zajímavosti
články a zajímavosti
Strakapoud malý
Pestrý, nebojácný, a přesto nenápadný. Tuto charakteristiku předposledního z našich šplhavců trefně doplňuje letitá publikace Malého Brehma: „Ačkoli jest to pták velmi živý, čilý a veselý, dlouho může býti skryt zraku našemu, poněvadž jeho nepatrnost ho chrání“. A komu tyto vlastnosti patří a proč je zde kladen důraz na velikost? Jedná se o stráčka. Tak se totiž říká strakapoudovi malému, který svojí velikostí zdárně konkuruje vrabci. Jde o miniaturního zástupce vzhledově dosti kompaktního rodu Dendrocopos, se kterým se setkáme především v nižších polohách po celém území naší republiky. Oproti nejběžnějšímu strakapoudovi velkému jsou ale jeho počty stonásobně menší, a proto je nutné mít oči otevřené, aby neunikl vaší pozornosti.
Rozšíření
Strakapoud malý má stejně jako např. datel černý, strakapoud velký nebo bělohřbetý palearktický typ rozšíření. Znamená to, že jej v Eurasii nalezneme od Portugalska na západě po Kamčatku na východě. Na severu území zasahuje v Evropě až k hranici lesa, na jihu je pak jeho areál místy ostrůvkovitý. Jako jeden z mála šplhavců se vyskytuje na Britských ostrovech. Směrem k východu se jeho zeměpisná proměnlivost projevuje v rozdělení do 14 poddruhů, přičemž mezi Baltem a Alpami (tedy i u nás) žije ssp. hortorum, strakapoud malý středoevropský (Hudec a kol., 2005). Další subspecie, zřejmě geneticky izolovaná, obývá severovýchodní Alžír a severozápadní Tunis (Šťastný et al., 2006).
Odhad evropské hnízdní populace je vyšší než 450 000 párů (25–49 % populace celkové) a mezi roky 1970 a 2000 byla hodnocena i přes určitý pokles v některých evropských zemích jako stabilní a zabezpečená (BirdLife International 2004). V České republice hnízdí podle údajů z let 2001–2003 cca 2,5–5 tis. párů a v Červeném seznamu figuruje strakapoud prostřední jako zranitelný druh (Šťastný et al., 2006).
Prostředí a způsob života
Nejčastěji, i když řídce, se stráček vyskytuje v nížinách a pahorkatinách, kde vyhledává menší a světlejší listnaté lesy, nejraději lužní, doubravy, bučiny a smíšené porosty s dostatečným podílem starých mrtvých stromů. Nalezneme jej také v břehových porostech podél řek a rybníků, ve větších parcích, sadech a zahradách se starými stromy. Nejvyšší hnízdní hustoty dosahuje v lužních lesích (1–3 páry/10 ha). Jedná se o druh stálý, který se v pohnízdním období pohybuje v okruhu maximálně několika kilometrů od hnízdiště, což potvrzují i kontrolní odchyty. Mladí ptáci se v následujícím roce po vyvedení mohou usadit ve vzdálenosti větší (Hudec a kol., 2005).
Popis
Převážně černobílou kombinací svého opeření nevybočuje tento druh z řad ostatních strakapoudů. Jednoznačnou odlišností, jak už bylo zmíněno, je jeho velikost, kterou se blíží vrabci. Hlavu má kulatou, tělo zavalité, zobák poměrně krátký a tenký. Hřbet a křídla jsou černobíle příčně pruhované, na rozdíl od větších příbuzných mu chybí velké bílé oválné skvrny na ramenou, spodina těla je bělavá s tenkými, ale výraznými tmavými podélnými čárkami převážně na bocích. Mladí ptáci jsou zespodu nahnědlí. Samec se od samice liší jasně červeným temenem. Samice ho má špinavě hnědobílé. Ještě jedním znakem se odlišuje od větších strakapoudů, a to absencí červeně zbarveného podbřišku. I přes svoji velikost jde o ptáka, který se dokáže hlasitě ozývat. Nejhlučnější je začátkem jara, ale jeho vysoké jasné kikikiki… podobné hlasu poštolky či krutihlava můžeme zaslechnout v průběhu celého roku. Zjara také nepříliš hlasitě bubnuje na rezonující suché větve stromů. Po kmenech stromů nešplhá strakapoud malý moc často, spíše ho zahlédneme v korunách stromů, kde poskakuje po tenkých větvičkách jako sýkory.
Hnízdění a péče o mláďata
Zásnubní rituály probíhají u strakapouda malého od března do dubna a jejich podoba je skutečně neobvyklá. Ptáci tou dobou často přeletují od stromu ke stromu zvláštním pomalým „netopýřím“ letem, občas nehybně ustrnou, nebo se jeden s třepetáním křídel posunuje ke svému protějšku, který ho nehybně pozoruje. V tomto období také nejčastěji zaslechneme jejich bubnování, které je sice slabší, ale zase delší, než u ostatních druhů strakapoudů. Páření probíhá na větvi, hnízdění pak v dutině stromu, na které pracují buď oba ptáci, nebo výhradně samička. Dutinu si hloubí většinou každý rok novou. Protože má stráček dost slabý zobák, tak si dutinu vytesává ve ztrouchnivělých nebo jinak narušených kmenech a větvích listnatých stromů. Její zhotovení trvá přibližně 14 dní a nejčastěji si pro ni vybírá buk, osiku, vrbu, jabloň nebo olši. Průměrná výška dutiny nad zemí je asi 5 metrů, její hloubka bývá 20–30 cm, ale i méně, její průměr je cca 8 cm a průměr kruhovitého vletového otvoru činí 2,6–3,7 cm. Koncem dubna a v první polovině května začíná samice snášet čistě bílá, lesklá vejce. Obvykle je jich 5–6 a následujících 11–12 dní se na nich střídají v sezení oba rodiče. O mláďata se starají také oba ptáci. Hnízdní péče trvá 18–21 dní a dospělí ptáci se v blízkosti mláďat po opuštění hnízda zdržují ještě další jeden nebo dva týdny (Hudec a kol., 2005).
Potrava
Potrava je po celý rok živočišná, pouze v zimě je doplněna semeny. Dominuje v ní hmyz, hlavně brouci, méně mravenci a dvoukřídlí. Při přemnožení konzumuje housenky i dospělce obaleče dubového (Tortrix viridana), na lípách kůrohloda lipového (Ernoporus tiliae) včetně larev, ve smrčinách vydlabává drobnější druhy kůrovců a korních druhů červotočů rodu Anobius. Mláďata bývají krmena mšicemi (Eriosoma lanuginosum). Potravu hledá strakapoud malý ve štěrbinách kůry, v chomáčích suchého listí na koncích větví nebo i na stoncích silnějších bylin. Vzácně ji dobývá ze silně ztrouchnivělého dřeva. V zimě také občas navštěvuje krmítka (Hudec a kol., 2005).
Ochrana
Zvažovat v případě šplhavců užití umělých budek coby prostředku jejich praktické ochrany v lese je bezpředmětné. Neuvažujeme-li krutihlava obecného (LP 07/2011), tak tito ptáci budky nevyhledávají a výjimečně v nich zahnízdí právě jen strakapoud malý. Znamená to, že ochranná opatření zmíněná u předchozích druhů šplhavců beze zbytku platí i pro nejmenší druh tohoto řádu – strakapouda malého. Z hlediska jeho ekologických nároků a vázanosti na listnaté lesy nižších poloh, velké parky, zahrady a sady s dostatkem starých stromů, zde můžeme připomenout opatření uvedená již dříve u druhů s podobnými nároky, tj. u strakapouda jižního (LP 12/2011) a strakapouda prostředního (LP 02/2012). V případě starých sadů, alejí, parků a břehových porostů by měla opatření směřovat k udržení starých porostů na stávajících lokalitách a k jejich včasné, postupné a hlavně adekvátní náhradě, byť na úrovni jednotlivých stromů. V lesních porostech pak jde o zachování dostatečného množství doupných a odumřelých stromů a jejich zbytků, ochrana starých porostů s prodloužením obmýtí a aplikace podrostního způsobu obnovy a clonných sečí s cílem vytvořit věkově a druhově bohatě strukturované porosty.
Sýkořice vousatá
Krátký, ale melodicky znějící zvonkový hlas sýkořice vousaté můžeme u nás slyšet pouze v jediném prostředí – rozsáhlých rákosinách. Pozorovat ji přitom není jednoduché: znamená to buď brodit se často po pás vodou v rákosinách, nebo pozorovat hejnko sýkořic, jak občas nízko nad vrcholky rákosu přeletuje z jedné části rákosiny na druhou.
Ale pokud můžeme samce sýkořice pozorovat zblízka, je to zážitek až exotický: tmavookrové tělo s dlouhým stupňovitým ocasem, světle šedá hlava s nápadným dlouhým černým vousem a zářivě oranžově žluté oko, dodávající hlavě podle lidského dojmu až zlého, dravčího výrazu. Samice je méně kontrastně zbarvená a také oko, více do hněda zbarvené, má mírnější vzhled. Všichni jedinci však umějí akrobaticky šplhat po rákosinách, často s roznožením mezi dva stonky.
Sýkořice obývají naše rákosiny teprve v posledních padesáti letech. I předtím byly u nás v některých letech pozorovány, dokonce v zimě 1849 hejno asi 120 ptáků na rybníku u Středokluk, ale vždy jako velká zimní vzácnost, jejíž výskyt byl důvodem k odstřelení pro nějakou sbírku. Teprve v roce 1951 bylo nalezeno první hnízdo na jižní Moravě a do roku 1960 se sýkořice rozšířily do všech našich rybničních oblastí. Jejich počty však dosti kolísají, a tak jsou období, kdy hnízdí jednotlivé páry, zatímco jindy na stejném místě hnízdí desítky párů. Rychlé rozmnožení na vhodných místech je zřejmě úspěšnou strategií přežívání druhu: Když se v Nizozemí po roce 1950 začalo s vysušováním Zuiderského jezera, byly ohrazené poldry nejdříve osety na obrovských plochách rákosem. V nich se během následujících let vytvořila populace sýkořic odhadovaná na 10 000 párů. Po odstranění rákosin po roce 1965 se pak tyto sýkořice explozivně rozšířily do střední Evropy.
Krátký, ale melodicky znějící zvonkový hlas sýkořice vousaté můžeme u nás slyšet pouze v jediném prostředí – rozsáhlých rákosinách. Pozorovat ji přitom není jednoduché: znamená to buď brodit se často po pás vodou v rákosinách, nebo pozorovat hejnko sýkořic, jak občas nízko nad vrcholky rákosu přeletuje z jedné části rákosiny na druhou.
Ale pokud můžeme samce sýkořice pozorovat zblízka, je to zážitek až exotický: tmavookrové tělo s dlouhým stupňovitým ocasem, světle šedá hlava s nápadným dlouhým černým vousem a zářivě oranžově žluté oko, dodávající hlavě podle lidského dojmu až zlého, dravčího výrazu. Samice je méně kontrastně zbarvená a také oko, více do hněda zbarvené, má mírnější vzhled. Všichni jedinci však umějí akrobaticky šplhat po rákosinách, často s roznožením mezi dva stonky.
Sýkořice obývají naše rákosiny teprve v posledních padesáti letech. I předtím byly u nás v některých letech pozorovány, dokonce v zimě 1849 hejno asi 120 ptáků na rybníku u Středokluk, ale vždy jako velká zimní vzácnost, jejíž výskyt byl důvodem k odstřelení pro nějakou sbírku. Teprve v roce 1951 bylo nalezeno první hnízdo na jižní Moravě a do roku 1960 se sýkořice rozšířily do všech našich rybničních oblastí. Jejich počty však dosti kolísají, a tak jsou období, kdy hnízdí jednotlivé páry, zatímco jindy na stejném místě hnízdí desítky párů. Rychlé rozmnožení na vhodných místech je zřejmě úspěšnou strategií přežívání druhu: Když se v Nizozemí po roce 1950 začalo s vysušováním Zuiderského jezera, byly ohrazené poldry nejdříve osety na obrovských plochách rákosem. V nich se během následujících let vytvořila populace sýkořic odhadovaná na 10 000 párů. Po odstranění rákosin po roce 1965 se pak tyto sýkořice explozivně rozšířily do střední Evropy.
Sýkořice si stavějí hnízda v hustých trsech rákosu nebo ostřice nízko nad vodou. Se snášením 5–6 vajec začínají již od konce března a hnízdí někdy i třikrát do roka. Na vejcích sedí samec i samice, mláďata vylézají z hnízda ještě neschopná letu, ale umějí již dobře šplhat. Zajímavostí u mláďat jsou výrazně barevné bradavky v ústní dutině, sloužící k orientaci dospělých ptáků přinášejících potravu. Tou je v době hnízdění především hmyz a jeho larvy, u mláďat převažují v potravě pavouci. Od podzimu do jara se však sýkořice živí v naprosto převažujícím množství semeny rákosu a k jeho zpracování se pro tuto dobu dokonce mění skladba žaludeční stěny. Většina našich sýkořic však tráví zimu poněkud jižněji, v tisícihektarových rákosinách na Neziderském jezeře a ve Středomoří, zejména v Itálii.
Základní údaje
Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus). Pěvec z exotické čeledi timaliovitých, která je v Evropě zastoupena pouze tímto jediným druhem. Velikosti vrabce, s dlouhým stupňovitým ocasem. Sameček má hřbet a část křídel rezavě okrové, spodinu těla světlou a přední část boků růžovou; nápadným rozlišovacím znakem je černý vous na hlavě. Samička je zbarvena méně výrazně a černý vous jí chybí. Vyskytuje se v rozlehlých rákosinách. Ve vegetačním období se živí hmyzem, od podzimu semeny rákosu a dalších rostlin. Hnízdo staví v rostlinstvu nízko nad zemí. Ve snůšce je 4 až 5 vajíček, při jejichž zahřívání se střídají oba rodiče. Ti také rovným dílem pečují o mláďata. Stálý a přelétavý druh. Spadá mezi zvláště chráněné živočichy, do kategorie silně ohrožených druhů.
sýkořici vousatou (Panurus biarmicus) zná snad každý nadšený ornitolog stejně jako každý obdivovatel naší přírody. Zařadit ji však do správné čeledi je úkol obzvlášť složitý i pro ty nejzkušenější systematiky. Dá se říct, že jen v tomto století byla řazena do minimálně 4 čeledí. Již podle českého rodového jména – sýkořice nám musí být jasné, že byla považována za ptáka pravým sýkorám příbuzného, a tedy řazeného do stejné čeledí – sýkorovití (Paridae). Později byla přesunuta do čeledi Paradoxornithidae (sýkořicovití), která však dnes již ani neexistuje (změna relativně nedávná, její zástupci jsou dnes řazeni mezi pěnice (Sylviidae). Byla ji také přičítána příbuznost s timáliemi (Timaliidae) a do jejich čeledi byla i řazena. Podle posledních výzkumů se jedná o ptáka natolik ojedinělého, že dnes už nežije ani jeden z jeho blízkých příbuzných. Byla proto ustanovena samostatná čeleď Panuridae, jejíž věrohodnost i přesto musí být ještě přezkoumána.
Popis
Zbarvení tohoto druhu je zcela zřejmé z fotografií, uvedu tedy jen pár zajímavostí. Délka sýkořice vousaté se pohybuje mezi 14-15,5 cm. Rozeznat pohlaví lze již v juvenilním šatu podle zbarvení zobáku. Mladý sameček jej má žlutý jako adultní jedinci, naopak mladá samička jej má zbarvený černě. Do dospělého šatu pak přepeřují v červenci až říjnu.
Výskyt
Kromě naší vlasti ji najdeme samozřejmě i ve zbytku Evropy s mírným podnebím a také v podobných oblastech v Asii. Zde všude je pak výskyt značně ostrůvkovitý v souladu s vodními plochami.
Většina ornitologů rozlišuje 2 poddruhy s následujícím rozšířením. Poddruh sýkořice vousatá evropská (Panurus b.biarmicus) obývá západní Evropu, severní Pobaltí, Středozemí, Balkán, západní a jižní Turecko až po jihozápadní Rusko a Azerbájdžán. Naopak sýkořice vousatá eurasijská (P.b.russicus) obývá oblast táhnoucí se od Číny na západ přes celou Asii až po střední Turecko, Bulharsko, Srbsko a Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Rakousko, Litvu, Polsko a Českou Republiku, která tvoří, shodou okolností, také západní hranici rozšíření tohoto poddruhu.
Je ptákem stálým a za svůj život prakticky nemigruje. Výjimečně může migrovat za příliš tvrdé zimy nebo při “přemnožení”. Za opravdu tvrdých zim může značná část populace zahynout.
Chování
Jedná se o typického obyvatele mokřad a okolí vodních ploch. Zde všude ji najdeme v koloniích, v hustých velkoplošných rákosinách, které jsou zcela klíčovou rostlinou pro její život. V létě na rákosech sbírá mšice (Aphidoidea) specializující se na rákos, dále jiný hmyz a pavouky, v zimě se naopak živí semeny rákosu. Pro takto zásadní změny ve stravě má také samozřejmě upraven trávicí systém. V rákosí je ptákem velice obratným a pohybuje se v něm podobně jako například rákosníci (Acrocephalus).
Ptáci se párují již v juvenilním šatu a výsledné páry spolu přetrvávají po celý život. “Manželské” pouto je, dle literatury, tak silné, že například po úmrtí jednoho z partnerů v lidské péči dojde zakrátko k úhynu druhého. V rákosinách pak s sebou partneři neustále komunikují typickým voláním. Hnízdit může až 2x v ročně, kdy v rákosí staví hluboké miskovité hnízdo, zcela stavěné z různých částí rákosu. Mláďata jsou pak zajímavá velice pestře zbarveným hrdlem, které je podobné pestrým hrdlům mláďat astrildovitých ptáků (Estrildidae). Mezi evropskými ptáky jsou však v tomto ohledu zcela na 1. místě.
Chov v lidské péči
V našich chovech se jedná o ptáka zcela ojedinělého. Ze zoologických zahrad ji najdeme pouze v plzeňské, a ani u soukromých chovatelů se s ní prakticky nesetkáme. Z vlastní zkušenosti však mohu říct, že při kroužkování ptactva se jedná o druh velice snadno chytitelný. Jedna lapená sýkořice totiž svým voláním často do sítě přiláká i další. Proto zřejmě bude chována u chovatelů s přístupem ke kroužkovatelům, i když tento chov samozřejmě není zákonný. Taktéž o úspěšném odchovu nemám žádné informace.
Jeřábek lesní
Jeřábek lesní patří k našim méně známým kurovitým ptákům. Je to pták velký asi jako koroptev, vcelku nenápadně hnědě zbarvený. Jeřábek vede velmi skrytý způsob života. Vyskytuje se v hustých a rozsáhlejších lesích a jeho přítomnost nám častěji než přímé pozorování prozradí popeliště nalezené někde u paty stromu nebo právě hlas.
Jeřábek se ozývá tenkým pískáním, které může někomu připomínat pískání na vábničku na přivolání psa. Tímto pískáním lze ale jeřábka celkem úspěšně přilákat, mnohdy se podaří, že pták přiletí velmi blízko a prochází se pak třeba po padlém kmeni několik málo metrů od pozorovatele. Jinak ale spatřit jeřábka patří spíše k výjimečným zážitkům. Příhodným obdobím pro zaslechnutí hlasu jeřábka nebo pro jeho vyprovokování pískáním je září a začátek října, kdy probíhá tzv. podzimní tok. Tehdy se vytvářejí páry, ale není příliš jasné, zda se udržují pohromadě až do jara, kdy dochází k rozmnožování, nebo se na jaře páry vytvoří znovu.
Kromě toho, že žije dosti skrytě, není jeřábek u nás nikterak hojný. V Čechách již prakticky vymizel z lesů ve vnitrozemí a dnes se vyskytuje hlavně na Šumavě, v Novohradských horách a v Blanském lese, v Krkonoších už jen minimálně. Podstatně větší šanci setkat se s jeřábkem nebo alespoň se stopami jeho pobytu máme v lesích Slovenska.
Kromě rozsáhlých a relativně neporušených lesních porostů potřebuje jeřábek přítomnost lísek, bříz a olší, jejichž pupeny se živí. V létě si pak jídelníček vylepšuje i bezobratlými. Na snůšce, která je podobně jako u dalších kurovitých dosti početná a u jeřábka mívá 8, 9, 10 a někdy i více vajec, sedí jenom samice. Ta potom také vodí mláďata, která jsou ihned po vylíhnutí a po oschnutí schopna samostatného pohybu.
Podle dostupných údajů z ostatních zemí Evropy to vypadá, že úbytek jeřábka není jen záležitostí České republiky. Ve většině zemí dochází v posledních letech k mírnému úbytku a také ke zmenšování areálu rozšíření. Zůstává dosud nezodpovězenou otázkou, zda se jedná o skutečný pokles stavů, nebo zda jenom naše údaje jsou nedostatečné a málo kvalitní.
Základní informace
Jeřábek lesní (Bonasa bonasia) je hrabavý pták velikosti koroptve. Celkové zbarvení rezavě hnědé, pouze ocas šedý s černou páskou na konci. Samec má sytě černé hrdlo a prodloužená pera na temeni. Vyskytuje se zejména ve vyšších polohách v hustých lesích s porosty lísek, bříz, olší a bobulonosných rostlin. Živí se pupeny, semeny a plody, v malé míře i hmyzem. Zdržuje se většinou na zemi, je však schopen také lehce přeletovat v korunách stromů. Hnízdo je skryto na zemi, často při patě stromu, a samička do něj v dubnu nebo v květnu snáší kolem 10 vajíček. Zahřívá je sama a vylíhlá mláďata pak vzápětí z hnízda odvádí. Samec se k rodině opět připojuje až později. Stálý druh. Silně ohrožený, zákonem zvláště chráněný.
Husice rezavá
Velikost
Délka: 58-70 cm.
Rozpětí: 110-135 cm.
Hmotnost: 1100-1600 g.
Popis
U obou pohlaví je základní zbarvení rezavě hnědé, konce křídel a ocas jsou černé. Samec se odlišuje černou páskou na krku a poněkud tmavším zbarvením hlavy. Zobák a nohy černé.
Ekologie
Žije na mělkých, převážně slaných jezerech ve stepní až pouštní zóně. Hnízdí jednotlivě ve skalních rozsedlinách, mezi kameny nebo v zemních norách po větších savcích – méně často ve stromových dutinách nebo přímo na zemi pod keři. Od konce března do května snáší 8-11 vajec, sedí pouze samice 28-30 dní. Po vylíhnutí mláďat se připojuje i samec a podílí se na vodění rodinky. Pohlavně dospívají ve 2. roce.
Hlavní část potravy tvoří zelené části i semena rostlin a řasy. Živočišnou složku tvoří drobní korýši, měkkýši, červi a hmyz, vzácně malé ryby, žáby a přiživuje se i na mršinách.
Rozšíření
Hnízdí na severozápadě Afriky, dále od jihovýchodní Evropy do střední Asie. V celém areálu hnízdí jen lokálně a rozptýleně. V celé Evropě bývají zastiženi zatoulaní jedinci, často jde o ptáky uniklé z chovů, někde takto vznikají malé divoce žijící populace (např. od roku 1969 v Nizozemí). Částečně tažný druh, východoevropské populace zimují převážně v Malé Asii, menší část na jihu Evropy.
Do 50. let minulého století z ČR existuje jediný záznam o tomto druhu z roku 1870. Po roce 1945 se h. rezavé začaly objevovat ve větším počtu chovů v celé Evropě a počty pozorovaných ptáků (většinou zřejmě jedinců uniklých z chovů) začly stoupat. Objevují se v průběhu celého roku, na některých místech se můžou zdržovat i dlouhou dobu, jsou známy i případy, kdy takovéto páry ve volné přírodě i úspěšně vyhnízdily.
Význam
V některých oblastech se jedná o lovnou zvěř, na zimovištích může způsobovat škody na polních plodinách.
Strakapoud bělohřbetý
Strakapoud bělohřbetý se ozývá bubnováním, hlasovým projevem typickým pro všechny druhy strakapoudů na jaře, čili v době, kdy se začínají tvořit páry.
Když toto bubnování srovnáme s bubnováním našeho největšího a nejběžnějšího strakapouda, strakapouda velkého, je delší a začíná pomalu, postupně se zrychluje až do té největší rychlosti.
Kromě tohoto bubnování se strakapoud bělohřbetý projevuje celou řadou dalších zvuků – zejména to je takové uvědomovací volání kýk-kýk, které je ovšem měkčí a hlubší než je to právě u strakapouda velkého.
Strakapoud bělohřbetý je vázán zejména na rozsáhlé bukové porosty v Karpatech, na staré rozpadající se a zčásti trouchnivé porosty, kde právě v dřevě napůl mrtvých, odumírajících stromů vyhledává svou potravu. Jeho potravu tvoří hlavně larvy, především roháčků nebo tesaříků. To je jeden důvod, proč je vázán právě na tyto listnaté porosty. Druhý je, že do starých, shnilých nebo usychajících buků tesá své hnízdní dutiny.
Základní údaje
Strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) je velký druh strakapouda z řádu šplhavců. Podobá se strakapoudu velkému, od kterého se však liší světlým hřbetem. Dalšími rozdíly jsou světle červené podocasní krovky, čárkované boky na béžovém podkladu a černý proužek po stranách hlavy, jenž nesahá k temeni. Chybí mu rovněž bílé ramenní krovky. Samec má červené temeno. Na našem území hnízdí pravidelně v Bílých Karpatech, Beskydech a izolovaně i v Chřibech. K dalším oblastem pravidelného hnízdění patří Šumava (pouze 15-20 párů) s Novohradskými horami, jeho hnízdění se předpokládá i v Národním parku Podyjí. V letech 2001-2003 byla početnost odhadována na 150-250 párů.
Strakapoud bělohřbetý je v České republice považován za vzácný druh šplhavce. Vyskytuje se v listnatých lesích s dominantním bukem, habrem a dubem a je silně vázán na výskyt mrtvých nebo odumírajících stromů. V Čechách je jedinou známou hnízdní oblastí tohoto druhu Šumava, kde se odhaduje hnízdění 15-20 párů. Pravděpodobné je i hnízdění v nedalekých Novohradských horách. Na Moravě hnízdí strakapoud bělohřbetý pravidelně v Beskydech, Vsetínských vrších, Javorníkách, Vizovických vrších a Bílých Karpatech. V malém počtu hnízdí v Chřibech a pozorován byl také v jižní části Českomoravské vrchoviny na Jihlavsku. Celkový hnízdní stav strakapouda bělohřbetého byl v České republice v letech 2001-2003 odhadnut na 150-250 párů (ŠŤASTNÝ et al. 2003).
Výjimečně byl strakapoud bělohřbetý pozorován v hnízdní době i na jiných místech. V roce 1983 pozoroval GRÚZ (1983) pár při tesání hnízdní dutiny v Arnultovicích v podhůří Krkonoš. V roce 1989 byl pozorován pár u Slatiny nad Zdobnicí v Orlických horách. A v letech 2001-2002 při mapování hnízdního rozšíření ptáků byl zjištěn i v okolí Prahy.
Druh je považován za stálý a v mimohnízdní době se jenom výjimečně objevuje i na jiných místech v době od 15.10. do 16.3. Tak byl zjištěn např. u Brna, Miroslavi na Znojemsku (1985), u Moravského Krumlova (1976), v Polabí u Pardubic (1935) a na Českomoravské vrchovině u Chotěboře (1927), Štok (1940) a nově 16.3.2007 u Starého Ranska ve Žďárských vrších. (HUDEC 2005, MIKULE 2007).
Další zajímavé pozorování strakapouda bělohřbetého jsem zaznamenal 14.10.2007 spolu s
V. Šťastným na hřebenech našich nejvyšších hor. Pod Violíkem (1472 m n.m.) v západních Krkonoších jsem jenom krátce zahlédl nějakého strakapouda letět z české strany těsně nad kosodřevinou směrem na sever. Pták se potom asi na minutu usadil na jedné z tyčí u hřebenové cesty asi 15 m od nás. Zřetelně byla vidět kresba na krku, četné tmavé skvrny na bocích, černý vrch hlavy i křídla, na kterých chyběla bílá pole. Asi po minutě strakapoud přelétl obloukem Violík a zmizel na polské straně Krkonoš. Vzhledem k roční době, chování a zbarvení usuzujeme na mladého ptáka při mimohnízdní potulce. Nejbližší pravidelná hnízdiště (Šumava, Beskydy) jsou přitom vzdálena vzdušnou čarou asi 250 km.
Konipas citrónový
Velikost
Délka: 15,5-17 cm.
Hmotnost: 17-22 g.
Popis
Samec ve svatebním šatu má mimo černé šíje žlutou hlavu a krk, žlutá je i celá spodina těla. Hřbet je šedý, na křídlech dvě bílé pásky a bílé okraje ocasních per. V prostém šatu má vrch těla hnědošedý, žluté pouze čelo a nadoční proužek, spodina těla nevýrazně žlutá. Samice je zbarvena jako samec v prostém šatu.
Ekologie
Převážně obývá vlhčí místa v okolí vodních ploch, často i v blízkosti lidských sídel. Hnízdo si staví na zemi, dokonale ukryté v porostech bažinných rostlin. Hnízdí 1-2x ročně, od konce dubna do června snáší 3-6 vajec.
Potravu tvoří převážně hmyz.
Rozšíření
Viz taxonomie. Areál druhu se pomalu rozšiřuje na západ, v Evropě hnízdí na Ukrajině, v Bělorusku, v Litvě v Lotyšsku a v Estonsku, vzácně v Polsku, Německu a Finsku, 1x vyjímečně zahnízdil i v Anglii a ve Švédsku, vyjímečné zahnízdění je možné i na Slovensku. Evropská populace čítá přes 210 tisíc párů, je považována za stabilní.Tažný druh, zimuje většinou v jižní Asii.
V ČR byl tento druh poprvé chycen v roce 1968 na Pardubicku, první (zatím jediné) hnízdění bylo prokázáno v roce 1977 u Karviné. Počet pozorování tohoto druhu v hnízdním období se pomalu zvyšuje, v budoucnu není vyloučeno, že se stane hnízdním druhem.
konipas luční severoevropský
Pěnkava jíkavec
Pěnkava jikavec naším územím pravidelně protahuje, zimuje zde a vícekrát byl zjištěn její výskyt i v jarním období. Hnízdění však bylo prokázáno jen jednou. Jikavec je jakýmsi ekologickým ekvivalentem pěnkavy obecné v severní Evropě. Zatímco na jihu Finska připadá na jednoho jikavce asi sto pěnkav, o osm set kilometrů severněji je tento poměr zcela obrácený.
O blízké příbuznosti obou druhů svědčí nejen to, že jsou si velice podobné postavou, pohyby, způsobem letu i chováním, ale že na společně obývaném území bylo několikrát zjištěno i křížení obou druhů.
Od pěnkavy obecné pěnkavu jikavce ve všech šatech spolehlivě poznáme podle svítivě bílého kostřece a oranžového nádechu hrudi a ramen. K protahujícímu hejnu jikavců se často přidružují i jiní pěnkavovití ptáci, zejména pěnkavy obecné. Zpěv pěnkavy obecné jste vedle hlasu jikavců slyšeli poměrně výrazně i na naší nahrávce.
Pěnkava jikavec má sibiřský typ rozšíření a je vázána především na oblast světlých březových lesů a tajgy, která se táhne napříč euroasijským kontinentem od Skandinávie po Kamčatku. Zimu v těchto oblastech však přečkat nemůže, a tak se u nás od počátku října pravidelně objevují protahující hejnka a řada ptáků zde stráví i celou zimu. V dubnu se pak vrací na svá severská hnízdiště. Počet zimujících jikavců se rok od roku liší, ale v některých letech může mít jejich výskyt až charakter invaze.
Kroužkováním bylo doloženo, že do střední Evropy zaletují ptáci až z daleké Sibiře. Velké množství jikavců u nás přezimuje v letech, kdy se urodí velké množství bukvic, které jsou jejich nejoblíbenější zimní potravou. Na takových lokalitách pak můžeme pozorovat desetitisícová i větší hejna. Pozorovat takové hejno se mi jednou poštěstilo v Boubínském pralese na Šumavě a byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Po desítky minut proletovaly tisíce jikavců lesním porostem a ze stromů sletující ptáci vzbuzovali dojem padajícího listí. To vše bylo doprovázeno šumotem křídel, jako když se vítr prohání korunami stromů, a celý výjev byl zasazen do kulisy tisíců švitořících ptačích hrdel.
Ve většině případů však zastihneme hejnka jikavců o počtu několika desítek kusů na strništích, úhorech, loukách, ale často i podél silnic, kde sbírají nejrůznější semena. Po vyplašení je i z jedoucího auta dobře poznáme podle svítivě bílých kostrčí. Nezřídka zaletují jikavci i do obcí a měst, dokonce i do pražských parků, a patří mezi návštěvníky krmítek. Jikavci bývají poměrně krotcí, jako mnozí ptáci, kteří k nám přiletují z liduprázdného severu. Dřívější čihaři, kteří jikavce lovili, jej proto považovali za hloupého ptáka. Slovo jikavec bývalo u nás dokonce nadávkou a doktor Baum popisuje, že v roce 1560 se dva pražští občané soudili, protože jeden nadával druhému do jikavců.
Pěnkava jikavec (Fringilla montifringilla) je velká přibližně jako vrabec, důležitým určovacím znakem je bílý kostřec. Samec je na hlavě a hřbetě světle hnědý s tmavými skvrnami, ramena a prsa má oranžová. Samice je shora šedohnědá, na ramenou a prsou naokrovělá. U nás nehnízdí, vyskytuje se pouze od října do dubna jako protahující a zimující druh. Lze ho zastihnout na polích i v lesích, často také na krmítkách ve vesnicích a městech. Hnízdí v severských lesích. Hnízdo bývá nevysoko na stromech či keřích. Na snůšce 5 až 7 vajec sedí pouze samice, mláďata krmí oba staří ptáci. Rostlinná složka potravy je tvořena nejrůznějšími semeny, živočišná drobnými členovci.
Potápka černokrká
Potápka černokrká patří ke skupině několika druhů potápek, což jsou ptáci vysoce uzpůsobeni vodnímu životu. Na suchou zemi ani nemohou vstoupit a pokud náhodou na zemi přistanou, ať již vysílením či záměnou lesklého asfaltu po dešti za vodní hladinu, nemohou odtud vzlétnout. Jejich nohy jsou posunuty daleko dozadu a jsou krátké, takže dovolují potápkám nanejvýš vystoupit na hnízdo.
Ale dlouhé prsty jsou rozšířeny okrajovými lemy a nohy vytvářejí svým pohybem téměř lodní šroub. Proto všechny potápky velmi dobře plavou a ještě lépe se potápějí. Pod vodou hledají potravu, což u potápky černokrké znamená především drobné vodní živočichy a jejich larvy, jen zcela výjimečně sezobnou i malou rybku.
Velikostí stojí potápka černokrká mezi naší největší potápkou, roháčem, a potápkou malou. To jsou druhy u nás početnější, nápadně se ozývající, a proto jsou i známější. Také zbarvení potápky černokrké je trochu kompromisem mezi oběma druhy. Podobně jako potápka malá je tmavší, ale na druhé straně má výrazné pernaté růžky na hlavě. Co však zblízka na potápce černokrké nejvíce upoutá, jsou rubínově zářivé červené oči.
Jako všechny potápky si staví plovoucí kuželovitá hnízda na vodě, někdy zcela volně na hladině. Zajímavá přitom je přednostní vazba na kolonie racků, patrně z důvodu ochrany. Mláďata po vylíhnutí si rodiče rozdělí, a pokud jsou malá, občas je vozí v peří na hřbetě.
Na podzim potápky odlétají, ale zimoviště jsou již ve Středomoří.
Početnost potápky černokrké se u nás v průběhu posledních dvou století silně změnila. V 19. století se k nám nastěhovala ze stepních oblastí východní Evropy a střední Asie a rozšířila se téměř na všechny naše vody. Ovšem od 60. let 20. století velice silně ubývá, a to do té míry, že dnes je u nás kriticky ohroženým druhem. Příčiny tohoto ubývání nejsou jasné, jedna z pravděpodobných hypotéz tvrdí, že zakalení vody v intenzivně obhospodařovaných rybnících znemožňuje potápkám nalézt potravu.
Základní údaje
Potápka černokrká (Podiceps nigricollis) je asi o polovinu menší než potápka roháč, tedy přibližně velikosti koroptve. Ve svatebním šatě má černou hlavu a krk a za očima vějířky žlutooranžových per. V prostém šatě je zbarvena nenápadně a je jen velmi obtížně rozpoznatelná od potápky žlutorohé. Vyskytuje se na rybnících s bohatou okrajovou vegetací, na otevřených vodních plochách ji lze zastihnout pouze v době mimo hnízdění. Živí se drobnými vodními živočichy. Hnízdo staví na vodě v porostech rostlinstva. Na snůšce 3 až 4 vajec sedí oba staří ptáci a společně se také starají o mláďata, která brzo po vylíhnutí opouštějí hnízdo. Tažná, zimuje v oblastech kolem Středozemního a Černého moře. Přilétá od března do poloviny dubna, odlétá v září.
Slavík modráček
Modráček je příbuzný slavíka, je však mnohem méně známý a ani jeho zpěv není tak pěkný. Zato vzhledově je modráček opravdový krasavec a slavík se mu těžko vyrovná. Zvláště samečci modráčka, kteří mají modré hrdlo a uprostřed mají bílou skvrnu, patří mezi naše nejkrásnější ptáky.
Dříve jsme se s modráčkem u nás mohli setkat především na jarním průtahu, kdy naši ornitologové doslova čekali na závěr března, na první dubnové dny, kdy vyráželi do terénu ať už pouze pozorovat, nebo chytat protahující modráčky. V dnešní době nám však údajů o průtahu kupodivu ubývá z příčin nám dosud ne zcela známých, zato máme radost ze skutečnosti, že nám výrazně přibývá hnízdišť modráčků. Modráčci hnízdí především v mokřinách zarostlých rákosím, vrbičkami a jinou podobnou vegetací.
Kromě modráčka středoevropského, kterého jsme si popsali, u nás ještě hnízdí ve zcela odlišném prostředí jeho příbuzný, je to vlastně poddruh, slavík modráček tundrový, který se od modráčka středoevropského liší tím, že uprostřed modré skvrny nemá bílou hvězdu, ale nápadnou rezavou skvrnu. Objevení modráčků tundrových hnízdících v Krkonoších koncem 70. let se stalo doslova ornitologickou senzací.
Slavík modráček (Luscinia svecica) je menší než vrabec, s blankytně modrou náprsenkou. U nás žijí dva poddruhy, které lze odlišit podle „hvězdy“ na náprsence. Slavík modráček tundrový: má na hrudi cihlově červenou skvrnu. Hnízdí v rašeliništích na náhorních planinách Krkonoš, v jiných oblastech bývá zastižen pouze na tahu. Kriticky ohrožený, zvláště chráněný živočich. Slavík modráček středoevropský: uprostřed náprsenky má bílou „hvězdu“. Žije na vlhkých bažinatých místech v porostech ostřic a rákosí s křovitými vrbami. Silně ohrožený, rovněž zvláště chráněný. Slavík modráček se živí především hmyzem a dalšími bezobratlými, koncem léta také bobulemi. Hnízdo staví na zemi; vždy je dobře ukryto v rostlinstvu. Ve snůšce bývá nejčastěji 4 až 5 vajíček. Sedí pouze samička, krmí oba staří ptáci. Tažný, zimoviště leží ve Středomoří a v Africe severně od rovníku. Přílet na hnízdiště většinou začátkem dubna, odlet v srpnu a září.
.
kniha,shop,zoo,atlas,photo,free,gallerie
