Slučka malá (Lymnocryptes minimus)

1. Úvod a systematické zařazení

Slučka malá (Lymnocryptes minimus) je malý a velmi nenápadný druh bahňáka z čeledi slukovitých (Scolopacidae). Je jediným zástupcem svého rodu Lymnocryptes, což podtrhuje její odlišnost od ostatních sluk a bekasin (rodu Gallinago). Je proslulá svým extrémně skrytým způsobem života, dokonalým kryptickým zbarvením a neochotou vzlétnout, dokud není téměř zašlápnuta. Pro pozorovatele představuje často výzvu ji vůbec spatřit. V České republice se vyskytuje jako pravidelný, i když nepříliš početný protahující druh a vzácný zimující host.

• Řád: Dlouhokřídlí (Charadriiformes)
• Podřád: Bahňáci (Charadrii)
• Čeleď: Slukovití (Scolopacidae)
• Rod: Slučka (Lymnocryptes) – monotypický rod
• Druh: Slučka malá (Lymnocryptes minimus)

2. Popis a identifikace

Slučka malá je nejmenším zástupcem „slukovitého“ typu bahňáků v Evropě, výrazně menší než bekasina otavní (délka těla 17–19 cm, rozpětí křídel 30–36 cm, hmotnost 35–75 g). Má kompaktní tělo, poměrně krátký krk a relativně kratší zobák než bekasina.

• Zbarvení: Je mistrovským dílem kamufláže. Svrchní strana těla je složitě vzorovaná černými, hnědými, rezavými a žlutobéžovými podélnými pruhy a skvrnami, které dokonale splývají s vegetací mokřadů. Charakteristické jsou dva široké, žlutobéžové až zlatavé podélné pruhy na hřbetě. Na složeném křídle je patrný zelenavý až nafialovělý lesk. Spodina těla je bělavá s tmavším skvrněním na hrudi a bocích.
• Hlava: Má velmi specifickou kresbu, která ji odlišuje od bekasiny otavní. Temeno je tmavé, rozdělené pouze širokým, tmavým středovým pruhem, chybí tedy světlý středový proužek typický pro bekasinu. Po stranách temene se táhne výrazný, široký, světlý (bělavý až okrový) nadoční proužek (supercilium). Od oka dozadu vede tmavý proužek.
• Zobák: Je rovný, poměrně silný, tmavý se světlejší bází. Je znatelně kratší než u bekasiny otavní (obvykle 1,5–1,7krát kratší než délka hlavy, zatímco u bekasiny je více než 2krát delší).
• Nohy: Jsou poměrně krátké, žlutavé nebo nazelenalé.
• Let: V letu působí kompaktně, s relativně širokými, tupěji zakončenými křídly. Let je přímý, často jen na krátkou vzdálenost, typicky tichý (nevydává hlasové projevy při vyplašení). Ocas je krátký, klínovitý, tmavý bez bílých okrajů.

Rozlišení od bekasiny otavní (Gallinago gallinago):

• Velikost: Slučka je výrazně menší (asi o třetinu).
• Zobák: Slučka má kratší a relativně silnější zobák.
• Hlava: Slučce chybí světlý středový proužek na temeni.
• Let: Slučka létá tiše, přímo a obvykle jen kousek; bekasina vzlétá s hlasitým „keč“, letí klikatě a stoupá výše.
• Chování: Slučka je extrémně neochotná vzlétnout, často se krčí u země; bekasina vzlétá dříve. Slučka vykazuje typické „houpavé“ pohyby na zemi.

3. Rozšíření a biotop

Slučka malá má severský, eurosibiřský typ rozšíření.

• Hnízdní areál: Hnízdí v severní Evropě (Skandinávie, Finsko, Pobaltí) a dále v širokém pásu přes severní Rusko a Sibiř až po Kolymu. Obývá především zónu severské tajgy a lesotundry.
• Zimoviště: Je dálkovým migrantem. Zimuje v západní a jižní Evropě (od Britských ostrovů a Francie po Středomoří), v severní a subsaharské Africe (zejména západní a východní Afrika), na Blízkém východě, na Indickém subkontinentu a v jihovýchodní Asii.
• Biotop:
  • Hnízdní: Vyhledává velmi specifické biotopy – podmáčené březové a vrbové porosty, okraje rašelinišť, bažinaté louky a mokřady v řídkých lesích nebo na hranici tundry. Vyžaduje mozaiku nízké vegetace, trsů ostřic a měkkého bahna.
  • Migrační a zimní: Během tahu a na zimovištích osidluje širokou škálu sladkovodních mokřadů s měkkým bahnitým substrátem a nízkou, ale hustou vegetací poskytující kryt. Typickými biotopy jsou:
    • Okraje rybníků a jezer s bahnitými břehy a porosty ostřic či sítin.
    • Podmáčené louky, příkopy, strouhy.
    • Okraje rákosin (ale ne hluboko uvnitř).
    • Čistírny odpadních vod, zavlažovací kanály.
    • Klíčová je přítomnost měkkého bahna pro získávání potravy a hustého nízkého krytu. Často se zdržuje na velmi malých, přehlížených mokřadních ploškách.

4. Migrace

Slučka malá je striktně tažný druh.

• Jarní tah: Probíhá od března do května, vrcholí v dubnu. Právě nyní, 10. dubna 2025, probíhá období jarního tahu slučky malé přes Českou republiku.
• Podzimní tah: Probíhá od srpna (hlavně mladí ptáci) do listopadu, s vrcholem v říjnu a začátkem listopadu.
• Status v ČR: Pravidelný, ale málo početný protahující druh. Vzácně může ojediněle přezimovat, zejména během mírných zim na nezamrzajících mokřadech.

5. Chování

Chování slučky malé je velmi specifické a odlišuje ji od ostatních bahňáků.

• Extrémní maskování a nehybnost: Je mistrem v ukrývání. Při nebezpečí spoléhá na své dokonalé kryptické zbarvení a přikrčí se nehybně k zemi. Často nechá člověka přiblížit se na vzdálenost menší než jeden metr, než vzlétne.
• Vyplašení a let: Pokud je donucena vzlétnout, činí tak náhle, tiše (bez hlasového projevu) a obvykle letí jen krátkou vzdálenost (několik desítek metrů) přímým letem nízko nad zemí, než opět rychle zapadne do vegetace, často poblíž místa vyplašení.
• Charakteristické „houpání“: Když je v klidu nebo mírně znepokojená, často vykonává zvláštní vertikální pohyby – rytmicky se pohupuje nahoru a dolů na místě, jako by stála na trampolíně. Funkce tohoto chování není zcela jasná, může souviset s vyplašením kořisti v bahně, s komunikací nebo s termoregulací.
• Potravní chování: Potravu hledá typickým „šicím“ pohybem, kdy opakovaně zapichuje zobák do měkkého bahna nebo mělké vody. Pohybuje se pomalu a nenápadně v husté vegetaci.
• Společenskost: Je převážně samotářským ptákem, a to i během tahu a na zimovištích. Jen vzácně se vyskytuje v malých, volných skupinkách.

6. Potrava

Potrava je převážně živočišná, tvořená drobnými bezobratlými.

• Hlavní složky: Larvy hmyzu (zejména pakomárů, tiplic, chrostíků), drobní měkkýši (plži), červi (kroužkovci), korýši (blešivci).
• Doplňková potrava: V malé míře může konzumovat i semena vodních a bahenních rostlin.
• Způsob získávání potravy: Získává potravu sondováním zobákem v měkkém substrátu nebo sběrem z povrchu bahna či vody.

7. Hnízdění a rozmnožování (na severských hnízdištích)

O hnízdní biologii slučky malé není známo tolik detailů jako u jiných druhů kvůli její skrytosti a odlehlosti hnízdišť.

• Tok a display: Samec předvádí unikátní a nápadný vzdušný tok, obvykle za soumraku nebo za úsvitu. Stoupá vysoko do vzduchu a pak se vrhá dolů v sérii oblouků a vlnovek, přičemž vydává zvláštní, rytmický zvuk připomínající cválání koně nebo bublání. Tento zvuk je pravděpodobně vytvářen vibracemi vnějších ocasních per, podobně jako u bekasin, i když mechanismus může být odlišný, nebo je částečně vokální.
• Hnízdní místo: Hnízdo je umístěno na zemi, dobře ukryté v hustém porostu trávy, ostřic nebo mechu, obvykle na mírně vyvýšeném, sušším místě v podmáčeném terénu.
• Hnízdo: Jednoduchý důlek vystlaný suchou trávou, listím a mechem.
• Snůška: Obvykle 4 vejce. Vejce jsou relativně velká vzhledem k velikosti ptáka, hruškovitého tvaru, s kryptickým zbarvením – olivově zelená až hnědavá s tmavými skvrnami.
• Inkubace: Délka inkubace je kolem 21–24 dní. Pravděpodobně sedí pouze samice.
• Péče o mláďata: Mláďata jsou prekociální a nidifugní. O péči se stará zřejmě jen samice. O jejich dalším vývoji je známo málo.

8. Hlas

Slučka malá je mimořádně tichý pták, zejména mimo hnízdiště.

• Při vyplašení: Na rozdíl od bekasiny otavní obvykle nevydává žádný hlas.
• Na hnízdišti: Kromě zvuku při tokovém letu se může ozývat tichými, cvakavými nebo kvokavými zvuky.

9. Status, ohrožení a ochrana

• Globální status (IUCN): Díky velmi rozsáhlému hnízdnímu areálu je celosvětově hodnocena jako „málo dotčený“ druh (LC – Least Concern). Skutečné populační trendy jsou však obtížně sledovatelné kvůli její skrytosti.
• Evropský status: V Evropě je populace také považována za zabezpečenou, ale lokálně může být ohrožena ztrátou biotopů.
• Status v České republice: Jako protahující druh není zařazena do Červeného seznamu ohrožených druhů ptáků ČR. Je však chráněna zákonem jako ostatní volně žijící ptáci. Vzhledem k její vazbě na specifické a ubývající mokřadní biotopy je její výskyt na tahu potenciálně zranitelný.
• Ohrožení:
  • Ztráta a degradace biotopů: Hlavní hrozbou je úbytek vhodných mokřadů (jak na hnízdištích, tak na tahových zastávkách a zimovištích) v důsledku odvodňování, regulace vodních toků, intenzifikace zemědělství a zástavby.
  • Změny vodního režimu: Vysychání mokřadů.
  • Znečištění vod.
• Ochrana: Ochrana spočívá především v ochraně a vhodném managementu mokřadních biotopů:
  • Zachování a obnova mělkých mokřadů, podmáčených luk a okrajů vodních ploch.
  • Zajištění existence míst s měkkým bahnem a nízkou hustou vegetací.
  • Ochrana klíčových tahových zastávek.
  • Vzhledem k obtížné detekci je důležitý cílený monitoring na vhodných lokalitách.

10. Výskyt v České republice

• Status a načasování: Pravidelný, ale nehojný protahující druh (březen–květen, září–listopad) a velmi vzácný zimující host. V současné době (10. dubna 2025) probíhá hlavní období jarního tahu.
• Rozšíření: Může být zaznamenána na vhodných lokalitách po celém území, ale její výskyt je velmi nenápadný a pravděpodobně podhodnocený. Pozorování jsou častější v tradičních oblastech výskytu bahňáků:
  • Jižní Morava: Rybniční oblasti (Lednicko, Pohořelicko), podmáčené louky v nivách Dyje a Moravy. Oblast Břeclavska nabízí mnoho potenciálně vhodných lokalit.
  • Jižní Čechy: Třeboňsko, Českobudějovicko.
  • Poodří.
  • Polabí.
  • Lokálně i jinde na menších mokřadech, okrajích rybníků, v příkopech.
• Detekce: Její zjištění vyžaduje často trpělivost, štěstí nebo cílené prohledávání vhodných biotopů (např. pomalou chůzí v linii). Někdy je objevena náhodně při odchytu ptáků do sítí.

11. Zajímavosti

• Je jediným druhem ve svém rodu Lymnocryptes, což zdůrazňuje její evoluční jedinečnost.
• Její schopnost „zmizet“ před očima pozorovatele přikrčením k zemi je legendární.
• Unikátní „houpavý“ pohyb na zemi nemá u jiných bahňáků obdobu.
• Zvuk vydávaný při tokovém letu je jedním z nejzáhadnějších a nejatmosféričtějších zvuků severské přírody.

12. Závěr

Slučka malá je fascinujícím a tajemným obyvatelem mokřadů. Její mistrovské maskování, extrémně skrytý způsob života a unikátní chování, jako je tichý let a rytmické pohupování, ji činí jedním z nejméně prozkoumaných, a přitom nejzajímavějších bahňáků Evropy. Přestože není globálně ohrožena, její závislost na specifických a často mizejících mokřadních biotopech ji činí zranitelnou na lokální úrovni. Její přítomnost na našem území během tahu je připomínkou důležitosti ochrany i malých a nenápadných mokřadů, které slouží jako životně důležité zastávky pro tyto dálkové migranty. Pozorování slučky malé v přírodě je vždy vzácným a nezapomenutelným zážitkem.