Sojka obecná, kdysi jen lesní pták, rád obývá smíšené lesy, lesní remízky a větší městské parky. Svým pestrým zbarvením peří si nic nezadá s některými exotickými ptáky. Však také její pírka z křídelních krovek si odedávna dávají myslivci za klobouk jako ozdobu. Od poloviny dubna si staví oba ptáci hnízdo z tenkých větviček, které je vystláno jemnými kořínky. To bývá zpravidla do čtyř metrů nad zemí na větvi u kmene stromu, většinou, a to je docela zajímavé, v blízkosti nějaké lesní cesty. Sojky si ale staví hnízda i na keři jako je hloh a nebo ve vykotlaném dubu. Samice koncem dubna až začátkem května snáší 5 až 7 hnědozelených vajíček, na kterých se při zahřívání střídají oba partneři. Po tuto dobu jsou ptáci velmi nenápadní a tiší. Již po 17 dnech se líhnou mláďata, která jsou na hnízdě dalších 21 dnů. Pokud se však v této době přiblížíme k jejich hnízdu s mláďaty, staří ptáci spustí náramný křik. V mnoha případech také znamenitě napodobují pískání káně lesní. Mláďata krmí především hmyzem, drobnými savci, mláďaty zpěvných ptáků a jejich vajíček. Po vyvedení mláďat z hnízda je ještě hodně dlouho slyšet mladé ptáky, jak v jeho okolí žadoní o potravu. Jako kluk jsem hnízda sojek nacházel pravidelně. Bylo to na Břeclavsku, v lese nad Morkůvkami, kde jsem prožil krásné dětství. Stalo se, že jsem našel i tři hnízda během jednoho léta. Ta byla vždy skutečně nízko, jednou to bylo ve vykotlaném dubu, ani ne dva metry nad zemí. Hnízda, která jsem našel ve větších výškách, nebyla nikdy obsazena. Několikrát jsem našel v těsné blízkosti dokonce dvě sojčí hnízda, z nichž bylo jen jedno obsazené. Myslím si, že v těchto případech si sojky postavili dokonce dvě hnízda a poté si k hnízdění vybrali jen to, které si pravděpodobně vybrala samička. 
V poslední době, kdy se věnuji přeci jen trochu více fotografování, jsem po mnoho let jejich hnízdo v knížecím lese na Židlochovicku nemohl najít. Jednou mi dokonce jeden pracovník lesního závodu tvrdil, že zde sojky nikdy nehnízdily a ani nyní nehnízdí. Údajně sojky, které se zde vyskytují, jsou jen na tahu. Tomu jsem pochopitelně nemohl uvěřit, neboť pokud jsem sojky v lese viděl a slyšel i v červnu, tak je docela pravděpodobné, že se zde i rozmnožují. A tak jsem hnízdo sojek obecných našel až po mnoha letech neúspěšného hledání, a to v polovině května roku 2003. 
Bylo asi čtyři metry nad zemí u kmene dubu, ve spleti mladých větví. Dalekohledem jsem viděl sojku na hnízdě a pod ní se již vrtěla mláďata. O týden později, po té, co jsem ráno úspěšně fotografoval slípku zelenonohou na hnízdě, jsme s přítelem Pavlem zhotovili třímetrový žebř a odnesli ke hnízdu. I když byla slunná neděle, příliš nadějí na kvalitní snímky jsem si nedělal, neboť hnízdo bylo v lese a zde se sluneční paprsky dostávají jen na krátkou dobu. 
Žebřík jsme opřeli o nejbližší strom, který stál necelých pět metrů od stromu s hnízdem. Jen co jsem vystoupil do půli žebře, spatřil jsem plné hnízdo mladých sojek, které byly jen několik dnů před vylítnutím. Takže tato neděle je pro mě jediný den, kdy mohu sojky fotografovat u jejich hnízda. Posadil jsem se na provizorní sedátko a přehodil přes větev nade mnou maskovací síť. Když jsem se pořádně podíval do hnízda, nevěřil jsem vlastním očím. V hnízdě se tísnilo celkem sedm mláďat. Tak to se staří ptáci mají co činit, aby hladové krky nakrmili. 
Během chvilky se nade mnou objevila stará sojka a spustila velký křik, který byl slyšet snad po celém lese. Pavel mi ještě podal fotoaparát a popřál úspěšné fotografování. Ani ne tři minuty po jeho odchodu od stromu, kde jsme před malou chvílí zhotovili na žebři kryt, jsem spatřil na větvi vedlejšího stromu sojku, která neklidně pozoruje Pavlovu postavu i s jeho čtyřnohými přáteli, Cigánem a Kymem, jak se vzdalují od jejího hnízda. Netrpělivě čekám a jsem zvědav, za jakou dobu se objeví na hnízdě. Je jen kousek od něj, na sousedním stromě. Má plný zobák potravy a stále se dívá směrem ke hnízdu. Doufám, že se každým okamžikem objeví na hnízdě.
Nyní popolétla ještě blíž ke stromu s hnízdem. Mladé sojky se na hnízdě zvedají a starý pták přilétá na okraj hnízda. Ještě bez sebemenšího pohybu pozoruje můj kryt. Ani já se již nemohu pohnout. Dívám se na ni přes teleobjektiv fotoaparátu. Mám ji zaostřenou a mohu zmačknout spoušť. Nechci ale riskovat, neboť nevím co udělá se sojkou hluk závěrky fotoaparátu. Je tak blízko a tak nádherná. Začínají se mi třást ruce. Tak kdo to z nás dvou vydrží déle. Najednou sojka otáčí pohled do hnízda, kde se k ní zvedá sedm otevřených sojčích zobáčků. Sojka začíná s krmením. 
Potravu vyvrhuje i z volete. Fouká silný vítr a jen na chvilku se dostávají sluneční paprsky přes husté olistěné větve okolních stromů až do hnízda. V těchto okamžicích vždy mačkám spoušť Canonu. Celkem se mi to daří asi v pěti případech. Stará sojka je poměrně klidná, bere do zobáku trus z okraje hnízda a odlétá někam do lesa. No tak ještě že to trvalo jen tak krátkou dobu. 
Snažím se rozhýbat téměř nepohyblivé prsty od toho, jak jsem držel křečovitě fotoaparát. Najednou přes maskovací síť vidím, že stará sojka sedí za hnízdem a pozoruje můj kryt skrz listí! Je přikrčená a stále se dívá směrem ke mně. No ještě, že jsem si jí všiml. Takto skrytá za hnízdem je dalších asi pět minut. Myslím si, že o mně neví, jen zvídavě pozoruje to, co se u jejího hnízda před necelou čtvrt hodinou objevilo. Ubíhají další minuty a já si až nyní uvědomuji, že do hnízda už nesvítí vůbec slunce. Vzhledem k tomu, že mám na kinofilmu ještě nějaká volná políčka, zůstávám nadále pod maskovací sítí. Ještě několik minut čekám. Po chvíli sojka odlétá a na okraji hnízda se v zápětí objevuje druhý pták. Krmí mladé a já přesto že vím, že z obrázků nebudou kvalitní snímky, stále zaostřuji fotoaparát a mačkám jeho spoušť. Najednou se ozývá ten nepříjemný hluk motorku fotoaparátu, který vrací zpět kinofilm do cívky. V tuto dobu je to pro mne vlastně i vysvobození, neboť mám i strnulé nohy od ne příliš pohodlného sezení. 
Pták ale stále sedí na hnízdě. Přesto stahuji maskovací síť, pod kterou jsem byl až doposud schován. Ta padá na zem. Sojka během toho odlétla bez sebemenšího křiku opodál. Tak to bylo rychlé fotografování sojky obecné u jejího hnízda. Je mi jasné, že příští rok si to budu muset zopakovat, pokud se mi ale podaří jejich hnízdo opět nalézt. Hlavně kryt u hnízda budu muset zhotovit mnohem dřív, tak, abych na fotografování měl více času. 
Slezl jsem dolů, do křoví na okraji lesa ukryl žebř. Pod paži jsem vzal maskovací síť a pomalu odcházel z lesa k automobilu, které jsem měl zaparkovaný u lesa. Když jsem se po hodině objevil na dvoře hájenky, Pavel nevěřil svým očím, že jsem již zpět a že jsem se tak brzy dočkal starých ptáků. I když fotografování bylo tak nějak narychlo, tak z čeho mám ale sám docela dobrý pocit je to, že se mi podařilo snadno oklamat starou ostražitou sojku, která má mezi myslivci docela výstižnou přezdívku, a to lesní policajt. To proto, že vždy jako první pták v lese upozorňuje svým křikem ostatní ptáky na blížící se nebezpečí. 
O týden později jsem úplně náhodou objevil další sojčí hnízdo, a to na jednom mladém akátu v kopcích za Nosislaví. To už ale mladí ptáci poletovali po okolí. 
Na podzim některé sojky v menších hejnech protahují krajinou do míst, kde mají více potravy. Sojka obecná je všežravec, a tak v zimních měsících často navštěvuje krmelce a zásypy, kde se živí mimo jiné i obilovinami. V této době vyhledává také své skrýše, do kterých si v létě nashromáždila velké zásoby žaludů, bukvic a různých semen, pokud ale nejsou pod sněhem. Sojka obecná je, stejně tak jako ostatní krkavcovití ptáci, velice inteligentní pták a v zajetí se dokonce naučí opakovat i nějaká slovíčka. Dokáže hlasově napodobovat celou řadu ostatních ptáků a zvířat. A tak se mnohokrát stalo, že jsem v lese slyšel různé zvuk a nevěděl jsem komu patří do té doby, než ze stromu odlétla sojka, o které jsem v té době nevěděl. V minulosti, v době, kdy ještě sojka obecná nepatřila mezi chráněné druhy, to byl se strakou a kavkou obecnou nejoblíbenější pták, kterého jsme si jako kluci nosili domů na ochočení.