Kulíšek nejmenší

kulíšek nejmenší

Kulíšek na sebe nejčastěji upozorní opakovaným melodickým pískáním. Jeho pozorování může v mnohých vzbuzovat jisté rozpaky. Málokdo by totiž přisuzoval slyšený hlas sově. Ještě překvapivější by byl pohled na ptáka samotného, který nejen že připomíná hlasem hýla, ale podobá se mu i velikostí. Kulíšek je skutečně „nejmenší“, a vystihovalo by jej i označení trpasličí. Jedná se totiž o nejmenší sovu Evropy, kterou svým vzrůstem hravě strčí do kapsy i jeho příbuzný, nepříliš velký a u nás vzácný výreček malý (Otus scops).

Rozšíření

Domovem kulíška nejmenšího je souvislý pás boreálních jehličnatých lesů táhnoucích se v cca 600–1 000 km širokém pruhu od Norska přes celou severní Evropu, Sibiř a střední Asii, až po tichomořské pobřeží v okolí ostrova Sachalin. Severně jeho areál ohraničují souvislé lesní porosty. Jižně je jeho výskyt ostrůvkovitý a s největší pravděpodobností se jedná o reliktní postglaciální populace, které jsou vázány na chladnou montánní zónu střední Evropy (Šťastný et al., 2006).

V našich podmínkách obývá kulíšek staré jehličnaté a smíšené lesy vyšších a středních poloh. Od 70. let minulého století se tento druh dále šíří – původně hnízdil hlavně v jižních a západních Čechách, nyní se běžně vyskytuje v Krušných horách, v severních Čechách a pokrývá podstatnou část Českomoravské vrchoviny. Následuje široký pás, ve kterém se kulíšci nevyskytují a nalezneme je až dále k východu v Moravskoslezských Besky-dech. Současná populace této malé sovičky je pro Českou republiku odhadována na 1 200–2 000 hnízdních párů.

Popis a způsob života

Kulíšek je stálý a přelétavý pták. Známé jsou přelety ptáků z horských hnízdišť do nižších poloh. Z výsledků kroužkování skandinávských ptáků jsou potvrzeny potulky až kolem 250 km. U nás se tyto potulky projevují převážně na podzim a v zimě, kdy se kulíšci pohybují v radiu cca 50 km od hnízdiště (Hudec a kol., 2005).

Jak už bylo řečeno, kulíšek je malá sovička dorůstající i s ocasem velikosti 15–19 cm. Jeho hlava je vzhledem k ostatním tělesným proporcím poměrně malá a shora plochá. Stejně jako hřbet, horní strana křídel a ocasu je celá tmavohnědá s drobnými bělavými skvrnami. Spodina těla je šedobílá s podélným tmavým skvrněním. Obličejový závoj je nevýrazný, oči jsou ostře žluté a bílá barva mezi okem a zobákem lemuje oko také shora v podobě krátkého nadočního proužku. Typické je časté pocukávání ocasem. Nejčastěji uvidíme kulíška sedět na špičce smrčku, kdy nás na sebe upozorní jednoduchým pískáním „pjik“. V době toku, tedy od poloviny března, volá při stmívání a rozednění. Na podzim se ozývá řadou stoupajících tónů zakončených rozechvělým trylkem. Kulíšek dobře reaguje na pískání, kterým jeho hlas napodobíme. Ochotně pak přilétne i do těsné blízkosti člověka.

Hnízdění a péče o mláďata

Samotnému páření a hnízdění předchází u kulíška zajímavý rituál, kdy samec, zdržující se v okolí hnízdní dutiny zpravidla po celý rok, hlasitě samici do hnízda láká. Opakovaně vletuje do dutiny, ze které samici vyhlíží a přitom se ozývá. Když se takto samička nechá „přemluvit“, následuje začátkem dubna nedaleko hnízda páření. Hnízdo je umístěno vždy ve stromové dutině vytesané nejčastěji ve smrku strakapoudem velkým a nachází se ve výšce 4–8 m. Na přelomu dubna a května začíná samice ve dvoudenních intervalech snášet bílá kulovitá vejce, na které zasedá sama po snesení posledního nebo předposledního vejce. Snůšku tvoří průměrně 5–6 vajec a mladé sovičky se líhnou krátce po sobě za 28 dní. Po celou dobu přináší samici potravu samec. Vždy ji při rozednění nebo za soumraku zavolá, samice od něj mimo dutinu kořist převezme a opět s ní vletí dovnitř. Všechny zbytky pečlivě z dutiny vyhazuje, až vznikne u paty stromu pro tento druh typická hromádka zbytků.

Samice zůstává s mláďaty po většinu času v hnízdní dutině. Ta se ve stáří 17 dní začínají objevovat u vchodu a o týden později v něm sedávají i delší dobu. Vyvedena jsou jako měsíční všechna najednou. Tou dobou jsou už vzletná. Oba rodiče o ně pečují ještě následující tři týdny. Kulíšci hnízdí jen jednou do roka a pohlavní dospělosti dosahují zřejmě po prvním roce života (Hudec a kol., 2005).

Význam

Potravu kulíšků nejmenších tvoří především drobní savci a za nepříznivých podmínek s jejich nedostatkem – v zimě – menší pěvci. V létě v období gradace drobných hlodavců může být v jejich potravě z více než dvou třetin zastoupen hraboš polní (Microtus arvalis). V horských podmínkách převažuje hraboš mokřadní (Microtus agrestis), norník rudý (Clethrionomys glareolus) a rejsci (čeleď Soricidae). Z výzkumu potravních nároků kulíšků v oblasti střední Evropy vyplývá, že savci 11 druhů tvořili 63,9 % jejich potravy v zimě a 32,9 % v létě. Nejhojněji byl zastoupen norník rudý, hraboš mokřadní a hraboš polní (Mikusek a spol., 2001). Jak je vidět, tak i tento malý druh sovičky hraje roli v biologické ochraně lesa.

Ochrana

Kulíšek nejmenší figuruje v příloze I Směrnice o ochraně volně žijících ptáků 79/409/EHS a jako takový je předmětem ochrany v šesti ze 41 ptačích oblastí vyhlášených na území ČR. Jednou z možností jeho ochrany je podpora jeho hnízdění vyvěšováním budek. O způsobu vyvěšování, jeho základních pravidlech a materiálu k výrobě budek byla zmínka v předchozích příspěvcích týkajících se sov. V případě kulíšků by měly mít sovníky průměr či půdorys o hraně 16–20 cm, výšku 45 cm a průměr vletového otvoru 7 cm (Hruška, 1986).

Hnízdní podpora pomocí vyvěšování umělých budek je sice účinná, ale k ochraně lesních druhů ptáků bychom měli přistupovat v komplexnějším měřítku. Základními faktory, které obecně stojí za úbytkem druhů vázaných na lesní ekosystémy, je jednak nízké množství odumírajících dřevin, které zůstávají ponechány v lese, a pak degradace přirozených lesních porostů s nejvyšší biodiverzitou. Analýza výskytu a rozmístění ekologicky nejcennějších lesních stanovišť a jejich dostatečná a účinná ochrana z hlediska úprav managementu lesního hospodářství v celostátním měřítku tak, aby byla vytvořena fungující síť ekologické stability, by měla být hlavním tématem snah o zachování druhové rozmanitosti našich lesů.