Délka: 25-30 cm.
Rozpětí: 47-53 cm.
Hmotnost: 120-130 g.

Popis

Velikost kosa, má dlouhé červené nohy, delší krk a černý, u kořene červený zobák delší než hlavu. Vrch těla je světle hnědý, břicho bílé, celý tmavě kropenatý. Za letu shora bílé loketní letky a konce vnitřních ručních letek, tyto tvoří na zadním okraji křídla výrazný bílý pruh. Má bílý i kostřec a spodní část zad. V prostém šatu je poněkud světlejší, s méně výrazným skvrněním.

Ekologie

V době hnízdění vyhledává vlhká místa s nízkou vegetací – mokré louky, okraje rybníků, nebo dna rybníků vypuštěných. Hnízdí jednotlivě, i když na vhodných místech mívá sklon hnízdit více párů pohromadě. Hnízdo je vždy na zemi, jen slabě vystlané materiálem z okolí. Od konce března snáší téměř vždy 4 vejce, při sezení se střídají oba rodiče 23(21-28)dní. Mláďata jsou hned po oschnutí odvedena z hnízda, kolem 1 měsíce poletují a postupně se osamostatňují. Nejvyšší věk zjištěný kroužkováním je více než 14 let.
Potrava je z větší části živočišná – hmyz ,měkkýši, korýši, červi a pavouci, menší část rostlinná – semena a části trav a řas.

Rozšíření

Tringa totanus totanus – ve většině evropského areálu počty vlivem meliorací a vysoušení vlhkých luk klesají, přesto se v posledních desetiletích šíří místy i do západní Evropy. Mimo nejjižnější populace jsou tažní, zimují od Středomoří po rovníkové pásmo v západní Africe.
V ČR místy vzácně hnízdí a nehojně protahuje. Hlavními hnízdními oblastmi u nás jsou hlavně jihočeské rybniční pánve, dále Ostravsko a jižní Morava. Stavy klesají i u nás,při prvním sčítání hnízdních populací v 70. letech min. století u nás hnízdilo 80-150 párů, kolem roku 2000 už jen 25-40 párů.
Jarní tah se u nás projevuje daleko silněji než podzimní. První ptáci se objevují od začátku března, nejvyšší stavy jsou od konce března do začátku května. Hnízdiště naši ptáci opouštějí už od konce června a do konce srpna mizí všichni. Ptáci ze severnějších hnízdiěť přes naše území protahují vyjímečně až do konce listopadu.

Vodouš rudonohý je asi jako kos velký pták, dlouhý 28 cm. Je šedohnědý, v létě s nápadně skvrnitou hrudí, v zimě světlejší s rozmazanými skvrnami. Nohy jsou červené, v létě zvláště svítivě červené, mladí ptáci mají nohy světle žlutočervené. Zobák je rovný, při základně červený a má černavou špičku. Za letu jsou patrné bílé zadní okraje křídel a bílá, vpředu do špičky vybíhající zadní část hřbetu. Na ocase jsou úzké tmavé příčné pruhy.

Prostředí

Vodouš rudonohý hnízdí na mokrých lukách a zatravněných močálech. Středoevropští vodouši rudonozí přilétají na hnízdiště koncem března, po několika dnech se skupiny rozpadají na páry, ještě však přetahují další severští ptáci tohoto druhu. Na podzim se táhnoucí vodouši objevují na mnoha bahnitých březích i malých vod. Přezimují v zemích kolem Středozemního moře a v Africe, někteří i na pobřeží západní Evropy. Ve střední Evropě byl tento druh už mnohde vyhuben.

Rozmnožování

Hnízdění probíhá ve druhé polovině května a v červnu. Samice klade vždy 4 vejce do spoře vystlané kotlinky dobře ukryté pod rostlinstvem. Hnízdící pták přichází k hnízdu postranním vchodem a přináší stébla, z nichž staví stříšku. Sezení na vejcích trvá většinou 22 až 25 dnů.

Potrava

V létě hmyz, plži, červi, na zimovištích na pobřeží moří a slaných vod hlavně drobní plži a korýšci.

Velikost

Délka: 48-55 cm.
Rozpětí: 96-111 cm.
Hmotnost: 480-780 g.

Popis

Šat svatební – vrch hlavy od čela po prodloužená pera v týle je černý, spodina těla bílá, vrch těla a svrchní část křídel světle šedé, špičky a vnitřní prapory krajních 5-6 ručních letek černé. Kostřec a ocas bílé, lehce našedlé. Zobák je nápadně mohutný, červený se žlutou špicí, nohy černé.
Šat prostý – pera na čele a na temeni mají bílé lemy, špice zobáku černá.
Šat mláďat – jako prostý šat ad., vrch hlavy světlejší, na vrchu těla a mezi křídelními krovkami proměnlivý počet per s tmavými skvrnami na špičce. Letky jsou celkově tmavší, rýdovací pera mimo krajních s černými skvrnami na koncích. Nohy žluté, věkem postupně černají.

Ekologie

Hnízdí v koloniích do 155 párů,nebo jednotlivé páry v koloniích racků nebo jiných druhů rybáků.V tomto případě ostatní ptáky svého druhu z hnízdiště zahánějí.Hnízdo je jen mělká prohlubeň,většinou bez vystýlky,na písčitých a kamenitých ostrůvcích nebo plážích.Od května do července snáší obvykle 2-3 vejce,oba rodiče sedí 26-28 dní.Mláďata jsou krmena oběma rodiči,do týdne opouštějí hnízdo a ukrývají se v okolí.Nejsou-li na hnízdišti rušena,zůstávají v hnízdě až do zhruba jednoho měsíce,kdy začínají létat.Poprvé hnízdí ve 3 letech,nejvyšší věk je 26 let.
Většinu potravy tvoří ryby až do délky 25 cm.Příležitostně požírá vejce a mláďata jiných ptáků a větší hmyz.Potravu loví při letu nad hladinou,můžou odebírat poravu jiným rybákům a rackům.

Rozšíření

Kosmopolitní druh, hnízdí na mořských pobřežích i velkých jezerech všech kontinentů, mimo Jižní Ameriku. Areál je velmi roztříštěný a hranice podléhají častým změnám. V Evropě v současnosti hnízdí na pobřeží Baltského moře (Švédsko, Finsko, Estonsko, Leningradská oblast a Ladožské jezero) a na severním pobřeží Černého moře. Nepravidelně hnízdí ve Středomoří, v severním Německu, Norsku, Polsku, Španělsku, Itálii a Lotyšsku. Odhad evropské populace je 4800-8100 párů. Částečně tažný druh, jižní populace se po vyhnízdění potulují v širším okolí hnízdišť, severní populace jsou tažné, menší část zimuje ve Středomoří a na horním Nilu, hlavní zimoviště leží v záplavových oblastech Nigeru a v zemích kolem Guinejského zálivu.
Jelikož tahové cesty severoevropských populací vedou přes Evropu,bývá u nás pravidelně každoročně pozorován. První ptáci se u nás objevují v polovině března, v dubnu jarní tah vrcholí.Jednotliví ptáci se mohou objevit i během letních měsíců,od srpna do konce září probíhá podzimní tah, který je mnohem výraznější. Vzácně se u nás můžou zdržet vyjímečně až do listopadu.

Největší ze všech rybáků, jen o málo menší než racek stříbřitý. Rybák velkozobý je 53 cm dlouhý a v rozpětí má 130 cm. Jeho zobák je dlouhý 6 až 7 cm. Je mohutnější než menší rybáci a má racku podobný let, přičemž jako většina ostatních rybáků míří zobákem směrem dolů a příležitostně sečkává na místě v třepotavém letu. Zimní šat se podobá letnímu, jen vršek hlavy je černobílý a táhne se jako černá skvrna před okem a za oko. Rybáci velkozobí rádi odpočívají na břehu v dlouhé hustě sevřené řadě, přičemž se všichni dívají k vodě. Jejich hlas je podobný křiku vran „krá” nebo zní jako krátké „kuk.. kuk”.

Prostředí

S výjimkou Jižní Ameriky a tundry žije ve všech světadílech, jen na málo místech je však opravdu početný. Vyžaduje mělké, čisté a na ryby bohaté rozlehlejší vody s plochými ostrůvky s malým množstvím vegetace. Ve střední Evropě byl v 19. století už vyhuben. Na přelomu století zůstala jen malá kolonie na Syltu. Jeho stavy v mělkých oblastech Baltu se odhadují na asi 1000 hnízdících párů.

Rozmnožování

Rybáci velkozobí hnízdí obvykle v malých, někdy i značně velkých koloniích. Jejich hnízda jsou vystlána nejvýše několika stébly nebo rybími kůstkami. Na rušení, třebas na koupaliště, jsou hnízdící ptáci velmi citliví. Hnízdí koncem května a v červnu, sezení na 2 až 3 vejcích dlouhých asi 65 mm trvá 20 až 22 dnů. Oba rodiče sedí od prvního vejce. Mladí ptáci začínají létat ve stáří 30 až 35 dnů.

Potrava

Ryby, korýši, získávaní vypícháváním, příležitostně pozře rybák velkozobý i ptačí vejce, či dokonce mladé ptáky i dospělé drobné ptáky.

Velikost

Délka: 42-46 cm.
Rozpětí: 67-77 cm.
Hmotnost: 220-435 g.

Popis

V těle velikosti holuba, dlouhé šedomodré nohy v letu přesahující délku těla a černý, na konci vzhůru zahnutý zobák. Spodek těla je čistě bílý, hlava a zadní strana krku černá. Vrch těla je kontrastně černobílý, zvláště to vyniká za letu.

Ekologie

Vyhledává mělké bahnité břehy, u nás často částečně i úplně vypuštěné rybníky. Hnízdí v různě velkých koloniích, u nás většinou jednotlivé páry. Hnízda staví na mělčinách, nebo na dnech vypuštěných rybníků. V květnu snáší 3-4 vejce, sedí na nich oba rodiče 24-25 dní. Mláďata jsou 1-2 dny na hnízdě a pak jsou rodiči odvedena do vyšších travních porostů. Vzletná jsou asi za 5 týdnů, nejvyšší věk je 12 let.
Potravu tvoří hlavně drobní živočichové žijící v bahně.

Rozšíření

Vyskytuje se ostrůvkovitě v celé Evropě.
V ČR bylo první hnízdění zjištěno v roce 1943 na rybníku Bezdrev. Do 50. let min. století řídce hnízdil v jižních Čechách a na jižní Moravě. Pravidelně opět hnízdí od roku 1990 v Českobudějovické pánvi až 6 párů.
V jižnějších oblastech stálý nebo přelétavý druh, severnější populace zimují v jižní Evropě a na pobřeží Afriky.

Pták velký zhruba jako holub, jeho celková délka je asi 43 cm. Má modrošedé nohy, mezi prsty malé plovací blány. Opeření obou pohlaví starých ptáků je v zimě i v létě téměř stejné, jen opeření mladých ptáků do první zimy je bílé a bledě hnědé, letky jsou černé. Tenkozobci chodí dlouhými kroky. S oblibou stojí na jedné noze nebo odpočívají na patách s pokrčenými nohami. Často plavou lehce jako rackové a v nouzi se dovedou i potápět. Pod vodou veslují křídly.

Jejich let je poněkud těžkopádný, krk mají přitom zatažený a nohy natažené dozadu. Varovný křik je hlasité a pronikavé „tliú…tliú”. Mezi sebou jsou tenkozobci společenští, nespolčují se však s ostatními ptáky pobřeží.

Prostředí

Tenkozobec opačný žije na slaných vodách. Tam, kde jako v Camargue, se voda proslazuje vodou říční, ptáci vymizí. Hnízdí na lagunách, v zabahněných mořských zátokách, na slaných a hořkých jezerech s volnými plochami bahna. Na pobřeží Severního moře stavy tenkozobců klesají, protože jej ohrozil intenzívní sběr vajec pro kuchyňské účely. Na severním okraji areálu rozšíření jsou tenkozobci stěhovaví ptáci. Většina ptáků hnízdících v Severním moři se v červenci a v srpnu shromažďuje v zátoce Jadebusen v Dolním Sasku na západ od Bremerhaven, která jim díky rozsáhlým mělčinám poskytuje hojnost potravy. Táhnou nízko a v malých skupinách, v nichž se ptáci dorozumívají flétnovitým voláním. Sledují pobřeží až do Středomoří. Tenkozobci z východních stepních jezer se za tahu přidržují toků řek a vyhýbají se horám. Odlétají až k velkým slaným východoafrickým jezerům, kde se nahromadí v zimě často tisíce tenkozobců. Někteří z nich tam i zůstávají a hnízdí.

Rozmnožování

Tenkozobci hnízdí v řídkých koloniích často ve společnosti racků chechtavých, rybáků obecných, ústřičníků a jiných společenských ptáků pobřeží. Hnízdo je velmi skromně vystlaná jamka v solné stepi, na pastvinách nebo v pobřežní vegetaci. Na mořském pobřeží jsou snůšky neustále ohrožovány vzedmutou vodou. Na vlhkých místech mohou ptáci stavět i ploché hnízdo ze stébel a větviček. Když se blížíme k jejich hnízdní kolonii, vylétají všichni nehnízdící staří ptáci proti vetřelci a obletují jej tu ve větší vzdálenosti, tu v těsné blízkosti a vydávají přitom nepřetržitá varovný pokřik. Mezitím se hnízdící ptáci odplíží od vajec. Když se blížíme k jejich snůškám, kulhají nedaleko hnízd, jakoby měli vykloubené nohy a křídla. Nejintenzívněji je toto „odvádění pozornosti” nápadné v období, kdy se líhnou mláďata.

Na většinou čtyřech, zřídka i třech vejcích sedí oba rodiče. Hnízdění se odbývá v květnu a v červnu a trvá 23 až 24 dnů. Mláďata se líhnou s už mírně prohnutými zobáčky. Mají nápadně ztloustlé patní klouby. Aby je zahřála, poklesá matka na paty a mláďata se pak stěsnají pod její lehce pozvedlá křídla. Potravu si hledají sama.

Potrava

Vzhůru prohnutý, ze strany úzký ale shora široký zobák dokazuje, že je tenkozobec potravní specialista. Vyžaduje slané bahno, v němž se v masách vyskytují určití drobní korýši. Při hledání potravy kráčí tenkozobec opačný hbitě bahnem v místech, kde je slabounce překryté vodou a při každém kroku prozkoumává zobákem horní ještě jemné vrstvy bahna, z nichž získává drobné organismy.

Lyskonoh ploskozobý (Phalaropus fulicarius) je malý bahňák z čeledi slukovitých. Ve svatebním šatu je nápadně zbarvený, samice jsou výraznější než samci, s hnědým šupinatým vrchem těla, červenou spodinou, černou čepičkou a bílými tvářemi, Zobák je žlutý s tmavou špičkou. Samec má spodinu méně výrazně zbarvenou, často bíle skvrnitou, rovněž kresba hlavy je méně výrazná.

Velikost

Délka: 20-22 cm.
Rozpětí: 36-41 cm.
Hmotnost: 40-70 g.

Popis

Lyskonoh ploskozobý je pták veliký asi jako kos černý. Má silnější nažloutlý zobák. Ve svatebním šatě má bílou lícní skvrnu přes oko, spodní strana těla je rezavě tmavě červená a svrchní strana těla je tmavě hnědá. Samec je poněkud menší. V prostém šatě je zbarven podobně jako racek s celou spodní stranou těla bílou a šedým hřbetem. Přes oko má tmavý proužek. Mladí jedinci mají prostý šat zbarven na zádech více hnědě.
Hlas na hnízdišti se ozývý hvízdavým „tvít“.

Ekologie

Hnídění – hnízdní areál se nachází v severské tundře, za tahu se vyskytuje na mořském pobřeží a vzácně je zastižen i ve vnitrozemí na březích rybníků. Hnízdí v dubnu až červenci jednou ročně. Hnízdo je skromně vystlaný důlek.
Samice snáší asi 4 hnědá jemně skvrnitá vejce .
Potrava – červi, měkkýši, drobní korýši a hmyz.
Lyskonoh ploskozobý je tažný pták, ze zimovišť se vrací počátkem dubna a odlétá v srpnu až září.

Rozšíření

Arktický typ rozšíření. Areál leží severněji než u lyskonoha úzkozobého (Phalaropus lobatus), je více vázán na moře. Tažný druh zimující na moři při západních pobřežích Afriky a Jižní Ameriky.
U nás vzácný zatoulanec, 15x byli u nás zjištěni jednotliví ptáci, téměř vždy při letním a podzimním tahu.

Kulíšek na sebe nejčastěji upozorní opakovaným melodickým pískáním. Jeho pozorování může v mnohých vzbuzovat jisté rozpaky. Málokdo by totiž přisuzoval slyšený hlas sově. Ještě překvapivější by byl pohled na ptáka samotného, který nejen že připomíná hlasem hýla, ale podobá se mu i velikostí. Kulíšek je skutečně „nejmenší“, a vystihovalo by jej i označení trpasličí. Jedná se totiž o nejmenší sovu Evropy, kterou svým vzrůstem hravě strčí do kapsy i jeho příbuzný, nepříliš velký a u nás vzácný výreček malý (Otus scops).

Rozšíření

Domovem kulíška nejmenšího je souvislý pás boreálních jehličnatých lesů táhnoucích se v cca 600–1 000 km širokém pruhu od Norska přes celou severní Evropu, Sibiř a střední Asii, až po tichomořské pobřeží v okolí ostrova Sachalin. Severně jeho areál ohraničují souvislé lesní porosty. Jižně je jeho výskyt ostrůvkovitý a s největší pravděpodobností se jedná o reliktní postglaciální populace, které jsou vázány na chladnou montánní zónu střední Evropy (Šťastný et al., 2006).

V našich podmínkách obývá kulíšek staré jehličnaté a smíšené lesy vyšších a středních poloh. Od 70. let minulého století se tento druh dále šíří – původně hnízdil hlavně v jižních a západních Čechách, nyní se běžně vyskytuje v Krušných horách, v severních Čechách a pokrývá podstatnou část Českomoravské vrchoviny. Následuje široký pás, ve kterém se kulíšci nevyskytují a nalezneme je až dále k východu v Moravskoslezských Besky-dech. Současná populace této malé sovičky je pro Českou republiku odhadována na 1 200–2 000 hnízdních párů.

Popis a způsob života

Kulíšek je stálý a přelétavý pták. Známé jsou přelety ptáků z horských hnízdišť do nižších poloh. Z výsledků kroužkování skandinávských ptáků jsou potvrzeny potulky až kolem 250 km. U nás se tyto potulky projevují převážně na podzim a v zimě, kdy se kulíšci pohybují v radiu cca 50 km od hnízdiště (Hudec a kol., 2005).

Jak už bylo řečeno, kulíšek je malá sovička dorůstající i s ocasem velikosti 15–19 cm. Jeho hlava je vzhledem k ostatním tělesným proporcím poměrně malá a shora plochá. Stejně jako hřbet, horní strana křídel a ocasu je celá tmavohnědá s drobnými bělavými skvrnami. Spodina těla je šedobílá s podélným tmavým skvrněním. Obličejový závoj je nevýrazný, oči jsou ostře žluté a bílá barva mezi okem a zobákem lemuje oko také shora v podobě krátkého nadočního proužku. Typické je časté pocukávání ocasem. Nejčastěji uvidíme kulíška sedět na špičce smrčku, kdy nás na sebe upozorní jednoduchým pískáním „pjik“. V době toku, tedy od poloviny března, volá při stmívání a rozednění. Na podzim se ozývá řadou stoupajících tónů zakončených rozechvělým trylkem. Kulíšek dobře reaguje na pískání, kterým jeho hlas napodobíme. Ochotně pak přilétne i do těsné blízkosti člověka.

Hnízdění a péče o mláďata

Samotnému páření a hnízdění předchází u kulíška zajímavý rituál, kdy samec, zdržující se v okolí hnízdní dutiny zpravidla po celý rok, hlasitě samici do hnízda láká. Opakovaně vletuje do dutiny, ze které samici vyhlíží a přitom se ozývá. Když se takto samička nechá „přemluvit“, následuje začátkem dubna nedaleko hnízda páření. Hnízdo je umístěno vždy ve stromové dutině vytesané nejčastěji ve smrku strakapoudem velkým a nachází se ve výšce 4–8 m. Na přelomu dubna a května začíná samice ve dvoudenních intervalech snášet bílá kulovitá vejce, na které zasedá sama po snesení posledního nebo předposledního vejce. Snůšku tvoří průměrně 5–6 vajec a mladé sovičky se líhnou krátce po sobě za 28 dní. Po celou dobu přináší samici potravu samec. Vždy ji při rozednění nebo za soumraku zavolá, samice od něj mimo dutinu kořist převezme a opět s ní vletí dovnitř. Všechny zbytky pečlivě z dutiny vyhazuje, až vznikne u paty stromu pro tento druh typická hromádka zbytků.

Samice zůstává s mláďaty po většinu času v hnízdní dutině. Ta se ve stáří 17 dní začínají objevovat u vchodu a o týden později v něm sedávají i delší dobu. Vyvedena jsou jako měsíční všechna najednou. Tou dobou jsou už vzletná. Oba rodiče o ně pečují ještě následující tři týdny. Kulíšci hnízdí jen jednou do roka a pohlavní dospělosti dosahují zřejmě po prvním roce života (Hudec a kol., 2005).

Význam

Potravu kulíšků nejmenších tvoří především drobní savci a za nepříznivých podmínek s jejich nedostatkem – v zimě – menší pěvci. V létě v období gradace drobných hlodavců může být v jejich potravě z více než dvou třetin zastoupen hraboš polní (Microtus arvalis). V horských podmínkách převažuje hraboš mokřadní (Microtus agrestis), norník rudý (Clethrionomys glareolus) a rejsci (čeleď Soricidae). Z výzkumu potravních nároků kulíšků v oblasti střední Evropy vyplývá, že savci 11 druhů tvořili 63,9 % jejich potravy v zimě a 32,9 % v létě. Nejhojněji byl zastoupen norník rudý, hraboš mokřadní a hraboš polní (Mikusek a spol., 2001). Jak je vidět, tak i tento malý druh sovičky hraje roli v biologické ochraně lesa.

Ochrana

Kulíšek nejmenší figuruje v příloze I Směrnice o ochraně volně žijících ptáků 79/409/EHS a jako takový je předmětem ochrany v šesti ze 41 ptačích oblastí vyhlášených na území ČR. Jednou z možností jeho ochrany je podpora jeho hnízdění vyvěšováním budek. O způsobu vyvěšování, jeho základních pravidlech a materiálu k výrobě budek byla zmínka v předchozích příspěvcích týkajících se sov. V případě kulíšků by měly mít sovníky průměr či půdorys o hraně 16–20 cm, výšku 45 cm a průměr vletového otvoru 7 cm (Hruška, 1986).

Hnízdní podpora pomocí vyvěšování umělých budek je sice účinná, ale k ochraně lesních druhů ptáků bychom měli přistupovat v komplexnějším měřítku. Základními faktory, které obecně stojí za úbytkem druhů vázaných na lesní ekosystémy, je jednak nízké množství odumírajících dřevin, které zůstávají ponechány v lese, a pak degradace přirozených lesních porostů s nejvyšší biodiverzitou. Analýza výskytu a rozmístění ekologicky nejcennějších lesních stanovišť a jejich dostatečná a účinná ochrana z hlediska úprav managementu lesního hospodářství v celostátním měřítku tak, aby byla vytvořena fungující síť ekologické stability, by měla být hlavním tématem snah o zachování druhové rozmanitosti našich lesů.

Budníček větší (Phylloscopus trochilus) je malý druh zpěvného ptáka z čeledi pěnicovitých (Sylviidae).

Taxonomie

Budníček větší byl popsán Carlem Linném v roce 1758 pod rodovým jménem Motacilla. Do rodu Phylloscopus byl pak přeřazen v roce 1826.

Tvoří 3 poddruhy:
Phylloscopus trochilus trochilus (Linnaeus, 1758) – hnízdí v Evropě s výjimkou severní Skandinávie (v rozmezí od Pyrenejí severně až po Alpy); zimuje v západní Africe.

Phylloscopus trochilus acredula (Linnaeus, 1758) – hnízdí v severní Skandinávii východně až po západní Sibiř; zimuje ve střední Africe.

Phylloscopus trochilus yakutensis Ticehurst, 1935 – hnízdí ve východní Sibiři; zimuje ve východní a jižní Africe.

Popis

Je o něco menší než vrabec, dorůstá délky 11-12,5 cm, v rozpětí křídel měří 17-22 cm a váží 7-15 g. Svrchu je zelenohnědý, spodinu těla má špinavě bílou až nažloutlou. Obě pohlaví se zbarvením nijak neliší, mladí ptáci mají v porovnání s dospělci žlutší spodinu těla. Velmi se podobá blízce příbuznému budníčku menšímu (P. collybita), v porovnáním s kterým má však svělejší hnědavé končetiny, delší světlejší zobák a delší primární letky.

Vábí dvouslabičným stoupavým „hýit“. Zpěv se skládá z řady jednoduchých opakovaných hvízdavých zvuků.

Rozšíření

Hnízdí na rozsáhlém území Evropy a v Asii, kde zasahuje až po východní Sibiř. Je tažný se zimovišti v subsaharské Africe. Poddruh Phylloscopus trochilus yakutensis přitom každoročně podniká migrace dlouhé až 12 000 km z východní Sibiře do jižní Afriky. V České republice, kde se vyskytuje od března do října, hnízdí od nížin po 1700 m n. m.

Přednostně se zdržuje v mladých otevřených lesích s hustým podrostem a stromy mladšími 10-20 let, proniká však také do parků a zahrad. Největších populačních hustot dosahuje v místech s vodními prvky a hojným porostem bříz, olší, vrb, kapradí a nízkého ostružiní, v kterém staví hnízda.

Ekologie

Živí se hmyzem, jeho larvami, pavouky a na podzim také různými plody. Ve střední Evropě hnízdí 1x ročně od května do srpna. Kulovité hnízdo z trávy a mechu vystlané peřím s bočním vchodem staví na zemi v hustém keři nebo v trávě. V jedné snůšce je pak 4-8 světlých, červenohnědě skvrnitých, 15,2 x 12,2 mm velkých vajec, na jejichž 12-14 denní inkubaci se podílí samotná samice. Mláďata hnízdo opouští po 13-14 dnech. Pohlavně dospívá již v prvním roce života a ve volné přírodě se dožívá průměrně 2 let.

Početnost

Evropská populace je odhadována zhruba na 40 milionů párů, v České republice pak hnízdí v počtu 500 000-1 000 000 párů. V posledních letech jeho početnost na našem území mírně klesá.

Znaky

Budníček větší má šedý hřbet, přes oko se netáhne žádný nápadný proužek, nohy jsou světlé. Je důvěřivý, ale neposedný. Jeho zpěv je měkká klesající řada tónů – jediný spolehlivý určovací znak v terénu.

Prostředí

Listnaté lesy s bohatým podrostem zvláště tam, kde je blízko voda. Budníček větší žije málokdy tam, kde žije budníček menší, je spíše lesním ptákem.

Rozmnožování

Samečkové se ze zimovišť navracejí dříve než samičky a svůj příchod oznamují zpěvem, který se v květnu rozléhá v listnatém lese. Hnízdečko vypadá jako malý, nahoře otevřený pecen chleba a samička je buduje v porostu na zemi po 5 až 8 dní. Vždycky je umístí v lese při okraji mýtiny. Až na vstupní otvor vypadá hnízdečko jako hromádka suchého listí, uvnitř je ale měkce vystláno peřím. Hnízdění začíná v polovině května. Samička zůstává v nebezpečí až do poslední chvíle sedět na 4 až 8 bílých, hnědě skvrnitých vajíčkách. Má obyčejně jen jednu snůšku, ale když přijde nazmar, může budníček vyhnízdit v náhradní snůšce. Mláďata zůstávají na hnízdě 12 až 14 dní po vyklubání z vajec, ale i pak vyžadují po několik dní, aby je rodiče krmili, a zůstávají jako rodina pohromadě. Během stavby hnízda je sameček tichý, ale v době sezení na vejcích začíná zase zpívat. Umlká v červenci, ale po podzimním pelichání zase za krásných dnů zpívá.

Potrava

Hmyz a pavouci, které loví budníček během neklidného poskakování z větve na větev. Na podzim si jako přílohu dopřává i bobule.

Velikostí se vyrovná datlík tříprstý strakapoudu velkému. Sameček má nápadně žluté temeno, samička je černobílá. Má bílý kostřec jako strakapoud bělohřbetý, ale jen u datlíka tříprstého probíhá černý proužek od oka až k černým ramenním partiím. Je tichým druhem.

Prostředí

Datlík tříprstý obývá rozlehlé staré jehličnaté vlhké a stinné lesy. Datlík tříprstý vyžaduje dostatek mrtvých kmenů. Hnízdí v severských lesích Severní Ameriky a Eurasie, východně až po Kamčatku a Japonsko. Mimo to existuje také řada izolovaných populací v horských oblastech Evropy a Asie jižně od areálu souvislého rozšíření.

Rozmnožování

Bubnuje a volá od počátku února do konce května. Hnízdní dutinu vytesává obvykle nízko v živém či suchém stromě. Hnízdí v květnu a v červnu, na vejcích sedí 12 až 14 dní, mláďata krmí v hnízdě 20 až 23 dny. O mláďata se starají oba rodiče i po opuštění budky než zcela osamostatní (zhruba 2 měsíce). V České republice hnízdí na Šumavě, v Blanském lese, Novohradských horách a Beskydech, celková početnost je odhadována na 300-500 párů. Zvláště chráněný jako silně ohrožený druh.

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) je obyvatelem pásu severského jehličnatého lesa, tajgy nebo také boreálního lesa, který se táhne v souvislém areálu od Skandinávie napříč celým euroasijským kontinentem i Severní Amerikou. V Evropě, jižně od souvislého areálu, se vyskytuje ostrůvkovitě především ve smrkových a smíšených horských lesích Alp, Karpat a pohoří Balkánu. V těchto územích je považován za relikt z poslední doby ledové. Na území ČR lze datlíka spatřit zejména v Moravskoslezských Beskydech, Vsetínské vrchovině, na Šumavě a v Novohradských horách, kde obývá horské smrkové, popř. smíšené lesy s dominantním podílem smrku v nadmořských výškách cca 800–1 400 m, převážně v pralesovitých porostech, které jsou ponechány přirozenému vývoji. Je považován za hlavního konzumenta lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Místa s vyšší populační hustotou datlíka na Šumavě jsou prales na Trojmezné, Prameny Vltavy, okolí Modravy, Jezerní hora a další území, kde jsou některé lesní porosty ponechány bez zásahů, nebo zde nebyla asanována dřevní hmota padlá po vichřicích či stojící po napadení kůrovcem. Na rozdíl od ostatních druhů šplhavců nemá na svém opeření ani kousek červené barvy, s bílými zády a černými křídly se sameček od samičky liší pouze žlutým temenem, zatímco samička ho má šedavě a bíle melírované. Datlík se od jiných šplhavců liší i počtem prstů na nohou – má pouze tři prsty, dva obrácené dopředu a jeden dozadu.

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) je obyvatelem pásu severského jehličnatého lesa, tajgy nebo také boreálního lesa, který se táhne v souvislém areálu od Skandinávie napříč celým euroasijským kontinentem i Severní Amerikou. V Evropě, jižně od souvislého areálu, se vyskytuje ostrůvkovitě především ve smrkových a smíšených horských lesích Alp, Karpat a pohoří Balkánu. V těchto územích je považován za relikt z poslední doby ledové. Na území ČR lze datlíka spatřit zejména v Moravskoslezských Beskydech, Vsetínské vrchovině, na Šumavě a v Novohradských horách, kde obývá horské smrkové, popř. smíšené lesy s dominantním podílem smrku v nadmořských výškách cca 800–1 400 m, převážně v pralesovitých porostech, které jsou ponechány přirozenému vývoji. Je považován za hlavního konzumenta lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Místa s vyšší populační hustotou datlíka na Šumavě jsou prales na Trojmezné, Prameny Vltavy, okolí Modravy, Jezerní hora a další území, kde jsou některé lesní porosty ponechány bez zásahů, nebo zde nebyla asanována dřevní hmota padlá po vichřicích či stojící po napadení kůrovcem. Na rozdíl od ostatních druhů šplhavců nemá na svém opeření ani kousek červené barvy, s bílými zády a černými křídly se sameček od samičky liší pouze žlutým temenem, zatímco samička ho má šedavě a bíle melírované. Datlík se od jiných šplhavců liší i počtem prstů na nohou – má pouze tři prsty, dva obrácené dopředu a jeden dozadu.

Datlík tříprstý je v České republice vzhledem k malému areálu rozšíření a zranitelnosti horských smrkových lesů považován za silně ohrožený druh, jehož početnost je odhadována na 300 až 500 párů.

Velikost

Délka: 25-28 cm.
Rozpětí: 53-59 cm.
Hmotnost: 140-295 g.

Popis

Kulík zlatý je pták o něco menší než kulík bledý od kterého se liší zlatožlutě hnědými zády, tmavým kostřecem a chybějící černou skvrnou v podpaží a bílou křídelní páskou. Ve svatebním šatě má černou spodní stranu těla, jinak je bělavá. Samec a samice se navzájem neliší.
Hlas – melodické flétnové volání „tlyy“.

Ekologie

Hnízdění – hnízdní areál se rozkládá od arktické tundry severního Ruska přes pobřeží Skandinávie a Pobaltí na Britské ostrovy kde hnízdí na mokrých statinných loukách. Za tahu je vzácně zastižen i ve vnitrozemí na vypuštěných rybnících. Hnízdí v dubnu až květnu jednou ročně. Hnízdo je důlek v mechovém polštáři řídce obložený stébly trav.
Samice snáší asi 4 hruškovitě žlutá vejce s červenohnědými skvrnami na kterých sedí oba rodiče asi 27 dní a nekrmivá mláďata poté doprovázejí asi 4 týdny.
Potrava – hmyz, plži a červi.
Kulík zlatý je částečně tažný pták (populace na Britských ostrovech je stálá). Na hnízdiště se vrací počátkem dubna a odlétá v srpnu až září.

Výskyt v ČR

Na našem území pravidelně, ale nehojně zastižen na tahu. Většinou protahuje v menších hejnech, ale byla pozorována i hejna o několika stech jedinců – nejvíce na uničovsku na jaře 1998, 599 a 640 ex.
Ze sousedních zemí hnízdí pouze reliktní populace v Německu, na konci minulého století do 20. párů.

Vzhled

Sameček má líce, hrdlo a celou spodní stranu těla, zejména ve svatebním šatě výrazně černé. Svrchní strana těla je hnědá až černá se zelenými a žlutými skvrnami. V zimě zmizí černá barva na spodní straně těla a hruď dosáhne zelenohnědého tónu s tmavými skvrnami. Od samičky zbarvení se velmi podobá samci, ale spodní stranu těla nemá tak tmavou. Samička kulíka zlatého snáší zpravidla tři béžová až zelená, hnědě kropenatá vajíčka. Hnízdo si samička vybere jedno z mnoha důlků v zemi a vystele ho trávou.

Rozšíření

Kulík zlatý nejčastěji hnízdí v rozsáhlých bažinách v pásmu severských jehličnatých lesů. Mnoho hnízdišť se nachází ve Skandinávii, v oblasti místní vlhké tundry. Několik posledních ptáků hnízdících ve střední Evropě se uchýlilo do posledních zbývajících bažin v severní části Německa. V zimě můžeme hejna kulíků zlatých velice často pozorovat na strništích sklizených polí na území postiženém záplavami. U nás je můžeme většinou spatřit v blízkosti rybníků např. Vavřinecký rybník, Třesický rybník a jiné. Já osobně jsem ho zahlédla v blízkosti města Opavy.

Hnízdí na Islandu, ve Skandinávii, Velké Británii, Irsku, severním Německu, Pobaltí a Rusku. Zimuje v západní a jižní Evropě, na severu Afriky a v Malé Asii.

Tah

Z kulíků zlatých žijících ve Velké Británii jsou jen někteří ptáci tažní. Zpravidla se během července, kdy končí sezona hnízdění, vydávají na cestu do jižní Francie a Portugalska, odkud se vracejí následujícího jara. Ptáci, kteří zůstanou, přečkají zimu většinou v nižších polohách poblíž svých hnízdišť. Kulíci hnízdící na Islandu opouštějí tento ostrov v hejnech během října a přezimují většinou v Irsku. Kolem poloviny dubna se vydávají na zpáteční cestu. Hodně kulíků zlatých tráví zimu v jihozápadní Evropě nedaleko Středozemního moře, ale také i ve střední Evropě, kde upřednostňuje pole, louky a bažiny. Kulíci zlatí před tahem pelichají a získávají hustší a teplejší zimní šat. Mnohdy se pelichání protáhne a ptáci nemohou odletět do zimovišť. Začátek tahu musejí odložit na dobu přepelichání, neboť jen s plně vyvinutým peřím mají šanci přestát dlouhý let. Kulíci zlatí táhnou obvykle v hejnech čítajících 50 až 5000 ptáků.

Způsob života a potrava

Pokud se během období hnízdění rodiče vzdálí za potravou, zůstanou mláďata poblíž hnízda. Stejně tak, jak to odkoukala od rodičů, se i ona shánějí po potravě. V okolí hnízda hledají hmyz – brouky a larvy. Rodiče se hledáním potravy zabývají ve dne v noci. Potravu pak žerou, nikde ji nehromadí a ve zbývajícím čase odpočívají. Během zimy jsou hlavní potravou kulíků zlatých červi.

Rozmnožování

Na počátku období rozmnožování začínají kulíci zlatí pelichat a získávají mnohem výraznější zbarvení, samečci například mají typicky tmavou hruď. Dosud nespárovaní ptáci si najdou protějšky většinou krátce po příletu ze zimovišť. Jednou utvořené páry spolu obvykle vydrží celý život. Ve hnízdišti je hlavním úkolem samečka hájení území, čemuž se věnuje s příkladnou horlivostí. Často se přitom dostane do sporů s jinými samečky. Když je území konečně obhájeno, vyhloubí do půdy několik mělkých důlků. Samička si pak jeden z nich vybere jako místo pro hnízdo. Během tohoto rozhodování se odehrává poměrně složitý tok, který je zakončen pářením. Samička pak vybraný důlek poněkud rozšíří, vystele a po třech týdnech do něho během jediného dne snese tři vajíčka. V sezení na vejcích se oba ptáci střídají různým způsobem: někdy sedí před den sameček a na jeho místo se večer posadí samička, jindy se oba rodiče v sezení střídají v pravidelných intervalech již během dne. Po 28 až 31 dnech se líhnou mláďata, která se vyvíjejí velice rychle a brzy již doprovázejí rodiče na výpravách za potravou. Zatímco se mláďata věnují shánění potravy, drží rodiče hlídku. Ve věku jednoho měsíce umějí mladí kulíci zlatí létat a následujícího roku mohou již sami zahnízdit.

Ochrana

Severní populace jsou poměrně stabilní. Stavy jižnějších populací však neustále klesají, neboť postupně přicházejí o původní životní prostředí.

Samečkové jsou velcí asi jako hrdlička zahradní, dlouzí asi 29 cm, samičky, dlouhé jen 23 cm, jsou velké asi jako kos. V době hnízdění nelze samečky zaměnit za jiné druhy. Už z dálky je poznáme podle jejich pérového límce, který je u každého samečka zbarven jinak, takže nenajdeme dva zcela stejné samce. Každý sameček má každoročně svůj zvláštní svatební šat. Tvoří jej dvě kadeřavé péřové chocholky v týlu, žlutočervené bradavky na tvářích a pestré barvy na nohou a zobáku, jež se mohou měnit od červené, žluté, zelenavé až po hnědou. I prostý šat a šat samice se různí, jsou však vždy hnědavé a pera mají světlé lemy, takže ptáci vypadají jakoby pokrytí šupinami. Ve všech šatech poznáme jespáka bojovného podle velkého, lehce zakřiveného zobáku. Jespáci bojovní dobře létají a mohou na útěku i plavat a potápět se. Jsou tiší, když v noci cestují, je slyšet kontaktní volání, jež zní jako „kak” a „kik”.

Prostředí

Jespáci bojovní žijí v mírném zeměpisném pásmu v jehličnatých a tundrových oblastech Euroasie. V Americe jsou zastoupeni blízce příbuzným druhem. Žijí na travnatých nížinných bažinách a mokrých loukách neobklopených lesy. Jejich stavy ve střední a západní Evropě na mnoha místech zničilo intenzívní zemědělství, v severním Německu žijí jejich zbytky v podobných biotopech, jaké obývají čejky. Oba tyto druhy je možno často vidět společně. U moře, v potravním biotopu většiny bahňáků, se jespák bojovný nevyskytuje, i když žije přímo za hrází. Když odlétají ostatní ptáci mořského pobřeží po přílivu na mělčinu, mohou zároveň s nimi letět i někteří jespáci bojovní, jakmile však zjistí svůj „omyl”, vrátí se opět na louku za hrází.

Mimo dobu hnízdění se jespáci bojovní zdržují na bahnitých březích jezer a v zabahněných ústích řek. Jsou tažní ptáci, přetahující vnitrozemí hlavně v srpnu. Když je vyplašíme, odlétají v hustém hejnu, za tahu se seřazují v řetězce. Přezimují většinou ve střední a jižní Africe. Mnozí tu tráví i léto a nehnízdí. Podzimní tah zahajují samečkové. Ti také odlétají dále na jih než samičky a teprve po nich se vracejí.

Rozmnožování

Tok jespáků bojovných je známý. Jejich tokaniště je obvykle na holém místě na okraji vod, které po leta vyhledávají ve druhé polovině května a v první polovině června. Za východu slunce se shromažďují samci, každý z nich obsadí své asi jako talíř velké tokaniště, jež zuřivě brání před soupeři. Bojují vždy jen dva samci. Bojovníci poklesají „na patách” s hrudí nízko u země a míří na sebe zobáky. Pak vyskakují do výšky a vyrážejí proti sobě zobákem a nohama.

Objeví-li se na tokaništi samice, klesnou všichni samci nehybně k zemi. Tento neměnné probíhající rituál působí spíše komicky než nebezpečně. Když samičky začínají hnízdit, ztrácejí samci svou péřovou ozdobu i chuť bojovat. V té době dochází k uklidnění a samci z hnízdního okrsku zmizí. Za podzimního tahu je už nevidíme ve svatebním šatu, během jarního tahu jen některé z nich. O potomstvo se stará samička sama. Hnízdo je ukryté pod vegetací a vždy blízko u vody. V květnu a v červnu klade samička 4 vajíčka dlouhá 44 mm a sedí na nich asi 21 dnů. Mláďata se osamostatňují ve stáří 3 týdnů. Během hnízdění se samička pokouší odlákat ze svého okrsku všechny rušitele. Když se mláďata vylíhla, obletuje nepřítele s hlasitým varovným křikem.

Potrava

Kromě červů, plžů a hmyzu, konzumuje jespák bojovný i bobule a semena.

Drozd brávník (Turdus viscivorus) je středně velký druh pěvce z čeledi drozdovitých (Turdidae).

Vzhled

S délkou těla mezi 26-28 cm a s hmotností 95-140 g se jedná o největšího hnízdícího zástupce drozdovitých v Evropě. Svrchu je hnědý, spodina těla je světlá s velkými tmavými skvrnami. Končetiny má nažloutlé, zobák světle hnědý. Zbarvením se velmi podobá drozdu zpěvnému (T. philomelos), který je však menší (dorůstá max. 24 cm) a má i menší a řidší skvrnění na spodině těla. V letu je drozd brávník dobře odlišitelný také díky výrazným bíle zbarveným spodním stranám křídel. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Hlas

Při vábení se ozývá svižným „srrrrr“, při vzletu pronikavým „trrr trrr“. Zpěv je krátký, ale hlasitý, flétnovitý, mírně melodický; foneticky jej lze zařadit mezi zpěv drozda zpěvného a kosa černého (T. merula).

Výskyt

Vyskytuje se v celé Evropě s výjimkou nejsevernějších oblastí, zasahuje také na území severní Afriky a západní a střední Asie. Je částečně tažný, evropské populace na zimu migrují do jihozápadní Evropy a do střední Evropy se zpět vracejí již koncem února a během března. Žije v otevřených, vysokokmenných lesích různého typu, nejhojnější je však v lesích jehličnatých. Vzácněji se vyskytuje také ve větších parcích, ovocných zahradách a sadech a pro potravu zalétává i na hospodářskou půdu.

Ekologie

Drozd brávník nenáleží mezi nikterak společenské druhy, většinou se vyskytuje buď samostatně nebo v párech.

Potrava

Je všežravý, v jeho potravě se objevují především drobní bezobratlí, hlavně žížali, měkkýši, hmyz a jeho larvy, ale, zejména v zimě, požírá také bobule.

Hnízdění

Pohlavní dospělosti dosahuje po prvním roce života. Hnízdní období začíná v dubnu a končí až v srpnu, druh hnízdí 2× ročně. Ve hnízdě umístěném většinou vysoko na stromě ve vidlici větví blízko kmene bývá 4-6 skvrnitých žlutošedých vajec, na kterých sedí po dobu zhruba 14 dnů pouze samička; sameček se zapojuje až do krmení mláďat. Ta hnízdo opouští ve věku 12-15 dnů.