Velikost

Lejsek šedý (Muscicapa striata) – Podrobný pohled

Úvod

Lejsek šedý (Muscicapa striata) je dalším zástupcem čeledi lejskovitých (Muscicapidae), avšak na rozdíl od lejska černohlavého a malého patří do jiného rodu – Muscicapa. Jedná se o běžného a široce rozšířeného stěhovavého pěvce, který obývá velkou část Evropy, severozápadní Afriky a západní Asie. V České republice patří mezi běžné hnízdící druhy. Je známý svým nenápadným šedohnědým zbarvením, vzpřímeným posedem a především charakteristickým způsobem lovu létajícího hmyzu z vyvýšené pozorovatelny. Často jej můžeme pozorovat i v blízkosti lidských sídel, v parcích, zahradách a na okrajích lesů.

Systematické zařazení

• Řád: Pěvci (Passeriformes)
• Čeleď: Lejskovití (Muscicapidae)
• Rod: Lejsek (Muscicapa)
• Druh: Lejsek šedý (Muscicapa striata)

Podrobný popis a Rozpoznávací znaky

Lejsek šedý je středně velký lejsek, o něco větší a štíhlejší než lejsek černohlavý, s relativně delšími křídly a ocasem. Dosahuje délky těla 13,5–15 cm a hmotnosti okolo 14–20 gramů. Jeho celkové zbarvení je velmi nenápadné, převážně šedohnědé, bez výrazných barevných znaků nebo kontrastů.

• Zbarvení: Obě pohlaví jsou zbarvena stejně (chybí pohlavní dimorfismus). Svrchní část těla (hlava, hřbet, křídla, ocas) je jednotně šedohnědá. Spodní část těla je špinavě bílá až našedlá.
• Výrazné znaky:
  • Čelo a temeno: Jemně, ale zřetelně tmavě podélně proužkované (čárkované).
  • Hruď a boky: Slabě, nezřetelně tmavě čárkované nebo skvrnité. Intenzita tohoto čárkování může být variabilní. Hrdlo je obvykle čistě bělavé.
  • Křídla: Jednobarevně šedohnědá, bez výrazných bílých polí nebo pásků typických pro lejsky rodu Ficedula. Můžou být vidět jen velmi nevýrazné světlé lemy některých krovek.
  • Oči: Velké a tmavé, dávají hlavě „milý“ výraz. Kolem oka může být nenápadný světlý kroužek.
  • Zobák: Tmavý, poměrně plochý a u kořene širší, typický pro lovce létajícího hmyzu.
  • Nohy: Tmavé, poměrně krátké.
• Mladí ptáci: Po vylétnutí jsou na svrchní straně těla světle skvrnití (okrové špičky per), což jim dodává šupinatý vzhled. Toto zbarvení rychle ztrácejí.
• Postoj: Velmi charakteristický je vzpřímený posed na vyvýšených místech.

Hlasový projev

Lejsek šedý je hlasově velmi nenápadný pták.

• Vábení a kontakt: Nejčastěji se ozývá ostrým, tenkým, vysokým „tsi“ nebo „zít“, někdy opakovaným v sérii. Může vydávat i drsnější „tzek“. Tyto zvuky jsou poměrně tiché a snadno přeslechnutelné.
• Zpěv: Zpěv je velmi jednoduchý, tichý a nenápadný, často popisovaný jako série vrzavých a skřípavých tónů bez jasné melodie, např. „sip-sip-srii-sip-srii“. Často zcela uniká pozornosti. Nezpívá tak vytrvale a nápadně jako lejskové rodu Ficedula.

Rozšíření a Habitat

Lejsek šedý má velmi široký hnízdní areál, zahrnující prakticky celou Evropu (s výjimkou Islandu a nejsevernější Skandinávie), severozápadní Afriku (Maroko, Alžírsko, Tunisko) a rozsáhlé oblasti Asie až po Mongolsko a západní Himaláj.

Habitat: Na rozdíl od lejska malého není vázán na husté, zapojené lesy. Preferuje polootvorené biotopy s dostatkem vyvýšených míst k pozorování (posedů) a volného prostoru pro lov. Typickými hnízdními biotopy jsou:

• Okraje lesů, lesní světliny a paseky.
• Světlé listnaté a smíšené lesy, remízky.
• Parky, velké zahrady, sady, hřbitovy, aleje.
• Otevřená krajina s rozptýlenými stromy nebo skupinami stromů.
• Často hnízdí i přímo v lidských sídlech, pokud zde najde vhodné podmínky.

Výskyt v ČR: V České republice je lejsek šedý běžným a rozšířeným hnízdícím druhem od nížin až do hor (cca do 1300 m n. m.). Jeho početnost je však v posledních desetiletích předmětem diskuzí, neboť v některých částech Evropy byly zaznamenány výrazné poklesy.

Charakteristické Chování a Lov

Nejvýraznějším rysem chování lejska šedého je jeho způsob lovu.

• Výpadový lov (Sallying): Pták typicky sedí vzpřímeně na exponovaném místě – na suché větvi stromu, plotovém drátu, anténě, okapu střechy, kameni – a trpělivě vyhlíží kořist. Jakmile spatří letící hmyz, podniká rychlý, obratný výpad, uchopí kořist v letu (často je slyšet klapnutí zobáku) a ve většině případů se vrací zpět na stejnou nebo blízkou pozorovatelnu, kde kořist zpracuje (někdy otluče o podklad) a pozře. Tento způsob lovu opakuje mnohokrát za den.
• Ostatní chování: Občas sbírá hmyz i z povrchu listů, zdí nebo země, ale výpadový lov dominuje. Při sezení často jemně pocukává křídly a ocasem. Je méně plachý než jiní lejskové a často toleruje přítomnost člověka. Mimo hnízdní dobu žije obvykle jednotlivě.

Potrava

Potrava lejska šedého je téměř výhradně živočišná, tvořená především létajícím hmyzem.

• Složení potravy: Hlavní kořistí jsou dvoukřídlí (mouchy, komáři, ovádi), blanokřídlí (vosy, včely, mravenci – často létající stadia), motýli, jepice, síťokřídlí, někdy i menší vážky nebo brouci chycení v letu. Dokáže ulovit i relativně velký hmyz.
• Rostlinná potrava: Na konci léta a na podzim může v malé míře konzumovat i bobule (např. bezu černého).
• Mláďata: Jsou krmena výhradně hmyzem.

Hnízdění a Rozmnožování

Hnízdní období lejska šedého začíná relativně pozdě, obvykle až ve druhé polovině května nebo v červnu, po příletu ze zimovišť.

• Výběr hnízdiště: Lejsek šedý je pozoruhodný svou velkou flexibilitou při výběru místa pro hnízdo. Není striktně vázán na dutiny. Hnízdo umisťuje nejčastěji na otevřená nebo polootevřená místa:
  • Na římsách a různých výklencích budov (pod střechou, na trámech).
  • V hustých popínavých rostlinách na zdech (břečťan, přísavník).
  • V rozsochách větví stromů.
  • V opuštěných hnízdech jiných ptáků (kosi, drozdi, vlaštovky, jiřičky).
  • V polootevřených hnízdních budkách.
  • Někdy i na neobvyklých místech (na lampě, v květináči apod.).
• Stavba hnízda: Hnízdo staví převážně samice. Je to často nepříliš úhledná, mělká miskovitá stavba z kořínků, stébel trávy, mechu, lišejníků, pavučin a dalších dostupných materiálů. Výstelka bývá z jemnějších materiálů, jako jsou chlupy, peří nebo vlna.
• Snůška: Samice snáší 4–6 (obvykle 4-5) vajec. Vejce jsou velmi variabilní, základní barva je bělavá, nazelenalá nebo namodralá, s hustým hnědým, rezavým nebo šedým skvrněním a tečkováním.
• Inkubace: Na vejcích sedí převážně samice (samec ji může krátce střídat) po dobu asi 12–14 dní. Samec samici během sezení často krmí.
• Péče o mláďata: Mláďata jsou krmivá a krmí je oba rodiče. Hnízdo opouštějí ve věku 12–16 dní. Rodiče je ještě nějakou dobu dokrmují mimo hnízdo.
• Počet hnízdění: Obvykle hnízdí jednou ročně, ale v případě ztráty první snůšky nebo při příznivých podmínkách může zahnízdit i podruhé.

Migrace

Lejsek šedý je dálkový migrant.

• Zimoviště: Celá evropská a většina asijské populace zimuje v subsaharské Africe, od jižního okraje Sahary až po Jihoafrickou republiku. Malá část populace ze Střední Asie může zimovat i v jihozápadní Asii (např. Arabský poloostrov).
• Migrační trasy: Táhnou širokou frontou přes Evropu a Středomoří nebo přes Blízký východ.
• Načasování: Na hnízdiště v ČR přilétá velmi pozdě, často až v první polovině května, někdy i později. Z hnízdišť odlétá od srpna do konce září. Migruje převážně v noci.

Ohrožení a Ochrana

• Globální status (IUCN): Lejsek šedý je celosvětově stále hodnocen jako „málo dotčený“ (LC – Least Concern) díky svému obrovskému areálu rozšíření a velké celkové populaci.
• Evropské trendy: Varující jsou však výrazné poklesy početnosti zaznamenané v mnoha částech Evropy, zejména v západní a severozápadní Evropě (např. ve Velké Británii poklesl stav o více než 90 % za posledních 50 let). Příčiny nejsou zcela objasněny, ale pravděpodobně jde o kombinaci faktorů:
  • Úbytek hmyzu: Intenzivní zemědělství a lesnictví, používání pesticidů vedou ke snížení dostupnosti létajícího hmyzu, který je hlavní potravou.
  • Změny v krajině: Ztráta vhodných biotopů (staré sady, aleje, pastviny se stromy), změny ve struktuře lesů (méně okrajů a světlin).
  • Problémy na zimovištích a migračních trasách: Změny klimatu, úbytek vhodných biotopů v Africe, používání pesticidů v Africe.
• Ochrana v ČR: V České republice je lejsek šedý chráněn zákonem jako ohrožený druh. Přestože je stále považován za běžného, je důležité sledovat jeho populační trendy. Ochrana by měla zahrnovat:
  • Podporu extenzivního zemědělství a omezení pesticidů.
  • Zachování a obnovu krajinných prvků (remízky, aleje, staré sady).
  • Podporu různověkých a strukturově bohatých lesů s otevřenými plochami.
  • Ponechávání vhodných hnízdních příležitostí v blízkosti lidských sídel (tolerance hnízdění na budovách, instalace polootevřených budek).

Odlišení od podobných druhů

• Lejsek černohlavý a bělokrký (Ficedula): Jsou menší, mají kontrastnější zbarvení (černá/hnědá a bílá), výrazné bílé znaky na křídlech a odlišný ocasní vzor. Mají výrazný zpěv a jiný způsob lovu (méně typické vysedávání a výpady). Hnízdí převážně v dutinách nebo standardních budkách.
• Lejsek malý (Ficedula parva): Je výrazně menší. Samec má červenou náprsenku. Klíčový je ocasní vzor s bílými bázemi. Preferuje hustší, vlhčí lesy. Zpěv je melodický, klesající.
• Budníčci a Pěnice: Mají odlišný tvar těla (méně vzpřímený postoj), jiný tvar zobáku (tenčí, špičatější) a zcela odlišné chování (pohybují se aktivně ve vegetaci, nesedí na pozorovatelnách a nedělají výpady za hmyzem).

Závěr

Lejsek šedý je typickým představitelem své skupiny – nenápadný, ale elegantní pták s fascinujícím loveckým chováním. Jeho schopnost přizpůsobit se různým prostředím, včetně blízkosti člověka, a jeho široké rozšíření z něj činí známého ptačího obyvatele naší krajiny. Pozorování jeho akrobatických výpadů za hmyzem z oblíbené pozorovatelny patří k běžným zážitkům během léta. Navzdory jeho současnému globálnímu statusu jsou varovné signály o poklesu jeho populace v některých částech Evropy důvodem k zamyšlení a k podpoře opatření, která mu zajistí dostatek potravy a vhodných míst k životu v naší stále se měnící krajině.

Rozšíření