bývá tmavá skvrna („karpální skvrna“). Zadní okraj křídla a konec ocasu jsou tmavé. Ocas je obvykle hustě, jemně příčně pruhovaný. Zobák je tmavý se žlutým ozobím. Nohy jsou žluté, neopeřené (na rozdíl např. od káně rousné). Duhovka oka je hnědá. V letu káně často a vytrvale krouží a plachtí ve velkých výškách, přičemž křídla drží mírně do tvaru mělkého „V“. Let je klidný, s pomalejšími údery křídel než u jestřába nebo sokola. Pohlaví se zbarvením neliší, samice bývá jen o něco větší a těžší než samec.

Výskyt a prostředí: Káně lesní je velmi rozšířená téměř v celé Evropě (kromě Islandu a nejsevernějších oblastí) a v mírném pásu Asie až po Japonsko. Ptáci ze severnějších a východnějších populací jsou tažní a zimují ve střední, západní a jižní Evropě, severní Africe a jižní Asii. Ptáci ze střední a západní Evropy jsou převážně stálí nebo potulní. V České republice je naším nejhojnějším a plošně nejrozšířenějším dravcem. Vyskytuje se na celém území, od nížin až po horské oblasti (až k horní hranici lesa). Je zde přítomna celoročně jako stálý pták, částečně tažný pták a také jako zimující host ze severu a východu. Na jižní Moravě, včetně okolí Hrušek, je velmi hojná a běžně pozorovatelná po celý rok v zemědělské krajině i v blízkosti lesů. Je velmi přizpůsobivá a obývá širokou škálu biotopů. Klíčová je pro ni kombinace lesních porostů (pro hnízdění) a otevřené krajiny (pro lov potravy). Najdeme ji na okrajích lesů, v remízcích, alejích, v zemědělské krajině s mozaikou polí, luk a pastvin, ale i ve větších parcích nebo na okrajích měst. Důležitá je přítomnost stromů pro stavbu hnízda a vyvýšených míst (stromy, sloupy elektrického vedení, plotové kůly), které využívá jako pozorovatelny při lovu.

Potrava a způsob obživy: Káně lesní je potravním oportunistou, její jídelníček je velmi široký a přizpůsobuje se místní a sezónní nabídce potravy. Hlavní složku však obvykle tvoří malí savci, především hraboši polní, ale i myši, myšice, krtci nebo mladí zajíci a králíci. Její početnost a hnízdní úspěšnost často úzce souvisí s populačními cykly hrabošů. Kromě hlodavců loví i ptáky (zejména mláďata nebo oslabené jedince), plazy (ještěrky, hadi), obojživelníky (žáby) a větší hmyz (kobylky, brouky). Významnou složku potravy, zejména na jaře nebo po dešti, tvoří také žížaly. Nepohrdne ani mršinami, často ji lze vidět u silnic, kde požírá zvířata sražená auty. Uplatňuje různé lovecké strategie. Nejčastěji vyhlíží kořist z vyvýšeného posedu (strom, sloup, plotový kůl) a pak na ni útočí krátkým sletem na zem. Často také krouží a plachtí ve vzduchu (někdy i ve velkých výškách) a pátrá po kořisti zrakem. Občas se i krátce třepotá na místě ve vzduchu nad potenciální kořistí (podobně jako poštolka, ale méně často a obratně). Běžně také sbírá potravu (žížaly, hmyz, mršiny) při chůzi po zemi.

Chování: Je to dravec, kterého lze v naší krajině pozorovat poměrně snadno a často, jak sedí na vyvýšených místech podél silnic nebo jak krouží nad krajinou. Jeho nejcharakterističtějším hlasovým projevem je hlasité, naříkavé, daleko slyšitelné volání připomínající mňoukání, které zní jako „vijéé“ nebo „kjéé“. Tímto hlasem se ozývá velmi často, zejména za letu při kroužení, ale i ze sedu, a to po většinu roku. Během hnízdění je teritoriální a pár si brání okolí hnízda. Mimo hnízdní dobu se může sdružovat do menších skupin, zejména na místech s hojností potravy nebo na společných nocovištích v zimě.

Hnízdění: Hnízdí jednou ročně, obvykle v období od března/dubna do července. Právě nyní (začátek dubna, podle data 2. dubna 2025) tedy začíná nebo již probíhá hnízdění – ptáci staví či opravují hnízda, probíhá snášení vajec nebo již samice sedí na snůšce. Pár je monogamní, často si udržuje pouto po mnoho let a využívá stejné hnízdní teritorium. Hnízdo si staví na stromech (listnatých i jehličnatých), obvykle ve vidlici větví u kmene nebo na silné postranní větvi, ve výšce 5–25 metrů. Je to poměrně velká stavba z větví (průměr až 1 metr), kterou pár každoročně opravuje a zvětšuje. Hnízdní kotlinku vystýlá jemnějšími materiály (tráva, mech, srst) a charakteristicky ji zdobí čerstvými zelenými větvičkami (často jehličnanů, např. borovice, smrku). Samice snáší obvykle 2–4 (vzácně 1–6) vejce. Ta jsou bělavá, s nepravidelnými hnědými, rezavými nebo šedými skvrnami a čárkami. Na vejcích sedí převážně samice (samec ji střídá jen krátce) po dobu 33–35 dní. Samec samici během inkubace zásobuje potravou. O vylíhlá mláďata (pokrytá bílým prachovým peřím) se starají oba rodiče. Samice je zpočátku zahřívá a krmí potravou přinášenou samcem, později loví oba partneři. Mláďata opouštějí hnízdo ve věku 40–50 dní, ale rodiči jsou ještě několik týdnů (až 6–8 týdnů) přikrmována a zdržují se v okolí hnízda.

Migrace: Káně lesní je částečně tažným ptákem. Ptáci ze severních a východnějších populací jsou tažní a na zimu se stahují do střední, západní a jižní Evropy. Ptáci ze střední a západní Evropy (včetně velké části naší populace) jsou převážně stálí nebo potulní, zůstávají v blízkosti svých hnízdišť po celý rok nebo podnikají jen kratší přelety za potravou. V zimě se tedy u nás vyskytují jak naši stálí ptáci, tak zimující hosté ze severu a východu. Tah probíhá od září do listopadu a od února do dubna.

Ochrana a ohrožení: V České republice je káně lesní velmi hojným a běžným druhem. Její populace je považována za stabilní nebo mírně rostoucí. V Červeném seznamu ČR je hodnocena jako málo dotčený (LC) druh. Podléhá obecné ochraně ptáků (jako všichni dravci). Celosvětově je díky svému obrovskému areálu rozšíření a vysoké početnosti hodnocena organizací IUCN rovněž jako málo dotčený (Least Concern) druh. Je to jeden z nejúspěšnějších dravců Evropy. Přestože není plošně ohrožena, stále čelí některým hrozbám:

• Nelegální pronásledování: I přes zákonnou ochranu se stále stává obětí nelegálního odstřelu nebo trávení, zejména ze strany některých myslivců nebo chovatelů drůbeže, kteří ji mylně považují za významného škůdce.
• Kolize: Velké množství kání hyne v důsledku srážek s dopravními prostředky (často při sběru mršin u silnic) a nárazů do drátů elektrického vedení. Riziko představují i větrné turbíny.
• Intenzifikace zemědělství: I když je káně přizpůsobivá, přílišná intenzifikace (velké lány bez stromů a remízků, používání rodenticidů) může lokálně snížit dostupnost její potravy a hnízdních příležitostí.
• Nevhodné lesní hospodaření: Kácení starých stromů vhodných k hnízdění.

Závěr: Káně lesní je naším nejběžnějším a nejznámějším dravcem, typickým obyvatelem české krajiny, kterého můžeme snadno pozorovat kroužícího na obloze nebo sedícího na sloupu u silnice. Její schopnost přizpůsobit se různým prostředím a využívat širokou škálu potravy jí zajistila velký úspěch a hojnost. Hraje důležitou roli v ekosystému jako predátor regulující populace drobných hlodavců a také jako „zdravotní policie“ odklízející mršiny. Její charakteristické mňoukavé volání je neodmyslitelnou součástí zvukové kulisy naší přírody. I přes její hojnost je důležité pokračovat v její ochraně před nelegálním pronásledováním a dalšími riziky spojenými s lidskou činností.

Zajímavosti