Nejen o sýčkovi, ale také o krajině, predátorech a ohrožených druzích Je to již v potřetí v krátké době, co se vážený čtenář setkává na stránkách časopisu Myslivost s problematikou vzácného sýčka. Zvýšené úsilí ochranářů se projevilo kromě jiného také tím, že Česká společnost ornitologická (ČSO) vyhlásila tuto malou, sympatickou a dnes v českých zemích výlučně synantropní sovičku ptákem roku.Důvod tohoto zpopularizování je prostý: protože na spolupráci s veřejností tato člensky nepočetná organizace spoléhá. A to jak na podněty o výskytu od široké laické veřejnosti, tak i od komunity odborné, tj. myslivců. Málokdo má totiž takový přehled o dění v přírodě, a tak jako nikdo jiný mohou rozhodovat o uměřeném zastoupení predátorů v honitbě.
Ač si to někteří odmítají připustit, právě zásluhou predátorů tato kdysi velmi hojná sova na mnoha místech vymizela, stejně jako řada jiných druhů drobné zvěře.
Život v umrtvené krajině?
Samozřejmě, že predace není jediným důvodem úbytku až vymizení drobné zvěře. Nejčastěji uváděnou příčinou absence sýčka a jiných druhů otevřené krajiny jsou na první pohled patrné změny v zemědělsky, resp. dnes už vlastně průmyslově, využívané krajině. Dřívější nevelká a pestrá políčka malorolníků byla v šedesátých letech zcelena, neboť to vyžadoval pohyb těžké mechanizace.
Ale ani s příchodem nového milénia, a zdálo by se podle proklamací – i s příchodem ekologičtějšího přístupu, se situace nijak nezlepšila. Naopak, je to ještě horší.
Pokles ploch pícnin, na něž je vázán výskyt hraboše, jakožto nejdůležitější položky v potravě sýčka, poklesl na jednu třetinu.
Sortiment pěstovaných plodin se značně zúžil, přičemž převažují tzv. energetické plodiny, které zásobují bioplynky, či slouží jako příměsi do pohonných paliv. To jsou všeobecně známé nekonečné porosty kukuřice a řepky.
Při této megalomanské zemědělské politice se nadmíru daří jinému nepřehlédnutelnému druhu naší fauny, který vyniká plodností a současně inteligencí, divokým prasatům. Často více než stohektarové lány černé zvěři vyhovují, je to pro ni doslova eldorádo, neboť zde má půl roku nadbytek potravy a potřebný klid pro odchov selat, i dokonalý kryt před lovícími myslivci.
Z důvodů ztrátovosti zanikla spousta farem s chovem skotu, kde v úzkých a temných podstřešních prostorách nepříliš udržovaných budov nacházeli sýčci hnízdní úkryty. Navíc farmy samotné poskytovaly sýčkovi dostatek potravních zdrojů v podobě myší, mladých potkanů, vrabců, žížal a muších larev. Na dnešních farmách se hlodavci systematicky tráví, což je jedna z dalších příčin mortality sýčka. A když tyto farmy slouží jako odkladiště nechtěných koťat, což je další hřebíček do rakve, není divu, že se tam sýček již nevyskytuje.
Aby toho nebylo dost, tráví se hlodavci nejen na farmách, ale i na polích. Sýček je známý tím, že si vytváří zásoby potravy pro nepříznivé zimní počasí se sněhovou pokrývkou. Lovem polomrtvých hrabošů, případně sběrem otrávených, sýček doplácí životem na lidskou hloupost.
Je opravdu nutné používat rodenticidy vždy a všude?! Naši předkové se bez nich obešli a dokázali na polích vypěstovat dostatek píce pro chov hospodářských zvířat. A protože jsou doloženy případy otrav zajíců na polích ošetřených rodenticidy, také racků a havranů sbírajících otrávené hraboše či položené granule, bylo by načase přehodnotit používání těchto nebezpečných látek.
O lidské hlouposti a nenasytnosti
Ano, je to bohužel tak, příběh vymizení sýčka, stejně jako mnoha jiných ohrožených druhů, je příběhem o lidské hlouposti a nenasytnosti.
Moderní doba se vyznačuje produktivitou práce a efektivitou nákladů. Zájmy ochrany přírody a jednotlivých chráněných druhů jsou až na druhé, případně třetí a čtvrté koleji. Co nejnižší vstupy, pokud možno žádné meze, kvůli kterým traktory a kombajny musí měnit směr jízdy, častá aplikace pesticidů pro jistotu výnosu.
Na širých pláních není často jediný ekologický prvek, a když pěstované plodiny jsou pravidelně postřikovány údajně neškodnými herbicidy, podle toho to se stavem naší agrární krajiny také vypadá. Jak praví staré pořekadlo: Kde nic není, ani smrt nebere.
Jak je možné, že státem řízené enviromentální organizace, tzn. především Ministerstvo životního prostředí, tomuto tristnímu stavu nečinně přihlíží?
Nevidí, nebo spíše nechtějí vidět?
Jakmile dojde k úmyslnému usmrcení chráněného druhu, tam jsme schopni viníka stíhat. Zatímco při totální likvidaci jeho domovského životního prostředí, tedy toho, co jsme kdysi nazývali kulturní krajinou, jen mlčky schvalujeme postupné vymizení druhů?! V mladých letech jsem se chtěl stát profesionálním ochranářem. Dnes bych se musel hanbou propadnout, kdybych byl spolupachatelem na této tolerované genocidě.
Stačí se podívat na stav naší zemědělské krajiny z ptačí perspektivy, tedy volně přístupných leteckých map. Už jen ta světlá místa bez vrstvy ornice dokládají, jak naše zemědělství svým kořistnickým přístupem během několika desetiletí významně snížilo úrodnost polí. Vystupující podloží bez vrstvy humusu je jasným dokladem lidské bezostyšné nenasytnosti.
Snad současný výskyt afrického moru prasat přesvědčí i ty zatvrzelé odpůrce, tj. tzv. ekonomy, aby přijali ekologičtější, to znamená také ekonomičtější opatření nejen k ochraně půdy, ale také pěstovaných plodin. Protože poukazovat na škody způsobené černou zvěří, a přitom jí vytvářet vědomě ideální podmínky, je do nebe volající pokrytectví!
Snad se medializované úvahy o zmenšení honů na maximálních 30 ha, vytváření ekologických biopásů a mezí, nestanou jen účelovou proklamací, nýbrž tolik potřebnou změnou v kursu zemědělské politiky státu. To je základní, nikoliv však poslední podmínka k opětovnému návratu nejen sýčka, ale např. i kdysi hojné koroptve.
Osudné (a ostudné) ptačí pasti
Synantropní sovy jsou rovněž ohroženy mortalitou v nezakrytých jímkách, sudech s vodou, napáječkách a jiných, dnes široce používaných odkrytých nádržích. Zejména nezkušená mláďata přistanou na ploše, která vypadá jako pevná, poněvadž na hladině obřích jímek plave slámová drť, pevné fekálie, řasy nebo pěna. Jelikož stěny nádrží jsou většinou kolmé a hladké, nemá pták šanci dostat se ven.
Nejen ptáci tonou v nádržích a bazénech, tento problém se týká i včel, čmeláků (vosy utopené v kelímku s limonádou nikomu nevadí) a spousty jiných druhů zvěře. Je tedy načase se tímto přehlíženým problémem seriózně zabývat.
Rovněž nezakryté komíny, šachty a okapové svody jsou častou příčinou úhynu sov, sýkor a vrabců. Dutinoví ptáci hledají v temném prostoru úkryt jako ve stromové dutině, leč z hladké a vysoké svislé roury nemají šanci vyletět. Přitom patřičně je ošetřit není vůbec nákladné a ani technicky složité. Vzorové příklady existují, žel, jsou v naprosté menšině.
Jako mor se dnes rozšiřuje i tzv. skleněná architektura. Na prosklených protihlukových stěnách, autobusových zastávkách, prosklených verandách a rozích budov, hyne po nárazu velké množství ptáků. To jsou architekti tak otrlí či slepí, že si toto riziko neuvědomují? Vždyť za ty desítky let musí mít o tomto problému povědomí a mají povinnost danou zákonem tyto rizikové prvky eliminovat! Stačilo by toliko nesmyslné čiré sklo buďto zmatnit, nebo hustě polepit bílou páskou. Jedna silueta nestačí, to je jen čirý alibismus.
O to víc je potom zarážející, když článek na toto ožehavé téma nepřijmou redakce hned tří ochranářsky zaměřených časopisů bez jakéhokoliv odůvodnění. Jestli jste ještě neslyšeli o českém absurdistánu, tak toto je přímo ukázkový příklad. O demokratickém a profesionálním přístupu zde nelze vůbec hovořit, a snaha zametat nepříjemnou pravdu pod koberec znamená jediné: Jsme to my, členové redakčních rad a současně zaměstnanci vysokých úřadů, kdož se na dnešní realitě svou lhostejností a nečinností podepsali…
Vliv dopravy na mortalitu zvěře je rovněž nezanedbatelný. Zde však kromě použití pachových odpuzovačů, vytváření nadúrovňových přechodů a snížení rychlosti v obcích toho moc nezmůžeme. Rozhodně ne v případě sýčka a jeho oblibě lovit hmyz nad nahřátou vozovkou nebo sbírat žížaly po deštích.
Když kult predátora vítězí
Pro spoustu ekologů je naprosto nepřípustná myšlenka, že by predátor dokázal vyhubit některý druh ze svého potravního spektra. Jak jinak vnímat fakt, že při popisu příčin vymizení sýčka není vůbec v článku o něm zmíněna predace kunou (Myslivost 8/2017). V materiálech ČSO je uvedena okrajově, více ji zdůrazňuje T. Diviš u podobné situace s trochu početnější sovou pálenou. Sice budky pro sýčka s oplechováním proti kuně jsou dnes samozřejmostí, ale nikde není záruka, že si ji ptáci vyberou jako své hnízdiště.
Problém predace je proto nutno řešit systémově, neboť valná část populace hnízdí mimo budky. Bylo tomu tak ještě před pár desítkami let, kdy sýček vyhledával dutiny vrb, lip, dubů a ovocných stromů, přičemž stromová populace tvořila 83 % z celkové (Hudec a kol. 1983).
Přestože i dnes je na řadě míst k vidění dostatek stromových dutin, poslední sýčci hnízdí jen a pouze na relativně bezpečných lidských stavbách! A komu snad nestačí tento nepřímý důkaz o „přirozeném“ zániku stromové populace, uvedu příklad z Nového Zélandu.
Tamní ochranáři provedli nedávno repatriaci šesti živočišných druhů, mezi nimiž byl i velký hmyz. Všechny tyto druhy byly vyhubeny nepůvodními predátory, kteréžto úmyslně dovezl či nevědomky zavlekl na hlavních ostrovy člověk-kolonizátor. Ohrožené druhy se naštěstí zachovaly na nejjižnějším Stewartově ostrovu. Část populace ohrožených druhů byla rozmístěna na malé ostrovy bez predátorů, kde se dostatečně namnožily. Novozélandská vláda se zavázala do roku 2050 vyhubit všechny zdivočelé psy, kočky a krysy, aby opět mohly původní zachráněné druhy osídlit Severní a Jižní ostrov.
Každý jistě zná příběh nelétajícího papouška sovího, zvaného domorodci kakapo. Tento papoušek nevyhynul na Severním a Jižním ostrově v důsledku chemizace či ztráty biotopu, ten se nijak zvlášť nezměnil, nýbrž v důsledku predace. A jestliže dokáže predátor vyhubit i o několik řádů plodnější hmyz (velikosti kobylky), větší a méně plodné druhy ptáků a savců jsou daleko více zranitelné!
Argument našich rádoby ekologů, že „predátoři byli vždycky“, je chatrný, protože zapomínají, že v minulosti stavy lišek a kun decimovala vzteklina, která byla teprve nedávno orální vakcinací vymýcena.
Také přístup lidí k výskytu těchto šelem byl dříve daleko méně tolerantní, než je tomu dnes. Každý, kdo choval drůbež, měl buďto ostrého psa, nebo u kurníku nastražená železa! Na domácím hospodářství a myslivosti škodící zvěř se hubila všemi prostředky, tj. lovem do želez, trávením a plynováním nor. Tak, jako to považujeme za naprosto normální u likvidace potkanů, jiných hlodavců a štěnic.
V důsledku plošné regulace byly stavy predátorů podstatně nižší, a zejména proto se stavy sýčka v dobrých letech stačily vzpamatovat. Ono je na jednu stranu hezké zakázat trávení a lov do želez jako nehumánní, ale je také třeba domýšlet, že se to zásadním způsobem podepíše na stavech jiných druhů zvěře!
Tyto poznatky by měli mít na paměti ti ochranáři, kteří brojí proti uměřené regulaci velkých šelem, tj. vlků a medvědů na Slovensku, Rumunsku či Švédsku.
V krajině obývané člověkem je nutno jít na rozumný kompromis, nikoliv prosazovat své často naivní představy. Každý extrém je škodlivý, resp. nesprávný. A to jak nelítostné vybíjení, stejně jako nemístná adorace a nedotknutelnost predátorů. Při rozumném hospodaření se zvěří lze prostředky získané z poplatkového lovu vrátit do ochrany a výzkumu kontrolované populace tak, aby zůstala dostatečně početná a geneticky různorodá.
Lov může být pro populaci prospěšný tím, že z ní odstraňuje problémové, nadpočetné a slabé jedince. V našem případě by radikální regulace přemnožených kun a lišek pomohla zvýšit stavy kdysi hojných sýčků a jiné drobné zvěře, např. i menších lasicovitých šelem, kavky a dalších.
Hraboš polní a predační tlak
Vlivem predace ubylo nejen sýčků, zajíců, bažantů, koroptví a jiných druhů zvěře zemědělské krajiny. Silný úbytek zaznamenaly všechny druhy lesních kurovitých, tj. tetřeva hlušce, tetřívka obecného a jeřábka lesního. A to se v lesích, na rozdíl od zemědělské krajiny, ani nepoužívá tak plošně chemie, a ani tam celoplošně a celoročně nejezdí těžká mechanizace!
Přestože se již několik desetiletí tito ptáci neloví, na spoustě historických míst jejich výskytu není po nich ani stopy. Zato stopní dráhy od lišky a kuny jsou každých pár desítek či set metrů, navíc oproti minulým desetiletím se enormně zvýšily stavy prasat, nově přibyl i psík mývalovitý a mýval severní. A to je, podle mého názoru, hlavní důvod nízkých až kritických stavů lesních kurovitých.
Nejenže za posledních několik desetiletí se stavy srstnaté škodné mnohonásobně zvýšily, sýčkovi přibylo i konkurenčních, převážně myšilovných ptačích druhů. Dříve se dravci, včetně převážně užitečné káně a poštolky, regulovaly na tzv. výrovce. Proto jich bylo podstatně méně, než je tomu dnes, podle mého odhadu asi čtyř až pětinásobně. Volavek bylo ještě méně, o krkavcích nemluvě.
Hudec (1983) konstatuje u poštolky obecné nárůst stavů ve městě, který souvisí nepochybně s celkovým nárůstem nejen její populace, ale i všech dravců (pernatých predátorů) po zavedení jejich celoroční ochrany.
Bylo by naivní se domnívat, že když se stavy jedněch predátorů několikanásobně zvyšují, že se to u jiných, slabších, nepromítne ve snížení početnosti. Potravní koláč je jen jeden, a jak známo, silnější vítězí.
A to je, podle mého názoru, i případ sýčka, který podobně jako lasice kolčava, hranostaj, či oba druhy tchořů, doplatili na nárůst stavů silnějších potravně konkurenčních druhů šelem a dravců, současně však i predátorů těch menších.
Viděno mýma očima: změny v druhovém zastoupení naší fauny v průběhu posledních padesáti let, bohužel – avšak zcela pochopitelně, jsou (ne)učebnicovým příkladem nově vytvořené ekologické nerovnováhy. Příměr o medvědí službě přírodě asi nejlépe vystihuje tragikomičnost dobře myšlených opatření…
Zvýšený predační tlak (včetně trávení) na naši „nejdrobnější drobnou“ se logicky na stavech hraboše také projevuje. I zkušený odborník na dravce Jozef Chavko ze Slovenska konstatuje, že „úbytek běžných druhů, jako je křeček či hraboš, je na řadě místalarmující“. Současně poukazuje i na úbytek hmyzu vlivem pesticidů. Přitom hraboš má oproti jiné drobné zvěři tu výhodu, že je plodnější a může se rychle schovat pod zemí. Ale napást se někdy musí, takže i on je vystaven zvýšenému predačnímu tlaku. Jako sběratel zkratek a pořekadel si pomůžu starou pravdou: Hodně psů, zajícova smrt. V našem případě: hodně dravců, hrabošova smůla.
Záchrana v hodině dvanácté?
Možná se to zdá někomu nadsazené, že tak moc kritické se sýčkem to u nás není, leč není na co čekat. Posledních zhruba 100 až 130 párů, které jsou nejvíce zachovány v Ústeckém a Středočeském kraji, jsou dobrým základem pro záchranný program sýčka, který podporuje ČSO.
Nově vyvěšené budky představují bezpečný úkryt před kunou i kočkami. Také spolupráce s místními obyvateli při udržování vhodného biotopu je mnohde příkladná.
Ne o všech sýčcích ale asi víme. Proto máte-li ve vašem okolí povědomí o výskytu sýčka, který se za soumraku a v noci ozývá voláním „půůjď“, kontaktujte prosím hlavního koordinátora ochrany sýčků M. Šálka: salek@birdlife.cz
Podle mého přesvědčení je však nutno problém sýčka řešit z gruntu, tj. systémově. Což obnáší radikální snížení stavů kuny skalní, která je jeho hlavním predátorem a zlikvidovala stromovou populaci, a to například i u kdysi hojné kavky.
Dále nepodporováním konkurenční hojné poštolky obecné budkami, protože ta často loví v intravilánech obcí, čímž snižuje potravní nabídku sýčkovi, ale také limituje například výskyt vzácného chocholouše hnízdícího na střechách. V případě latence hraboše je poštolka schopna migrovat jižněji, což u stálého sýčka bývá spíše výjimkou, proto v zimě může vyhladovět. Navíc jsem nejednou v místě hnízdního výskytu sýčka pozoroval, jak poštolka za večerního soumraku nízkým letem opakovaně kopírovala střechy seníků a stájí, jako by chtěla sýčka, když ne ulovit, tak přinejmenším vypudit. Což se také během krátké doby stalo, sýčci beze stopy zmizeli. A to je pro mne důvod, proč poštolku budkami nepodporovat.
Pokud se podaří udržet stavy sýčka alespoň na stávající úrovni, věřím, že postupem času se přece jen změní vztah zemědělců k půdě a budou více dbát na její ochranu vytvářením mezí a zmenšením honů. Je však dosti nepravděpodobné, že se podaří snížit stavy kun natolik, aby sýček začal produktivně hnízdit v dutinách stromů. Bude úspěch, když se podaří jeho početnost navýšit pomocí bezpečných budek na asi 500 párů, protože nedoufám, že bychom se přiblížili stavům, které byly ve zcela jiné době, se zcela jinými zákony a způsobem hospodaření, s jinak uvažujícími a motivovanými myslivci.
Není prostě možné vrátit se v čase zpět. Je však naší povinností vytvářet ohroženým druhům takové podmínky, aby nadobro nezmizely z české krajiny.
Karel ZVÁŘAL