Velikost

Husa velká (Anser anser)

Zařazení:

• Řád: Vrubozobí (Anseriformes)
• Čeleď: Kachnovití (Anatidae)
• Rod: Husa (Anser)
• Druh: Husa velká (Anser anser)

Popis: Husa velká je naším největším původním druhem divoké husy a zároveň je považována za divokého předka většiny plemen husy domácí. Je to velký a mohutný pták (délka těla 75–90 cm, rozpětí křídel 147–180 cm, hmotnost 2,5–4 kg) s typickou husí siluetou – dlouhým krkem, robustním tělem a relativně krátkýma nohama posazenýma více ve středu těla (což jí umožňuje dobrou chůzi po souši). Její zbarvení je převážně šedohnědé. Hlava a krk jsou obvykle o něco světlejší šedé než zbytek těla. Peří na krku je uspořádáno tak, že vytváří dojem podélných rýh. Tělo je šedohnědé, přičemž jednotlivá pera mají světlejší lemy, což vytváří jemné vlnkování nebo dojem příčného pruhování, patrný zejména na bocích a hřbetě. Břicho a zadní část těla jsou světlejší, bělavé, a spodní krovky ocasní jsou čistě bílé. Ocas je šedý s bílým koncovým lemem. Velmi nápadnými a klíčovými rozpoznávacími znaky jsou:

1. Velký, silný, kuželovitý zobák, který je u evropských populací (podruh Anser anser anser) jednolitě a jasně oranžový (někdy s malým bílým „nehtem“ na špičce). Asijský poddruh (A. a. rubrirostris) má zobák růžový.
2. Silné nohy a plovací blány, které mají masově růžovou barvu.
3. Za letu jsou velmi nápadné velké, světle šedé až stříbřité plochy na přední části svrchní strany křídel (křídelní krovky), které ostře kontrastují s tmavšími letkami. Pohlaví se zbarvením neliší, samec (houser) bývá však v průměru o něco větší a mohutnější než samice (husa) a může mít i silnější krk.

Výskyt a prostředí: Husa velká má poměrně rozsáhlý, ale nesouvislý (fragmentovaný) hnízdní areál, který zahrnuje části mírného pásu Evropy a Asie. V Evropě hnízdí od Islandu, Britských ostrovů a Skandinávie přes střední a východní Evropu až po Balkán a oblast Černého moře. V Asii hnízdí od Turecka přes střední Asii až po severní Čínu. Ptáci ze severnějších a východnějších populací jsou tažní a zimují v západní a jižní Evropě (od Nizozemska po Středomoří), severní Africe, na Blízkém východě a v jižní a východní Asii. Populace ze západní Evropy a část středoevropské populace mohou být stálé nebo jen potulné. V České republice byla husa velká v minulosti téměř vyhubena jako hnízdící druh. Od druhé poloviny 20. století však její hnízdní populace zaznamenala výrazný nárůst a druh se úspěšně rozšířil do mnoha oblastí. Dnes je běžným protahujícím a zimujícím druhem a také stále hojnějším hnízdícím druhem, zejména v nížinách a pahorkatinách s vhodnými vodními plochami. Nejvýznamnější hnízdní i zimující oblastí husy velké v ČR je jednoznačně jižní Morava, s jejími rozsáhlými rybničními soustavami (např. Lednické rybníky), velkými vodními nádržemi (Nové Mlýny) a oblastí lužních lesů a mokřadů podél dolních toků Dyje a Moravy (Soutok). Dalšími významnými hnízdišti jsou jižní Čechy (Třeboňsko, Českobudějovicko) a Polabí. Jejím životním prostředím jsou různé typy mokřadů a rozsáhlejších vodních ploch, jako jsou rybníky, jezera, přehradní nádrže, slepá ramena řek, bažiny, zatopené lomy a pískovny. Důležitá je pro ni přítomnost rozsáhlých porostů rákosí, orobince a ostřic, které jí poskytují kryt a místa pro hnízdění, často preferuje hnízdění na ostrůvcích. Nezbytná je také blízkost otevřených travnatých ploch – luk, pastvin nebo zemědělské půdy (pole s ozimy, strniště), kam pravidelně zalétá za pastvou.

Potrava a způsob obživy: Husa velká je téměř výhradně býložravá. Živí se širokou škálou rostlinné potravy. Hlavní složku tvoří trávy a byliny, jejichž listy a výhonky spásá. Požírá také kořínky, oddenky a semena vodních a bahenních rostlin. Na podzim a v zimě často navštěvuje pole, kde se pase na ozimech (obilí, řepka) nebo sbírá zbytky sklizně (zrna kukuřice, brambory). Potravu získává především pasením na souši, kde se pohybuje pomalou rozvážnou chůzí. V mělké vodě někdy sbírá potravu z hladiny nebo ponořuje hlavu a krk pod vodu („panáčkuje“), aby dosáhla na vodní rostliny.

Chování: Mimo hnízdní dobu je husa velká velmi společenská a často tvoří velká hejna, která mohou na tahu a zimovištích čítat stovky až tisíce jedinců. Často se sdružuje i s jinými druhy hus (např. husou polní nebo běločelou). Během hnízdění žije v monogamních párech, které jsou známé svou velmi pevnou a často celoživotní vazbou. Jsou to poměrně hlasití ptáci. Jejich typickým hlasovým projevem je hlasité, hluboké troubení nebo kejhání, které zní velmi podobně jako u husy domácí, často jako „ga-ga-ga“ nebo „ang-ang-ang“. Jsou také poměrně ostražití – v hejnu na pastvě vždy několik jedinců s nataženým krkem hlídá okolí a v případě nebezpečí hlasitě varuje ostatní. Dobře chodí po zemi, ale jsou i vytrvalými a poměrně rychlými letci.

Hnízdění: Hnízdí jednou ročně, přičemž hnízdění začíná velmi brzy na jaře, často již v březnu, nejčastěji však v dubnu. Právě nyní (začátek dubna) tedy probíhá naplno začátek hnízdní sezóny – páry obsazují teritoria, staví hnízda a začínají snášet vejce. Hnízdí na zemi, obvykle v těsné blízkosti vody, na místě dobře chráněném před predátory a pokud možno i před záplavami. Často si vybírá ostrůvky, poloostrovy, husté porosty rákosí a ostřic, někdy i vyvýšená místa jako jsou staré ondatří hrady nebo opuštěná hnízda jiných velkých ptáků (např. labutí, dravců). Hnízdo je velká a mohutná kupa postavená z okolního rostlinného materiálu (rákosí, orobince, trávy, větviček, mechu), kterou staví především samice. Hnízdní kotlinku pak velmi bohatě vystýlá jemným šedým prachovým peřím, které si vytrhává z hrudi. Samice snáší obvykle 4–8 (nejčastěji 5–6) velkých (cca 8-9 cm dlouhých), matně bílých až nažloutlých vajec. Na vejcích sedí pouze samice po dobu 27–29 dní. Samec (houser) se po celou dobu zdržuje v blízkosti hnízda a ostražitě hlídá. Mláďata (housata) jsou nekrmivá (precociální) – krátce po vylíhnutí a oschnutí (obvykle do 24 hodin) opouštějí hnízdo a pod vedením obou rodičů se přesouvají na vodu nebo na pastvu. Oba rodiče je pak vodí, úzkostlivě chrání před nebezpečím a učí je hledat potravu. Rodina zůstává pohromadě velmi dlouho, často až do příštího jara.

Migrace: Husa velká je částečně tažným ptákem. Jak již bylo uvedeno, severní a východní populace jsou tažné, zatímco západní a část středoevropských populací je stálá nebo potulná. Jarní přílet a začátek hnízdění v ČR probíhá velmi brzy, často již koncem února a v březnu. Podzimní tah a přílet zimujících ptáků probíhá od září do listopadu.

Ochrana a ohrožení: V České republice je husa velká považována za běžný druh, jehož hnízdní populace v posledních desetiletích výrazně vzrostla. Nepodléhá zvláštní zákonné ochraně, ale je zařazena mezi lovnou zvěř s určenou dobou lovu. Celosvětově je díky svému velkému areálu rozšíření a rostoucí populaci hodnocena organizací IUCN jako málo dotčený (Least Concern) druh. V minulosti byla ohrožena především nadměrným lovem a ztrátou mokřadních biotopů. V současnosti, vzhledem k jejímu populačnímu nárůstu, může lokálně docházet ke konfliktům se zemědělstvím kvůli škodám, které mohou velká hejna působit na polních plodinách (zejména ozimech a řepce) během tahu a zimování. Dalšími potenciálními hrozbami mohou být rušení na hnízdištích (např. intenzivní rekreací u vody), nemoci (jako je ptačí chřipka, ke které jsou husy náchylné) nebo lokální znečištění vod.

Závěr: Husa velká je impozantní a dnes již opět běžný a nepřehlédnutelný obyvatel naší krajiny, zejména v okolí rybníků, jezer a řek. Její úspěšný návrat a populační růst v posledních desetiletích je jedním z pozitivních příběhů ochrany přírody ve střední Evropě, i když nyní může lokálně působit i problémy zemědělcům. Je nejen důležitou součástí vodních a mokřadních ekosystémů, ale jako divoký předek husy domácí má i významný kulturní a historický význam. Její hlasité kejhání a majestátní let ve formacích patří k typickým vjemům spojeným s našimi rybníky a jarní či podzimní oblohou.

Rozšíření

Význam

Rozšíření v ČR