Velikost

Délka:50-60 cm.
Rozpětí:120-150 cm.
Hmotnost:M 730-1340 g,F 950-1300 g.Vejce.
Výška x šířka:50-60×40-47 mm.
Hmotnost:cca 60 g.

Popis

Káně rousná je velká jako káně lesní, rozlišovacími znaky jsou světlejší spodní strana ocasu a křídel, černá skvrna na rameni, černá koncová páska na ocase a tmavé břicho. Nohy jsou opeřené až po prsty. Rozpětí křídel je 110 – 135 cm. Samice a samec se navzájem neliší a mladí jedinci jsou o něco světlejší.
Hlas – v zimě se neozývá, při toku je velmi hlučná.

Ekologie

Hnízdění – hlavní hnízdní areál se rozkládá v tundře severního Ruska a Skandinávie, hnízdí v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo je umístěno na zemi.
Samice snáší 3 – 4 bílá vejce na kterých sedí sama po dobu asi 31 dnů a o mláďata se starají oba rodiče po dobu asi 6 – 7 týdnů.
Potrava – drobní hlodavci, převážně lumíci.
Káně rousná je tažný pták přezimující v západní a střední Evropě. Od srpna táhne směrem na jih, v listopadu se objevuje ve střední Evropě v oblastech chudých na lesy, kde přezimuje a v dubnu se opět vrací na svá severská hnízdiště. Odlétá v říjnu až listopadu a vrací se v březnu.

Rozšíření

Západní část Palearktické oblasti (západní Eurasie včetně severní Afriky a Přední Asie), Východní část Palearktické oblasti (východní Eurasie včetně Japonska a severní Číny), Nearktická oblast (Severní Amerika). Tažná (X-XI a II-IV). Od srpna táhne směrem na jih, v listopadu se objevuje ve střední Evropě v oblastech chudých na lesy, kde přezimuje a v dubnu se opět vrací na svá severská hnízdiště.

Zajímavosti

Množství u nás zimujících k.rousných je ovlivňována výší populací drobných hlodavců i klimatickými podmínkami v zimovištích. Podle toho se odvíjí její početnost u nás v zimních měsících – uvádí se od 2 do 10% ze všech káňat (1-5 tisíc).
Vyjímečně se jednotlivé kusy i celé páry u nás zdržují i v hnízdním období, hnízdění dosud nebylo potvrzeno.

Káně rousná je jen o málo větší než káně lesní (Buteo buteo). Siluety obou druhů jsou téměř stejné, jen káně rousná má trochu delší křídla. Dají se však spolehlivě rozpoznat podle zabarvení, jelikož káně rousná má bílý ocas s širokým tmavým pruhem. Navíc má bledší zabarvení, větší tmavé skvrny na břiše a ohybech křídel. Od káněte lesního se odlišuje i opeřením stojáků až po prsty, s výjimkou úzkého pásku vzadu.

Loví v otevřené krajině. Obyčejně číhá z vyvýšenin v terénu, jen zřídka ze stromů. Zvládá i třepotavý let na místě. Rozpětí křídel dosahuje 120 až 150 cm při délce těla 50 až 60 cm a hmotnosti 800 až 1200 g (průměrná hmotnost samce 850 a samice 1000 g). Ozývá se podobným hlasem jako káně lesní.

Hnízdí v severní Evropě, u nás jen zimuje. V severní Skandinávii si staví hnízda na skalách a stromech, resp. v rovinaté tundře přímo na zemi. Dospívá ve druhém až třetím roce. Samice koncem května snese 3 až 5 bílých vajec s hnědými skvrnami s hmotností cca 60 g, na kterých sedí 31 dní. Mláďata na hnízdě krmí 35 až 45 dní potravou, kterou přináší samec. Rodiče krmí mláďata i po vylétnutí z hnízda, a to ještě 4 až 5 týdnů. Hlavní složku potravy káněte rousného tvoří drobní hlodavci. Loví i hmyz a drobné ptactvo. Na zimovištích v nížinách a v údolích střední Evropy požírá i zdechliny, ale za tuhé zimy dokáže v hlubokém sněhu ulovit i malou zvěř. V sokolnictví se nepoužívá

Vyhledávání

Vyhledat obrázky pomocí Google | CalPhotos | Wikimedia
Vyhledat na internetu pomocí Google

Velikost

Délka:55-66 cm.
Rozpětí:130-155 cm.
Hmotnost:1100-1450 g.
Africká ssp.je poněkud menší.Vejce
Výška x šířka:54-66×44-50 mm.
Hmotnost:73 g.

Popis

Káně bělochvostá je pták o něco větší než káně lesní. Spodní strana těla je nápadně bělavá s podélnými proužky, hlava je zpravidla bílá, spodní strana křídel je světlá. Svrchní strana těla a křídel je zpravidla rezavě hnědá. Oproti káni lesní nemá na ocase proužek.

Ekologie

Hnízdění – hnízdí v suchých stepích a pustých horách, nikdy v lesích. Hnízdo si staví většinou na zemi a a na skalních útesech.
Samice snáší 2 – 4 bílá, hnědě skvrnitá vejce na kterých sedí oba rodiče po dobu 28 – 31 dní a mláďata krmí též oba rodiče po dobu asi 6 – 8 týdnů.
Potrava – převážně myšovití hlodavci, loví v otevřené krajině za pomalého letu nebo číhá na vyvýšených místech.
Káně bělochvostá je částečně tažný pták, na hnízdiště přilétá počátkem dubna a odlétá v říjnu.

Rozšíření

Žije ve vyprahlých asijských stepích, v Evropě její hnízdiště zasahují do Makedonie. V severní Africe se vyskytuje samostatný poddruh. V posledních letech bylo u nás zaregistrováno několik výskytů zatoulaných jedinců.

Zajímavosti

V posledních letech se z Balkánu pomalu rozšiřuje k severu, nejblíže hnízdí až do šesti párů v Maďarsku. Důsledkem jsou i častější zálety na naše území, hlavně na Moravu.

Káně bělochvostá je větší a mohutnější než káně lesní (Buteo buteo). Má širší křídla a i patice ručních letek je výrazněji prstovitě roztažená. Ve zbarvení peří převažuje rezavá barva, jen hlava je světlá. Rezavý ocas je většinou bez příčných pásů. Délka těla je 60 až 65 cm. Rozpětí křídel dosahuje 130 až 155 cm a průměrná hmotnost samce je 1100 g a samice 1300 g.

Tento dravec pochází ze Střední Ameriky. Žije v teplejších stepních, polopouštních a pouštních oblastech – od severu Afriky přes jihovýchodní Evropu až po střední Asii. Nepravidelně zaletuje i k nám. V souvislosti se současnými klimatickými změnami se areál výskytu tohoto káněte rozšiřuje na sever. Několik párů už hnízdí v Maďarsku, takže je jen otázkou času, kdy zahnízdí i u nás.

Kořist loví z klouzavého letu nebo útočí z vyvýšených míst. Jeho potravou jsou hraboši, křečci, syslové, ale i plazi a větší hmyz. Pohlavně dospívá ve druhém až třetím roce. Hnízdiště obsazuje koncem března až začátkem dubna. Hnízdo si staví ve skalách a ojediněle i na stromech. V dubnu samice snese 2 až 3 bílá vejce s hnědými skvrnami s hmotností v průměru 73 g, na kterých sedí 33 až 35 dní. Mláďata krmí oba rodiče 40 až 50 dní. 

Vyhledávání

Vyhledat obrázky pomocí Google | CalPhotos | Wikimedia
Vyhledat na internetu pomocí Google

kniha,shop,zoo,atlas,photo,free,gallerie

Káně lesní je asi 50 – 55 cm velký dravec z čeledi krahujovitých. Horní část těla tmavší, spodní světlejší s tmavými skvrnami. Opeření je však variabilní a může být od tmavé až po celkově téměř bílé. Rozpětí širokých křídel až 130 cm, krátký široký ocas. Samec je nepatrně menší. Káně lesní žije u nás po celý rok, a to v poměrně hojném počtu. Hnízdí v lesích, větrolamech, na převážně vysokých stromech. Výjimkou ale není ani hnízdo postavené na ovocném stromě ne výše než čtyři metry nad zemí. V dubnu do nového nebo do opraveného loňského hnízda klade samička až pět hnědorezavých vajíček, na kterých se nepravidelně střídá při zahřívání se samečkem. Za 30 až 33 dnů se líhnou první mláďata, která jsou v bílém prachovém peří.

www.nasiptaci.info

kniha,shop,zoo,atlas,photo,free,gallerie

Moták stepní (Circus macrourus)
 
V České republice není moták stepní v Červeném seznamu ptáků (Šťastný & Bejček 2003) vůbec uvedený. Není na něho pamatováno ani ve vyhlášce 395/1992 Sb. Vše patrně z důvodů, že u nás nebylo hnízdění známé a na tahu se na našem území vyskytoval velice vzácně.
Z mezinárodního hlediska je však chráněn Bernskou úmluvou o ochraně evropské fauny a přírodních stanovišť a Bonnskou úmluvou o ochraně stěhovavých druhů volně žijících druhů. V Evropském „Red List of Bird“ je uvedený jako obecně ohrožený druh (Threatened) zdroj BirdLife International (2015).

Od roku 2004 (vstup do EU) jsou v ČR obecně chráněny všechny druhy volně žijících ptáků (novela 218/2004), tedy i ty, které nejsou v tomto seznamu. Výjimky jsou jen pro myslivost a odchylný postup podle § 5b.
 
ROZŠÍŘENÍ V EVROPĚ A ASII
 
Turkestánský typ rozšíření.
Hnízdní areál motáka stepního pokrývá centrální část západní Asie – Kazachstán, Rusko, SZ Čína, a zasahuje až do jihovýchodní Evropy. Malé populace hnízdí v Ázerbájdžánu, Rumunsku, Turecku a na Ukrajině. Obývá otevřené krajiny, nejčastěji stepi, bažiny, mokřiny a vřesoviště, loví i v polních kulturách.
Nicméně hnízdění v minulých stoletích ve střední Evropě je známé pouze z Německa (1850, 1879, 1901 a 1933). Zejména za invaze v roce 1952 bylo známé hnízdění tří párů v Německu a 5 či 6 párů ve Švédsku. V evropské části areálu byl znám jen nepatrný počet hnízdišť, která navíc stále ubývala.
Zimuje převážně v centrální Africe a na Indickém subkontinentu – Afghánistán, Pákistán, Indie, Srí Lanka, Nepál, Bangladéš. Evropské populace migrují především do subsaharské Afriky, zatímco asijské populace migrují do východní Afriky nebo jihovýchodní Asie. Hnízdiště opouští v srpnu a září, navrací se v březnu a dubnu.
Po velkém poklesu ve východní Evropě během let 1970 až 1990, kdy došlo ke ztrátě až 30 % ptáků (zejména v klíčových populacích v evropském Rusku), početnost i dále klesala v období 1990 až 2000. Zdá se, že tento druh v současnosti vyhynul v Moldavsku a Bělorusku, kde dříve běžně hnízdil. V Asii se však předpokládá stabilnější početnost populace.
Průzkumy v oblasti Kustanay/i (severní Kazachstán) v letech 1997 až 2004 vykazovaly kolísající, ale zdánlivě stabilní populaci 1500 až 2000 párů, hnízdí hustotu 9 až 25 párů na 100 km². Stav euroasijské populace (9000 až 15 000 párů) v Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Turecku, na Ukrajině a západním Rusku byl v poslední době přehodnocen. V evropské části Kazachstánu hnízdí 300 až 1000 párů, v asijské časti země 500 až 7500 párů. V jižní asijské části Ruska a v severním Kazachstánu v současnosti hnízdí 87 % světové populace (Tucker & Heat 1994, BirdLife International 2004, Galushin et al. 2003, Bragin 2003, Terraube et al. 2009).
 
Přesto se od roku 2011 počet pozorovaných motáků stepních v Evropě výrazně zvýšil. Tento evropský nárůst stavu motáka stepního se začal projevovat nejvíce ve Španělsku a Velké Británii, kde byl v posledních 5 až 10 letech patrný rychlý nárůst záznamů. Dříve byl považován za extrémní raritu, nyní se stává každoročním hostem, který se objevuje ve všech ročních obdobích. 
Ačkoli většina záznamů se týká mladých ptáků na podzim, zvyšuje se počet pozorování na jaře a v některých letech jedinci přezimují. I když dosud nebyly zjištěny žádné potvrzené pokusy o hnízdění, objevily se náznaky, že to nemusí být příliš daleko – například několik týdnů byl pozorován samec se silnou teritoriální vazbou na rašeliništi v Lancashire na jaře 2017.
V současnosti bylo prokázané první hnízdění v Holandsku v roce 2017. Hnízdní pár úspěšně vyhnízdil v zemědělské krajině v ozimém ječmeni. Jednalo se o první prokázané hnízdění v západní Evropě (zdroj Ben Koks & Willem-Pier Vellinga).
Tímto ale historie holandského hnízdního páru nekončí. Mladý pták označený odečítacím kroužkem v roce 2017, byl v hnízdním období 2019 zastižen jako hnízdící ve Španělsku. V tomto případě se také jedná o první historicky prokázané hnízdění jednoho páru motáka stepního ve Španělsku. Další zprávy přichází z Francie, kde v roce 2020 úspěšně vyhnízdil kompletní pár na severu země v provincii Pas-de-Calasis. A smíšený pár – samec moták stepní a samice moták lužní úspěšně vyhnízdil východně od Paříže.
 
ROZŠÍŘENÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH
 
Kněžourek (1910) ve svém Velkém přírodopisu ptáků poznamenává: Moták jižní (nyní moták stepní, pozn. autora) je domovem ve střední a jižní Evropě; jižním Rusku, Turecku, Řecku, dolním Podunají, i v naší říši. V Asii sahá rozšíření jeho nejdále do východní Indie. V severní Africe zdá se býti toliko tažným ptákem a jest dle Heuglina hojným v Egyptě, Kordofanu, a východním Senaru, řidším ale v Nubii a bezpochyby i v Habeši. Objevuje se na jaře a miluje širé kraje s lučinami a poli obilnými, rozsáhlá údolí, kde nesmí scházeti voda a nejraději ovšem volné stepi východoevropských zemí i v Asii. Počátkem podzimu se zase ubírá na jih. Z obou tahů bývá obzvláště v posledním desetiletí minulého věku (1890) ve střední a severní Evropě dost často pozorován a uloven. Staří autoři jej buď neznali, nebo špatně, zaměňujíce jej skoro napořád s následujícím (motákem lužním, pozn. autora). Palliardi jej také ve svém seznamu českých ptáků ani neuvádí (1852). Exemplár mojí sbírky (samec v prostém šatě) byl střelen u Žlebů v roce 1905.
 
O hnízdění v českých zemích v 19. století se Šír (1890) vůbec nezmiňuje. Ani v následném 20. století nebylo hnízdění u nás vůbec známé. V literatuře byl uváděn pouze jako v malém množství protahující druh se vzácným výskytem v letním období. Nejvíce pozorování bylo zaznamenané v průběhu srpna a září, avšak v tomto termínu se již většinou jedná o podzimní tah a potulky mladých ptáků.
Vzhledem k obtížné terénní determinaci se u nás na jarním či podzimním tahu vyskytuje pravděpodobně častěji, než je zaznamenáno. Většina údajů je tak staršího data, převážně se jedná o zástřely.
 
K zásadní změně však dochází počátkem 21. století. Po řadě pozorování motáka stepního na našem území v hnízdním období, avšak bez prokázaného hnízdění, se v roce 2017 konečně podařilo prokázat hnízdění, bohužel neúspěšného, jednoho páru na Jihlavsku v kraji Vysočina (Kunstmüller 2017). Netrvalo dlouho a v roce 2020 zahnízdil moták stepní i na Kolínsku. Tentokrát úspěšné hnízdění probíhalo v řepkovém poli a tři mláďata, při důsledné ochraně místních ornitologů, byla úspěšně odchována. Jedná se o historicky první prokázané úspěšné hnízdění na území Čech a Moravy.

POPIS
 
Moták stepní je štíhle stavěný dravec s úzkými křídly, podobnou strukturou a letovými vlastnostmi jako moták lužní. Letový projev je typický klouzavý a obratný let, střídaný rychlým a razantním máváním vysoko položených křídel nad úrovní těla. Podle pohlaví a věku jednotlivých ptáků dochází k výraznému a odlišnému vybarvení. Dospělí jedinci mají délku těla 400 až 480 mm a průměrnou hmotnost u samců 315 g a samic 445 g.
Starý samec je shora světle šedobílý, se spodní partií těla čistě bělavou, konce křídel jsou výrazně černé. Hlava popelavě šedá se zřetelným závojem, oko sírově žluté, zobák černý. Kostřec čistě bílý, ocas s šedými středními pery, krajní pera bílá se 4 až 5 rezavohnědými příčnými pruhy. Běháky vysoké, holé, žlutě zbarvené. Kalhotky čistě bílé. Rozměry: křídlo 330 až 380 mm, rozpětí křídel 100 až 120 mm, ocas 195 až 230 mm, zobák 23 až 27 mm, běhák 67 až 73 mm, hmotnost 320 až 380 g.
Samice motáka stepního je shora hnědá s rezavě lemovanými peřím, se světlejší rezavě hnědou hrudí a výraznou obličejovou maskou. Staré samice mají sírově žluté oko, mladé 2 až 3leté samice mají oko hnědé, 4 až 5leté s okem žlutohnědým. Kostřec je bílý, ocasní pera světle hnědá, příčně tmavě pruhovaná. Běháky žluté, dlouhé, kalhotky světlé, příčně hnědě pruhované. Rozměry: křídlo 350 až 400 mm, rozpětí křídel 100 až 120 mm, ocas 230 až 240 mm, zobák 23 až 27 mm, běhák 74 až 76 mm, hmotnost 420 až 500 g.
Vzletná mláďata obojího pohlaví jsou zbarvená podobně jako dospělé samice s výjimkou rezavé spodní části těla. Nejvyšší doložený věk ve volné přírodě je 12 roků.
Riziko nesprávné identifikace samic je obzvlášť velké tam, kde se vyskytují, jak motáci lužní, stepní či pilichové. Zkušený a znalý pozorovatel by neměl mít zpravidla problém identifikovat větší samice pilicha s širokými křídly a počtem viditelných letek na hrotu křídla. Avšak dospělé samice motáka stepního jsou za letu těžko rozeznatelné od samic motáka lužního.
 
Z připojených snímků jsou patrné rozdíly ve zbarvení adultních (dospělých, víceletých) samců tří podobných druhů motáků.
Moták lužní je pestřeji a výrazněji vybarvený než zbylé dva druhy. Podstatné jsou tmavé pruhy na horní i spodní straně ve střední části křídel. Tyto znaky pilichovi i stepnímu zcela chybí, a je podstatně těžší jejich determinace během letu.
Oba druhy působí velice bělavým vzhledem, rozhodujícím znakem při určení v letu se nabízí konce křídel.
Za prvé, křídla motáka stepního jsou výrazně štíhlejší, čímž působí delším dojmem (podobnost s rackem či motákem lužním), naopak pilich má stavbu křídel širší s tmavým zakončením letek na spodní straně křídla.
Dalším důležitým znakem je černý konec (vrchol) křídla. Pilich má černé pole na křídlech široké a zaplňuje celý konec křídla, naopak moták stepní má spodní stranu křídla čistě bílou a černé pole na konci křídla úzké, které klínovitě zabíhá ke středu křídla.
Dalším rozpoznávacím znakem je pět prstovitě roztažených černých letek na konci křídla u pilicha, naproti tomu má moták stepní jen čtyři takto roztažené černé letky.

MIGRACE
 
Migrací a tahovými cestami druhu se zabývala řada zahraničních autorů. Například Panuccio & Agostini (2007) sledovali jarní průtah motáka stepního od 1. dubna do 20. května na ostrově Ustica a nad Messinským průlivem při návratu z afrických zimovišť. Celkově zaznamenali 101 jedinců, převažovali dospělí ptáci nad mladými jedinci. Výsledky naznačily, že jsou využívané obě tahové cesty přes centrální Středomoří – z mysu Bon (Afrika) přes Sicilský průliv a ostrov Ustica dále na Apeninský poloostrov a z jižního Tuniska přes Maltu podél jihovýchodního pobřeží Sicilie.
 
HNÍZDNÍ EKOLOGIE A BIONOMIE
 
Hnízdním prostředím motáka stepního ve východních zemích jsou polopouště, step a lesostep, stejně tak obsazuje mokré louky a bažiny v blízkosti malých řek a jezer. Hnízdění bylo zjištěno také v zemědělských oblastech. Menší populace hnízdí v boreálních lesích a v lesích severně od svého hlavního hnízdního areálu, kde využívají k hnízdění paseky a další volné plochy. Například v Kazachstánu nebylo hnízdění závislé na přítomnosti stepní vegetace, moták stepní byl zjišťován hnízdit i v zemědělské oblasti, hlavně však na půdě ležící ladem. Stepní ekosystém v Kazachstánu podléhal změnám rozsáhlým nomádským pastevectvím po mnoho let.
Hnízdní ekologii motáka stepního v severním Kazachstánu popisují ve své práci (Teraube et al. 2009). Zaznamenali tři hlavní tipy hnízdních biotopů: rákosiny v říčních kanálech či okrajové plochy jezer; stepní stanoviště s bohatým bylinným porostem, převážně pelyňkové porosty; zemědělské krajina s pěstovanou pšenicí. Nejvíce hnízd zaznamenali v rákosinách (33) v stepních travinách (11).
V stepních biotopech přečkalo období inkubace vajec nejvíce hnízd (78 %), nejméně v říčním biotopu (52 %). Zdálo se, že predace je hlavní příčinou selhání hnízd během inkubace. Predace se vyskytovala hlavně v rákosinách (čtyři z pěti ztracených hnízd). Výška vegetace v okolí hnízda byla v průměru 106 cm. Ačkoli většina hnízda byla na suché zemi, 23 % hnízd bylo postaveno nad vodou. Běžně bylo na hnízdech po čtyřech mláďatech.
 
Moták stepní hnízdí jednotlivě nebo v koloniích 3 až 6 párů, někdy společně s motákem lužním. Hnízdiště se mění každým rokem v závislosti na vysokém výskytu drobných hlodavců. Obsazování hnízdišť začíná koncem dubna, první vejce se na hnízdech objevují v první polovině května. Velikost snůšek činí obvykle 3 až 6 vajec, která jsou oválná, bělavá o hmotnosti přibližně 28 g. Na vejcích sedí pouze samice, doba inkubace vajec trvá 29 až 30 dní. Mláďata jsou na hnízdě krmena do 35 dnů věku, poté jsou mladí již plně vzletní a zdržují se mimo hnízdo (Galushin et al. 2003, Terraube et al. 2009).
O průběhu hnízdění v Holandsku se zmiňují místí ornitologové takto. V roce 2014 byl zjištěn samec motáka stepního, který zahnízdil se samicí motáka lužního v provincii Groningen. Hnízdění se však nezdařilo.
V roce 2017 byl zjištěn první hnízdící kompletní pár motáků stepních v Holandsku. Jednalo se o první známé hnízdění tohoto druhu v západní Evropě a také první případ hnízdění v zemědělské oblasti. V květnu bylo dohledané hnízdo na poli ozimého ječmene, První vejce bylo sneseno mezi 8. až 10. květnem, 17. června již bylo na hnízdě pět malých mláďat ve věku 3 až 11 dní. Následně bylo hnízdo oploceno a tak chráněno před možnou predací ze strany lišky či kuny. Na začátku července byl ječmen sklizen, hnízdní pár poté úspěšně vyvedl čtyři mláďata z chráněného hnízda na poli u Groningenu.
V roce 2018 ornitologové zaznamenali další pokus o hnízdění, tatáž samice motáka stepního se tentokráte spárovala se samcem motáka lužního.
V roce 2019 byl opět nalezen pár motáků stepních. Hnízdo bylo nalezeno v polovině dubna. Motáci stepní opět hnízdili v řepkovém poli stejného farmáře jako v předchozích letech. Začátkem června bylo hnízdo s šesti mláďaty opět oploceno a takto ochráněno až do vzletnosti mladých.
 
O hnízdní ekologii a bionomii motáka stepního v našich podmínkách nevíme prakticky vůbec nic. Historická data nejsou k dispozici, patrně z důvodů, že v našich zemích nebylo hnízdění známé. Z českých zemí nemáme až do roku 2017 žádné hnízdní zprávy, pouze jen data výskytů jednotlivých motáků stepních, více či méně z období migrace.
Jak již bylo výše zmíněno, první historické hnízdění bylo zaznamenané na Jihlavsku. Počátkem června byl pozorován pár při kopulaci a samice při stavbě hnízda v bylinném krytu na podmáčené louce. Později na místě hnízda byly nalezeny pouze zbytky skořápek z rozbitých vajec, hnízdní pár již nebyl zjištěn. Hnízdění tohoto páru sledoval sám autor článku.
Nicméně, ke skutečnému prvnímu úspěšnému hnízdění v České republice došlo zakrátko v roce 2020 na Kolínsku. V tomto regionu došlo v roce 2020 k výrazné gradaci hrabošů, na což reagovaly ptačí druhy potravně závislé především na drobných hlodavcích. Na uvedeném hnízdišti byl zaznamenán i druhý pár motáka stepního, ale patrně nezahnízdil. V sousedství hnízdního páru motáka stepního, v reakci na přemnožení hrabošů, podle zprávy kolegy Jana Studeckého zahnízdilo v polních kulturách i několik párů kalousů pustovek (Asio flammeus).
 
POTRAVA
 
Spektrum potravy v našich podmínkách nebylo pro nepřítomnost druhu studované. Zahraniční prameny uvádějí hlavně malé savce, převážně drobné myšovité hlodavce, také křečky, sysly a rejsky, taktéž drobné pěvce, ještěrky, žáby a velký hmyz (sarančata, kobylky, vážky). V minulosti, u nás ulovených motáků stepních, byli v jejich žaludcích jen hraboši a myšice.

Orel královský (Aquila heliaca) je spolu s orlem skalním jedním ze dvou nejvzácněj-ších orlů hnízdících v ČR. Pro svou majestátnost si vysloužil přídomek „královský“, ve většině cizích jazyků dokonce povýšený na „císařský“ (anglicky Imperial Eagle; německy Kaiseradler atd.).

Orel královský bývá v Česku pravidelně, ale velmi vzácně pozorován, nejčastěji na jižní Moravě. Podobá se orlu skalnímu (Aquila chrysaetos), má však kratší ocas, stejnoměrně široká křídla a bývá obvykle nepatrně menší.
Dospělí ptáci jsou velmi tmaví, se zlatavým zátylkem (světlejším než u orla skalního) a bílými skvrnami na ramenou. Spodní křídelní krovky jsou velmi tmavé (černé), ocas hustě proužkovaný s černým pruhem na konci.
Mladí ptáci jsou typicky pískově hnědí, s čárkovanou hrudí, kontrastující se světlým břichem. Vnitřní ruční letky tvoří světlé pole v křídle, ocas je tmavý, což je hlavní rozdíl od mnohem četnějšího orla mořského, který má v dospělosti ocas bílý (světlý).

V ČR hnízdí v jednotkách párů jen na jižní Moravě. Bližší lokality neuvádíme, aby zvýšený zájem pozorovatelů i případných pytláků neohrozil existující hnízda. Hnízdění v ČR je okrajovou oblastí jeho rozšíření v Panonské nížině zahrnující Dolní Rakousko, jižní Slovensko, celé Maďarsko a severní Srbsko.
Největší světová populace orla královského žije na Ukrajině, v jižních oblastech Ruska až po oblast Bajkalu a v Kazachstánu, přibližně mezi čtyřicátou a padesátou pátou rovnoběžkou severní šířky.
Globálně je populace orla královského v kategorii ohrožení zranitelná, což platí dvojnásobně o jihomoravské populaci, kde i úbytek jednotlivců znamená vážné oslabení. Kromě řady výzkumů vědeckých pracovišť byly na ochranu orla královského v posledních dvou desetiletých financovány národní programy na ochranu a rozvoj jeho populace. Jedním z výsledků těchto projektů bylo potvrzení rozsáhlých přeletů orla královského v regionu i mimo něj.
Jako jisté završení těchto národních snah byl naplánován a Evropskou komisí schválen a kofinancován velký mezinárodní projekt LIFE – PannonEagle za účasti Maďarska (vedení projektu), Slovenska, Rakouska, ČR a Srbska (země uvedeny v pořadí četnosti populace orla královského).
Za ČR se na projektu podílí rozhodujícím dílem Česká společnost ornitologická (ČSO), která pečlivě sleduje stav a vývoj populace orla královského včetně GPS sledování mláďat vylíhlých v roce 2018 a s ním související ochranářské zásahy na hnízdištích a hledá otrávené návnady s pomocí psů a případy otrav předává policii. Ministerstvo životního prostředí (MŽP) slouží jako podpůrná organizace ve věcech legislativních a organizačních. Zde byl učiněn dílčí krok, orel královský byl v ptačí oblasti Soutok—Tvrdonicko zařazen mezi předměty ochrany, s omezením kácení, lesních a dalších prací v blízkosti hnízd od února do konce května.

Ze zajímavých výsledků monitoringu lze zmínit maďarskými a slovenskými kolegy pozorovanou tendenci přesunu orlích párů z vrchovinových většinou listnatých lesů do nížinaté a rovinaté lesostepi či stepi s alespoň minimem vysokých stromů. Monitoring nepotvrdil dříve tradovanou věrnost orlích párů. Výsledky naopak potvrdily rozsáhlou migraci orlů.

Královský letec

Dřívější sledování pomoci GPS v Maďarsku a Slovensku bylo v roce 2018 zahájeno i v ČR – dvě mláďata byla vybavena solárně napájenou GPS-GSM vysílačkou a již v témže roce mladí orli navštívili celý širší region.
Ten „usedlejší” zalétl nejen do všech zemí projektu LIFE-PannonEagle, ale i do západního Polska a Rumunska a přes Polsko až do Běloruska.
Druhý orel se vydal na „zimní dovolenou” až do Řecka a na Krétu, kde strávil zimu na skalnatém jižním pobřeží, které není zasaženo turistickým průmyslem a na jaře se vydal zpět do míst svého rodiště. Denní vzdálenosti přeletů byly mnohdy více než 200 km rekordní dokonce 300 km. Při návratu z Kréty, který mu trval tři týdny, byl zaznamenán přelet Alp z okolí Lublaně do lokace jižně od Lince v jednom dni. Bohužel, právě tento orel cestovatel je nyní nezvěstný – jeho vysílačka se v říjnu 2019 náhle odmlčela, ale ani jeho tělo ani vysílačka nebyly v posledním místě výskytu (severní část Dolního Rakouska) nalezeny.

Orel a člověk

Zájmy člověka a orla královského se střetávají ve dvou základních rovinách legální a nelegální.

Současné zemědělství

To, jak se v ČR historicky zemědělství vyvinulo a jak se v současnosti většinově hospodaří, přivedlo mysliveckou veřejnost, orla královského a ostatní dravce na stejnou stranu zájmu. Za všechny problémy jmenujme alespoň zajíce – jednu z klíčových položek lovné zvěře a možnou kořist orlů královských. Pokles populace za posledních 50 let je alarmující a logicky, kde není zvěře, není ani dravců. Dopad kořisti orla královského na populace zajíců bude ale minimální, neboť zajíc je na horním limitu velikosti jeho kořisti, dává přednost syslům (ale ti také nejsou), křečkům a dalším drobným savcům a ptákům. Je dnes již obecně známo, že dravci obecně uloví nemocnou či jinak oslabenou zvěř. Kolegové na Slovensku dokumentárně zaznamenali únik zajíce při orlím útoku, viz film ORLÍ PÁR – päť inštinktov (buď zadat název do vyhledávače nebo následující přímý odkaz https://www.youtube.com/watch?v=GDk5GT_hXcE&t ) sekvence začínající v čase 1 min. 35 sec pro čtenáře kteří mají málo času, jinak doporučujeme shlédnout celý film.

Není těžké pojmenovat problém, těžší je navrhnout a realizovat řešení. Rychlou a relativně snadnou volbou je změna dotačních podmínek Ministerstva zemědělství – ty jsou podzákonnou normou, není tedy třeba souhlasu Parlamentu, stačí trojstranná domluva úředníků, myslivců a ochranářů. Počáteční kroky v tomto směru byly učiněny:
Na erozně ohrožených lánech je od 1.1.2020 omezena výměra jedné plodiny na 30 ha. Od roku 2021 bude toto opatření na platit na všech plochách. Pozitivní dopad na stavy drobné zvěř lze snad tedy očekávat v budoucnosti.
Jsou k dispozici platby (dotace) pro zemědělce dodržující zemědělské postupy příznivé pro klima a životní prostředí (Greening), které také zahrnují zřizování ploch v ekologickém zájmu.
Ministerstvo životního prostředí každým rokem uvolňuje na realizaci opatření v přírodě a krajině řádově stovky milionů korun, za všechny opatření jmenujme alespoň „Program péče o krajinu“ a program „Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny“ – podrobnosti viz např. http://www.ochranaprirody.cz/pece-o-prirodu-a-krajinu/ .

Pytláci a traviči

Bohužel praxe ukazuje, že stále existují lidé, kteří nezákonně použijí svou zbraň na dravce či jinou zvěř. Ministerstvo životního prostředí proto prostřednictvím médií širokou veřejnost upozorňuje, že podle zákona o ochraně přírody a krajiny hrozí fyzické osobě za usmrcení zvláště chráněného živočicha, ať už upytlačením nebo otrávením (viz níže), pokuta až 100 000 Kč. Dokonce se může jednat také o trestný čin podle trestního zákoníku, kde může trest být až tři roky odnětí svobody.
Snaha o prevenci a omezení travičství je nejvýznamnější součástí výše zmíněného mezinárodního projektu LIFE – PannonEagle. Zde má projekt významný obecný přesah, protože otrávené návnady hubí řadů dalších druhů volně žijících živočichů. Koordinace postupu a prevence se týká všech dotčených, tedy ochranářů, policie, justice a také myslivců. Orel královský při nedostatku jiné kořisti žere i mrtvou zvěř, zatím měl štěstí, na rozdíl od orlů mořských a dalších dravců, v letech 1996 až 2020 byly zaznamenány jen dvě otravy, ale bohužel při rozsahu travičství a migraci orla královského, je jen otázkou času, kdy budou otráveni další jedinci.
Hlavní prevenční aktivitou je využití speciálně cvičených psů pro odhalování otrávených návnad a uhynulých ptáků v terénu. Dřívější maďarské zkušenosti ukázaly velký efekt jak při vyšetřování, tak v oblasti publicity a prevence a byly převzaty partnerskými zeměmi. Tzv. „psí jednotka“ již byla zřízena i v ČR a aktivně pracuje pod hlavičkou ČSO. Psi jsou vycvičeni na vyhledávání mrtvých ptáků (jedna otrávená návnada často zabije více jedinců) pod vedením zkušené psovodky Kláry Hlubocké. Podezřelé nálezy je možno hlásit a asistenci psovoda vyžádat na (+420) 606 412 422. O této problematice informoval rovněž rozhovor „Karbofuran stále hrozí“ v Myslivosti 6/2020.

Za současného stavu populace orla královského (jen jednotky hnízdících párů), nepříznivého stavu jeho potravní nabídky (velké lány s minimem drobné zvěře) a nepřátelství některých lidí (pytláci a traviči), nezbývá než doufat, neboť jistotu mít bohužel nemůžeme, že tento dravec zůstane krásnou ozdobou celého spektra volně žijících živočichů v ČR.

Arnošt CETKOVSKÝ

Pestrý, nebojácný, a přesto nenápadný. Tuto charakteristiku předposledního z našich šplhavců trefně doplňuje letitá publikace Malého Brehma: „Ačkoli jest to pták velmi živý, čilý a veselý, dlouho může býti skryt zraku našemu, poněvadž jeho nepatrnost ho chrání“. A komu tyto vlastnosti patří a proč je zde kladen důraz na velikost? Jedná se o stráčka. Tak se totiž říká strakapoudovi malému, který svojí velikostí zdárně konkuruje vrabci. Jde o miniaturního zástupce vzhledově dosti kompaktního rodu Dendrocopos, se kterým se setkáme především v nižších polohách po celém území naší republiky. Oproti nejběžnějšímu strakapoudovi velkému jsou ale jeho počty stonásobně menší, a proto je nutné mít oči otevřené, aby neunikl vaší pozornosti.

Rozšíření

Strakapoud malý má stejně jako např. datel černý, strakapoud velký nebo bělohřbetý palearktický typ rozšíření. Znamená to, že jej v Eurasii nalezneme od Portugalska na západě po Kamčatku na východě. Na severu území zasahuje v Evropě až k hranici lesa, na jihu je pak jeho areál místy ostrůvkovitý. Jako jeden z mála šplhavců se vyskytuje na Britských ostrovech. Směrem k východu se jeho zeměpisná proměnlivost projevuje v rozdělení do 14 poddruhů, přičemž mezi Baltem a Alpami (tedy i u nás) žije ssp. hortorum, strakapoud malý středoevropský (Hudec a kol., 2005). Další subspecie, zřejmě geneticky izolovaná, obývá severovýchodní Alžír a severozápadní Tunis (Šťastný et al., 2006).

Odhad evropské hnízdní populace je vyšší než 450 000 párů (25–49 % populace celkové) a mezi roky 1970 a 2000 byla hodnocena i přes určitý pokles v některých evropských zemích jako stabilní a zabezpečená (BirdLife International 2004). V České republice hnízdí podle údajů z let 2001–2003 cca 2,5–5 tis. párů a v Červeném seznamu figuruje strakapoud prostřední jako zranitelný druh (Šťastný et al., 2006).

Prostředí a způsob života

Nejčastěji, i když řídce, se stráček vyskytuje v nížinách a pahorkatinách, kde vyhledává menší a světlejší listnaté lesy, nejraději lužní, doubravy, bučiny a smíšené porosty s dostatečným podílem starých mrtvých stromů. Nalezneme jej také v břehových porostech podél řek a rybníků, ve větších parcích, sadech a zahradách se starými stromy. Nejvyšší hnízdní hustoty dosahuje v lužních lesích (1–3 páry/10 ha). Jedná se o druh stálý, který se v pohnízdním období pohybuje v okruhu maximálně několika kilometrů od hnízdiště, což potvrzují i kontrolní odchyty. Mladí ptáci se v následujícím roce po vyvedení mohou usadit ve vzdálenosti větší (Hudec a kol., 2005).

Popis

Převážně černobílou kombinací svého opeření nevybočuje tento druh z řad ostatních strakapoudů. Jednoznačnou odlišností, jak už bylo zmíněno, je jeho velikost, kterou se blíží vrabci. Hlavu má kulatou, tělo zavalité, zobák poměrně krátký a tenký. Hřbet a křídla jsou černobíle příčně pruhované, na rozdíl od větších příbuzných mu chybí velké bílé oválné skvrny na ramenou, spodina těla je bělavá s tenkými, ale výraznými tmavými podélnými čárkami převážně na bocích. Mladí ptáci jsou zespodu nahnědlí. Samec se od samice liší jasně červeným temenem. Samice ho má špinavě hnědobílé. Ještě jedním znakem se odlišuje od větších strakapoudů, a to absencí červeně zbarveného podbřišku. I přes svoji velikost jde o ptáka, který se dokáže hlasitě ozývat. Nejhlučnější je začátkem jara, ale jeho vysoké jasné kikikiki… podobné hlasu poštolky či krutihlava můžeme zaslechnout v průběhu celého roku. Zjara také nepříliš hlasitě bubnuje na rezonující suché větve stromů. Po kmenech stromů nešplhá strakapoud malý moc často, spíše ho zahlédneme v korunách stromů, kde poskakuje po tenkých větvičkách jako sýkory.

Hnízdění a péče o mláďata

Zásnubní rituály probíhají u strakapouda malého od března do dubna a jejich podoba je skutečně neobvyklá. Ptáci tou dobou často přeletují od stromu ke stromu zvláštním pomalým „netopýřím“ letem, občas nehybně ustrnou, nebo se jeden s třepetáním křídel posunuje ke svému protějšku, který ho nehybně pozoruje. V tomto období také nejčastěji zaslechneme jejich bubnování, které je sice slabší, ale zase delší, než u ostatních druhů strakapoudů. Páření probíhá na větvi, hnízdění pak v dutině stromu, na které pracují buď oba ptáci, nebo výhradně samička. Dutinu si hloubí většinou každý rok novou. Protože má stráček dost slabý zobák, tak si dutinu vytesává ve ztrouchnivělých nebo jinak narušených kmenech a větvích listnatých stromů. Její zhotovení trvá přibližně 14 dní a nejčastěji si pro ni vybírá buk, osiku, vrbu, jabloň nebo olši. Průměrná výška dutiny nad zemí je asi 5 metrů, její hloubka bývá 20–30 cm, ale i méně, její průměr je cca 8 cm a průměr kruhovitého vletového otvoru činí 2,6–3,7 cm. Koncem dubna a v první polovině května začíná samice snášet čistě bílá, lesklá vejce. Obvykle je jich 5–6 a následujících 11–12 dní se na nich střídají v sezení oba rodiče. O mláďata se starají také oba ptáci. Hnízdní péče trvá 18–21 dní a dospělí ptáci se v blízkosti mláďat po opuštění hnízda zdržují ještě další jeden nebo dva týdny (Hudec a kol., 2005).

Potrava

Potrava je po celý rok živočišná, pouze v zimě je doplněna semeny. Dominuje v ní hmyz, hlavně brouci, méně mravenci a dvoukřídlí. Při přemnožení konzumuje housenky i dospělce obaleče dubového (Tortrix viridana), na lípách kůrohloda lipového (Ernoporus tiliae) včetně larev, ve smrčinách vydlabává drobnější druhy kůrovců a korních druhů červotočů rodu Anobius. Mláďata bývají krmena mšicemi (Eriosoma lanuginosum). Potravu hledá strakapoud malý ve štěrbinách kůry, v chomáčích suchého listí na koncích větví nebo i na stoncích silnějších bylin. Vzácně ji dobývá ze silně ztrouchnivělého dřeva. V zimě také občas navštěvuje krmítka (Hudec a kol., 2005).

Ochrana

Zvažovat v případě šplhavců užití umělých budek coby prostředku jejich praktické ochrany v lese je bezpředmětné. Neuvažujeme-li krutihlava obecného (LP 07/2011), tak tito ptáci budky nevyhledávají a výjimečně v nich zahnízdí právě jen strakapoud malý. Znamená to, že ochranná opatření zmíněná u předchozích druhů šplhavců beze zbytku platí i pro nejmenší druh tohoto řádu – strakapouda malého. Z hlediska jeho ekologických nároků a vázanosti na listnaté lesy nižších poloh, velké parky, zahrady a sady s dostatkem starých stromů, zde můžeme připomenout opatření uvedená již dříve u druhů s podobnými nároky, tj. u strakapouda jižního (LP 12/2011) a strakapouda prostředního (LP 02/2012). V případě starých sadů, alejí, parků a břehových porostů by měla opatření směřovat k udržení starých porostů na stávajících lokalitách a k jejich včasné, postupné a hlavně adekvátní náhradě, byť na úrovni jednotlivých stromů. V lesních porostech pak jde o zachování dostatečného množství doupných a odumřelých stromů a jejich zbytků, ochrana starých porostů s prodloužením obmýtí a aplikace podrostního způsobu obnovy a clonných sečí s cílem vytvořit věkově a druhově bohatě strukturované porosty.

Krátký, ale melodicky znějící zvonkový hlas sýkořice vousaté můžeme u nás slyšet pouze v jediném prostředí – rozsáhlých rákosinách. Pozorovat ji přitom není jednoduché: znamená to buď brodit se často po pás vodou v rákosinách, nebo pozorovat hejnko sýkořic, jak občas nízko nad vrcholky rákosu přeletuje z jedné části rákosiny na druhou.

Ale pokud můžeme samce sýkořice pozorovat zblízka, je to zážitek až exotický: tmavookrové tělo s dlouhým stupňovitým ocasem, světle šedá hlava s nápadným dlouhým černým vousem a zářivě oranžově žluté oko, dodávající hlavě podle lidského dojmu až zlého, dravčího výrazu. Samice je méně kontrastně zbarvená a také oko, více do hněda zbarvené, má mírnější vzhled. Všichni jedinci však umějí akrobaticky šplhat po rákosinách, často s roznožením mezi dva stonky.

Sýkořice obývají naše rákosiny teprve v posledních padesáti letech. I předtím byly u nás v některých letech pozorovány, dokonce v zimě 1849 hejno asi 120 ptáků na rybníku u Středokluk, ale vždy jako velká zimní vzácnost, jejíž výskyt byl důvodem k odstřelení pro nějakou sbírku. Teprve v roce 1951 bylo nalezeno první hnízdo na jižní Moravě a do roku 1960 se sýkořice rozšířily do všech našich rybničních oblastí. Jejich počty však dosti kolísají, a tak jsou období, kdy hnízdí jednotlivé páry, zatímco jindy na stejném místě hnízdí desítky párů. Rychlé rozmnožení na vhodných místech je zřejmě úspěšnou strategií přežívání druhu: Když se v Nizozemí po roce 1950 začalo s vysušováním Zuiderského jezera, byly ohrazené poldry nejdříve osety na obrovských plochách rákosem. V nich se během následujících let vytvořila populace sýkořic odhadovaná na 10 000 párů. Po odstranění rákosin po roce 1965 se pak tyto sýkořice explozivně rozšířily do střední Evropy.

Krátký, ale melodicky znějící zvonkový hlas sýkořice vousaté můžeme u nás slyšet pouze v jediném prostředí – rozsáhlých rákosinách. Pozorovat ji přitom není jednoduché: znamená to buď brodit se často po pás vodou v rákosinách, nebo pozorovat hejnko sýkořic, jak občas nízko nad vrcholky rákosu přeletuje z jedné části rákosiny na druhou.

Ale pokud můžeme samce sýkořice pozorovat zblízka, je to zážitek až exotický: tmavookrové tělo s dlouhým stupňovitým ocasem, světle šedá hlava s nápadným dlouhým černým vousem a zářivě oranžově žluté oko, dodávající hlavě podle lidského dojmu až zlého, dravčího výrazu. Samice je méně kontrastně zbarvená a také oko, více do hněda zbarvené, má mírnější vzhled. Všichni jedinci však umějí akrobaticky šplhat po rákosinách, často s roznožením mezi dva stonky.

Sýkořice obývají naše rákosiny teprve v posledních padesáti letech. I předtím byly u nás v některých letech pozorovány, dokonce v zimě 1849 hejno asi 120 ptáků na rybníku u Středokluk, ale vždy jako velká zimní vzácnost, jejíž výskyt byl důvodem k odstřelení pro nějakou sbírku. Teprve v roce 1951 bylo nalezeno první hnízdo na jižní Moravě a do roku 1960 se sýkořice rozšířily do všech našich rybničních oblastí. Jejich počty však dosti kolísají, a tak jsou období, kdy hnízdí jednotlivé páry, zatímco jindy na stejném místě hnízdí desítky párů. Rychlé rozmnožení na vhodných místech je zřejmě úspěšnou strategií přežívání druhu: Když se v Nizozemí po roce 1950 začalo s vysušováním Zuiderského jezera, byly ohrazené poldry nejdříve osety na obrovských plochách rákosem. V nich se během následujících let vytvořila populace sýkořic odhadovaná na 10 000 párů. Po odstranění rákosin po roce 1965 se pak tyto sýkořice explozivně rozšířily do střední Evropy.

Sýkořice si stavějí hnízda v hustých trsech rákosu nebo ostřice nízko nad vodou. Se snášením 5–6 vajec začínají již od konce března a hnízdí někdy i třikrát do roka. Na vejcích sedí samec i samice, mláďata vylézají z hnízda ještě neschopná letu, ale umějí již dobře šplhat. Zajímavostí u mláďat jsou výrazně barevné bradavky v ústní dutině, sloužící k orientaci dospělých ptáků přinášejících potravu. Tou je v době hnízdění především hmyz a jeho larvy, u mláďat převažují v potravě pavouci. Od podzimu do jara se však sýkořice živí v naprosto převažujícím množství semeny rákosu a k jeho zpracování se pro tuto dobu dokonce mění skladba žaludeční stěny. Většina našich sýkořic však tráví zimu poněkud jižněji, v tisícihektarových rákosinách na Neziderském jezeře a ve Středomoří, zejména v Itálii.

Základní údaje

Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus). Pěvec z exotické čeledi timaliovitých, která je v Evropě zastoupena pouze tímto jediným druhem. Velikosti vrabce, s dlouhým stupňovitým ocasem. Sameček má hřbet a část křídel rezavě okrové, spodinu těla světlou a přední část boků růžovou; nápadným rozlišovacím znakem je černý vous na hlavě. Samička je zbarvena méně výrazně a černý vous jí chybí. Vyskytuje se v rozlehlých rákosinách. Ve vegetačním období se živí hmyzem, od podzimu semeny rákosu a dalších rostlin. Hnízdo staví v rostlinstvu nízko nad zemí. Ve snůšce je 4 až 5 vajíček, při jejichž zahřívání se střídají oba rodiče. Ti také rovným dílem pečují o mláďata. Stálý a přelétavý druh. Spadá mezi zvláště chráněné živočichy, do kategorie silně ohrožených druhů.

sýkořici vousatou (Panurus biarmicus) zná snad každý nadšený ornitolog stejně jako každý obdivovatel naší přírody. Zařadit ji však do správné čeledi je úkol obzvlášť složitý i pro ty nejzkušenější systematiky. Dá se říct, že jen v tomto století byla řazena do minimálně 4 čeledí. Již podle českého rodového jména – sýkořice nám musí být jasné, že byla považována za ptáka pravým sýkorám příbuzného, a tedy řazeného do stejné čeledí – sýkorovití (Paridae). Později byla přesunuta do čeledi Paradoxornithidae (sýkořicovití), která však dnes již ani neexistuje (změna relativně nedávná, její zástupci jsou dnes řazeni mezi pěnice (Sylviidae). Byla ji také přičítána příbuznost s timáliemi (Timaliidae) a do jejich čeledi byla i řazena. Podle posledních výzkumů se jedná o ptáka natolik ojedinělého, že dnes už nežije ani jeden z jeho blízkých příbuzných. Byla proto ustanovena samostatná čeleď Panuridae, jejíž věrohodnost i přesto musí být ještě přezkoumána.

Popis

Zbarvení tohoto druhu je zcela zřejmé z fotografií, uvedu tedy jen pár zajímavostí. Délka sýkořice vousaté se pohybuje mezi 14-15,5 cm. Rozeznat pohlaví lze již v juvenilním šatu podle zbarvení zobáku. Mladý sameček jej má žlutý jako adultní jedinci, naopak mladá samička jej má zbarvený černě. Do dospělého šatu pak přepeřují v červenci až říjnu.

Výskyt

Kromě naší vlasti ji najdeme samozřejmě i ve zbytku Evropy s mírným podnebím a také v podobných oblastech v Asii. Zde všude je pak výskyt značně ostrůvkovitý v souladu s vodními plochami.

Většina ornitologů rozlišuje 2 poddruhy s následujícím rozšířením. Poddruh sýkořice vousatá evropská (Panurus b.biarmicus) obývá západní Evropu, severní Pobaltí, Středozemí, Balkán, západní a jižní Turecko až po jihozápadní Rusko a Azerbájdžán. Naopak sýkořice vousatá eurasijská (P.b.russicus) obývá oblast táhnoucí se od Číny na západ přes celou Asii až po střední Turecko, Bulharsko, Srbsko a Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Rakousko, Litvu, Polsko a Českou Republiku, která tvoří, shodou okolností, také západní hranici rozšíření tohoto poddruhu.

Je ptákem stálým a za svůj život prakticky nemigruje. Výjimečně může migrovat za příliš tvrdé zimy nebo při “přemnožení”. Za opravdu tvrdých zim může značná část populace zahynout.

Chování

Jedná se o typického obyvatele mokřad a okolí vodních ploch. Zde všude ji najdeme v koloniích, v hustých velkoplošných rákosinách, které jsou zcela klíčovou rostlinou pro její život. V létě na rákosech sbírá mšice (Aphidoidea) specializující se na rákos, dále jiný hmyz a pavouky, v zimě se naopak živí semeny rákosu. Pro takto zásadní změny ve stravě má také samozřejmě upraven trávicí systém. V rákosí je ptákem velice obratným a pohybuje se v něm podobně jako například rákosníci (Acrocephalus).

Ptáci se párují již v juvenilním šatu a výsledné páry spolu přetrvávají po celý život. “Manželské” pouto je, dle literatury, tak silné, že například po úmrtí jednoho z partnerů v lidské péči dojde zakrátko k úhynu druhého. V rákosinách pak s sebou partneři neustále komunikují typickým voláním. Hnízdit může až 2x v ročně, kdy v rákosí staví hluboké miskovité hnízdo, zcela stavěné z různých částí rákosu. Mláďata jsou pak zajímavá velice pestře zbarveným hrdlem, které je podobné pestrým hrdlům mláďat astrildovitých ptáků (Estrildidae). Mezi evropskými ptáky jsou však v tomto ohledu zcela na 1. místě.

Chov v lidské péči

V našich chovech se jedná o ptáka zcela ojedinělého. Ze zoologických zahrad ji najdeme pouze v plzeňské, a ani u soukromých chovatelů se s ní prakticky nesetkáme. Z vlastní zkušenosti však mohu říct, že při kroužkování ptactva se jedná o druh velice snadno chytitelný. Jedna lapená sýkořice totiž svým voláním často do sítě přiláká i další. Proto zřejmě bude chována u chovatelů s přístupem ke kroužkovatelům, i když tento chov samozřejmě není zákonný. Taktéž o úspěšném odchovu nemám žádné informace.

Jeřábek lesní patří k našim méně známým kurovitým ptákům. Je to pták velký asi jako koroptev, vcelku nenápadně hnědě zbarvený. Jeřábek vede velmi skrytý způsob života. Vyskytuje se v hustých a rozsáhlejších lesích a jeho přítomnost nám častěji než přímé pozorování prozradí popeliště nalezené někde u paty stromu nebo právě hlas.

Jeřábek se ozývá tenkým pískáním, které může někomu připomínat pískání na vábničku na přivolání psa. Tímto pískáním lze ale jeřábka celkem úspěšně přilákat, mnohdy se podaří, že pták přiletí velmi blízko a prochází se pak třeba po padlém kmeni několik málo metrů od pozorovatele. Jinak ale spatřit jeřábka patří spíše k výjimečným zážitkům. Příhodným obdobím pro zaslechnutí hlasu jeřábka nebo pro jeho vyprovokování pískáním je září a začátek října, kdy probíhá tzv. podzimní tok. Tehdy se vytvářejí páry, ale není příliš jasné, zda se udržují pohromadě až do jara, kdy dochází k rozmnožování, nebo se na jaře páry vytvoří znovu.

Kromě toho, že žije dosti skrytě, není jeřábek u nás nikterak hojný. V Čechách již prakticky vymizel z lesů ve vnitrozemí a dnes se vyskytuje hlavně na Šumavě, v Novohradských horách a v Blanském lese, v Krkonoších už jen minimálně. Podstatně větší šanci setkat se s jeřábkem nebo alespoň se stopami jeho pobytu máme v lesích Slovenska.

Kromě rozsáhlých a relativně neporušených lesních porostů potřebuje jeřábek přítomnost lísek, bříz a olší, jejichž pupeny se živí. V létě si pak jídelníček vylepšuje i bezobratlými. Na snůšce, která je podobně jako u dalších kurovitých dosti početná a u jeřábka mívá 8, 9, 10 a někdy i více vajec, sedí jenom samice. Ta potom také vodí mláďata, která jsou ihned po vylíhnutí a po oschnutí schopna samostatného pohybu.

Podle dostupných údajů z ostatních zemí Evropy to vypadá, že úbytek jeřábka není jen záležitostí České republiky. Ve většině zemí dochází v posledních letech k mírnému úbytku a také ke zmenšování areálu rozšíření. Zůstává dosud nezodpovězenou otázkou, zda se jedná o skutečný pokles stavů, nebo zda jenom naše údaje jsou nedostatečné a málo kvalitní.

Základní informace

Jeřábek lesní (Bonasa bonasia) je hrabavý pták velikosti koroptve. Celkové zbarvení rezavě hnědé, pouze ocas šedý s černou páskou na konci. Samec má sytě černé hrdlo a prodloužená pera na temeni. Vyskytuje se zejména ve vyšších polohách v hustých lesích s porosty lísek, bříz, olší a bobulonosných rostlin. Živí se pupeny, semeny a plody, v malé míře i hmyzem. Zdržuje se většinou na zemi, je však schopen také lehce přeletovat v korunách stromů. Hnízdo je skryto na zemi, často při patě stromu, a samička do něj v dubnu nebo v květnu snáší kolem 10 vajíček. Zahřívá je sama a vylíhlá mláďata pak vzápětí z hnízda odvádí. Samec se k rodině opět připojuje až později. Stálý druh. Silně ohrožený, zákonem zvláště chráněný.

Velikost

Délka: 58-70 cm.
Rozpětí: 110-135 cm.
Hmotnost: 1100-1600 g.

Popis

U obou pohlaví je základní zbarvení rezavě hnědé, konce křídel a ocas jsou černé. Samec se odlišuje černou páskou na krku a poněkud tmavším zbarvením hlavy. Zobák a nohy černé.

Ekologie

Žije na mělkých, převážně slaných jezerech ve stepní až pouštní zóně. Hnízdí jednotlivě ve skalních rozsedlinách, mezi kameny nebo v zemních norách po větších savcích – méně často ve stromových dutinách nebo přímo na zemi pod keři. Od konce března do května snáší 8-11 vajec, sedí pouze samice 28-30 dní. Po vylíhnutí mláďat se připojuje i samec a podílí se na vodění rodinky. Pohlavně dospívají ve 2. roce.
Hlavní část potravy tvoří zelené části i semena rostlin a řasy. Živočišnou složku tvoří drobní korýši, měkkýši, červi a hmyz, vzácně malé ryby, žáby a přiživuje se i na mršinách.

Rozšíření

Hnízdí na severozápadě Afriky, dále od jihovýchodní Evropy do střední Asie. V celém areálu hnízdí jen lokálně a rozptýleně. V celé Evropě bývají zastiženi zatoulaní jedinci, často jde o ptáky uniklé z chovů, někde takto vznikají malé divoce žijící populace (např. od roku 1969 v Nizozemí). Částečně tažný druh, východoevropské populace zimují převážně v Malé Asii, menší část na jihu Evropy.
Do 50. let minulého století z ČR existuje jediný záznam o tomto druhu z roku 1870. Po roce 1945 se h. rezavé začaly objevovat ve větším počtu chovů v celé Evropě a počty pozorovaných ptáků (většinou zřejmě jedinců uniklých z chovů) začly stoupat. Objevují se v průběhu celého roku, na některých místech se můžou zdržovat i dlouhou dobu, jsou známy i případy, kdy takovéto páry ve volné přírodě i úspěšně vyhnízdily.

Význam

V některých oblastech se jedná o lovnou zvěř, na zimovištích může způsobovat škody na polních plodinách.