Sýkořice vousatá

Sýkořice vousatá

Krátký, ale melodicky znějící zvonkový hlas sýkořice vousaté můžeme u nás slyšet pouze v jediném prostředí – rozsáhlých rákosinách. Pozorovat ji přitom není jednoduché: znamená to buď brodit se často po pás vodou v rákosinách, nebo pozorovat hejnko sýkořic, jak občas nízko nad vrcholky rákosu přeletuje z jedné části rákosiny na druhou.

Ale pokud můžeme samce sýkořice pozorovat zblízka, je to zážitek až exotický: tmavookrové tělo s dlouhým stupňovitým ocasem, světle šedá hlava s nápadným dlouhým černým vousem a zářivě oranžově žluté oko, dodávající hlavě podle lidského dojmu až zlého, dravčího výrazu. Samice je méně kontrastně zbarvená a také oko, více do hněda zbarvené, má mírnější vzhled. Všichni jedinci však umějí akrobaticky šplhat po rákosinách, často s roznožením mezi dva stonky.

Sýkořice obývají naše rákosiny teprve v posledních padesáti letech. I předtím byly u nás v některých letech pozorovány, dokonce v zimě 1849 hejno asi 120 ptáků na rybníku u Středokluk, ale vždy jako velká zimní vzácnost, jejíž výskyt byl důvodem k odstřelení pro nějakou sbírku. Teprve v roce 1951 bylo nalezeno první hnízdo na jižní Moravě a do roku 1960 se sýkořice rozšířily do všech našich rybničních oblastí. Jejich počty však dosti kolísají, a tak jsou období, kdy hnízdí jednotlivé páry, zatímco jindy na stejném místě hnízdí desítky párů. Rychlé rozmnožení na vhodných místech je zřejmě úspěšnou strategií přežívání druhu: Když se v Nizozemí po roce 1950 začalo s vysušováním Zuiderského jezera, byly ohrazené poldry nejdříve osety na obrovských plochách rákosem. V nich se během následujících let vytvořila populace sýkořic odhadovaná na 10 000 párů. Po odstranění rákosin po roce 1965 se pak tyto sýkořice explozivně rozšířily do střední Evropy.

Krátký, ale melodicky znějící zvonkový hlas sýkořice vousaté můžeme u nás slyšet pouze v jediném prostředí – rozsáhlých rákosinách. Pozorovat ji přitom není jednoduché: znamená to buď brodit se často po pás vodou v rákosinách, nebo pozorovat hejnko sýkořic, jak občas nízko nad vrcholky rákosu přeletuje z jedné části rákosiny na druhou.

Ale pokud můžeme samce sýkořice pozorovat zblízka, je to zážitek až exotický: tmavookrové tělo s dlouhým stupňovitým ocasem, světle šedá hlava s nápadným dlouhým černým vousem a zářivě oranžově žluté oko, dodávající hlavě podle lidského dojmu až zlého, dravčího výrazu. Samice je méně kontrastně zbarvená a také oko, více do hněda zbarvené, má mírnější vzhled. Všichni jedinci však umějí akrobaticky šplhat po rákosinách, často s roznožením mezi dva stonky.

Sýkořice obývají naše rákosiny teprve v posledních padesáti letech. I předtím byly u nás v některých letech pozorovány, dokonce v zimě 1849 hejno asi 120 ptáků na rybníku u Středokluk, ale vždy jako velká zimní vzácnost, jejíž výskyt byl důvodem k odstřelení pro nějakou sbírku. Teprve v roce 1951 bylo nalezeno první hnízdo na jižní Moravě a do roku 1960 se sýkořice rozšířily do všech našich rybničních oblastí. Jejich počty však dosti kolísají, a tak jsou období, kdy hnízdí jednotlivé páry, zatímco jindy na stejném místě hnízdí desítky párů. Rychlé rozmnožení na vhodných místech je zřejmě úspěšnou strategií přežívání druhu: Když se v Nizozemí po roce 1950 začalo s vysušováním Zuiderského jezera, byly ohrazené poldry nejdříve osety na obrovských plochách rákosem. V nich se během následujících let vytvořila populace sýkořic odhadovaná na 10 000 párů. Po odstranění rákosin po roce 1965 se pak tyto sýkořice explozivně rozšířily do střední Evropy.

Sýkořice si stavějí hnízda v hustých trsech rákosu nebo ostřice nízko nad vodou. Se snášením 5–6 vajec začínají již od konce března a hnízdí někdy i třikrát do roka. Na vejcích sedí samec i samice, mláďata vylézají z hnízda ještě neschopná letu, ale umějí již dobře šplhat. Zajímavostí u mláďat jsou výrazně barevné bradavky v ústní dutině, sloužící k orientaci dospělých ptáků přinášejících potravu. Tou je v době hnízdění především hmyz a jeho larvy, u mláďat převažují v potravě pavouci. Od podzimu do jara se však sýkořice živí v naprosto převažujícím množství semeny rákosu a k jeho zpracování se pro tuto dobu dokonce mění skladba žaludeční stěny. Většina našich sýkořic však tráví zimu poněkud jižněji, v tisícihektarových rákosinách na Neziderském jezeře a ve Středomoří, zejména v Itálii.

Základní údaje

Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus). Pěvec z exotické čeledi timaliovitých, která je v Evropě zastoupena pouze tímto jediným druhem. Velikosti vrabce, s dlouhým stupňovitým ocasem. Sameček má hřbet a část křídel rezavě okrové, spodinu těla světlou a přední část boků růžovou; nápadným rozlišovacím znakem je černý vous na hlavě. Samička je zbarvena méně výrazně a černý vous jí chybí. Vyskytuje se v rozlehlých rákosinách. Ve vegetačním období se živí hmyzem, od podzimu semeny rákosu a dalších rostlin. Hnízdo staví v rostlinstvu nízko nad zemí. Ve snůšce je 4 až 5 vajíček, při jejichž zahřívání se střídají oba rodiče. Ti také rovným dílem pečují o mláďata. Stálý a přelétavý druh. Spadá mezi zvláště chráněné živočichy, do kategorie silně ohrožených druhů.

sýkořici vousatou (Panurus biarmicus) zná snad každý nadšený ornitolog stejně jako každý obdivovatel naší přírody. Zařadit ji však do správné čeledi je úkol obzvlášť složitý i pro ty nejzkušenější systematiky. Dá se říct, že jen v tomto století byla řazena do minimálně 4 čeledí. Již podle českého rodového jména – sýkořice nám musí být jasné, že byla považována za ptáka pravým sýkorám příbuzného, a tedy řazeného do stejné čeledí – sýkorovití (Paridae). Později byla přesunuta do čeledi Paradoxornithidae (sýkořicovití), která však dnes již ani neexistuje (změna relativně nedávná, její zástupci jsou dnes řazeni mezi pěnice (Sylviidae). Byla ji také přičítána příbuznost s timáliemi (Timaliidae) a do jejich čeledi byla i řazena. Podle posledních výzkumů se jedná o ptáka natolik ojedinělého, že dnes už nežije ani jeden z jeho blízkých příbuzných. Byla proto ustanovena samostatná čeleď Panuridae, jejíž věrohodnost i přesto musí být ještě přezkoumána.

Popis

Zbarvení tohoto druhu je zcela zřejmé z fotografií, uvedu tedy jen pár zajímavostí. Délka sýkořice vousaté se pohybuje mezi 14-15,5 cm. Rozeznat pohlaví lze již v juvenilním šatu podle zbarvení zobáku. Mladý sameček jej má žlutý jako adultní jedinci, naopak mladá samička jej má zbarvený černě. Do dospělého šatu pak přepeřují v červenci až říjnu.

Výskyt

Kromě naší vlasti ji najdeme samozřejmě i ve zbytku Evropy s mírným podnebím a také v podobných oblastech v Asii. Zde všude je pak výskyt značně ostrůvkovitý v souladu s vodními plochami.

Většina ornitologů rozlišuje 2 poddruhy s následujícím rozšířením. Poddruh sýkořice vousatá evropská (Panurus b.biarmicus) obývá západní Evropu, severní Pobaltí, Středozemí, Balkán, západní a jižní Turecko až po jihozápadní Rusko a Azerbájdžán. Naopak sýkořice vousatá eurasijská (P.b.russicus) obývá oblast táhnoucí se od Číny na západ přes celou Asii až po střední Turecko, Bulharsko, Srbsko a Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Rakousko, Litvu, Polsko a Českou Republiku, která tvoří, shodou okolností, také západní hranici rozšíření tohoto poddruhu.

Je ptákem stálým a za svůj život prakticky nemigruje. Výjimečně může migrovat za příliš tvrdé zimy nebo při “přemnožení”. Za opravdu tvrdých zim může značná část populace zahynout.

Chování

Jedná se o typického obyvatele mokřad a okolí vodních ploch. Zde všude ji najdeme v koloniích, v hustých velkoplošných rákosinách, které jsou zcela klíčovou rostlinou pro její život. V létě na rákosech sbírá mšice (Aphidoidea) specializující se na rákos, dále jiný hmyz a pavouky, v zimě se naopak živí semeny rákosu. Pro takto zásadní změny ve stravě má také samozřejmě upraven trávicí systém. V rákosí je ptákem velice obratným a pohybuje se v něm podobně jako například rákosníci (Acrocephalus).

Ptáci se párují již v juvenilním šatu a výsledné páry spolu přetrvávají po celý život. “Manželské” pouto je, dle literatury, tak silné, že například po úmrtí jednoho z partnerů v lidské péči dojde zakrátko k úhynu druhého. V rákosinách pak s sebou partneři neustále komunikují typickým voláním. Hnízdit může až 2x v ročně, kdy v rákosí staví hluboké miskovité hnízdo, zcela stavěné z různých částí rákosu. Mláďata jsou pak zajímavá velice pestře zbarveným hrdlem, které je podobné pestrým hrdlům mláďat astrildovitých ptáků (Estrildidae). Mezi evropskými ptáky jsou však v tomto ohledu zcela na 1. místě.

Chov v lidské péči

V našich chovech se jedná o ptáka zcela ojedinělého. Ze zoologických zahrad ji najdeme pouze v plzeňské, a ani u soukromých chovatelů se s ní prakticky nesetkáme. Z vlastní zkušenosti však mohu říct, že při kroužkování ptactva se jedná o druh velice snadno chytitelný. Jedna lapená sýkořice totiž svým voláním často do sítě přiláká i další. Proto zřejmě bude chována u chovatelů s přístupem ke kroužkovatelům, i když tento chov samozřejmě není zákonný. Taktéž o úspěšném odchovu nemám žádné informace.