Moták lužní (Circus pygargus) je v České republice legislativně chráněn jako silně ohrožený druh podle Vyhlášky ČR č. 395/1992 Sb., dále je zařazen do přílohy I směrnice o ptácích (79/409/EHS). Moták lužní je chráněn i podle mezinárodních úmluv: Bernské, Bonnské a Washingtonské (CITES). V Červeném seznamu ptáků ČR byl uveden jako kriticky ohrožený druh, v současnosti byl přeřazen mezi druhy ohrožené. Moták lužní byl také zahrnut do Přílohy 1 EU Conncil Directive pro zachování volně žijících ptáků, vyžadujících u členských států EU záruky o zachování těchto druhů.
Období 70. a 80. let minulého století bylo v Evropě pro motáka lužního velmi kritické. Kromě jiného docházelo velkými zásahy do přírodního prostředí ke ztrátám jejich původního hnízdního prostředí, především mokřadů, úhorů a starých pastvin ležících ladem. Druh byl tak donucen přecházet na hnízdění v zemědělsky obdělávané krajině, především do pícnin a obilovin, kde probíhající žně přinášely ničení snůšek respektive smrt mláďatům na hnízdech (Clarke 1996).
ROZŠÍŘENÍ V EVROPĚ
Největší hnízdní populace motáka lužního pobývají v Rusku (20 000 až 40 000 párů), ve Španělsku (6000 až 7000 párů), ve Francii (4000 až 5000 párů), v Bělorusku (3000 až 5000 párů), v Polsku (3000 až 4000 párů). Ve střední Evropě hnízdí malé populace, v Německu (470 až 550 párů), v Rakousku (22 až 47 párů), v Maďarsku (50 až 200 párů), na Slovensku (15 až 40 párů).
VÝVOJ HNÍZDNÍ POPULACE V ČESKÉ REPUBLICE
V letech 1973 až 1977 byla početnost motáka lužního pro celé území České republiky odhadnuta na 5 až 10 hnízdních párů, v letech 1985 až 1989 na 20 až 30 párů, a v letech 2001 až 2003 na 80 až 120 párů (Šťastný et al. 1987, 1996, 2006).
Ještě v polovině minulého století hnízdily v České republice velice vzácně ojedinělé páry. Zlomovým obdobím byly až 90. léta minulého století, kdy v České republice prokazatelně hnízdily již desítky párů. V následných letech docházelo k poměrně rapidnímu nárůstu hnízdní populace na 200 až 300 párů v současnosti. Vliv na stoupající početnost místní populace měly patrně již probíhající záchranářské aktivity v západní Evropě.
První hnízdění motáka lužního na Vysočině bylo prokázané až v roce 1994. Od roku 2000 je moták lužní již pravidelně hnízdícím druhem v kraji Vysočina. Od roku 2005 se hnízdní populace rozrostla na 30 až 85 párů v jednotlivých letech, patrně v důsledku ochranářských aktivit na Olomoucku, Znojemsku a Středočeském kraji, především však v kraji Vysočina, kde jsme v roce 2015 zaznamenali 85 hnízdních párů, což představuje absolutní vrchol místní populace. V rámci České republiky se jedná o nejpočetnější hnízdní populaci, další početnější populace 20 až 40 párů hnízdí na Znojemsku a Olomoucku (Kunstmüller et al. 2007, Kunstmüller 2013a).
POPIS DRUHU
Moták lužní patří do řádu dravců, čeledi krahujcovitých, rodu motáků. Ze všech motáků, které se mohou u nás vyskytnout, je nejmenší a nejštíhlejší. Je větší než poštolka, s průměrnou hmotností samců 270 g, samic 330 g a s rozpětím křídel kolem 110 cm.
Dospělý samec je na svrchní straně a křídlech popelavě šedý, na spodní straně těla bělavý s podélným rezavohnědým skvrněním. Konce křídel jsou černé, na horní straně křídla je výrazný černý pruh, na spodní straně křídla dva černé pruhy. Ocas je uprostřed šedý, krajní rýdovací péra jsou bělavá s příčným tmavým pruhováním (obr. 1 a 2).
Samice je na hřbetě hnědá, se světlými lemy v horní části křídla, na spodní části těla je okrově hnědá s tmavým skvrněním. Ocas je bělavý s tmavohnědým příčným pruhováním (obr. 3). Rozpoznávací znaky od ostatních motáků, u nás se vyskytujících, již byly popsané v předešlých číslech časopisu.
Letuschopná mláďata jsou na svrchní straně těla tmavější než samice, spodní část těla je čistě rezavě červená. Všichni ptáci mají výrazný bílý kostřec, který je nápadnější především u samic a mláďat.
PŘÍLET NA HNÍZDIŠTĚ A MIGRACE
Motáci lužní zimují v rovníkové Africe. Na zimoviště přilétají během září. Zimoviště opouštějí v průběhu března. Jedna jarní tahová trasa (západní koridor) vede podél západního pobřeží Afriky, přes Maroko a Středomoří, přes Gibraltar do Španělska a dále v průběhu dubna do západní Evropy (především Francie, Holandsko, Německo).
Druhá středoevropská jarní trasa vede přes Tunisko, Středomoří, přes Sardinii do Itálie, a dále v průběhu dubna do střední Evropy (především Maďarsko, Česká republika a Polsko). Třetí tahová cesta (východní koridor) vede ze střední Afriky přes Egypt, Turecko, Bulharsko do východního Polska, Běloruska a na Ukrajinu (obr. 4).
Pro všechny migrační koridory je společný úkaz, přeletět co nejkratší úsek Středozemního moře, přes Gibraltarskou úžinu, z Tuniska na Sardinii či Sicilii, z Turecka přes Egejské moře. Všechny migrační trasy představují pro motáky překonání vzdálenosti několik tisíc kilometrů s různě dlouhými přestávkami během návratu ze zimovišť na evropská hnízdiště.
Ruské a Kazašské populace zimují v Indii.
Nové pohledy na migraci motáka lužního v současnosti však přinesla satelitní telemetrie. Holanďané Trierweiler a Koks (2009) analyzovali celkem 34 migračních tras 26 satelitně sledovaných motáků lužních během podzimní migrace v období let 2005 až 2008. Z výsledků je patrné, že sledovaní jedinci využívali tři hlavní migrační koridory. Větší část ze severní Evropy táhla do Afriky přes Iberský poloostrov a Gibraltar, menší část táhla přes Apeninský poloostrov (včetně Korsiky a Sardinie).
Jedinci hnízdící ve východním Polsku a západním Bělorusku migrovali přes Libyi, Řecko a Balkánský poloostrov. Frekvence tahu přes Gibraltar byla vyšší během tahu na zimoviště do Afriky v porovnání s jarním návratem na hnízdiště do Evropy. V případě migračního koridoru přes Sicílii tomu bylo naopak, počet protahujících jedinců byl vyšší na jaře.
V Holandsku dvěma odchyceným samcům upevnili na hřbet 14g digitální záznamníky před migrací do Afriky. Při jejich jarním návratu v roce 2010 tak získali 40 000 datových údajů. Toto výjimečné množství údajů již odhalilo některá zajímavá fakta. Na příklad to, že za pouhé dva dny jeden z ptáků migroval 1250 km bez odpočinku v noci. Kromě toho se jeho jarní migrační cesta odchýlila od podzimní trasy. Data také ukázala, že pták měl během své cesty společenský kontakt s dalšími motáky lužními.
V letech 1995 až 2015 bylo v České republice zaznamenáno průměrné datum příletu motáka lužního na hnízdiště u samce 16. dubna, u samice 19. dubna.
HNÍZDNÍ EKOLOGIE A BIONOMIE
Moták lužní je dravcem, který hnízdí výhradně na zemi v obilovinách či v přírodním prostředí. Ve Španělsku hnízdí především v obilovinách (Arroyo 1995, Corbacho et al. 1997), ale také v přírodním prostředí (Limiňana et al. 2006). Obdobně i ve Francii (Millon et al. 2002), v Německu především v obilovinách (Krüger et al. 1999, Kracher 2008), v Polsku především na močálech (Kitowski 2008, Wiacek 2009, Krupiňski et al. 2012).
V České republice hnízdí převážně v obilovinách na Olomoucku a Znojemsku (Suchý 1994 a 2003, Poprach 2006, Poprach et al. 2013). Na Českomoravské vysočině hnízdí moták lužní jak v obilí, tak na mokřadních loukách (Kunstmüller 2013ab).
Původním hnízdním prostředím motáka lužního byly především lužní biotopy, podmáčené a mokřadní louky. V polovině minulého století však docházelo k intenzivním melioracím těchto biotopů a k převodu na ornou půdu v celé Evropě. Tím druh ztrácel vhodné hnízdní prostředí a začal přecházet na hnízdění v rozsáhlých zemědělských obilných plodinách či ve vojtěškách nebo jílku. Právě hnízdění v pícninách, které podléhají časnému sečení (květen), bylo hnízdění velice problematické a bez poskytnutí ochrany bylo předem odsouzené k zániku.
Tento způsob hnízdění je velice problematický a přináší velká rizika pro zdárné vyhnízdění. Také hnízdění v obilovinách je ohroženo projíždějící zemědělskou technikou. Bez ochrany takto ohrožených hnízd ze strany člověka by řada hnízdních populací nebyla v hnízdění vůbec úspěšná, a na základě téměř nulové produkce by populace zanikaly. Hnízdní ztráty mohou mít pro populace trvalé následky nestability a poklesu. Tento problém musí mobilizovat ochranářské aktivity po celou dobu hnízdění až do období žní.
Ochrana hnízd motáka lužního má v současné době zásadní význam pro zachování evropské populace a hraje významnou roli v kulturní otevřené krajině. Od roku 1990 začala tradice ochrany hnízd v zemědělských plodinách v Nizozemsku (Koks et al. 2001).
Moták lužní v našich podmínkách začíná hnízdit počátkem května, kdy se na hnízdech počínají objevovat první vejce. Inkubace vajec trvá 29 až 31 dní, mláďata se líhnou postupně, tak jak byla jednotlivá vejce ve snůškách snesena, ale nebývá to pravidlem, někdy se první dvě mláďata líhnou během jednoho dne.
Snůšku o velikosti 3 až 7 vajec inkubuje pouze samice, kterou po ten čas potravně zásobuje samec, stejně tak i v období vylíhlých mláďat potravně zásobuje celou rodinu. Odrostlejší mláďata opouštějí hnízdo a rozlézajíce do okolí hnízda, plné vzletnosti dosahují po 30. dnu života.
POTRAVA MOTÁKA LUŽNÍHO
Moták lužní je stenofágní typ dravce, který vyžaduje potravu určitého druhu, především hraboše polního (Microtus arvalis). Z těchto důvodů se každým rokem vyskytuje v jiné oblasti, kde je dostatečná potravní nabídka. V období latence hrabošů loví i drobné ptactvo (mladé skřivany, strnady, lindušky) a také hmyz (kobylky a sarančata).
Lov probíhá nízkým, pátravým letem 2 až 4 m nad porosty v otevřené zemědělské krajině. V období krmení čtyř mláďat donáší samec při hojnosti hrabošů na hnízdo denně až 10 až 15 hrabošů, což v konečném součtu představuje 300 až 450 jedinců v průběhu 30 dnů, během kterých probíhá vývoj mláďat na hnízdě před jejich vzletností. Za celé hnízdní období (květen až srpen) zkonzumuje hnízdní pár 1000 až 1200 hrabošů.
FORMY OCHRANY
Obsečení hnízd – kolem hnízda ponechat nesečený prostor, pro úspěšné hnízdění musí být obsečená plocha dostatečně velká. Obsečené plochy však přitahují pozornost člověka a různé predátory, možnost predace je tak vysoká, převážně mláďat.
Sklizňová metoda – tento způsob ochrany vyžaduje dočasné odstranění mláďat z hnízda po dobu žňových prací a poté navrácení na původní hnízdo.
Transfer ohroženého hnízda do náhradních porostů – přesun ohroženého hnízda s mláďaty do náhradního a nejbližšího porostu je úspěšně praktikován v oblastech, kde probíhají žně před vzletností mláďat.
Dočasné odebrání mláďat z ohroženého hnízda – mláďata dočasně odebrat během žní a umístit na náhradní hnízdo ze slámy nebo na balík (žok) slámy, co nejblíže a nenápadně v blízkosti původního hnízda. Tato metoda se dobře osvědčila ve Španělsku.
Ohrady, plůtky kolem hnízd – všechny zemědělské operace během žní probíhaly okolo oploceného hnízda. Hlavním nedostatkem, podle očekávání, byla zvědavost člověka.
Adopce mláďat do jiných hnízd – mláďata odebrat a přenést na jiná hnízda v bezpečné oblasti. Nicméně tato metoda vyžaduje opatrné rozhodnutí, přeložená mláďata musí věkově odpovídat mláďatům na novém hnízdě.
Vlastní ochranná metodika – podle výše doporučovaných metod jsme začali postupovat při vlastním výzkumu a ochraně hnízdní populace motáka lužního v kraji Vysočina v letech 2003 až 2020 (180 hnízd).
Z počátku výzkumu hnízdní populace motáka lužního jsme začali praktikovat ochranu hnízd před srstnatými predátory pomocí odpuzujících prostředků (mletý pepř, tablety Invet), které byly rozhozeny v okolí hnízd či pomocí chomáče lidských vlasů zavěšeného v pvc pytlíku na okolním porostu u hnízda. Tato ochrana byla však neúčinná.
Přistoupili jsme k ochraně hnízd také v pícninách formou obsečení hnízda. U hnízd ohrožených zemědělskými pracemi (žatva) jsme praktikovali ochranu formou obsečení prostoru kolem hnízd 25×25 m až 100×100 m (obr. 6 a 7) či přenosem ohrožených hnízd do náhradních hnízdních porostů. Také v těsném okolí obsečených hnízd byly do porostu vojtěšky aplikovány odpudlivé prostředky (tablety Invet, hygienické WC přípravky) proti případným srstnatým predátorům. Jelikož se tento způsob také zcela neosvědčil, přistoupili jsme k důkladnější ochranné formě.
Začali jsme instalovat okolo hnízd ochranné oplůtky z drobného drátěného pletiva (králíkářské pletivo) 100 cm vysokého, které bylo upevněno na čtyřech dřevěných kůlech a vytvářelo okolo hnízda minimální ochranný prostor o rozloze 200×200 cm (4 m2).
Ani tato forma ochranného zařízení se plně neosvědčila, divoká prasata drátěné oplocení demolovala a mláďata na hnízdě sežrala. Přes všechny výše uvedené ochranářské aktivity ochrana stále nesplňovala předpokládanou účinnost.
Od roku 2012 jsme navrhli a začali používat novou technologii ochranného zařízení, vyrobeného z dřevěného řeziva potaženého králíkářským pletivem. Byly zhotoveny prkenné bloky 200×200 cm, vysoké 100 cm, opatřené kovovými panty, kterými bylo možné jednotlivé bloky spojit a vytvořit okolo hnízda různou velikost ohrazení. Čtyři bloky vytvořily prostor 200×200 cm (4 m2). Na oplůtek každého hnízda byl upevněn štítek s informací, k čemu zařízení slouží i s kontakty na majitele ochranného zařízení.
