Velikost

Sýkora parukářka (Lophophanes cristatus) 

Úvod

Sýkora parukářka (Lophophanes cristatus) je malý, ale velmi výrazný a nezaměnitelný druh pěvce z čeledi sýkorovitých (Paridae). Její nejcharakterističtějším znakem je špičatá, černo-bíle vzorovaná chocholka na hlavě, která jí dala i její české jméno. Patří mezi běžné, i když někdy přehlížené obyvatele našich jehličnatých a smíšených lesů.

Systematické zařazení

• Řád: Pěvci (Passeriformes)
• Čeleď: Sýkorovití (Paridae)
• Rod: Lophophanes (někdy řazena do rodu Parus)
• Druh: Sýkora parukářka (Lophophanes cristatus)

Popis a rozpoznávací znaky

• Velikost: Drobná sýkora, dosahuje délky těla okolo 11-12 cm a hmotnosti 9-13 g. Je tedy o něco menší než vrabec domácí.
• Chocholka: Nejvýraznější znak. Je poměrně dlouhá, špičatá, vztyčitelná a má charakteristické černo-bílé pruhování či skvrnění. Tvar a vztyčení chocholky může vyjadřovat náladu ptáka.
• Zbarvení: Hlava je jinak kontrastně zbarvená. Přes oko se táhne černý proužek, tváře jsou bělavé až našedlé, ostře ohraničené černým, dolů se rozšiřujícím pruhem, který přechází v černou náprsenku (podbradní skvrnu). Hřbet a křídla jsou jednotvárně hnědá až šedohnědá. Spodina těla je světlejší, bělavá až nažloutlá či nahnědlá, zejména na bocích.
• Pohlaví: Samec a samice jsou zbarveni prakticky stejně, samice může mít o něco kratší chocholku. Mladí ptáci mají chocholku kratší a méně výraznou.
• Zobák: Krátký, kuželovitý, typický pro sýkory.
• Nohy: Tmavé, přizpůsobené ke šplhání po větvích.

Výskyt a biotop

• Rozšíření: Sýkora parukářka je rozšířena ve velké části Evropy, od Pyrenejského poloostrova a Skotska na západě až po Ural na východě. Chybí v Irsku, většině Anglie, Itálii a jižním Balkáně. V České republice se vyskytuje na většině území.
• Biotop: Jedná se o typického obyvatele lesů. Preferuje především starší jehličnaté lesy, zejména borové a smrkové, ale vyskytuje se i ve smíšených lesích s dostatečným podílem jehličnanů. Najdeme ji od nížin až po horní hranici lesa v horách. Méně často zalétá do parků a větších zahrad, pokud sousedí s lesem.
• Migrace: Je to stálý pták, což znamená, že na zimu neodlétá a zůstává ve svém hnízdním teritoriu nebo jeho blízkém okolí. Může provádět kratší potulky za potravou.

Potrava

• Složení: Potrava sýkory parukářky je smíšená a mění se podle ročního období.
  • Jaro a léto: Převažuje živočišná složka. Loví aktivně hmyz v různých vývojových stádiích (dospělce, larvy, kukly), zejména drobné motýly a jejich housenky. Významnou část tvoří také pavoukovci.
  • Podzim a zima: Když je hmyzu nedostatek, přechází více na rostlinnou stravu. Hlavní složkou jsou semena jehličnatých stromů (borovice, smrk, jedle). Může si také vytvářet malé zásoby potravy.
• Způsob obživy: Je to velmi aktivní a obratný pták. Potravu hledá především na větvích a kmenech stromů, často šplhá i hlavou dolů nebo visí na konci větviček. Prohlíží škvíry v kůře, pupeny a jehličí. V zimě občas navštěvuje i krmítka, i když méně často než jiné druhy sýkor.

Chování a hlasové projevy

• Aktivita: Je to živý, neustále se pohybující pták. Často se ozývá.
• Sociální chování: Během hnízdní sezóny žije v párech a je teritoriální. Mimo hnízdní období (podzim, zima) se často sdružuje do smíšených hejn s jinými druhy sýkor (uhelníček, koňadra, modřinka), brhlíky a šoupálky. V těchto hejnech společně snáze hledají potravu a chrání se před predátory.
• Hlas: Hlasové projevy jsou charakteristické. Nejčastěji se ozývá jemným, ale pronikavým vábením „ci ci gürrh“ nebo rychlým, cvrčivým „prrrrrrit“, které může připomínat zvuk malého navijáku. Zpěv je méně výrazný, tvořený opakovanými motivy vábení.

Hnízdění a rozmnožování

• Hnízdiště: Hnízdí v dutinách stromů. Na rozdíl od jiných sýkor si často sama dlabě hnízdní dutinu ve ztrouchnivělém dřevě pařezů nebo starých stromů (často bříza, borovice). Využívá ale i přirozené dutiny nebo staré dutiny datlů. Někdy obsadí i vhodnou ptačí budku, pokud má menší vletový otvor.
• Stavba hnízda: Dutinu vystýlá mechem, lišejníky, rostlinnou vlnou, srstí a peřím.
• Snůška: Klade obvykle 1-2 snůšky ročně, od dubna do června. Snůška obsahuje 5-8 (někdy až 11) bílých vajec s jemným červenohnědým skvrněním.
• Inkubace: Na vejcích sedí pouze samice po dobu 13-16 dní. Samec ji během této doby krmí.
• Péče o mláďata: Mláďata jsou krmena oběma rodiči převážně hmyzem a pavouky. Hnízdo opouštějí po 18-22 dnech. Po vyvedení je rodiče ještě nějakou dobu vodí a přikrmují.

Stav populace a ochrana

• Status: Podle Červeného seznamu IUCN je sýkora parukářka celosvětově hodnocena jako „málo dotčený“ druh (LC – Least Concern). Její populace je považována za velkou a víceméně stabilní.
• Ohrožení: Lokálně může být ohrožena ztrátou vhodných biotopů, zejména kácením starých jehličnatých a smíšených lesů s dostatkem doupných stromů a trouchnivějícího dřeva potřebného pro hnízdění. Intenzivní lesní hospodářství a odstraňování starých a odumírajících stromů jí může škodit.
• Ochrana: V České republice je chráněna zákonem jako volně žijící živočich. Pro její podporu je důležité zachovávat staré lesní porosty s přirozenou strukturou a ponechávat v lese i staré a doupné stromy.

Zajímavosti

• České jméno „parukářka“ je odvozeno od její charakteristické chocholky, která připomíná malou paruku.
• Je jedinou evropskou sýkorou s výraznou chocholkou.
• Díky své schopnosti dlabat si vlastní dutiny není tolik závislá na existujících dutinách jako jiné druhy sýkor.

Závěr

Sýkora parukářka je fascinující a díky své chocholce snadno rozpoznatelný pták našich lesů. Její přítomnost signalizuje zachovalejší lesní prostředí s dostatkem starých stromů. Přestože její populace je zatím stabilní, ochrana jejích přirozených biotopů je klíčová pro její dlouhodobé přežití v naší krajině. Její aktivní chování a charakteristický hlas oživují lesní prostředí po celý rok.

Rozšíření

Význam

Rozšíření v ČR.