Pěnkava jíkavec: Severský host českých zim
Pěnkava jíkavec (Fringilla montifringilla), nápadný pěvec s kontrastním zbarvením, je pravidelným, avšak početně velmi proměnlivým zimním hostem České republiky. Tento blízký příbuzný naší hojné pěnkavy obecné přilétá ze severských hnízdišť, aby zde strávil chladné měsíce, a jeho přítomnost často souvisí s úrodou bukvic, které tvoří klíčovou složku jeho zimního jídelníčku. Článek přináší podrobný pohled na život tohoto zajímavého ptačího druhu s důrazem na jeho výskyt a ekologii v podmínkách České republiky.
České druhové jméno „jíkavec“ má zajímavý historický původ. V minulosti bylo toto pojmenování používáno i hanlivě ve smyslu „hlupák“ či „blázen“. Důvodem byla zřejmě menší plachost jíkavců ve srovnání s jinými ptáky, zejména při jejich houfování na potravních zdrojích, což mohlo čihařům usnadňovat jejich odchyt. Vědecké jméno Fringilla montifringilla odkazuje na rod pěnkava (Fringilla) a horské prostředí (monti-), i když typickým hnízdním biotopem jsou spíše severské lesy než vysoké hory.
Pěnkava jíkavec je pták velikosti vrabce, dosahující délky těla 14–16 cm a hmotnosti mezi 17 a 30 gramy. Nejvýraznějším rozpoznávacím znakem, patrným zejména v letu, je bílý kostřec. Toto zbarvení ostře kontrastuje s tmavým hřbetem a křídly.
Samec ve svatebním (jarním) šatě je nezaměnitelný. Jeho hlava a pláštík jsou leskle černé, hruď a boky jasně oranžové, břicho bílé. Na křídlech má dvě bělavé pásky, které jsou však méně výrazné než u pěnkavy obecné. Zobák je v tomto období tmavý.
V prostém (zimním) šatě, ve kterém ho nejčastěji spatříme v České republice, je zbarvení samce tlumenější. Černá barva na hlavě a hřbetě je překryta šedohnědými lemy per, což vytváří skvrnitý či „šupinatý“ vzhled. Oranžová na hrudi zůstává, i když může být méně intenzivní. Zobák je v zimě slámově žlutý s tmavou špičkou.
Samice se podobá samci v zimním šatě, ale je celkově méně výrazná. Hlava je šedohnědá s tmavšími proužky po stranách temene a světlejším proužkem nad okem. Hřbet je hnědavě skvrnitý. Oranžový nádech na hrudi a bocích je mnohem světlejší a omezenější, často jen nažloutlý nebo béžový. Spodina těla je bělavá s jemným tmavším skvrněním na bocích.
Mladí ptáci se podobají samicím, ale mohou mít ještě méně výrazné oranžové zbarvení a více skvrnění na spodní části těla.
Od velmi podobné pěnkavy obecné (Fringilla coelebs) se jíkavec liší v několika klíčových znacích. Kromě již zmíněného bílého kostřece (pěnkava obecná ho má šedozelený) je to především oranžové zbarvení hrudi a ramen u jíkavce (pěnkava obecná má hruď a tváře růžovohnědé u samce, šedobéžové u samice). V zimním šatě je také důležitý žlutý zobák jíkavce s tmavou špičkou, zatímco pěnkava obecná má zobák spíše šedavý či narůžovělý. Křídelní pásky jsou u jíkavce obvykle užší a méně kontrastní.
Pěnkava jíkavec hnízdí v rozsáhlém pásu severských jehličnatých a březových lesů (tajgy) od Skandinávie přes Sibiř až po Kamčatku. V České republice se vyskytuje téměř výhradně jako protahující a zimující druh. Ojedinělé a nepotvrzené zprávy o hnízdění se objevily v minulosti, přičemž jediné zdokumentované, i když neúspěšné, hnízdění bylo zaznamenáno v roce 1928 v Krušných horách u Božího Daru, kde bylo nalezeno hnízdo s mrtvým mládětem a pery jíkavce. Pravidelné hnízdění v ČR však neprobíhá.
První jíkavci přilétají na naše území obvykle v říjnu, hlavní přílet pak probíhá v listopadu. Zdržují se zde až do března či dubna, kdy se vydávají zpět na svá severská hnízdiště. Kroužkování prokázalo, že ptáci zimující ve střední Evropě mohou pocházet z velmi vzdálených oblastí, včetně Sibiře. Například byl zaznamenán případ jíkavce kroužkovaného v únoru v Pečkách a následně kontrolovaného v květnu ve městě Uchta poblíž Uralu, což představuje vzdálenost přes 2700 km.
Migrační trasy vedou převážně severojižním směrem. Ptáci táhnou často ve velkých hejnech, která mohou čítat i desítky tisíc jedinců, zejména při přeletech přes horské hřebeny. V České republice bývají pozorováni na horách, například v Krkonoších či Jeseníkách, jak ve velkých skupinách překonávají sedla.
Početnost zimujících jíkavců v České republice výrazně kolísá mezi jednotlivými lety. V některých zimách se objevují jen v malých počtech nebo menších hejnech, zatímco v jiných letech může jejich výskyt nabývat až invazního charakteru. Tyto invaze jsou úzce spjaty s úrodou bukvic (semen buku lesního) na severu Evropy a následně i v oblastech zimovišť. V letech, kdy je na severu nedostatek bukvic, se jíkavci přesouvají ve větším množství jižněji, včetně České republiky. Pokud je i u nás bohatá úroda bukvic, mohou se zde zdržovat početná hejna.
Mimo období hnízdění je pěnkava jíkavec velmi společenský pták. V zimě se sdružuje do hejn, která mohou být malá, ale často i velmi početná, čítající stovky až tisíce, výjimečně i desetitisíce jedinců. Tato hejna se často potulují krajinou a vyhledávají místa s dostatkem potravy. Nezřídka se jíkavci připojují k hejnům pěnkav obecných, případně dalších zrnožravých ptáků.
Chování v hejnech je dynamické. Ptáci společně přelétají mezi potravními zdroji a nocovišti. Na nocoviště, která bývají umístěna v lesních porostech, často v jehličnanech, se slétají za soumraku. Během dne se rozptylují za potravou.
Hlasové projevy pěnkavy jíkavce jsou charakteristické. Nejčastěji se ozývá typickým, poněkud drsným a protáhlým vábením „džyp“, „jip“ nebo „kvék“, které je slyšet zejména od letících ptáků. V hejnu je také slyšet tvrdé, krátké a mírně nosové „jek“. Zpěv samců, který je popisován jako nepříliš výrazné, vrzavé cvrlikání s jasnějšími tóny, je v České republice slyšet jen zřídka, obvykle těsně před jarním odletem v březnu a dubnu. Většinou se na zimovištích jíkavci ozývají pouze vábením.
Potrava pěnkavy jíkavce je smíšená, ale v zimním období výrazně převažuje rostlinná složka, především semena. Na hnízdištích během jara a léta tvoří významnou část potravy, zejména při krmení mláďat, hmyz a jiní bezobratlí.
V zimních měsících, a tedy i během pobytu v České republice, jsou pro jíkavce klíčové bukvice. Jejich dostupnost přímo ovlivňuje distribuci a početnost zimujících ptáků. Jíkavci obratně louskají tvrdé trojhranné nažky a vybírají výživná jádra. Vyhledávají bučiny, kde na zemi pod stromy sbírají spadané bukvice.
Kromě bukvic požírají i semena jiných stromů (např. javorů, habrů, jasanů) a různých bylin a trav, zejména plevelů na polích, úhorech a ruderálních plochách. Často navštěvují ptačí krmítka, kde si oblíbili zejména slunečnicová semena, ale nepohrdnou ani jinými nabízenými semeny, jako je proso, mák či drcené ořechy. Potravu sbírají převážně na zemi, kde se pohybují poskakováním.
Jako početný zimní host hraje pěnkava jíkavec v českých ekosystémech určitou roli. V letech s hojným výskytem může významně ovlivnit množství bukvic na zemi, čímž konkuruje jiným živočichům, kteří se jimi živí (např. hlodavci, divoká prasata, sojky). Na druhou stranu může přispívat k šíření některých semen, i když tento aspekt je u tohoto druhu méně prozkoumán než u typicky plodožravých ptáků.
Jíkavci sami se mohou stát kořistí dravců, jako je krahujec obecný, nebo sov. Jejich velká hejna však poskytují určitou ochranu před predátory díky kolektivní ostražitosti.
Ačkoliv v České republice pěnkava jíkavec pravidelně nehnízdí, pro úplnost je vhodné zmínit základní aspekty její hnízdní biologie. Hnízdění probíhá od května do července, obvykle jednou ročně.
Hnízdo staví samice, nejčastěji ve vidlicích větví bříz nebo jehličnanů, ve výšce obvykle 4–5 metrů nad zemí. Je miskovitého tvaru, postavené z trávy, mechů, lišejníků a jemných kořínků, vystlané peřím a srstí. Bývá dobře maskované.
Snůška čítá obvykle 5–7 vajec, která jsou světle modrá až olivově hnědá s červenohnědými či fialovými skvrnami. Inkubace trvá 11–12 dní a sedí na nich převážně samice. O mláďata se starají oba rodiče, krmí je především hmyzem. Mláďata opouštějí hnízdo po 13–14 dnech. Zajímavostí je, že jíkavci nejsou příliš věrní hnízdišti a mohou každý rok hnízdit na jiném místě, což souvisí s jejich nomádskou povahou i mimo hnízdní období.
Pěnkava jíkavec není globálně ohroženým druhem, její evropská populace je považována za velkou a stabilní. V České republice, jako nehnízdící druh, nemá specifický ochranářský program. Nicméně, podle Vyhlášky Ministerstva školství a kultury č. 80/1965 Sb., o ochraně volně žijících živočichů, je pěnkava jíkavec zařazena mezi chráněné druhy. Obecně platí ochrana ptáků podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Přestože není přímo ohrožena, mohou její zimující populace negativně ovlivnit některé faktory:
Pozitivní roli pro jíkavce hraje zimní přikrmování na krmítkách, které jim pomáhá překonat období nedostatku přirozené potravy, zejména v mrazivých a zasněžených zimách. Programy občanské vědy, jako je například „Ptačí hodinka“ České společnosti ornitologické, pomáhají monitorovat výskyt a početnost zimujících ptáků, včetně pěnkavy jíkavce, a zvyšují povědomí veřejnosti o ptačích druzích v našem okolí. Podle výsledků Ptačí hodinky z ledna 2024 byla pěnkava jíkavec pozorována přibližně na 2 % sčítacích míst, což potvrzuje její proměnlivý výskyt.
Pěnkava jíkavec je fascinujícím severským opeřencem, který každoročně obohacuje českou avifaunu během zimních měsíců. Její nepředvídatelné invaze, závislost na úrodě bukvic a život ve velkých, dynamických hejnech z ní činí zajímavý objekt pro pozorování ornitology i laickou veřejností. Ačkoliv v České republice nehnízdí, její přítomnost je důležitou součástí zimních ekosystémů a připomínkou propojenosti přírody napříč kontinenty. Ochrana rozmanité krajiny, včetně zachování bukových porostů a extenzivněji využívané zemědělské půdy, přispívá k tomu, abychom se s tímto pestrým severským hostem mohli setkávat i v budoucnu. oba staří ptáci. Rostlinná složka potravy je tvořena nejrůznějšími semeny, živočišná drobnými členovci.
*Enter your name
*Email not valid.
Do not change these fields following