Čečetka bělavá (Acanthis hornemanni):

Vzácný host z nejzazšího severu

V obrovských, zdánlivě pustých oblastech arktické tundry, kde končí les a začíná říše věčného ledu a sněhu, žije jeden z nejodolnějších a nejméně prozkoumaných pěvců naší planety – čečetka bělavá (Acanthis hornemanni). Tento malý pták z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae) je blízkou příbuznou naší běžnější čečetky zimní, od níž se liší světlejším, jakoby ojíněným vzhledem. Její život je spjat s extrémními podmínkami severu a její výskyt jižněji, včetně České republiky, je vzácným a nepravidelným jevem, spojeným především se zimními invazními lety. Právě nyní, na začátku dubna (psáno 9. dubna 2025), by se poslední zimující nebo protahující ptáci měli již vracet na svá vzdálená arktická hnízdiště.

„Ojíněná“ čečetka: Podrobný popis a obtížné určování

Určení čečetky bělavé, zejména jejího euroasijského poddruhu exilipes, patří k největším výzvám evropské terénní ornitologie. Je velmi podobná běžnější čečetce zimní (Acanthis flammea) a mnoho znaků se překrývá nebo je variabilních. Je nezbytné posuzovat kombinaci více znaků a ideálně mít kvalitní pozorování nebo fotografie.

• Velikost a tvar: Je to malá pěnkava (délka těla 12–14 cm), velikostí srovnatelná s čečetkou zimní. Působí často zavalitějším dojmem s malou kulatou hlavou a krátkým, kuželovitým zobáčkem.
• Celkový dojem: Klíčový je celkový světlejší, bělejší a „studenější“ vzhled ve srovnání s tepleji hnědou a více proužkovanou čečetkou zimní. Působí jakoby „ojíněně“ nebo „pocukrovaně“.
• Klíčové rozlišovací znaky (oproti A. flammea, zejména poddruhu flammea):
  • Kostřec: Často čistě bílý a bez proužkování, nebo jen s velmi jemným, neostrým středovým proužkem. U čečetky zimní je kostřec obvykle výrazně tmavě proužkovaný na špinavě bílém nebo nahnědlém podkladě. Toto je považováno za jeden z nejlepších znaků, ale může být variabilní a obtížně pozorovatelný.
  • Spodní krovky ocasní: Podobně jako kostřec, jsou často čistě bílé a bez proužkování, nebo jen s jedním velmi tenkým tmavým středovým proužkem. Čečetka zimní zde má obvykle několik zřetelných tmavých proužků.
  • Spodina těla a boky: Celkově bělejší než u čečetky zimní. Proužkování na bocích je výrazně redukované, jemnější, řidší a často omezené jen na horní část boků. Čečetka zimní má obvykle výraznější, hrubší a rozsáhlejší proužkování na tmavším, často nahnědlém podkladě boků.
  • Svrchní strana těla (hřbet, pláštík): Světlejší, šedavá nebo šedohnědá (méně teplých hnědých tónů), s méně kontrastním tmavým proužkováním. Bílé nebo bělavé lemy per jsou širší a vytvářejí „ojíněný“ nebo šupinatý dojem.
  • Hlava: Červená skvrna na čele je přítomna jako u čečetky zimní. Černá skvrna na bradě je často menší a ostřeji ohraničená. Celkový výraz tváře působí světleji.
  • Křídelní pásky: Dvě světlé křídelní pásky jsou obvykle bělejší a někdy i širší než u čečetky zimní.
• Zobák: Malý, kuželovitý, žlutavý s tmavou špičkou. Často se zdá být kratší a „tuponosější“, jakoby více „zatlačený“ do obličeje než u čečetky zimní, ale i zde existuje značný překryv ve velikosti a tvaru.
• Poddruhy:
  • Acanthis hornemanni hornemanni (čečetka bělavá grónská): Hnízdí v Grónsku a přilehlé arktické Kanadě. Je výrazně větší, celkově velmi světlá až bílá, s minimálním proužkováním. V Evropě je extrémně vzácným zatoulancem.
  • Acanthis hornemanni exilipes (čečetka bělavá sibiřská/alaská): Hnízdí v arktické Eurasii a Severní Americe. Je menší, velikostí podobná čečetce zimní. Právě tento poddruh se jako vzácný host objevuje ve střední Evropě. Popis výše se týká především tohoto poddruhu.
• Hlas: Volání je velmi podobné čečetce zimní – suché, chřestivé nebo bzučivé „če-če-če“, „džü-džü-džü“ nebo kovové „chett“. Někteří pozorovatelé popisují volání exilipes jako nepatrně vyšší nebo rychlejší, ale hlas není považován za spolehlivý rozlišovací znak jednotlivých ptáků v terénu, zejména ve smíšených hejnech.

Extrémní domov v Arktidě: Areál rozšíření a biotop

Čečetka bělavá je ptákem nejzazšího severu s cirkumpolárním rozšířením. Hnízdí v arktické tundře, často severněji než čečetka zimní, v oblastech za polárním kruhem. Obývá bezlesou tundru s nízkými porosty vrb a zakrslých bříz, kamenité svahy, říční údolí v tundře a okraje ledovcových polí.

Neseverské výlety: Migrace a irupce

Je částečně tažná a vysoce invazní (iruptivní). Zatímco některé populace (zejména větší poddruh hornemanni) mohou zůstat v blízkosti hnízdišť i v zimě, většina ptáků poddruhu exilipes se na zimu stahuje poněkud jižněji, obvykle do pásma severských lesů (tajgy), kde nacházejí potravu na břízách a olších.

Její pohyby jsou však velmi nepravidelné a závisí na úrodě semen v Arktidě a subarktidě. V letech s bohatou úrodou zůstávají ptáci severněji. Pokud však dojde k neúrodě semen břízy a dalších rostlin, podnikají čečetky bělavé (spolu s čečetkami zimními) invazní lety daleko na jih, do mírného pásma. Tyto irupce nejsou každoroční a jejich síla se liší. Během nich se mohou dostat až do střední Evropy. Invaze vrcholí obvykle na podzim a v zimě (říjen–březen).

Život v hejnech: Chování a ekologie

Mimo hnízdní období je čečetka bělavá velmi společenská. Tvoří hejna, která se často mísí s hejny čečetek zimních. Jsou to aktivní ptáci, kteří tráví většinu času hledáním potravy. Velmi obratně šplhají po tenkých větvičkách a často visí i hlavou dolů, aby se dostaly k semenům v jehnědách bříz a olší nebo v plodenstvích plevelů. Potravu sbírají i na zemi. Jsou známé svou krotkostí a malou plachostí, zejména během zimních invazí. Jsou dokonale přizpůsobené extrémnímu arktickému chladu.

Hnízdní biologie: Teplo z peří a srsti

Hnízdí na zemi nebo nízko nad zemí (do 1–2 m) v nízkém keři (zakrslá vrba, bříza), v trsu trávy nebo ve skalní štěrbině. Samice staví úhledné, hluboké a velmi dobře izolované miskovité hnízdo z jemných větviček, travin, kořínků a mechu. Výstelka je obzvláště bohatá a tvoří ji zvířecí srst (např. soba polárního, zajíce běláka) a velké množství peří (často bílého peří bělokura). Snůška čítá 4–6 (někdy 3–7) světle modrých nebo nazelenalých vajíček s červenohnědými skvrnkami. Inkubace trvá 10–12 dní a sedí převážně samice, kterou samec krmí. Mláďata krmí oba rodiče. Hnízdo opouštějí po cca 12–14 dnech.

Potrava: Semena severu

Potrava je téměř výhradně rostlinná, tvořená drobnými semeny. Klíčovou roli hrají semena břízy (zakrslé druhy i stromovité) a olše. Dále konzumují semena různých travin, ostřic, bylin (šťovíky, ptačinec, merlíky) a jehličnanů (v malé míře). Pouze v létě, v době krmení mláďat, doplňují potravu drobným hmyzem (mouchy, komáři, housenky) a pavouky.

Status v České republice: Vzácný zimní návštěvník

Čečetka bělavá v České republice nehnízdí. Je zde pouze vzácným a nepravidelným zimním hostem a protahujícím migrantem, jehož výskyt je vázán na invazní roky. Všechna naše pozorování se týkají poddruhu A. h. exilipes.

• Načasování výskytu: Objevuje se téměř výhradně v zimním období, nejčastěji od konce října do března, výjimečně až do začátku dubna. Po tomto datu již ptáci odlétají na sever. Pozorování v současné době (začátek dubna) by bylo již velmi pozdní.
• Lokality: Během invazí může být teoreticky pozorována kdekoli, kde se vyskytují hejna čečetek zimních a je dostupná potrava (břízy, olše, plevelná vegetace na polích a úhorech). Častěji bývá hlášena z podhorských a horských oblastí nebo ze severnějších částí republiky, ale nevyhýbá se ani nížinám. Často je nalezena na krmítkách v zahradách.
• Početnost: Silně kolísá. Většinu let se u nás nemusí objevit vůbec. Během slabších invazí jsou zaznamenány jen jednotlivé kusy. Při silných invazích (které nastávají jednou za mnoho let) může být pozorováno i více ptáků, řádově desítky jedinců v celé republice, ale i tak se obvykle jedná o jednotlivce nebo malé skupinky přimíchané do hejn čečetek zimních.

Ochrana a ohrožení: Hrozby v Arktidě?

Celosvětově je čečetka bělavá díky obrovskému areálu rozšíření a předpokládané velké populaci hodnocena IUCN jako málo dotčený (LC) druh. Nejsou známy žádné bezprostřední vážné hrozby. Dlouhodobým potenciálním rizikem však mohou být změny klimatu, které výrazně ovlivňují citlivé arktické ekosystémy, mohou měnit vegetaci tundry, dostupnost potravy (semen) a podmínky pro hnízdění. V České republice je jako vzácný host chráněna zákonem. Její výskyt je předmětem faunistického zájmu a ornitologických pozorování, zejména v kontextu studia invazních pohybů a problematiky určování a taxonomie čečetek.

Taxonomická poznámka: Systematika a taxonomie čečetek (rody Acanthis a Carduelis) je složitá a stále diskutovaná. Názory na to, zda jsou čečetka zimní (flammea), čečetka tmavá (cabaret) a čečetka bělavá (hornemanni) samostatné druhy nebo poddruhy jednoho široce pojatého druhu, se mezi odborníky liší.

Závěr

Čečetka bělavá je fascinující pták, dokonale přizpůsobený životu v drsných podmínkách vysoké Arktidy. Její světlejší, „ojíněný“ vzhled ji odlišuje od běžnější čečetky zimní, i když určení v terénu může být velmi náročné. Pro ornitology v České republice představuje vzácného a nepravidelného zimního hosta, jehož výskyt je spojen s nepředvídatelnými invazními lety řízenými dostupností potravy v její daleké domovině. Každé pozorování tohoto severského nomáda je tak malou ornitologickou událostí a připomínkou dynamiky a propojenosti ptačích populací napříč kontinenty.