Drop velký (Otis tarda L.) je zařazen do řádu krátkokřídlí (Gruiformes) a čeledi dropovití (Otididae). Jedná se o druh s palearktickým typem rozšíření. Vyskytuje se v Euroasii, na Pyrenejském poloostrově, v Iránu, Tunisu, Maroku i Malé Asii ostrůvkovitě ve stepních oblastech, popř. kulturních stepích.
Vyskytoval se a hnízdil hojně na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku. V roce 1969 byla velikost populace v tehdejším Československu odhadována v počtu kolem 1000 ks (Hudec a kol., 1977). V 80. letech došlo k razantnímu úbytku populace v důsledku působení celé řady faktorů např. intenzifikace zemědělství (používání mechanizace a pesticidů), nízká úspěšnost hnízdění, ilegální odlov a časté rušení. Všechny tyto faktory vedly k postupnému zániku populace (v roce 1996 bylo zaznamenáno poslední prokázané hnízdění na našem území). V současné době se drop na našem území nevyskytuje trvale. Jednotliví ptáci, dvojice či skupiny jsou však na jižní Moravě občas pozorováni (Česká společnost ornitologická, 2008).
Je to pták velikosti domácího krocana. Má červenohnědé zbarvení s příčným pruhováním. Spodní část těla je zbarvena bíle. U nás se jednalo o největšího lovného ptáka, který dosahoval hmotnosti až kolem 15 kg a celkové délky až 100 cm. Slepice dosahuje hmotnosti pouze kolem 5 kg. Hlava a horní část krku je popelavě šedá, hřbet nažloutlý s příčně černým pruhováním. Samcům vyrůstají po stranách krku převislá roztřepená šedivá pera „dropí vous“. Zobák je šedivý na zploštělé kratší hlavě. Běhy jsou zakončeny třemi silnými prsty. Drop je polygamní druh. Na podzim a počátkem zimy se dropi shlukují do menších hejn. Jedná se o přelétavé ptáky, ze severních oblastí částečně i tažné.
Dropi nejvíce využívají rovinaté a přehledné terény s pestrým zastoupením zemědělských plodin bez stromů a keřů, kde jsou stálými ptáky. V případě vysokého sněhu nebo nedostatku potravy a také při trvalém rušení odlétávají do vhodnějších lokalit. Slepice i kohouti žijí pohromadě v hejně většinou jen přes zimu. Větší část roku však žijí v hejnech rozdělených podle pohlaví. V průběhu toku se tato hejna rozpadají.
Tok začíná v polovině dubna a končí koncem měsíce května. Tokající kohouti spouští letky, nafukují vzdušný vak (na krku), zaklání hlavu dozadu a občas vydávají dutý zvuk. Do důlku na zemi slepice snáší dvě, výjimečně tři hnědozelená vejce, na kterých sedí 20 – 25 dní. Na vejcích sedí pouze samice. Mláďata se v prvých dnech živí výhradně živočišnou potravou, později přecházejí na potravu rostlinnou – zelenou píci, semena aj. Velmi rychle rostou a již v 6. až 7. týdnu života začínají létat. Kohouti pohlavně dospívají až pátým rokem a slepice kolem čtvrtého roku života.
Dropi se živí rostlinnou i živočišnou potravou. Z rostlinné potravy, která převládá, jsou to listy, pupeny, květy i celé rostliny. Z živočišné potravy převládá hmyz a ostatní bezobratlí živočichové. Příležitostně může chytit i některé obratlovce do velikosti krtka, nejčastěji hraboše a myši (Hudec, 1977).
Drop velký patří mezi kriticky ohrožené druhy (vyhl. MŽP ČR č. 395/1992 Sb.) a je uveden v příloze I Směrnice o ptácích (79/409/EEC). Další existence dropa velkého v naší krajině je přímo závislá na způsobu a formě zemědělského hospodaření v krajině a rozvoji dalších nepříznivých aktivit – turistika, cyklistika atd. Mělo by být naší povinností, aby byl tento mohutný pták zachován nám i příštím generacím.
Sluka lesní (Scolopax rusticola) je zařazena do řádu dlouhokřídlí (Charadriiformes) a čeledi slukovitých (Scolopacidae). Dosahuje velikosti koroptve. Má velkou hlavu s dosti výrazným zobákem (píchákem). Délka sluk se pohybuje kolem 34 – 38 cm a průměrná hmotnost okolo 300 – 400 g. Zbarvení je převážně rezavě hnědé u obou pohlaví stejné. Světla jsou položena vysoko v hlavě s tmavou oční duhovkou. Sluka je tažným ptákem, který k nám přilétá již v druhé polovině března a v říjnu a počátkem listopadu odlétá na jih. Její způsob života je orientován na soumrak a noční aktivitu. Přes den se sluky zdržují v křovinách nejčastěji v lesních porostech. Vyskytují se v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích v blízkosti vlhkých míst (kolem potoků, bažin atd.).
Sluky hnízdí jednotlivě. Už během návratu ze zimovišť a po návratu na hnízdiště probíhá tok. Nejvíce využívané jsou lesní části s vlhkou, kyprou prostupnou půdou s dostatkem krytu. Kohoutci se ozývají „kvorkáním“, poletují nad cestami, loukami, okraji porostů a hledají slípky. Pojímání slípek se děje na zemi, které do skromného hnízda snáší většinou čtyři skvrnitá, žlutavě hnědá, kropenatá vajíčka na kterých sedí 20 – 21 dní. V případě zničení hnízda dochází v červnu k druhé snášce. Obvykle hnízdí 1 – 2x ročně. Slípky jsou schopné přenést ohrožená kuřata na bezpečné místo. Na podzimním tahu sluky se hlasově neprojevují a odlétají na jih. Sluky se živí převážně živočišnou potravou tak, že převracejí hrabanku s listím k získání červů, žížal a drobných bezobratlých živočichů.
Sluka lesní patří podle zákona o myslivosti mezi druhy zvěře, které nelze lovit. Její výskyt je na našem území relativně běžný.
Bekasina otavní (Gallinago gallinago) patří do stejných taxonomických jednotek jako sluka. Má obdobné zbarvení a hmotnost pouze kolem 10 dkg. Bekasiny se převážně zdržují kolem močálů a na zamokřených loukách. V toku je pro samce charakteristický opakovaný střemhlavý let, při kterém se ozývá výrazné „mečení“. Hnízdí v bažinách a močálech, za tahu i na okrajích rybníků. Hnízdo bývá umístěno na zemi. Samice snáší do hnízda čtyři olivově zelená, skvrnitá vejce, na kterých sedí oba rodiče 19 – 21 dnů. Mláďata jsou vyspělá ve věku 5 týdnů. Převládající složkou potravy jsou bezobratlí živočichové, především kroužkovci, hmyz (brouci, housenky motýlů, larvy brouků), měkkýši a další. Rostlinná potrava je zastoupena velmi málo především semeny vlhkomilných rostlin. Z mysliveckého hlediska nemá bekasina větší význam.
Drozd kvíčala (Turdus pilaris) je zařazena do řádu pěvci (Passeriformes) a čeledi drozdovitých (Turdidae). Vyskytuje se v severní, střední a východní Evropě a Asii až po severní Sibiř. Na zimu migrují do jižní a západní Evropy, Malé Asie a Indie. V minulosti byl tento pták loven na podzim při odletu na jih. Celková délka se pohybuje kolem 26 cm a průměrná hmotnost do 100 g. Zbarvení hlavy a kostrčních per je převážně šedé. Hřbet, hruď a vole jsou tmavě kaštanově zbarvené. Zobák je zbarven žlutě a končetiny hnědožlutě.
Výskyt kvíčal lze pozorovat hlavně na podzim ve větších seskupeních v jehličnatých i listnatých lesích, poblíž rybníků, na loukách a ve stromových alejích, kde nacházejí dostatek potravy např. jeřabin.
Část kvíčal naše území jen přeletuje a část u nás i zahnízdí. Hnízdí v koloniích na vysokých stromech. Přilétají již v březnu a počátkem dubna. V dubnu do trávou vystlaného hnízda snáší samička 4 – 6 nazelenalých, rezavě-skvrnitých vajíček, na kterých sedí 12 – 14 dní. Po vylíhnutí jsou mláďata krmena oběma rodiči. Mláďata opouštějí hnízdo ještě ne zcela úplně létající a rodiče je ještě 1 – 2 týdny dokrmují. Část populace hnízdí i dvakrát za sezónu. Od nás kvíčaly odlétají v houfech až říjnu. Drozdi se živí rostlinnou (plody jeřábu, jalovce, růže šípkové atd.) i živočišnou potravou (brouci, měkkýši, kroužkovci).
V minulosti patřila kvíčala mezi lovnou zvěř a byl povolen její lov pro velmi chutnou zvěřinu.