Velikost

Délka: 15,5-17 cm.
Hmotnost: 17-22 g.

Popis

Samec ve svatebním šatu má mimo černé šíje žlutou hlavu a krk, žlutá je i celá spodina těla. Hřbet je šedý, na křídlech dvě bílé pásky a bílé okraje ocasních per. V prostém šatu má vrch těla hnědošedý, žluté pouze čelo a nadoční proužek, spodina těla nevýrazně žlutá. Samice je zbarvena jako samec v prostém šatu.

Ekologie

Převážně obývá vlhčí místa v okolí vodních ploch, často i v blízkosti lidských sídel. Hnízdo si staví na zemi, dokonale ukryté v porostech bažinných rostlin. Hnízdí 1-2x ročně, od konce dubna do června snáší 3-6 vajec.
Potravu tvoří převážně hmyz.

Rozšíření

Viz taxonomie. Areál druhu se pomalu rozšiřuje na západ, v Evropě hnízdí na Ukrajině, v Bělorusku, v Litvě v Lotyšsku a v Estonsku, vzácně v Polsku, Německu a Finsku, 1x vyjímečně zahnízdil i v Anglii a ve Švédsku, vyjímečné zahnízdění je možné i na Slovensku. Evropská populace čítá přes 210 tisíc párů, je považována za stabilní.Tažný druh, zimuje většinou v jižní Asii.
V ČR byl tento druh poprvé chycen v roce 1968 na Pardubicku, první (zatím jediné) hnízdění bylo prokázáno v roce 1977 u Karviné. Počet pozorování tohoto druhu v hnízdním období se pomalu zvyšuje, v budoucnu není vyloučeno, že se stane hnízdním druhem.

Pěnkava jikavec naším územím pravidelně protahuje, zimuje zde a vícekrát byl zjištěn její výskyt i v jarním období. Hnízdění však bylo prokázáno jen jednou. Jikavec je jakýmsi ekologickým ekvivalentem pěnkavy obecné v severní Evropě. Zatímco na jihu Finska připadá na jednoho jikavce asi sto pěnkav, o osm set kilometrů severněji je tento poměr zcela obrácený.

O blízké příbuznosti obou druhů svědčí nejen to, že jsou si velice podobné postavou, pohyby, způsobem letu i chováním, ale že na společně obývaném území bylo několikrát zjištěno i křížení obou druhů.

Od pěnkavy obecné pěnkavu jikavce ve všech šatech spolehlivě poznáme podle svítivě bílého kostřece a oranžového nádechu hrudi a ramen. K protahujícímu hejnu jikavců se často přidružují i jiní pěnkavovití ptáci, zejména pěnkavy obecné. Zpěv pěnkavy obecné jste vedle hlasu jikavců slyšeli poměrně výrazně i na naší nahrávce.

Pěnkava jikavec má sibiřský typ rozšíření a je vázána především na oblast světlých březových lesů a tajgy, která se táhne napříč euroasijským kontinentem od Skandinávie po Kamčatku. Zimu v těchto oblastech však přečkat nemůže, a tak se u nás od počátku října pravidelně objevují protahující hejnka a řada ptáků zde stráví i celou zimu. V dubnu se pak vrací na svá severská hnízdiště. Počet zimujících jikavců se rok od roku liší, ale v některých letech může mít jejich výskyt až charakter invaze.

Kroužkováním bylo doloženo, že do střední Evropy zaletují ptáci až z daleké Sibiře. Velké množství jikavců u nás přezimuje v letech, kdy se urodí velké množství bukvic, které jsou jejich nejoblíbenější zimní potravou. Na takových lokalitách pak můžeme pozorovat desetitisícová i větší hejna. Pozorovat takové hejno se mi jednou poštěstilo v Boubínském pralese na Šumavě a byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Po desítky minut proletovaly tisíce jikavců lesním porostem a ze stromů sletující ptáci vzbuzovali dojem padajícího listí. To vše bylo doprovázeno šumotem křídel, jako když se vítr prohání korunami stromů, a celý výjev byl zasazen do kulisy tisíců švitořících ptačích hrdel.

Ve většině případů však zastihneme hejnka jikavců o počtu několika desítek kusů na strništích, úhorech, loukách, ale často i podél silnic, kde sbírají nejrůznější semena. Po vyplašení je i z jedoucího auta dobře poznáme podle svítivě bílých kostrčí. Nezřídka zaletují jikavci i do obcí a měst, dokonce i do pražských parků, a patří mezi návštěvníky krmítek. Jikavci bývají poměrně krotcí, jako mnozí ptáci, kteří k nám přiletují z liduprázdného severu. Dřívější čihaři, kteří jikavce lovili, jej proto považovali za hloupého ptáka. Slovo jikavec bývalo u nás dokonce nadávkou a doktor Baum popisuje, že v roce 1560 se dva pražští občané soudili, protože jeden nadával druhému do jikavců.

Pěnkava jikavec (Fringilla montifringilla) je velká přibližně jako vrabec, důležitým určovacím znakem je bílý kostřec. Samec je na hlavě a hřbetě světle hnědý s tmavými skvrnami, ramena a prsa má oranžová. Samice je shora šedohnědá, na ramenou a prsou naokrovělá. U nás nehnízdí, vyskytuje se pouze od října do dubna jako protahující a zimující druh. Lze ho zastihnout na polích i v lesích, často také na krmítkách ve vesnicích a městech. Hnízdí v severských lesích. Hnízdo bývá nevysoko na stromech či keřích. Na snůšce 5 až 7 vajec sedí pouze samice, mláďata krmí oba staří ptáci. Rostlinná složka potravy je tvořena nejrůznějšími semeny, živočišná drobnými členovci.

Potápka černokrká patří ke skupině několika druhů potápek, což jsou ptáci vysoce uzpůsobeni vodnímu životu. Na suchou zemi ani nemohou vstoupit a pokud náhodou na zemi přistanou, ať již vysílením či záměnou lesklého asfaltu po dešti za vodní hladinu, nemohou odtud vzlétnout. Jejich nohy jsou posunuty daleko dozadu a jsou krátké, takže dovolují potápkám nanejvýš vystoupit na hnízdo.

Ale dlouhé prsty jsou rozšířeny okrajovými lemy a nohy vytvářejí svým pohybem téměř lodní šroub. Proto všechny potápky velmi dobře plavou a ještě lépe se potápějí. Pod vodou hledají potravu, což u potápky černokrké znamená především drobné vodní živočichy a jejich larvy, jen zcela výjimečně sezobnou i malou rybku.

Velikostí stojí potápka černokrká mezi naší největší potápkou, roháčem, a potápkou malou. To jsou druhy u nás početnější, nápadně se ozývající, a proto jsou i známější. Také zbarvení potápky černokrké je trochu kompromisem mezi oběma druhy. Podobně jako potápka malá je tmavší, ale na druhé straně má výrazné pernaté růžky na hlavě. Co však zblízka na potápce černokrké nejvíce upoutá, jsou rubínově zářivé červené oči.

Jako všechny potápky si staví plovoucí kuželovitá hnízda na vodě, někdy zcela volně na hladině. Zajímavá přitom je přednostní vazba na kolonie racků, patrně z důvodu ochrany. Mláďata po vylíhnutí si rodiče rozdělí, a pokud jsou malá, občas je vozí v peří na hřbetě.

Na podzim potápky odlétají, ale zimoviště jsou již ve Středomoří.

Početnost potápky černokrké se u nás v průběhu posledních dvou století silně změnila. V 19. století se k nám nastěhovala ze stepních oblastí východní Evropy a střední Asie a rozšířila se téměř na všechny naše vody. Ovšem od 60. let 20. století velice silně ubývá, a to do té míry, že dnes je u nás kriticky ohroženým druhem. Příčiny tohoto ubývání nejsou jasné, jedna z pravděpodobných hypotéz tvrdí, že zakalení vody v intenzivně obhospodařovaných rybnících znemožňuje potápkám nalézt potravu.

Základní údaje

Potápka černokrká (Podiceps nigricollis) je asi o polovinu menší než potápka roháč, tedy přibližně velikosti koroptve. Ve svatebním šatě má černou hlavu a krk a za očima vějířky žlutooranžových per. V prostém šatě je zbarvena nenápadně a je jen velmi obtížně rozpoznatelná od potápky žlutorohé. Vyskytuje se na rybnících s bohatou okrajovou vegetací, na otevřených vodních plochách ji lze zastihnout pouze v době mimo hnízdění. Živí se drobnými vodními živočichy. Hnízdo staví na vodě v porostech rostlinstva. Na snůšce 3 až 4 vajec sedí oba staří ptáci a společně se také starají o mláďata, která brzo po vylíhnutí opouštějí hnízdo. Tažná, zimuje v oblastech kolem Středozemního a Černého moře. Přilétá od března do poloviny dubna, odlétá v září.

Modráček je příbuzný slavíka, je však mnohem méně známý a ani jeho zpěv není tak pěkný. Zato vzhledově je modráček opravdový krasavec a slavík se mu těžko vyrovná. Zvláště samečci modráčka, kteří mají modré hrdlo a uprostřed mají bílou skvrnu, patří mezi naše nejkrásnější ptáky.

Dříve jsme se s modráčkem u nás mohli setkat především na jarním průtahu, kdy naši ornitologové doslova čekali na závěr března, na první dubnové dny, kdy vyráželi do terénu ať už pouze pozorovat, nebo chytat protahující modráčky. V dnešní době nám však údajů o průtahu kupodivu ubývá z příčin nám dosud ne zcela známých, zato máme radost ze skutečnosti, že nám výrazně přibývá hnízdišť modráčků. Modráčci hnízdí především v mokřinách zarostlých rákosím, vrbičkami a jinou podobnou vegetací.

Kromě modráčka středoevropského, kterého jsme si popsali, u nás ještě hnízdí ve zcela odlišném prostředí jeho příbuzný, je to vlastně poddruh, slavík modráček tundrový, který se od modráčka středoevropského liší tím, že uprostřed modré skvrny nemá bílou hvězdu, ale nápadnou rezavou skvrnu. Objevení modráčků tundrových hnízdících v Krkonoších koncem 70. let se stalo doslova ornitologickou senzací.

Slavík modráček (Luscinia svecica) je menší než vrabec, s blankytně modrou náprsenkou. U nás žijí dva poddruhy, které lze odlišit podle „hvězdy“ na náprsence. Slavík modráček tundrový: má na hrudi cihlově červenou skvrnu. Hnízdí v rašeliništích na náhorních planinách Krkonoš, v jiných oblastech bývá zastižen pouze na tahu. Kriticky ohrožený, zvláště chráněný živočich. Slavík modráček středoevropský: uprostřed náprsenky má bílou „hvězdu“. Žije na vlhkých bažinatých místech v porostech ostřic a rákosí s křovitými vrbami. Silně ohrožený, rovněž zvláště chráněný. Slavík modráček se živí především hmyzem a dalšími bezobratlými, koncem léta také bobulemi. Hnízdo staví na zemi; vždy je dobře ukryto v rostlinstvu. Ve snůšce bývá nejčastěji 4 až 5 vajíček. Sedí pouze samička, krmí oba staří ptáci. Tažný, zimoviště leží ve Středomoří a v Africe severně od rovníku. Přílet na hnízdiště většinou začátkem dubna, odlet v srpnu a září.

.

Při potulkách podél řek, potoků a rybníků zastihneme ledňáčka obyčejně v letu, zajímavější ale je pozorovat ho, když sedí někde nad vodou, protože pak vynikne jistá asymetrie jeho postavy. Má velikou hlavu a dlouhý zobák, které jsou skoro stejně dlouhé jako tělo, a naopak velice kratičký ocásek a ještě kratší nožky. Slouží skutečně jenom k sezení a ledňáček takto sedí nehnutě zhruba dva nebo tři metry nad vodní hladinou a vyhledává svou nejčastější kořist – drobné rybky.

Potom se spouští střemhlavým letem do vody a tyto rybky loví. Bylo vypozorováno, že zhruba každý jeho desátý útok bývá úspěšný, a protože se předpokládá, že za den spotřebuje zhruba kolem deseti rybek, musí se tak stokrát, možná i vícekrát za den potopit.

K hnízdění si ledňáček vyhrabává zhruba metr dlouhé nory v hlinitých nebo písčitých březích, a to hrabání vypadá asi tak, že skutečně dolují oba ptáci, začnou hrabat především zobákem a potom odstraňují hlínu nožkama, až se dostanou metr hluboko a potom na konci vytvoří jakousi komůrku, do které kladou kulatá bílá vejce.

Celkem snadno poznáme, zda ledňáček má někde mláďata a zda je hodlá krmit. Když totiž potřebuje potravu pro sebe a vyletí z vody s rybkou, obyčejně ji někde na větvi zabije, potom si ji srovná v zobáku a polyká ji hlavou napřed. Pokud ale uvidíme ledňáčka, který drží rybku opačně, čili hlavou ven ze zobáku, můžeme si být takřka jisti, že ponese potravu buď samičce, nebo že bude krmit v noře mláďata.

Podle výzkumů, které jsme uskutečňovali v letech 1985–1989, u nás bylo zhruba kolem 300–700 hnízdících párů. To znamená, že patří mezi poměrně vzácné ptáky a dá se říci, že v posledních desetiletích jeho početnosti výrazně ubylo. Předpokládá se, že to je způsobeno jednak melioracemi, které narovnaly toky a odstranily svislé hlinité břehy, jednak že se na tom podepsalo i značné znečištění vod.

Ledňáček říční (Alcedo atthis). Charakteristická je velká hlava s dlouhým špičatým zobákem, za letu vyniká zářivě světle modrá barva zadní části hřbetu a nadocasních krovek. Zdržuje se u pomaleji tekoucích potoků a řek, pouze na zimu se přesouvá k rychleji tekoucím úsekům, které nezamrzají; kruté zimy však mohou způsobit podstatné snížení jeho početnosti. Jeho kořistí jsou hlavně malé rybky, částečně i další vodní živočichové. V hlinitém břehu si vyhrabává noru, ve které se oba rodiče střídají v sezení na 5 až 7 vajíčkách a kam posléze přinášejí mláďatům potravu. Je chráněn a jako silně ohrožený druh uveden v červené knize.

S drozdem cvrčalou se u nás pravidelně setkáváme během jeho podzimního průtahu. Již od konce září, především však v průběhu října a listopadu, můžeme zaslechnout jednotlivé protahující ptáky. Jejich hlas však zpravidla pozná pouze ornitolog. Je to vysoké hvízdání, které je možno slyšet i v noci. V zimních měsících u nás některé cvrčaly zůstávají a připojují se k zimujícím kvíčalám.

Pak je možno se s nimi potkat v sadech, v alejích jeřabin a všude tam, kde nacházejí dužnaté plody. Cvrčala vypadá velmi podobně jako všeobecně známý drozd zpěvný, pouze všude tam, kde drozd má okrové zbarvení, u cvrčaly nalezneme cihlově červenou barvu. Hněď vrchu těla u cvrčaly je nápadně tmavší. Vždy nás upoutá nápadný proužek přes oko.

Drozd cvrčala u nás zahnízdí jen ojediněle; je známo pouze několik desítek případů. Většinou k hnízdění docházelo v horských a podhorských oblastech a bylo to vždy v letech, kdy naším územím probíhal nápadný jarní návrat cvrčal do severských hnízdišť.

Drozd cvrčala (Turdus iliacus) je přibližně stejně velký jako drozd zpěvný a také podobně zbarvený. Liší se od něj bělavým proužkem nad okem a rezavě hnědými spodními krovkami křídelními (drozd zpěvný je má světle žlutohnědé, drozd brávník bílé). Živí se jednak drobnými bezobratlými, jednak rostlinnou potravou, především různými bobulemi. U nás jen výjimečně hnízdí ve vlhčích lesích, běžněji se s ním však lze setkat v době tahu, hlavně v říjnu a v březnu, a také během zimy. Tehdy se objevuje ve světlých listnatých lesích, v alejích jeřábů apod. Jde o ptáky, kteří k nám přilétají ze severských lesů, kde hnízdí. Samička snáší do hnízda umístěného v dřevinách nevysoko nad zemí 5 až 6 vajec. Zahřívá je sama, zatímco partner hlídá poblíž; o mláďata se pak starají oba staří ptáci. Silně ohrožený, zvláště chráněný druh.

Myslím, že by se nenašel nikdo, kdo by nepoznal naši nejobyčejnější kachnu, kachnu divokou, která je častěji známá jako březňačka. Název březňačka je pochopitelně odvozen od měsíce března, protože v tomto měsíci kachna divoká jako první ze všech našich kachen začíná hnízdit.

Není třeba připomínat, že u kachen je na jaře v době námluv značný rozdíl ve zbarvení. Zatímco šat kačen zůstává po celý rok hnědavě skvrnitý – to aby při sezení na hnízdě splývaly s okolím a byly tak téměř neviditelné – kačeři se předvádějí v krásných barvách. Kačer březňačky má lesklou, kovově zelenou hlavu, kolem krku má bílý kroužek, kaštanově hnědou hruď a v křídlech fialově zelené zrcátko. Nelze opomenout ani známá zakroucená ocasní pírka, zvaná kačírky, která si myslivci s oblibou zastrkují za klobouk.

I když při hnízdění kačeny březňačky vyhledávají pro umístění hnízda většinou klidná, bezpečná místa v blízkosti vod, na ostrůvcích nebo přímo v rákosinách, velmi často hnízdí i daleko od vod, na neuvěřitelných místech – na otevřených hnízdech dravců vysoko na stromech, v dutinách stromů, v městském prostředí často u jezírek v uzavřených dvorech. To pak nastává pro kačenu problém s odvedením káčat na vodu. Nejednou nám volali lidé do Kroužkovací stanice Národního muzea, abychom přijeli a odchytali káčátka, aby je matka mohla odvést. Jsou známy případy, kdy kačena odvádí káčátka i přes velmi rušné ulice. Naštěstí jsou řidiči většinou velmi ohleduplní a přechod rodinky přes ulici končí šťastně.

Kachna divoká (Anas platyrhynchos). Nejznámější a stále ještě nejběžnější plovavá kachna. Typické je pro ni lesklé modré zrcátko lemované po stranách bílými proužky. Samec má ve svatebním šatě kovově zelenou hlavu, bílý obojek kolem krku, kaštanově hnědou hruď a černá, srpovitě stočená střední ocasní pera. V prostém šatě je podobně jako samice hnědý, nevýrazně skvrněný. Kachna divoká je obyvatelem stojatých i tekoucích vod. Potrava rostlinná (části rostlin) i živočišná (zejména drobní bezobratlí); získává ji mimo jiné při „panáčkování“, kdy ponoří hlavu, krk a hruď, zatímco zadní část těla a ocas zvedne nebo ji sbírá s ponořenou hlavou a krkem. Hnízdí zpravidla na zemi, ale i v různých polodutinách, na hlavatých vrbách apod. Hnízdění začíná již v březnu (odtud i jméno „březňačka“), kdy samice snáší 5 až 13 vajec. Na snůšce sedí a o mláďata, která vzápětí po vylíhnutí opouštějí hnízdo, pečuje jen samice. U nás stálý, přelétavý i tažný druh; tažní ptáci zimují v jižní a západní Evropě. Na zimu k nám přilétají příslušníci cizích populací.

Vlha pestrá je asi 28 cm dlouhý štíhlý pták, pestře zbarvený. Na spodní straně modrý, temeno hlavy a část horní strany hnědá, která přechází ve světlehnědou až žlutou. Křídla hnědá, letky modré, modrozelená ocasní pera, střední prodloužená. Okraj čela bělomodrý, černý pás přes oko, velká žlutá skvrna na hrdle ukončena černou páskou. Delší štíhlý černý zobák.Prostředím vlhy pestré je otevřená krajina s hlinitopísčitými nebo hlinitými břehy, s roztroušenými keři a stromy. Ta k nám přilétá podle počasí, a to na sklonku dubna, až počátkem května. Vrací se ze střední a jižní Afriky. Je to většinou v době, kdy na jižní Moravě kvetou lány řepky olejné. Největší hnízdiště v Evropě jsou na jihu kontinentu. V posledních letech však vlhy pestré nepravidelně hnízdí i na jižní Moravě, a to v pásu pískoven, které jsou jižně od Brna a vedou až k Rakousku a Slovensku. Hnízdí v koloniích, které čítají až padesát jedinců. Jen výjimečně zahnízdí jednotlivě, a to když jsou většinou ve svém hnízdišti rušeny. Někdy to může být i tím, že při jejich jarním tahu, při zvlášť teplém počasí, mohou zalétnout o něco více do střední Evropy, to tedy mimo svá obvyklá hnízdiště.
Od poloviny května si ptáci v hlinitopísčitých březích vyhrabávají pomocí nohou a zobáků hnízdní nory. Ty bývají dlouhé 1,5 až 2 metry. Na konci je hnízdní jamka, která je vystlána pouze zbytky nestráveného hmyzu. V této době probíhá taktéž páření a již koncem května snáší samička 4 až 6 bílých vajíček. Na snůšce se pravidelně střídají oba partneři, přičemž samička v hnízdní noře tráví o něco více času. Po 22 dnech se líhnou mláďata, která se po třech týdnech objevují na okraji hnízdní nory. Za další týden již vylétají z hnízda.
Hlavní potravou vlh je hmyz, především vosy a včely. Nestrávenou potravu ptáci vyvrhují. Vlhy pestré loví za letu, kde dokáží dělat různé vývrty a přemety. Vlha pestrá proto patří mezi ty nejlepší letce. Zajímavostí u těchto ptáků je to, že ti ptáci, kteří nejsou v páru, pomáhají při krmení ostatním. Nelétají však do hnízdních nor, ale potravu předávají na nejbližším stromě dalším starým ptákům, kteří mají mláďata. Staří ptáci ještě několik dnů po vyvedení mláďata krmí, než jsou sama schopna ulovit letící hmyz. Již počátkem srpna vlhy ve velkých hejnech odlétají přes Evropu do Afriky.
Z několika lokalit, o kterých jsem se domníval, že mohou být obsazeny, jsem se rozhodl pro tu, o které mi řekl přítel Pavel Prašivka. Dá se říci, že byla i nejblíže od mého bydliště. V polovině května jsme se tedy vydali do jednoho místa, kde již v minulosti údajně několikrát hnízdily. Vzhledem k tomu, že jsme neznali přesně, jak se k místu dostaneme, tak jsme kolem vesnice, kde se vlhy měly vyskytovat, trochu bloudili. Dostali jsme se na jeden z nejvyšších kopců nad vesnicí a zde jsme měli možnost poprvé vlhy spatřit. Poletovaly nad polem s jetelinou a zalétávaly k akátovému hájku. Zde ale nebylo jejich hnízdiště, ale několik včelích úlů. No tak to nevím, kolik včel ke konci léta majiteli zůstane.
Až zde jsme spatřili přes údolí na druhém konci za vesnicí meruňkový sad. A tak na druhý pokus jsme přijeli na správné místo. Nevěřil jsem svým očím. Kolem tak nízkého břehu, který vznikl po utržení jedné terasy, poletovalo asi třicet vlh, které si po našem příchodu posedaly na okolní keře a stromy. Psal se 16. květen a já jsem poprvé v životě pozoroval z blízka vlhy pestré, a to ani ne deset kilometrů od Nosislavi, kde bydlím. Byl jsem v úžasu, neboť pohled na ty krásné ptáky se dá jen těžko popsat. Stále jsem tomu nemohl uvěřit, že něco tak krásného se vyskytuje i u nás. Stále jsem je pozoroval a vůbec se mi nechtělo domů. Ptáci byli ve fázi páření a vyhrabávání nových nor. Nízký, snad jen třímetrový břeh, mi dával naději na dobré podmínky při fotografování.
Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl čekat až do doby, kdy budou mít ptáci mláďata, rozhodl jsem se, že následující týden budu poprvé fotografovat. V pátek navečer jsem si u břehu na zemi postavil svůj kryt. Druhý den ráno, něco málo po sedmé hodině, jsem již byl schován pod maskovací sítí. Po počáteční nedůvěře se po chvilce vlhy chovaly úplně přirozeně. Ptáci, kteří posedávali na okolních stromech a keřích, se během několika minut jeden po druhém postupně slétávali na břeh. Já jsem okamžitě fotografoval na vzdálenost od čtyř do šesti metrů, jak si vyhrabávají hnízdní nory. Přes otvor v krytu jsem je pozoroval jak loví za letu hmyz. Během necelé hodiny jsem měl naexponován celý kinofilm. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl upozorňovat na jejich přítomnost, raději jsem svůj kryt složil a odvezl domů.
K břehu s hnízdními norami vlh pestrých jsem v roce 2004 přišel ještě jednou, a to o tři týdny později. Opět předešlý den jsem si postavil na zemi svůj kryt. Všiml jsem si, že zde nefotografuji sám. Poblíž několika děr byl v břehu umístěn suchý klacek. Vzhledem k tomu, že podle bílých stříkanců trusu pod ním bylo vidět, že vlhy pestré na něj sedají, situoval jsem kryt do jeho blízkosti. Následující den jsem byl v krytu již něco málo po šesté hodině ranní. Byla překrásně jasná obloha a během necelé půl hodiny byl celý břeh s hnízdními norami zalit žlutou barvou ranního slunce. Bylo zřejmé, že v některých norách jsou již mláďata, neboť lovili téměř všichni ptáci. Vlhy se chovaly opět celkem přirozeně a jak jsem předem avizoval, skutečně si ptáci sedali na onu suchou větev, která zde byla někým nainstalována. Během chvilky jsem měl opět spoustu krásných obrázků. Podařil se mi i záběr, který jsem chtěl mít, a to dvě vlhy pestré vedle sebe. Při poznání, že zde nechodím sám a z dobrého pocitu při úspěšném fotografování, jsem se rozhodl, že s fotografováním tento rok raději skončím.
Následují jaro jsem opět hnízdiště navštívil. Již při příchodu k mezi jsem je nejprve uslyšel a v zápětí i spatřil na obloze. Na dálku jejich let připomínal let vlaštovek. Zvláště pak při jejich plachtění. Po příchodu k meruňkovému sadu jsem se však docela zhrozil. Místní zemědělský podnik zde prováděl prořezávku suchých větví a stromů a to i v blízkosti hnízdiště. Měl jsem jakýsi divný pocit, že letos vlhy pestré nebudou mít dostatek klidu k zahnízdění. Pozorováním jsem i zjistil, že ptáků je o něco méně než v předešlém roce. Vlhy byly docela neklidné a tak jsem se jen zaměřil na to abych udělal aspoň nějaký dobrý obrázek ptáků za letu. O to samé jsem se pokoušel i následující odpoledne. Ani jsem si nevšiml, že sedím snad jen tři metry od šípkového keře. Po chvíli totiž dva ptáci několikrát sedli na větvičku tohoto keře. Vzhledem k tomu, že mě tato situace nevyvedla z míry a já byl docela klidný, podařily se mi udělat vskutku parádní obrázky. Musel jsem ale nejprve stáhnout zoom z 500 snad na 200 mm tak, abych do záběru dostal oba ptáky. To pozdní odpolední slunce vlhy pestré docela zajímavě nasvítilo.
Do meruňkového sadu jsem přišel asi za čtrnáct dnů ještě jednou. Hned po příjezdu k místu jsem měl však špatný pocit. Neslyšel jsem totiž hlasy vlh pestrých. Když jsem procházel sad, tak jsem hned zjistil, že zde bylo prováděno mulčování a to i suchých ořezaných větví, které ještě zůstaly na zemi. Kdo ví, co to je mulčování, tak mi dá za pravdu, že to bylo ze strany zemědělského podniku velice nešetrné. Po příchodu ke břehu zde poletovalo jen několik ptáků. Bylo vidět, že je obsazeno asi jen sedm až osm hnízdních nor. Bylo mi z toho docela smutno. Na fotografování v tuto dobu nebyla vůbec vhodná doba.
Po týdnu jsem přijel do jednoho místa, kde v minulosti také hnízdily vlhy pestré a z úlevou jsem zjistil, že některé páry vlh z meruňkového sadu zahnízdily asi právě zde. Některé ve vysokém břehu bývalé pískovny. Dva páry dokonce zahnízdily v okolním vinohradu, a to v břehu vyježděné cesty, jen půl metru nad zemí! Musím ale říci, že to místo jsme s přítelem Pavlem Prašivkou hledali téměř celé dopoledne, neboť nás nenapadlo, že budou vlhy hnízdit tak nízko. Fotografovat zde nemělo cenu, neboť okolí nového hnízdiště bylo docela frekventované a neměl jsem vůbec v úmyslu na toto upozorňovat zvědavce.
Nakonec jsem měl i z letošních fotolovů spoustu zdařilých obrázků. Jsem jen zvědav, kde zahnízdí vlhy pestré následující rok a v jakém počtu. Již koncem srpna ale vlhy pestré odlétají z jižní Moravy do Afriky. Já jsem před několika lety jejich tah pozoroval koncem srpna na plážích v okolí bulharského Nesébru. To mě tenkrát ani ve snu nenapadlo, že je budu fotografovat u jejich hnízdiště, tak blízko od svého bydliště.

autor: Jiří LIŠČÁK

Konipas horský je jedním ze tří druhů našich konipasů. Jeho český druhový název je ovšem trochu nešťastný, protože jej kromě hor a jejich podhůří můžeme zastihnout prakticky na všech vodních tocích, které mají charakter horského potoka či říčky.

Konipas horský je shora popelavě šedý, spodinu těla má však jasně žlutou a nápadný je jeho dlouhý štíhlý ocas, kterým za chůze i v sedě neustále pohybuje nahoru a dolů, podobně jako ostatní konipasové. Sameček je opravdový krasavec, má uhlově černé hrdlo, zatímco samička a mláďata jsou poněkud bledší a tím se víc podobají svému mnohem známějšímu příbuznému – konipasu bílému.

Přilétá k nám poměrně velmi brzy, již koncem března a začátkem dubna. Musíme poznamenat, že jednotliví ptáci u nás mohou na nezamrzajících vodách v některých mírnějších zimách i přezimovat. Hned po příletu na sebe upozorní svým ostrým pronikavým hlasem, jímž se snaží prosadit přes zurčení vody podobně jako skorec vodní a střízlík obecný. Takto můžeme horského konipasa objevit. Nejčastěji ho zastihneme těsně při vodě na vyčnívajících kamenech nebo na písku či štěrku.

Hnízdí v nejrůznějších polodutinách a výklencích, původně to byly skály, později se sblížil s člověkem a jeho hnízdo můžeme najít pod trámy nejrůznějších lidských staveb, v náhonových zdech, ale i ve vyvěšených polobudkách, čímž mu vlastně lidé mohou také pomoci. Je zajímavé, že budky neobsazoval v případech, kdy byly vyvěšeny na stromech; zřejmě zde hraje roli jeho původní vazba na skalnatá prostředí.

Konipas horský (Motacilla cinerea) je podstatně štíhlejší než vrabec, s nápadně dlouhým ocasem, jímž neustále pohybuje nahoru a dolů. Zdržuje se v blízkosti tekoucích vod. Převážně tažný; přilétá počátkem dubna, odlétá v říjnu. Hnízdo bývá v polodutinách a nejrůznějších výklencích. Potrava téměř výhradně živočišná, převážně drobný hmyz.