Raroh velký (Falco cherrug): Komplexní ornitologická studie ikony stepních ekosystémů a symbolu ohrožení

Abstrakt: Raroh velký (Falco cherrug, Gray, 1834) je majestátní dravý pták z čeledi sokolovitých, jehož ekologie, populační dynamika a ochranářský status představují jedno z nejdiskutovanějších témat evropské i asijské ornitologie. Jako druh, který je úzce vázán na otevřené, stepní a zemědělské krajiny, se stal bioindikátorem zdraví těchto ekosystémů. Jeho populace prošla v průběhu 20. a 21. století dramatickými změnami, od lokálních extinkcí až po úspěšné reintrodukční programy. Tento článek poskytuje ucelený přehled současných poznatků o systematice, morfologii, biologii, ekologii a ochraně raroha velkého, se zvláštním zřetelem na jeho status v palearktické oblasti a specifickou situaci v České republice.

---

1. Systematika a taxonomie

Raroh velký patří do řádu dravci (Accipitriformes), čeledi sokolovití (Falconidae) a rodu sokol (Falco). V rámci tohoto rozsáhlého rodu je řazen do skupiny tzv. hierofalkonů (doslova „svatých sokolů“), což je neformální, ale v ornitologii běžně užívané označení pro komplex velkých, robustních sokolů, zahrnující kromě raroha velkého také sokola loveckého (F. rusticolus), raroha jižního (F. biarmicus) a raroha altajského (F. altaicus). Vztahy uvnitř tohoto komplexu jsou stále předmětem vědeckých debat, zejména co se týče statusu raroha altajského, který je některými autory považován za samostatný druh, jinými za stabilního hybrida mezi rarohem velkým a sokolem loveckým.

Genetické studie založené na analýze mitochondriální DNA (mtDNA) potvrdily blízkou příbuznost hierofalkonů a jejich oddělení od ostatních sokolů, jako je sokol stěhovavý (F. peregrinus). Divergence linie hierofalkonů se odhaduje na období pliocénu, přibližně před 2 miliony lety.

Poddruhy (Subspecies)

Taxonomie na úrovni poddruhů je u raroha velkého složitá a ne zcela ustálená, primárně kvůli existenci širokých přechodových zón a výrazné klinální variabilitě v zbarvení a velikosti napříč jeho rozsáhlým areálem. Tradičně jsou uznávány dva až čtyři poddruhy:

• Falco cherrug cherrug (Gray, 1834): Nominátní poddruh obývající západní část areálu, od střední a jihovýchodní Evropy po Kazachstán. Jedinci jsou obecně tmavší, s výrazněji proužkovanou spodinou těla.
• Falco cherrug milvipes (Jerdon, 1871): Vyskytuje se ve střední a východní Asii (od Altaje po Tibet a severní Čínu). Bývá světlejší, s méně výrazným kreslením a často s rezavými tóny na spodní straně těla a kalhotkách.
• Falco cherrug coatsi (Dementiev, 1945): Někdy uváděný poddruh z oblasti Aralského moře a přilehlých pouští, jehož validita je často zpochybňována a bývá synonymizován s F. c. milvipes.
• Falco cherrug hendersoni (Hume, 1871): Historicky popisován z oblasti Pamíru, dnes obecně považován za nevalidní a spadající do variability F. c. milvipes.

Je důležité zdůraznit, že plynulý přechod mezi populacemi a individuální variabilita činí terénní určení poddruhů extrémně obtížným, ne-li nemožným. Moderní ochranářská genetika se proto soustředí spíše na managementové jednotky než na striktní dodržování subspecifických hranic.

2. Popis, morfologie a identifikace

Raroh velký je mohutný sokol, velikostí srovnatelný s kání lesní (Buteo buteo), ale s typickou siluetou sokola – dlouhými, zašpičatělými křídly a relativně kratším ocasem.

Biometrie

• Délka těla: 45–57 cm
• Rozpětí křídel: 105–129 cm
• Hmotnost: Samci 730–990 g; samice 970–1300 g.

Je zde přítomen výrazný pohlavní dimorfismus ve velikosti a hmotnosti (tzv. reversed sexual dimorphism), kdy samice jsou v průměru o 15–20 % větší a těžší než samci. Tento rozdíl se odráží i v ekologii páru, kdy menší a agilnější samec primárně zajišťuje potravu, zatímco robustnější samice brání hnízdo a mláďata.

Zbarvení a vzhled

Zbarvení raroha velkého je extrémně variabilní, od jedinců téměř čokoládově hnědých až po ptáky krémově bílé, připomínající světlé morfy sokola loveckého.

• Dospělí jedinci (Adult): Hlava je světlá, krémová až světle hnědá, s nevýrazným, tenkým a často přerušovaným vouskem (malar stripe), což je klíčový rozdíl oproti výraznému vousu sokola stěhovavého. Svrchní strana těla je hnědá, přičemž jednotlivá pera mají světlejší, rezavé nebo krémové lemy, vytvářející šupinatý či vlnkovaný vzor. Spodina těla je světlá, od téměř bílé po nažloutlou, s variabilním množstvím podélných tmavých skvrn kapkovitého tvaru. Letky jsou tmavé, ocas hnědý s nevýrazným světlým pruhováním a světlým zakončením. Ozobí, kroužek kolem oka a nohy jsou u dospělých ptáků zářivě žluté.
• Mladí jedinci (Juvenilní): Jsou celkově tmavší a fádněji zbarvení než dospělci. Hlava je tmavší, spodina těla hustěji a výrazněji tmavě podélně skvrnitá (proužkovaná). Svrchní strana těla má méně kontrastní světlé lemy. Ozobí, oční kroužek a nohy jsou modrošedé až zelenkavě šedé a žluté barvy dospělosti dosahují až ve druhém nebo třetím roce života.

Identifikace v terénu

Určení raroha velkého může být náročné, zejména při odlišení od jiných velkých sokolů.

• Sokol lovecký (F. rusticolus): Sokol lovecký je v průměru ještě mohutnější, s masivnější hrudí a širšími křídly u kořene. Jeho let je silovější. V šedé morfě má chladnější, šedé tóny a výraznější příčné pruhování (nikoli kapkovité skvrny) na břiše a bocích. Bílá morfa je nezaměnitelná. Hlava sokola loveckého je jednotněji zbarvená, bez kontrastní světlé „čepičky“.
• Raroh jižní (F. biarmicus): Je štíhlejší, s delším ocasem. Má typicky velmi světlou hlavu s výraznou rezavou skvrnou na zátylku, která u raroha velkého chybí. Vous je tenký, ale často zřetelnější.
• Sokol stěhovavý (F. peregrinus): Je kompaktnější, s velmi tmavou hlavou a širokým, kontrastním vousem. Spodina těla dospělců je příčně vlnkovaná. Let je charakteristický rychlými, mělkými údery křídel.
• Letová silueta a chování: Raroh velký létá silovými, poměrně hlubokými údery křídel, které střídá s fázemi klouzavého letu. Při lovu často využívá nízkého letu těsně nad terénem, kterým překvapuje kořist. Jeho střemhlavý let (stoop) není tak rychlý a vertikální jako u sokola stěhovavého.

Hlas

Mimo hnízdní období je raroh velký tichý. V okolí hnízda se ozývá drsným, chraptivým „kjaj-kjaj-kjaj“ nebo štěkavým „chak-chak“. Varovný hlas je pronikavější.

3. Rozšíření, habitat a status

Globální areál rozšíření

Raroh velký je palearktický druh s rozsáhlým, avšak fragmentovaným areálem. Hnízdí od střední Evropy (Rakousko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko) přes Balkán, Ukrajinu, jižní Rusko, Turecko a Blízký východ, dále přes stepi a polopouště střední Asie (Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán) až po Mongolsko, severní Čínu a jižní Sibiř.

Jeho populace jsou převážně tažné nebo částečně tažné. Evropské a západoasijské populace zimují v oblasti Středomoří, na Blízkém východě a v severovýchodní Africe (Súdán, Etiopie, Sahel). Východní populace (F. c. milvipes) se na zimu stahují do severní Indie, Pákistánu a střední a východní Číny.

Habitatové preference

Jedná se o typického obyvatele otevřené krajiny. Jeho primárním biotopem jsou:

• Travnaté stepi a lesostepi.
• Polopouště a suché kamenité planiny.
• Extenzivně využívaná zemědělská krajina s pastvinami, úhory a poli, která poskytuje dostatek potravy.

Zásadním limitujícím faktorem je dostupnost hnízdních příležitostí a přítomnost klíčové kořisti. Pro hnízdění vyžaduje:

• Skalní stěny a útesy: Přirozená hnízdiště, kde obsazuje římsy a výklenky.
• Stromová hnízda: Nepostaví si vlastní hnízdo, ale využívá stará hnízda jiných velkých ptáků, nejčastěji krkavcovitých (havran polní, krkavec velký), volavek nebo jiných dravců (káně lesní, orel královský).
• Antropogenní stavby: V posledních desetiletích stále častěji hnízdí na sloupech vysokého napětí, kde buď využívá hnízda krkavcovitých, nebo obsazuje umělé hnízdní podložky (budky) instalované v rámci ochranářských programů.

Situace v České republice

Historicky byl raroh velký v Čechách a na Moravě vzácně, ale pravidelně hnízdícím druhem, zejména v nížinách Polabí a jižní Moravy. V průběhu 20. století však z české krajiny zcela vymizel. Poslední prokázané hnízdění bylo zaznamenáno v roce 1974. Příčiny jeho vymizení byly komplexní: pronásledování, změny v zemědělském hospodaření vedoucí k úbytku sysla obecného (Spermophilus citellus), jeho klíčové kořisti, a pravděpodobně i používání pesticidů (DDT).

Obrat nastal na přelomu tisíciletí. Díky úspěšným repatriačním programům v okolních zemích (zejména v Maďarsku a na Slovensku), zlepšení ochrany a především díky cíleným ochranářským aktivitám se raroh začal do ČR vracet. Klíčovou roli sehrály:

• Instalace umělých hnízdních podložek na stožárech velmi vysokého napětí (VVN), které nahradily chybějící přirozená hnízdiště v bezlesé agrární krajině.
• Repatriační projekt založený na vypouštění mláďat odchovaných v lidské péči.
• Ochrana sloupů elektrického vedení před zásahy elektrickým proudem.

V současnosti (údaje k roku 2024) hnízdí v České republice stabilní populace čítající cca 30–40 párů, soustředěná primárně do nížinných oblastí jižní a střední Moravy a Polabí. Česká populace je životně závislá na hnízdění na sloupech VVN a na ochranářském managementu.

4. Biologie a ekologie

Potravní ekologie

Raroh velký je potravní oportunista s širokým spektrem kořisti, avšak lokálně se může úzce specializovat. Jeho potravní strategie je silně ovlivněna geografickou polohou a ročním obdobím.

• Klíčová kořist: V jádrových oblastech jeho výskytu, zejména v panonské a pontické stepi, tvoří dominantní složku potravy sysel obecný (Spermophilus citellus). V některých oblastech může biomasa syslů tvořit až 80 % potravy během hnízdní sezóny. Tento vztah je natolik těsný, že populační dynamika raroha přímo kopíruje populační cykly syslů.
• Další savčí kořist: Křečci, psouni, piky, mladí zajíci a různé druhy hrabošů.
• Ptačí kořist: Mimo sezónu dostupnosti syslů nebo v oblastech bez nich se jeho potravní spektrum přesouvá k ptákům. Loví především druhy vázané na otevřenou krajinu, jako jsou holubi (domácí i divocí), špačci, kavky, havrani, rackové a různí bahňáci. Jeho schopnost ulovit i rychle letící ptáky z něj činí velmi adaptabilního predátora.

Lovné techniky jsou rozmanité. Nejčastěji používá nízký, překvapivý útok, kdy letí těsně nad terénem a využívá každou nerovnost k zamaskování svého příletu. Uplatňuje také vyčkávací strategii z posedu (strom, sloup, skála). Střemhlavý let z velké výšky (stoop) používá méně často a s menší razancí než sokol stěhovavý. Je známý také svou schopností pronásledovat kořist na zemi, například při lovu syslů poblíž jejich nor.

Hnízdní biologie

Raroh velký pohlavně dospívá ve věku dvou let, i když k prvnímu úspěšnému hnízdění dochází často až ve třetím roce. Je přísně teritoriální a páry jsou monogamní, často celoživotní.

• Tok a výběr hnízdiště: Tok probíhá od konce zimy (únor, březen) a zahrnuje společné kroužení, akrobatické lety a hlasové projevy. Samec předvádí svou zdatnost a často samici přináší potravu. Pár společně vybírá a brání hnízdiště.
• Snůška a inkubace: Samice klade v průběhu března až dubna 3 až 6 vajec, nejčastěji 4. Vejce jsou oválná, s rezavě hnědým až tmavě hnědým skvrněním na žlutavém podkladu. Interval mezi kladením jednotlivých vajec je 2–3 dny. Inkubace začíná obvykle po snesení druhého nebo třetího vejce a trvá 32–36 dní. Na sezení se podílejí oba partneři, ale převážnou část inkubuje samice, kterou samec zásobuje potravou.
• Péče o mláďata: Mláďata se líhnou asynchronně. Prvních zhruba 14 dní je samice neustále zahřívá (hudruje) a krmí potravou, kterou přináší samec. Později loví oba rodiče. Mláďata opouštějí hnízdo (vzletnost) ve věku 45–50 dní. Po vylétnutí se ještě dalších 4–6 týdnů zdržují v okolí hnízda a rodiče je dokrmují a učí lovit.
• Hnízdní úspěšnost: Je silně závislá na dostupnosti potravy, predaci (výr velký, kuna skalní) a rušení. V letech s hojností syslů může být počet vyvedených mláďat vysoký (3–4 na pár), zatímco v nepříznivých letech může mnoho párů vyhnízdit neúspěšně nebo nezahnízdit vůbec.

Migrace a disperze

Satelitní telemetrie a kroužkování přinesly zásadní poznatky o migračních trasách a chování rarohů.

• Evropské populace: Jsou částečně tažné. Dospělí, etablovaní ptáci často zůstávají v blízkosti svých hnízdišť po celý rok, pokud to potravní podmínky dovolí (tzv. rezidenti). Mladí ptáci se po osamostatnění rozptylují (disperze) a na zimu táhnou jižněji, typicky do Středomoří a severní Afriky.
• Asijské populace: Jsou převážně dálkovými migranty. Ptáci z Kazachstánu a Sibiře táhnou na zimoviště na Blízkém východě (Arabský poloostrov), v severovýchodní Africe (Etiopie, Súdán) a jižní Asii. Během migrace překonávají tisíce kilometrů a čelí mnoha hrozbám.
• Filopatrie: Raroh velký vykazuje vysokou míru věrnosti k místu narození (filopatrie), zejména samice. Mladí ptáci se často vracejí hnízdit do blízkosti svého rodiště, což je klíčové pro udržení a růst lokálních populací.

5. Ohrožení a ochrana

Globální status a populační trend

Raroh velký je globálně ohroženým druhem. V Červeném seznamu IUCN je od roku 2012 veden v kategorii Ohrožený (Endangered – EN). Globální populace byla v roce 2013 odhadována na 6 100–14 900 párů, avšak s výrazně klesajícím trendem. Hlavní příčinou tohoto poklesu je dramatický úbytek v asijských populacích. Evropská populace, díky intenzivním ochranářským snahám, je v posledních letech stabilní nebo mírně roste a čítá přibližně 450–550 párů, z čehož největší část (cca 200 párů) hnízdí v Maďarsku.

Hlavní hrozby

Ohrožení raroha velkého je multifaktoriální:

1. Ilegální odchyt a obchod (trapping): Toto je zdaleka nejzávažnější hrozba, která decimuje zejména populace ve střední Asii. Rarozi jsou chytáni (často na hnízdech, kdy jsou vybírána celá hnízda mláďat) pro sokolnické trhy v zemích Arabského poloostrova. Poptávka po divokých ptácích, kteří jsou ceněni více než ti z umělých odchovů, udržuje rozsáhlou síť nelegálního obchodu. Satelitní telemetrie ukázala, že mnoho ptáků je odchyceno během migrace.
2. Ztráta a degradace habitatu: Intenzifikace zemědělství, rozorávání stepí a pastvin, a naopak zarůstání opuštěných pastvin křovinami a lesem vede ke ztrátě vhodných lovišť.
3. Úbytek klíčové kořisti: Zánik kolonií sysla obecného v Evropě v důsledku změn v zemědělském hospodaření (ztráta pastvy, přechod na velkoplošné monokultury) měl devastující dopad na historické populace raroha.
4. Zásahy elektrickým proudem (elektrocuce): Rarozi s oblibou využívají sloupy elektrického vedení jako posedy. Konstrukčně nebezpečné typy sloupů (zejména středního napětí 22 kV) představují smrtelnou past. Tento problém je řešen instalací plastových chrániček a tzv. bezpečných konzolí.
5. Přímé pronásledování a rušení: Ačkoliv se situace v Evropě zlepšila, ilegální odstřel nebo rušení na hnízdištích (např. fotografy) stále představuje lokální problém.
6. Sekundární otravy: Používání rodenticidů v zemědělství může vést k otravě rarohů, kteří konzumují zasažené hlodavce.

Ochranářská opatření

Ochrana raroha velkého je příkladem úspěšné mezinárodní spolupráce a cíleného managementu.

• Legislativní ochrana: Druh je zařazen do Přílohy I Směrnice o ptácích EU, Přílohy II Bernské a Bonnské úmluvy a Přílohy II úmluvy CITES, která reguluje mezinárodní obchod.
• Projekty LIFE: Evropská unie financovala řadu projektů LIFE zaměřených na ochranu raroha velkého, zejména v Maďarsku, na Slovensku a v Bulharsku. Tyto projekty se soustředily na instalaci hnízdních budek, zabezpečení sloupů elektrického vedení a obnovu populací syslů.
• Instalace umělých hnízd: V krajině bez skal a vhodných stromů je instalace bezpečných hnízdních podložek na sloupech VVN klíčovým opatřením, které umožnilo návrat druhu do mnoha oblastí, včetně ČR.
• Repatriační programy: Cílené vypouštění mláďat z umělých odchovů pomohlo obnovit zaniklé populace a posílit ty stávající.
• Boj proti nelegálnímu obchodu: Zahrnuje monitorování migračních tras, mezinárodní spolupráci (např. v rámci CMS Raptors MoU) a snahu o prosazování udržitelných sokolnických praktik založených na ptácích z registrovaných chovů.
• Výzkum a monitoring: Dlouhodobé sledování hnízdní úspěšnosti, kroužkování a satelitní telemetrie poskytují neocenitelná data pro efektivní plánování ochranářských aktivit.

6. Vztah s člověkem a sokolnictví

Vztah raroha velkého a člověka je ambivalentní. Na jedné straně je symbolem divoké, nespoutané přírody a vysoce ceněným druhem v sokolnictví, na straně druhé je obětí lidských aktivit.

V sokolnictví je raroh ceněn pro svou inteligenci, učenlivost a schopnost lovit jak pozemní, tak ptačí kořist. Jeho historický význam je obrovský, zejména v arabském světě a ve střední Asii, kde byl tradičně používán k lovu dropů a zajíců. Tato popularita se však stala jeho prokletím kvůli již zmíněnému nelegálnímu obchodu.

Moderní, udržitelné sokolnictví se dnes spoléhá výhradně na ptáky z umělých chovů, kteří jsou řádně registrováni (povinnost CITES). Mnoho sokolníků a chovatelů se aktivně podílí na ochranářských a repatriačních projektech, čímž pomáhají vracet tento druh zpět do přírody.

7. Závěr a výhled do budoucna

Příběh raroha velkého je příběhem kontrastů. Zatímco v Evropě se díky masivnímu ochranářskému úsilí a adaptaci na antropogenní prostředí daří jeho populaci stabilizovat a dokonce mírně zvyšovat, v Asii čelí existenční krizi způsobené neudržitelným tlakem nelegálního obchodu.

Budoucnost tohoto charismatického dravce závisí na naší schopnosti řešit tyto problémy na globální úrovni. Klíčové bude:

• Pokračování a rozšiřování osvědčených ochranářských postupů v Evropě: údržba hnízdních příležitostí, ochrana sloupů elektrického vedení a podpora extenzivního zemědělství, které udrží populace kořisti.
• Zintenzivnění boje proti nelegálnímu odchytu a obchodu v Asii: vyžaduje to politickou vůli, mezinárodní spolupráci a vymáhání práva jak v zemích původu, tak v cílových zemích.
• Prohlubování výzkumu: zejména v oblasti genetiky, migračních strategií a dopadů klimatických změn na tento druh.

Raroh velký není jen dalším druhem na seznamu ohrožených zvířat. Je živým barometrem zdraví stepních ekosystémů a zároveň zrcadlem našeho vlastního přístupu k ochraně přírody. Jeho návrat do české krajiny je povzbuzujícím důkazem, že cílená a vytrvalá ochranářská práce přináší výsledky. Udržení a další rozvoj jeho populace však zůstává trvalou výzvou pro současné i budoucí generace ornitologů a ochránců přírody.