Jak již jsem řekl, Leica vyrábí binokuláry hodně let a lze říci, že je dnes jedním z předních výrobců, ačkoliv jejich nabídka není tak bohatá, jakou nabízí Zeiss nebo Swarovski.
Ještě v nedávné době byly nosnou řadou binokuláry Ultravid a Trinovid. Zejména mladší Ultravid si vydobyl reputaci vynikajícího optického přístroje s krystalicky věrným obrazem.
V roce 2017 na veletrhu IWA Leica představila novou řadu binokulárů Noctivid. Tedy, ony jsou to vlastně zatím jen dva dalekohledy, 8×42 a 10×42. Nyní jsem se díky laskavosti firmy Rapier, dovozce přístrojů Leica do ČR, mohl s nový Noctividem seznámit podrobně.
 
Zatímco Utravidy měly koncepci s jedním středovým můstkem, nový Noctovid se přiklonil k hlavnímu proudu moderních dalekohledů a má můstky dva. Na zadním můstku je ostřicí knoflík. My brýlovci oceníme výsuvné očnice, ale to je už dnes skoro samozřejmost.
Koncepčně má Noctivid poměrně konzervativní konstrukci se střechovými hranoly, ale pochopitelně v provedení s všemi soudobými antireflexními vrstvami. Na vnějších površích čoček optické soustavy je pak ještě vodu a špínu odpuzující vrstva AquaDura®.
Základním konstrukčním materiálem je optické sklo Schott a magneziová mechanická konstrukce. Vše je zabaleno do na dotek teplého syntetického materiálu černé barvy. Na boku tubusů je stříbrnými vystouplými písmeny uveden název dalekohledu a základní technické parametry.
K dalekohledu se dodává nosný popruh s širokou pružnou částí sedící na krku, jednoduché krytky objektivů a okulárů, a ochranná brašna z pevné kordury.
Tvary Noctividu jsou velice jednoduché, skoro bych až řekl asketické. I k připojení nosného popruhu se používají klasická poutka a plastovými průvlečkami. Ochranná brašna je z hodně tuhého materiálu, tvoří ji dvě mušle spojené k sobě ve spodní části. Brašna se zapíná na zip, rozevření je omezené vnitřní spojkou. Na zadní straně pouzdra je průstřih, kterým je možné protáhnout nosný popruh a nosit dalekohled na krku i s brašnou. V tom jednoduchém pojetí je Noctivid trochu blízký Kahlesu 8×42, který jsem testoval před poměrně nedávnou dobou.
První dojmy jsou velice příjemné. Dalekohled sedí pohodlně v ruce, dvojitý můstek umožňuje jistý a pohodlný úchop se dvěma nebo třemi prsty plně obemknutými kolem tubusu. Hmotnost je dobře rozložená. Ostřicí knoflík je v pohodlném dosahu i pro ruku s kratšími prsty.
Z uživatelského hlediska mě v první chvíli zaskočila absence kroužku dioptrické korekce na některém z tubusů dalekohledu. Po chvilce dumání jsem přišel na to, že dioptrická korekce se nastavuje na pravém tubusu poté, co povytáhnete směrem k sobě (nahoru) ostřicí knoflík. Takže napřed zaostřete levým okem, pak povytáhněte knoflík, zaostřete i pravý tubus, a nakonec vraťte knoflík zpět dolů.
 
Testování dalekohledů začínám improvizovaným klimatickým testem. Dalekohled nechám pořádně rozehřát na parapetu na slunci, aby se mohly rozevřít všechny potenciální netěsnosti. Pak ho vezmu s sebou do sprchového koutu a důkladně se osprchuji. Voda odražená od mého těla přitom může dopadat na dalekohled a vlhký vzduch se může zkusit dostat do vnitřního prostoru dalekohledu.
O průniku vlhkosti se následně přesvědčím tak, že dalekohled, tak jak je postříkaný vodou, vložím do chladničky, do prostoru s teplotou +5 °C. Pokud nějaká vlhkost do dalekohledu pronikla, měla by zkondenzovat a objevit se v zorném poli. Do Noctividu žádná dovnitř nepronikla, respektive žádné kondenzační svědectví jsem nenalezl. Zase tak moc mě to nepřekvapilo, Leica garantuje vodotěsnost do hloubky ponoření 5 metrů a s tím se moje sprcha opravdu rovnat nemůže.
Nyní jsem dalekohled vzal, klepnutím o stehno odstříkl zbytky ulpělé vody (není jich mnoho, povrch je hodně vodoodpudivý) a uložil v igelitovém sáčku do mrazničky, do teploty -18 °C. Nechal jsem ho tam skoro celou hodinu, aby mráz měl čas pořádně prostoupit přístrojem.
Po vyjmutí přístroje jsem zkusil ovládací prvky. Byly ztuhlé, ale funkční. Ostřicí knoflík ovšem pod prsty v pletené rukavici lehce klouzal, asi bych dal přednost poněkud agresivnějšímu zdrsnění. Vysouvání očnic bylo bez problému.
Je zajímavé, že vnější povrch dalekohledu je z tepelně natolik izolujícího materiálu, že se na něm při vyjmutí z mrazničky prakticky netvořila námraza.
Teď následoval optický test, který provádím pomocí zkušebního obrazce ISO 12233, kterým za nastupujícího šera pozoruji zkoumaným dalekohledem a čekám, kdy se přestane být rozeznatelná kresba uvnitř obrazce. Obrazec současně pozoruji etalonem, jako který používám již léta svůj dalekohled Leupold 10×50 Tactical. Výsledky pozorování porovnávám.
V tomto případě jsem zjistil, že kresba se začala v Noctividu ztrácet až nějakých 18 minut poté, kdy mi zmizela z Leupolda. Leupold má větší zvětšení, ale podobnou výstupní pupilu, porovnání není sice úplně fér, ale soudím, že možné je.
Používání stále jednoho a toho samého etalonu má tu výhodu, že výsledky jsou dlouhodobě porovnatelné. Vyhledal jsem tedy ve svém archivu výsledky starších testů. Noctivid se chlubí přenosem světla přes 90 % a tomu odpovídaly i výsledky mých testů dalekohledů Swarovski a Zeiss s podobným přenosem. I ty měly převahu nad Leupoldem někde kolem 20 minut.
Zde je třeba mít na paměti, že moje měření je pouze orientační, tedy rozdíl jedné nebo dvou minut asi není kritický, ani exaktně opakovatelný. Při přenosu světla přes 90 % se dostáváme na hranice fyzikálních mezí, navíc v produkci existuje určitá míra výrobních tolerancí a rozptylů, takže dva jinak shodné dalekohledy se kus od kusu mohou mírně lišit. A oko (navíc oko mladé a školené) neumí rozlišit rozdíly menší než asi 4-5 %. S tímto vědomím tedy říkám, že nemám důvod zpochybňovat výrobcem udávanou hodnotu přenosu světla.
Přenos světla je ale jen jeden z mnoha aspektů, které mají vliv na celkovou čitelnost obrazu. Svoji roli hraje i ostrost obrazu, podání barev a zkreslení. Hledal jsem napřed soudkovou nebo poduškovou vadu – marně. Ani při přesouvání obrazu po krajině jsem neměl pocit „rolování“ obrazu. Obraz možná nebyl tak tvrdě, zářivě kontrastní jako u Zeissových dalekohledů, ale určitě se vyznačoval prakticky absolutní barevnou věrností a nečekanou plasticitou, trojrozměrností, která mu hodně pomáhala s čitelností i za nastupujícího soumraku.
Leica konstruovala objektivy Noctividu na základě zkušeností se svými fotografickými objektivy Summicron a myslím že je to jednoznačně z Noctividu cítit, tedy, vlastně vidět. Na první pohled.
V poslední době, pokud zkoumám dalekohledy nejvyšší třídy, pak se dostávám do situace, kdy přestávám být schopen jednoznačně rozlišit převahu jednoho nad druhým. Všechny mají vynikající obraz, vnímám, že každý nich je trochu jiný, ale umím říci proč. U Leicy Noctvid jsem ale od začátku měl pocit výjimečnosti obrazu, zejména té fotografické věrnosti barev v průběhu celého dne, až do pozdního soumraku.
Jsem si vědom, že za soumraku, od určité úrovně šera – již oko stejně vnímá jen černobíle, a tak mě trápily pochybnosti, zda ten pocit věrnosti není jen autosugesce. Nakonec jsem do testu zapojil kamaráda s jeho Zeissem 10×42 HT. Ano, jsem si vědom, že pro úplně spravedlivé porovnání bych potřeboval „osmičku“, ale nebyla k mání. I tak jsme se s kolegou shodli – oba obrazy jsou různé v plném rozsahu osvětlení, ale neumíme říct proč. Nakonec jsme se shodli, že Leica má věrnější barvy a dává větší plasticitu obrazu, pocit jeho trojrozměrnosti. A to má kolega o víc než 15 let mladší oči.
Poslední zmínku mi dovolte věnovat ostření. Před několika málo lety Zeiss přinesl tzv. Smart Focus – ostření s nelineárním chodem. To není nic jiného, než že v různých vzdálenostech stačí k posunu zaostření různě velké pootočení ostřicího knoflíku.
Něco podobného má zřejmě i Noctivid. Na kratších vzdálenostech je ostření rychlejší (k velkému posunu ostřeného bodu stačí menší úhel pootočení), na velkých je chod pomalejší, jemnější. Není to asi kritická vlastnost, ale určitě je to příjemné a zvyšuje to uživatelský komfort.
 
Dovolte mi teď shrnout všechno výše řečené. Především, je nepochybné, že nová Leica Noctivid je dalekohled nejvyšší kategorie. Pokud mám vyzvednout jeho hlavní charakteristiky, pak je to po optické stránce vynikající kvalita obrazu a vysoká prostupnost světla, ale zejména barevná věrnost a plasticita. V tom je Leica mimořádná a úročí podle mě všechno to nejlepší, co se za více než sto let své fotografické existence naučila. Výsledkem je vynikající čitelnost obrazu, zejména pokud je pozorovaný objekt na málo kontrastním pozadí.
Dalším kladem je kompaktnost a velmi dobré vyvážení; díky tomu v ruce dělá dojem dalekohledu lehčího, než skutečně je. Přesto, pokud bych chtěl s tímto dalekohledem dlouhodobě chodit, asi bych nahradil nosný popruh nějakým postrojem, který nejen že lépe roznese hmotnost dalekohledu na celá ramena, ale také při pohybu lépe stabilizuje dalekohled na těle.
Příjemný je i povrch dalekohledu, který je na omak teplý i ve velmi chladném počasí.
Nemám jednoznačný názor na ochranné pouzdro, respektive na nošení dalekohledu na krku i s pouzdrem. Je to nepochybně jedna z možností, ale nějaký převratný přínos v tom nevidím.
Nenapadá mě žádný zjevný zápor nebo nedostatek nového dalekohledu, snad jenom ta cena. Jenomže optika této kategorie prostě laciná není a v dohlednu asi ani nebude. Noctivid se nabízí v provedení 8×42 a 10×42. Moje zkušenost je, že pokud nosíte brýle, pak doporučuji zvolit osminásobné zvětšení. Je méně citlivé na přesné přisazení okulárů k očím a na dodržení přesné rozteče tubusů, a tím pádem pro nás “brejlovce“ mnohem pohotovější na používání. Přínos daný větším zvětšením už i nepřipadá tak dramatický.
V mých očích je Leica Noctivid (ať již 8×42 nebo 10×42) dalším důkazem, že je možné postavit plnohodnotný, ba co víc, vynikající lovecký binokulár na objektivech o průměru 42 mm, kdy se můžeme těšit z relativně nízké hmotnosti dalekohledu, kompaktních rozměrů, a přitom neutrpěl optický výkon, ať z hlediska kvality obrazu, tak z hlediska přenosu světla. To je něco, nad čím bych ještě před nějakými 15 nebo 20 lety jen nedůvěřivě krčil nos.
 
Ptáte se, proč Noctvid a proč ne nějakou „cajsku“ nebo „svařáka“? Odpověď je těžká a současně je jednoduchá. Svůj vliv na rozhodování má jistě cena, ale rozdíly u dalekohledů této kategorie již nejsou tak kritické. Výkony za šera jsou také celkem vyrovnané. Ale každý z výrobců má svůj obraz. Rozpoznatelně svůj a věrnost podání a plasticita jsou to, co z Leicy dělá unikátní pozorovací nástroj.
Je samozřejmé, že velkou váhu při rozhodování bude mít osobní obliba a taky cena. Ale najděte si do prodejny, kde se můžete podívat na dalekohledy různých výrobců a zkuste je porovnat mezi sebou. Najděte si obraz, který vám bude nejvíc vyhovovat, a ten kupte. Mám silný dojem, že by to mohla být Leica.