Strakapoud bělohřbetý

Strakapoud bělohřbetý

Strakapoud bělohřbetý se ozývá bubnováním, hlasovým projevem typickým pro všechny druhy strakapoudů na jaře, čili v době, kdy se začínají tvořit páry.

Když toto bubnování srovnáme s bubnováním našeho největšího a nejběžnějšího strakapouda, strakapouda velkého, je delší a začíná pomalu, postupně se zrychluje až do té největší rychlosti.

Kromě tohoto bubnování se strakapoud bělohřbetý projevuje celou řadou dalších zvuků – zejména to je takové uvědomovací volání kýk-kýk, které je ovšem měkčí a hlubší než je to právě u strakapouda velkého.

Strakapoud bělohřbetý je vázán zejména na rozsáhlé bukové porosty v Karpatech, na staré rozpadající se a zčásti trouchnivé porosty, kde právě v dřevě napůl mrtvých, odumírajících stromů vyhledává svou potravu. Jeho potravu tvoří hlavně larvy, především roháčků nebo tesaříků. To je jeden důvod, proč je vázán právě na tyto listnaté porosty. Druhý je, že do starých, shnilých nebo usychajících buků tesá své hnízdní dutiny.

Základní údaje

Strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) je velký druh strakapouda z řádu šplhavců. Podobá se strakapoudu velkému, od kterého se však liší světlým hřbetem. Dalšími rozdíly jsou světle červené podocasní krovky, čárkované boky na béžovém podkladu a černý proužek po stranách hlavy, jenž nesahá k temeni. Chybí mu rovněž bílé ramenní krovky. Samec má červené temeno. Na našem území hnízdí pravidelně v Bílých Karpatech, Beskydech a izolovaně i v Chřibech. K dalším oblastem pravidelného hnízdění patří Šumava (pouze 15-20 párů) s Novohradskými horami, jeho hnízdění se předpokládá i v Národním parku Podyjí. V letech 2001-2003 byla početnost odhadována na 150-250 párů.

Strakapoud bělohřbetý je v České republice považován za vzácný druh šplhavce. Vyskytuje se v listnatých lesích s dominantním bukem, habrem a dubem a je silně vázán na výskyt mrtvých nebo odumírajících stromů. V Čechách je jedinou známou hnízdní oblastí tohoto druhu Šumava, kde se odhaduje hnízdění 15-20 párů. Pravděpodobné je i hnízdění v nedalekých Novohradských horách. Na Moravě hnízdí strakapoud bělohřbetý pravidelně v Beskydech, Vsetínských vrších, Javorníkách, Vizovických vrších a Bílých Karpatech. V malém počtu hnízdí v Chřibech a pozorován byl také v jižní části Českomoravské vrchoviny na Jihlavsku. Celkový hnízdní stav strakapouda bělohřbetého byl v České republice v letech 2001-2003 odhadnut na 150-250 párů (ŠŤASTNÝ et al. 2003).

Výjimečně byl strakapoud bělohřbetý pozorován v hnízdní době i na jiných místech. V roce 1983 pozoroval GRÚZ (1983) pár při tesání hnízdní dutiny v Arnultovicích v podhůří Krkonoš. V roce 1989 byl pozorován pár u Slatiny nad Zdobnicí v Orlických horách. A v letech 2001-2002 při mapování hnízdního rozšíření ptáků byl zjištěn i v okolí Prahy.

Druh je považován za stálý a v mimohnízdní době se jenom výjimečně objevuje i na jiných místech v době od 15.10. do 16.3. Tak byl zjištěn např. u Brna, Miroslavi na Znojemsku (1985), u Moravského Krumlova (1976), v Polabí u Pardubic (1935) a na Českomoravské vrchovině u Chotěboře (1927), Štok (1940) a nově 16.3.2007 u Starého Ranska ve Žďárských vrších. (HUDEC 2005, MIKULE 2007).

Další zajímavé pozorování strakapouda bělohřbetého jsem zaznamenal 14.10.2007 spolu s

V. Šťastným na hřebenech našich nejvyšších hor. Pod Violíkem (1472 m n.m.) v západních Krkonoších jsem jenom krátce zahlédl nějakého strakapouda letět z české strany těsně nad kosodřevinou směrem na sever. Pták se potom asi na minutu usadil na jedné z tyčí u hřebenové cesty asi 15 m od nás. Zřetelně byla vidět kresba na krku, četné tmavé skvrny na bocích, černý vrch hlavy i křídla, na kterých chyběla bílá pole. Asi po minutě strakapoud přelétl obloukem Violík a zmizel na polské straně Krkonoš. Vzhledem k roční době, chování a zbarvení usuzujeme na mladého ptáka při mimohnízdní potulce. Nejbližší pravidelná hnízdiště (Šumava, Beskydy) jsou přitom vzdálena vzdušnou čarou asi 250 km.