Velikost

Drozd kvíčala (Turdus pilaris)

Zařazení:

• Řád: Pěvci (Passeriformes)
• Čeleď: Drozdovití (Turdidae)
• Rod: Drozd (Turdus)
• Druh: Drozd kvíčala (Turdus pilaris)

Popis: Drozd kvíčala je velký a robustní druh drozda, velikostí srovnatelný s kosem černým (délka těla 25–28 cm, rozpětí křídel 39–42 cm). Má velmi charakteristické a od ostatních našich drozdů snadno odlišitelné zbarvení. Hlava, týl a zadní strana krku jsou nápadně popelavě šedé. Hřbet a svrchní strana křídel jsou kontrastně kaštanově hnědé. Kostřec (partie nad ocasem) je opět výrazně šedý, což je velmi dobře viditelné zejména za letu. Ocas je tmavý, téměř černý. Spodní strana těla je bělavá, avšak hruď a horní část boků mají výrazný žlutavý až okrový nádech a jsou hustě pokryty tmavými skvrnami ve tvaru šipek nebo V. Směrem k břichu a na dolní části boků přechází skvrnění spíše do podélných tmavých proužků. V letu jsou také nápadné světlé, bělavé spodní křídelní krovky. Zobák je poměrně silný, v zimě žlutý s tmavou špičkou, v hnízdní době (jaro, léto) je celý žlutý. Nohy jsou tmavě hnědé. Pohlaví se zbarvením neliší. Kvíčala často zaujímá vzpřímený postoj.

Výskyt a prostředí: Původní hnízdní areál drozda kvíčaly zahrnoval severní Evropu a široký pás severní Asie (Sibiř). V průběhu 20. století však tento druh výrazně rozšířil svůj hnízdní areál směrem na jih a západ a úspěšně osídlil i velkou část střední a západní Evropy. Ptáci ze severnějších a východnějších populací jsou tažní a zimují v západní, střední a jižní Evropě, severní Africe a na Blízkém východě. Ptáci z mírnějších oblastí mohou být stálí nebo jen potulní. V České republice byla kvíčala dříve známá především jako velmi hojný zimní host a protahující druh. Od druhé poloviny 20. století zde však začala i pravidelně hnízdit a postupně se stala poměrně běžným hnízdičem. Hnízdí roztroušeně po celém území, od nížin až po horské oblasti, i když hojnější je spíše v chladnějších a vyšších polohách. V posledních letech však stále častěji osidluje i nížiny, včetně parků a okrajů měst. Na jižní Moravě je tedy běžným zimním hostem a migrantem a zároveň zde na vhodných místech (sady, parky, okraje lužních lesů, zahrady) i pravidelně hnízdí. Hnízdním prostředím jsou světlé lesy (zejména březové, borové, smíšené), okraje lesů, větší parky, staré sady, velké zahrady, aleje a remízky, často v blízkosti otevřených ploch (luk, pastvin), kde hledá potravu. V zimě vyhledává především otevřenou zemědělskou krajinu, pastviny, sady, zahrady – všude tam, kde nachází dostatek potravy, ať už bezobratlých nebo bobulí a ovoce.

Potrava a způsob obživy: Drozd kvíčala je všežravý. Složení potravy se mění v závislosti na ročním období. Na jaře a v létě, zejména v době hnízdění a krmení mláďat, tvoří hlavní složku potravy bezobratlí živočichové. Sbírá především žížaly, plže, slimáky, hmyz (brouky, kobylky, dvoukřídlé a jejich larvy), pavouky a další členovce. Potravu hledá převážně na zemi, na loukách, pastvinách, polích nebo v sadech. Pohybuje se spíše chůzí nebo rychlým popobíháním než poskakováním (na rozdíl od kosa nebo drozda zpěvného). Na podzim a v zimě se zaměřuje převážně na rostlinnou potravu – různé bobule a plody. S velkou oblibou požírá jeřabiny, plody hlohu, šípky, plody jalovce, ptačího zobu, kaliny, ale i spadaná nebo na stromech ponechaná jablka a hrušky. Potravu hledá často ve velkých hejnech.

Chování: Je to vysoce společenský pták, zejména mimo hnízdní období. Na tahu a v zimě tvoří velká, často velmi hlučná hejna, která mohou čítat desítky, stovky, někdy i tisíce jedinců. Často se sdružuje s drozdy cvrčalami. Hejna společně přeletují krajinou, hledají potravu a nocují. Jsou poměrně odvážné a málo plaché. Jejich přítomnost prozradí především jejich hlasité a charakteristické volání. Nejčastěji se ozývají drsným, cvrčivým nebo kvíčivým „čak-čak-čak“ nebo „šak-šak-šak“, které vydávají často a opakovaně, zejména za letu. Toto volání dalo druhu i české jméno „kvíčala“. Při vyrušení nebo jako varování vydávají hlasité, chřestivé „trrrrrk“ nebo „kvekekek“. Zpěv, který je slyšet na hnízdištích, je poměrně jednoduchý a nepříliš melodický, skládá se ze směsi štěbetavých, vrzavých a skřípavých zvuků, často prokládaných typickým voláním „čak“. Obvykle zpívá více ptáků z kolonie najednou, což vytváří charakteristický šum. Zajímavým a typickým aspektem chování kvíčaly je hnízdění v koloniích nebo polokoloniích (několik párů hnízdí blízko sebe na jednom nebo několika sousedních stromech) a aktivní společná obrana hnízd. Pokud se k hnízdní kolonii přiblíží predátor (např. vrána, straka, sojka, kočka, kuna nebo i člověk), několik kvíčal se spojí, vzlétnou a podnikají na vetřelce koordinované střemhlavé nálety. Během těchto náletů hlasitě křičí a často na predátora i cíleně vystřikují trus. Tato účinná kolektivní obrana dokáže většinu predátorů zahnat a často poskytuje ochranu i menším druhům ptáků, které hnízdí v blízkosti kolonie kvíčal.

Hnízdění: Hnízdí jednou, ve vhodných podmínkách i dvakrát ročně, obvykle v období od dubna do července. Právě nyní, na začátku dubna (podle data 2. dubna 2025), začíná hlavní hnízdní sezóna. Jak již bylo řečeno, často hnízdí v rozvolněných koloniích. Hnízdo staví převážně samice, obvykle na stromě (listnatém i jehličnatém), často ve vidlici větví nebo na silnější větvi poblíž kmene, ve výšce 1–15 metrů. Někdy může zahnízdit i v hustém keři, na budově nebo na skalní římse. Hnízdo je velká, robustní a hluboká miskovitá stavba postavená z trávy, listí, mechu a tenkých větviček. Stěny hnízda jsou zpevněny vrstvou bláta nebo hlíny (podobně jako u kosa) a vnitřní kotlinka je pečlivě vystlána jemnými stébly trávy. Samice snáší 5–6 (vzácně 3–7) vajec. Ta jsou velmi podobná vejcím kosa černého – mají modrozelenou základní barvu s hustými rezavohnědými nebo hnědými skvrnkami. Na vejcích sedí převážně nebo výhradně samice po dobu 11–14 dní. O vylíhlá mláďata se již starají oba rodiče. Krmí je především bezobratlými živočichy (žížalami, hmyzem). Mláďata opouštějí hnízdo ve věku 12–15 dní, ještě než jsou plně schopná letu.

Migrace: Drozd kvíčala je převážně tažným ptákem, i když jeho migrační strategie je poměrně složitá a liší se v různých částech areálu. Ptáci ze Skandinávie a Ruska jsou typickými migranty na dlouhé vzdálenosti. Ptáci ze střední Evropy táhnou na kratší vzdálenosti nebo jsou částečně stálí. Podzimní tah přes ČR probíhá od září do listopadu, jarní tah od konce února do dubna, někdy až do května. Zimující ptáci se u nás vyskytují od října do dubna. Právě nyní, na začátku dubna, tedy probíhá jak jarní tah severských populací přes naše území, tak současně začátek hnízdění místních ptáků. V tomto období můžeme pozorovat jak velká hejna protahujících ptáků, tak již i páry obsazující hnízdní teritoria.

Ochrana a ohrožení: V České republice je drozd kvíčala považován za běžný druh a jeho hnízdní populace v posledních desetiletích díky šíření areálu výrazně vzrostla. Nepodléhá zvláštní zákonné ochraně, vztahuje se na něj pouze obecná ochrana ptáků. Celosvětově je díky svému velkému areálu rozšíření a vysoké početnosti hodnocen organizací IUCN jako málo dotčený (Least Concern) druh a jeho populace je považována za stabilní nebo dokonce mírně rostoucí. Přesto mohou existovat lokální hrozby. Intenzifikace zemědělství může negativně ovlivnit dostupnost potravy (bezobratlých) na jaře a v létě. Velmi tuhé zimy s nedostatkem potravy (bobulí) mohou způsobit vyšší úmrtnost zimujících ptáků. V některých zemích jižní Evropy, kde zimuje, může být také stále loven. Celkově se však zdá být poměrně přizpůsobivým druhem.

Závěr: Drozd kvíčala je dynamický a velmi úspěšný druh drozda, který se stal běžnou a nepřehlédnutelnou součástí naší ptačí fauny nejen v zimním období, ale stále častěji i během hnízdní sezóny. Její nápadné zbarvení s šedou hlavou a kostřecem, hlasité „kvíčivé“ volání, život ve velkých hejnech a zajímavá strategie společné obrany hnízd z ní činí velmi zajímavý a snadno pozorovatelný druh. Její schopnost přizpůsobit se a osídlit širokou škálu biotopů, včetně těch ovlivněných člověkem, je obdivuhodná a svědčí o její ekologické plasticitě.

Rozšíření

Význam